Text nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1305/09

09.03.2010

Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2010 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. T., zastoupeného Mgr. Markétou Protivovou, advokátkou, se sídlem Saskova 1625, 272 01 Kladno,

proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 53/2009 ze dne 18. 2.

2009 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 66/2001 ze dne 9.

5. 2002, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako

účastníků řízení,

 

t a k t o :

 

I.                   Nerespektováním

principu obsaženého v čl. 1 odst. 1 Ústavy a příkazu obsaženého v čl. 4

Ústavy České republiky bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 53/2009 ze dne 18. 2. 2009 porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod.

 

II.                Toto usnesení se proto ruší.

 

III.             V dalším s e ústavní stížnost o d m í t á .

 

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

 1.     

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí

formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v

záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v

Olomouci s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva

stěžovatele zakotvená v čl. 3, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36

odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod (dále jen „Listina“), v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) Úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a v čl.

14 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech.

 
2.      Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu

argumentaci stran porušení jeho základních práv, ke kterému mělo dojít

ve třech rovinách. 1) Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen a uvězněn pro

jednání, které ve své době a za tehdy účinného zákona nebylo trestným

činem. 2) Stěžovatelova vina byla zjištěna v rámci hlavního líčení,

které nebylo započato zákonným způsobem. 3) Stěžovatelovo právo na

osobní svobodu bylo omezeno nepodmíněným trestem odnětí svobody, který v

době jeho uložení postrádal jakoukoli preventivní či korektivní funkci.

3.     

K námitce 1). Stěžovatel byl odsouzen za trestný čin podvodu v úmyslu

přímém, sestávajícím z 25 útoků. Stěžovatel je však toho názoru, že k

jeho odsouzení došlo na základě svévolné aplikace příslušných ustanovení

trestního práva hmotného, když obecné soudy, v rozporu s dostupnými

důkazy, nahradily chybějící znaky skutkové podstaty trestného činu

podvodu subjektivními prvky založenými na obecných danostech a na

účelové dedukci odporující prokázaným skutečnostem. Stěžovatel dále

obsáhle rozebírá jednotlivé skutky, okolnosti jeho podnikání a stav

podnikatelského prostředí na počátku 90. let minulého století.

Stěžovatel uvedl, že jeho jednání neslo jisté známky společenské

nebezpečnosti, nikoli však v míře naplňující všechny znaky skutkové

podstaty trestného činu podvodu. Stěžovatel se sám považuje za

modelového pachatele trestného činu předlužení, který však byl včleněn

do českého právního řádu až dne 1. 5. 2000. Stěžovatel uvedl, že v době

páchání trestné činnosti byl v platební neschopnosti, nové závazky tak

měly sloužit nikoli k obohacení ve smyslu ust. § 250 zákona č. 140/1961

Sb., trestního zákona (dále jen „t. z.“), ale k úhradě dřívějších

závazků a k revitalizaci podnikatelské činnosti. Z výše uvedeného pak

stěžovatel dovozuje, že byl stíhán a odsouzen pro skutek, který ve své

době nebyl trestným činem. K této námitce pak stěžovatel dále uvádí, že

Nejvyšší soud porušil jeho právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny,

když se nezabýval právě jím namítaným nesprávným právním posouzením

skutku

 

4.      K námitce 2). Dle názoru

stěžovatele nebyl v jeho věci dodržen zákonný postup pro zahájení

hlavního líčení, kdy to bylo konáno, aniž by stěžovatel souhlasil se

zkrácením lhůty k přípravě, resp. nesouhlasí s obecnými soudy provedenou

interpretací jeho zaprotokolovaného výroku: „zdržuji se na ulici Voříškova 53, kam žádám, aby mi bylo doručováno a žádám, aby hlavní líčení bylo konáno“

(č. l. 1879, str. 19 ústavní stížnosti), jako kvalifikovaného souhlasu

s provedením hlavního líčení ve smyslu ust. § 198 odst. 1 zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „t. ř.“). Stěžovatel uvedl, že byl

předsedkyní senátu vyzván, zda souhlasí s konáním hlavního líčení,

přičemž z přirozeného respektu k soudu odpověděl kladně, aniž by však

měl ponětí o existenci zákonné lhůty, resp. základního práva k přípravě

obhajoby.

 

5.      K námitce 3).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu ze

dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu

jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ),

kdy dle jeho názoru ústavní stížností napadená rozhodnutí neodpovídají

závěrům v něm vyjádřeným. Dle názoru stěžovatele obecné soudy při

stanovení výše trestu ústavně konformním způsobem nezohlednily délku

řízení, dosavadní chování stěžovatele a účel trestu, když po 10 letech

od spáchání skutku mu uložily „tabulkový“ trest odnětí svobody

(str. 21 ústavní stížnosti). Stěžovatel je toho názoru, že v souladu

s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06 je

právě na Nejvyšším soudu korigovat chybějící kompenzaci délky řízení do

výše uloženého trestu. Nejvyšší soud však tuto svou povinnost nesplnil,

když stěžovatele pouze odkázal na „nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem č. 160/2006 Sb.“,

přičemž si však neuvědomil, že citovanou normu nemůže stěžovatel

využít, jelikož se jedná o normu působící do budoucna (sic!, str. 22

ústavní stížnosti, viz bod 7).

 

6.      S ohledem

na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná

rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu svým nálezem

zrušil.

 

7.      Ústavní soud

vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší

soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu prof. JUDr. Pavla

Šámala, Ph.D. plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a

podrobně zopakoval důvody pro odmítnutí dovolání. Závěrem pak navrhl

ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. K námitce stěžovatele o

nemožnosti uplatňovat nemateriální újmu za nesprávný úřední postup

(průtahy v řízení) uvedl Nejvyšší soud, že přechodné ustanovení novely

č. 160/2006 Sb. ve svém čl. II části první umožňuje uplatňovat tento

nárok i na škodu vzniklou před účinností této novely za podmínky, že

tento nárok nebyl promlčen. Vrchní soud v Olomouci prostřednictvím

příslušného předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila v jednotlivých

stížnostních námitkách odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl

ústavní stížnost podle ust. § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním

soudu“) zamítnout.

 

8.      Podle

ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od

ústního jednání bylo upuštěno.

 

II.

 

9.      Ústavní

soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis

Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 27/97, z něhož zjistil následující,

pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

 

10. Usnesením

ze dne 24. 9. 1992 (č. l. 2) bylo Policií České republiky na základě

oznámení Okresní prokuratury Břeclav zahájeno trestní stíhání vůči

neznámému pachateli pro trestný čin podvodu podle ust. § 250 odst. 1 a 2

t. z. Usnesením ze dne 23. 10. 1992 (č. l. 3) bylo proti stěžovateli

vzneseno obvinění, a to pro výše uvedený trestný čin, kterého se měl

stěžovatel dopustit v souvislosti se svou činností ve firmě IZ SYSTEM

Pohořelice. Usnesením ze dne 19. 11. 1992 (č. l. 10) bylo proti

stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování

závazných pravidel hospodářského styku podle ust. § 127 odst. 1 t. z.,

který byl v obžalobě Krajského státního zastupitelství ze dne 20. 11.

1997 překvalifikován (č. l. 1152) na trestný čin podvodu podle ust. §

250 odst. 1 a 4 t. z. Usneseními ze dne 4. 6. 1993 (č. l. 11), ze dne

22. 7. 1993 (č. l. 15) a ze dne 25. 11. 1993 (č. l. 20) bylo proti

stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle

ust. § 250 odst. 1 a 4 t. z., a to pro skutky uvedené v části I. pod

body 1-2, 4-26 a v části druhé obžaloby (č. l. 1306). Usnesením ze dne

26. 10. 1993 (č. l. 18) bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání

pro trestný čin poškozování cizích práv podle ust. § 209 odst. 1 písm.

a) t. z., které bylo usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně

č. j. Kv 212/93-136 ze dne 2. 7. 1996 zastaveno. V průběhu trestního

řízení pak následně došlo k vyloučení skutků uvedených v části I. pod

body 25 a 26 obžaloby ze společného řízení.

 

11. Přípisem

ze dne 28. 12. 1995 předložil vyšetřovatel v souladu s ust. § 166 odst.

3 t. ř. spis s návrhem na podání obžaloby Krajskému státnímu

zastupitelství v Brně, přičemž v mezidobí provedl vyšetřovatel několik

desítek výslechů, a to zejm. poškozených. Dne 2. 7. 1996 podalo Krajské

státní zastupitelství v Brně na stěžovatele obžalobu (č. l. 1153), která

však byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 11 T 86/96-1170 ze dne

6. 9. 1996 vrácena státnímu zástupci k došetření. Po provedení zejm.

doplňujících výslechů stěžovatele byla Krajským státním zastupitelstvím

v Brně dne 20. 11. 1997 podána nová obžaloba (č. l. 1306). Krajský soud

v Brně provedl ve dnech 12. a 13. 3. 1998, 22. a 23. 6. 1998 a ve dnech

24. a 25. 9. 1998 hlavní líčení ve věci samé. Dopisem ze dne 6. 10. 1998

oznámil přísedící senátu 11 T, že ze zdravotních důvodů se již nemůže

účastnit dalších jednání a zároveň požádal o ukončení funkce

přísedícího. Dne 25. 4. 2000 proběhlo v novém složení senátu hlavní

líčení, které podle ust. § 219 odst. 2 t. ř., ve znění do 31. 12. 2001,

muselo být provedeno znovu. Následně byla provedena hlavní líčení ve

dnech 15. a 16. 5. 2000, 7. a 14. 6. 2000, 20. 7. 2000, 3. a 15. 8.

2000, 10. 10. 2000 a 21. 11. 2000. Dne 21. 11. 2000 vydal Krajský soud

v Brně rozsudek č. j. 11 T 27/97-2290, kterým uznal stěžovatele vinným

ve všech bodech obžaloby pro trestný čin podvodu podle ust. § 250 odst. 1

a 4 t. z., který byl spáchán 25 útoky o celkové škodě 7 551 910 Kč

(sic!, sečtením částek uvedených v rozsudku vychází celková škoda na

částku 9 343 593,89 Kč) a odsoudil jej k souhrnnému trestu (v průběhu

trestního stíhání byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro

Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000 č. j. 4 T 14/2000-25 za trestný čin maření

výkonu úředního rozhodnutí a byl mu uložen peněžitý trest ve výši

10 000 Kč) odnětí svobody v trvání 7 let a k zákazu činnosti provádění

obchodní činnosti na dobu 8 let.

 

12. Proti

rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl

Vrchní soud v Olomouci na veřejném zasedání dne 9. 5. 2002 rozsudkem

tak, že odvoláním napadený rozsudek zrušil a nově sám ve věci rozhodl.

Vrchní soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu

podle ust. § 250 odst. 1 a 4 t. z., který byl spáchán 25 útoky o celkové

škodě 7 551 910 Kč (sic!, viz výše) a odsoudil jej k souhrnnému trestu

odnětí svobody v trvání 6 a půl roku, k zákazu činnosti zprostředkovací,

v nákupu zboží za účelem jeho prodeje a v prodeji zboží na dobu 6 let a

k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kč. Odvolací soud svým rozsudkem

napravil pochybení nalézacího soudu a nově se vypořádal i s námitkou

stěžovatele stran nepřiměřené délky trestního stíhání. K tomu odvolací

soud uvedl, byť je nepochybné, že trestní stíhání stěžovatele je

ukončeno po 9 a půl letech od sdělení prvního obvinění, neshledal,

vzhledem k rozsahu a složitosti věci, komplikacím v řízení nezaviněnými

orgány činnými v trestním řízení, částečnému podílu stěžovatele na

celkové délce řízení, požadavek na zastavení trestního stíhání pro

nedodržení přiměřené doby k projednání věci za důvodný (č. l. 2421).

 

13. Proti

rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však nemohlo

být Nejvyšším soudem meritorně rozhodnuto (viz ust. § 265h odst. 2 t.

ř.), neboť rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli doručen až dne 12.

11 2008. Po uplynutí lhůty k podání dovolání všem oprávněným osobám bylo

dovolání stěžovatele dne 13. 1. 2009 předloženo k rozhodnutí Nejvyššímu

soudu. Na neveřejném zasedání dne 18. 2. 2009 bylo dovolání stěžovatele

usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 53/2009-2547 podle ust. § 265i

odst. 1 písm. e) t. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. V dovolání

předložil stěžovatel rozsáhlejší argumentaci než ve své ústavní

stížnosti; ta však obsahovala všechny shora uvedené námitky. K námitce

1) uvedl Nejvyšší soud, že na základě provedeného dokazování se zcela

ztotožňuje se skutkovými a právními závěry nalézacího a odvolacího

soudu, kdy ty dospěly ke správnému závěru o vině stěžovatele, neboť jeho

jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu

podvodu. Z tohoto důvodu je tak nutno dle názoru Nejvyššího soudu

odmítnout závěr stěžovatele, že byl odsouzen jen pro neschopnost dostát

smluvnímu závazku (str. 14 usnesení). K námitce 2) Nejvyšší soud uvedl,

že v žádosti stěžovatele o konání hlavního líčení (viz bod 4) je

explicitně obsažen i souhlas se zkrácením lhůty k přípravě a

s provedením hlavního líčení. Jelikož se jednalo o již v pořadí 7.

hlavní líčení a např. z protokolu o prvním hlavním líčení ze dne 12. 3.

1998 jasně vyplývá, že stěžovatel byl řádně poučen (č. l. 1439), je dále

bezpředmětná jeho námitka, že o existenci lhůty k přípravě na hlavní

líčení a významu jejího zachování pro možnost konání hlavního líčení

nevěděl (str. 18 usnesení). K námitce 3) uvedl Nejvyšší soud, že

Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) v žádném ze svých

rozhodnutí nedovodil obecně závaznou přiměřenou dobu trestního řízení,

kdy tu dovozuje vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu, chování

stěžovatele a postup státních orgánů. Nejvyšší soud dále uvedl, že čl. 6

odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal

porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. K nápravě porušení

tohoto práva stanoveného Úmluvou jsou dle Nejvyššího soudu určeny

prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž ty musí být nejméně

stejně účinné jako výsledek, jehož lze u Soudu dosáhnout, tedy zejména

konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Dalším takovým prostředkem může být dle Nejvyššího soudu i zmírnění

trestu obviněnému (str. 14 a 15 usnesení). Sám Soud v řízeních, které se

týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje

zásadně tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná

stěžovateli spravedlivé zadostiučinění. Soud v žádném ze svých

rozhodnutí nevyvodil, a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl,

nápravu ve formě zastavení trestního stíhání. Tomuto závěru pak odpovídá

i dosavadní judikatura Ústavního soudu (viz např. IV. ÚS 215/96, III.

ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III.

ÚS 95/04 atd.), ve které Ústavní soud zdůraznil, že porušení práva na

projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být

důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a ani v jednom z případů

nezvolil možnost zastavení trestního stíhání. Obdobně je pak celá věc

řešena i v judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že „[r]ozhodování

o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především

povinností těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se smyslem článku 6

Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který v důsledku své

dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení způsobil, se této své povinnosti

zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního

stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu. Důvody pro

zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 TrŘ vymezeny

taxativně, pozitivně a výslovně“ (str. 16 usnesení). Na závěr pak Nejvyšší soud připustil, že „určité průtahy v řízení byly“

(str. 16 usnesení) a odkázal stěžovatele na postup dle zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České

národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění po

27. 4. 2006 [s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007

(N 122/46 SbNU 151) či usnesení sp. zn. II. ÚS 1958/08 ze dne 7. 1.

2009].

14. Ústavní soud ze spisového materiálu dále

zjistil, že dne 19. 4. 1993 byl stěžovatel zadržen a na základě

usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 4. 1993 sp. zn. Nt 102/92

(č. l. 26) byl vzat do vazby. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne

2. 12. 1993 sp. zn. 1 Nt 574/93 (č. l. 35) byl na základě písemného

slibu stěžovatel propuštěn z vazby. Usnesením ze dne 6. 10. 1995 (č. l.

38) bylo pro nepřítomnost přerušeno trestní stíhání stěžovatele a

zároveň byl vydán příkaz k jeho zatčení. Dne 17. 10. 1995 bylo Policií

ČR realizováno zatčení stěžovatele v Pardubicích, na jehož základě bylo

téhož dne vydáno usnesení o pokračování v trestním stíhání (č. l. 47).

Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 11 T 86/96-1222 ze dne 11. 6.

1997 byl stěžovatel opětovně vzat do vazby, a to z důvodu nezdržování se

na adrese uvedené v jeho písemném slibu (viz výše), kdy na základě

příkazu k zatčení ze dne 18. 11. 1996 byl stěžovatel dne 10. 6. 1997

zajištěn v Poličce. Dne 28. 9. 1998 podal Krajský soud v Brně návrh na

prodloužení vazby nad zákonnou mez, kdy jedním z argumentů nalézacího

soudu připouštějícím a odůvodňujícím průtahy v řízení bylo opakované

nedostavování se svědků k hlavnímu líčení, potřeba nového dokazování a

vytíženost trestního senátu (č. l. 1675). Vrchní soud v Olomouci svým

usnesením ze dne 19. 10. 1998 č. j. 1 Ntv 42/98-1710 vyhověl žádosti

krajského soudu a vazbu prodloužil do 1. 3. 1999. Proti tomuto

rozhodnutí podal stěžovatel stížnost k Nejvyššímu soudu, který stížností

napadené rozhodnutí vrchního soudu svým usnesením ze dne 26. 11. 1998

č. j. 3 Tvo 226/98-1782 zrušil a nově rozhodl tak, že se návrh na

prodloužení lhůty trvání vazby zamítá. Jak uvedl Nejvyšší soud, průtahy

v řízení spojené s nemožností doručit stěžovateli rozhodnutí o vrácení

obžaloby k došetření nelze přičítat k tíži stěžovatele, neboť toto

usnesení mu nemělo být vůbec doručováno, když podle ust. § 137 odst. 1 a

3 t. ř. postačovalo, bylo-li doručeno pouze jeho obhájci (doručeno již

dne 11. 6. 1997, č. l. 1177). Nejvyšší soud dále uvedl, že „[v] posuzované věci obžalovaného Tomáše Třísky však tato zásada nebyla šetřena (pozn. zásada přednostního vyřizování vazebních věcí), když

hlavní líčení je spojeno se značnými průtahy, které nejsou jen

objektivní povahy, ale z velké části jdou na vrub nekoncentrovaného

řízení před soudem prvního stupně“ (č. l. 1783). Nejvyšší soud

uzavřel, že se neztotožnil se závěrem vrchního soudu o tom, že nebylo

možno trestní stíhání skončit ve stanovené lhůtě trvání vazby

stěžovatele (tamtéž). V této souvislosti je třeba dále upozornit na

nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 370/98 ze dne 8. 3. 1999 (N 36/13

SbNU 257), kterým byla vazba stěžovatele v době od 11. 6. 1996 označena

za nezákonnou.

 

III.

 

15. Ústavní

soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná. Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke

kontrole „běžné“ zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen

„Ústava“)]. Ústavní soud nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a

aplikace „jednoduchého“ práva ze strany obecných soudů. Do jejich

činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena

stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní

pořádek České republiky, neboť základní práva a svobody vymezují nejen

rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i

rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

 

16. Trestněprávní

vztah je vertikálním (mocenským) vztahem mezi státem a jednotlivcem. Je

to státní moc, která iniciuje trestní stíhání jednotlivce, a je to

státní moc, která rozhoduje o vině a trestu. Z ústavněprávního hlediska

je proto významné posouzení otázky, do jaké míry může (ještě) veřejný

zájem, vymezený v trestním zákoně účelem trestu, legitimně omezovat

základní práva konkrétního obviněného, a to zejména právo na rozhodnutí o

jeho vině či nevině a trestu v přiměřené lhůtě, práva na osobní svobodu

a konečně i právo na soukromý a rodinný život. Jinak řečeno - uvedený

veřejný zájem je třeba považovat za důvod, který legitimizuje zásah do

svrchu uvedených práv a především do svobody jednotlivce. Přitom je však

z důvodů odvoditelných z principu právního státu vždy třeba zkoumat,

zda je zásah do těchto práv ještě odůvodňován veřejným zájmem, tedy zda

je tento zásah, resp. jeho intenzita nezbytná v demokratickém právním

státu, tj. zda v konkrétní situaci je tento zásah ještě možno považovat

za proporcionální.

 

17. Právo na

projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci

v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces,

tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38

odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento názor vyslovil Ústavní

soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou

délkou řízení [např. sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. IV. ÚS 358/98, sp. zn.

I. ÚS 600/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 116; svazek 12,

nález č. 140; svazek 32, nález č. 6)]. Časový horizont toho, kdy se

účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je

neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je

tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury

spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném

vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje

kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka

řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce

a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního

demokratického právního státu [nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3.

2005 (N 67/36 SbNU 707)].

 

18. Ústavní

soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 dospěl k závěru, že zároveň

s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na

projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké

důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře

základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní.

Jde-li (jako v daném případě) o uložení nepodmíněného trestu odnětí

svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní

svobody stěžovatele (garantované čl. 8 odst. 1 Listiny), obecně ústavním

pořádkem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny), je v souvislosti s délkou

řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv [nález sp. zn. I. ÚS

603/06 ze dne 12. 4. 2007 (N 65/45 SbNU 83)]. Jinak řečeno, je třeba

zkoumat vztah veřejného statku, který představuje trestněprávně vymezený

účel trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je sice

formálně omezitelné zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že

jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li

sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. I v tomto případě

totiž platí, že zákon, resp. jím předvídané omezení základních práv je

třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy především tak, aby

aplikace takového zákona obstála v testu proporcionality.

 

19.  Pro provedení testu proporcionality je třeba nejprve zkoumat:


a) faktory, které jsou významné pro posouzení délky řízení z hlediska

prodlev způsobených orgány státu, tj. orgány trestního řízení ve vztahu k

celkové délce řízení, závažnosti trestního obvinění, rozsahu a

obtížnosti předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsahu

zvláštní zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou

trestního řízení. K průtahům v řízení, které byly naopak způsobeny

obviněným, nelze přihlížet;


b) faktory důležité pro

posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje trestní zákon v § 23 odst.

1. Jimi jsou: 1. nezbytnost, resp. nutnost ochrany společnosti před

konkrétním pachatelem trestného činu (individuální prevence) posouzená

ve světle života, který pachatel vedl od spáchání stíhaného skutku do

vynesení rozhodnutí. 2. zjištění, zda obviněný (opět vzhledem ke způsobu

života po shora vymezený úsek) skutečně potřebuje výchovu k řádnému

životu skrze trest ukládaný v konkrétní výši, popř. vůbec skrze

trest. Konečně je třeba zjistit 3. reálnou účinnost ukládaného trestu ve

směru odstrašujícího účinku (výchovného působení) na ostatní členy

společnosti (generální prevence), a to v návaznosti na odstup od doby,

kdy došlo ke spáchání trestného činu. Je nepochybné, že se zvětšujícím

se odstupem od spáchání činu, a tudíž i s prodlužující se délkou řízení,

se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba

mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má

bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního

trestu dosaženo. Podle vymezení účelu trestu obsaženého v § 23 tr. z. je

jeho účelem chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit

odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby

vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy

společnosti.


Po analýze všech shora uvedených faktorů obou

výše vymezených skupin bude třeba učinit závěr o tom, zda a v jakém

rozsahu omezení osobní svobody stěžovatele (chápané jako jeho základní

právo) v důsledku konkrétně ukládaného trestu, který bude posuzován

i v souvislosti s délkou omezení, která plynou ze samotného trestního

stíhání po danou dobu, bude ještě přiměřené (proporcionální) omezení

měřeno svrchu uvedeným účelem trestu, který zároveň představuje veřejný

statek.

 

20. Ústavní soud již v minulosti

ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních konstatoval, že

ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo

ústavní rámec respektu a ochrany základních práv jednotlivce. Tento

závěr je podpořen ústavním požadavkem obsaženým v čl. 4 Ústavy, který

postavil základní práva pod ochranu soudní moci [nálezy sp. zn. I. ÚS

55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 114;

svazek 32, nález č. 42)]. V demokratickém právním státě jsou všechny

orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem

soudů je poskytovat jim ochranu vždy, jsou-li porušována. Je-li

jednotlivec nadaný základními právy středobodem fungování demokratického

právního státu, je třeba aby byla zmíněná soudní ochrana jeho základním

právům poskytována rychle, neboť jakékoliv prodlevy při odstraňování

porušení základních práv osob jsou ústavně nežádoucí, resp. nepřípustné.

Tento požadavek se odráží v komplementárnosti principu subsidiarity,

který uplatňuje Ústavní soud (resp. i ESLP) v řízení o ústavních

stížnostech a zasahuje jen tehdy, selže-li ochrana k níž byly povinny

obecné soudy. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby

obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak nevyvodil

sám závěry, které by směřovaly k bezprostřednímu odstranění zásahu do

základních práv jednotlivce, anebo alespoň k jeho minimalizaci (podobně

nález sp. zn. I. ÚS 554/04).

 

21. Relevantní

judikatura ESLP je založena na tom, že v případě porušení práva na

přiměřenou délku řízení vysloví ESLP porušení Úmluvy, případně přizná

spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv ESLP (a dříve ani Evropská komise

pro lidská práva) nevyvodil z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost

smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo

zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučil. Je třeba

dodat, že důsledně vzato tuto povinnost, vzhledem ke svým oprávněním,

ani vyvodit nemohl. Naopak je však třeba zdůraznit, že takové formy

kompenzace považuje ESLP za dostatečnou nápravu porušeného práva,

jestliže je národní soud použije s výslovným uvedením toho, že k tomuto

opatření přistupuje proto, že bylo porušeno právo stěžovatele na

projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu, uvede,

v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozhodnutí Eckle v. SRN

z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy

při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001,

str. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl

dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že

stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25)

Úmluvy, a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6.

2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval ESLP vztah mezi porušením práva

na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení

výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje

jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto

obecného pravidla existuje výjimka v případě, pokud národní orgány

dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené

délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to

výslovným a měřitelným způsobem. Je-li taková podmínka splněna, dospívá

ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.

 

22. Přitom

takový způsob kompenzace (skrze úvahy o trestu) není ve státech, které

jsou smluvními stranami Úmluvy ojedinělým. Z komparativního pohledu lze

mezi smluvními státy Úmluvy nalézt řadu těch, které ve vnitrostátním

právu uplatňují bezprostřední kompenzaci práva na přiměřenou délku

trestního řízení (Belgie, Nizozemí, SRN, Norsko a Švýcarsko). Na základě

judikatury soudů se v těchto státech vyvozují z překročení přiměřené

lhůty řízení důsledky pro stanovení trestní sankce a ve výjimečných

případech i pro možnost trestního stíhání (srov. Repík, B.: K otázce

právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení.

Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 12, nebo Repík, B.: Evropská úmluva o

lidských právech a trestní právo. Orac, Praha 2002, str. 143).

Například v SRN Spolkový ústavní soud vyvozuje nutnost takové kompenzace

ze základního práva na svobodný rozvoj osobnosti (základní právo na

obecnou svobodu) ve spojení s principem právního státu projevujícím se

mj. v požadavku toliko přiměřeného omezení osobní svobody (srov. např.

rozhodnutí ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 2 BvR 327/02 nebo rozhodnutí ze

dne 21. 1. 2004, sp. zn. 2 BvR 1471/03).

 

23. Z uvedeného

vyplývá, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení, které garantuje

čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena

prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu, jsou-li jeho normy

vykládány ústavně konformně. Je povinností všech obecných soudů

vykonávajících trestní jurisdikci, bez ohledu na jejich funkční

příslušnost, využít všech vhodných prostředků, které jim trestní právo

poskytuje k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý

proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě

proporcionálním omezení práva na osobní svobodu. Účelem tohoto požadavku

je poskytnutí rychlé, resp. bezprostřední ochrany základním právům

obviněných a implicitní snaha o vyloučení mezinárodněprávní odpovědnosti

České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy (viz nálezy sp.

zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. I. ÚS 603/06).

 

24. Shora

naznačený postup trestních senátů obecných soudů je i jistou formou

prevence před nastoupením odpovědnosti státu a jeho povinnosti ke

kompenzaci podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích

a jejich činnosti (notářský řád) (ve znění novely č. 160/2006 Sb.),

jakož i před shora zmíněnou mezinárodněprávní odpovědností České

republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy o trestu proto

musí být dostatečně transparentní, snížení trestu je třeba výslovně

odůvodnit tím, že jde o kompenzaci za porušení práva na přiměřenou délku

řízení, stejně jako je třeba výslovně uvést míru této kompenzace (viz

nález sp. zn. I. ÚS 603/06).


IV.

 

A)

25. V

daném případě zjistil Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Brně, že

trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením vyšetřovatele ze dne

23. 10. 1992 ČVS: OVV-728/92, které bylo stěžovateli doručeno dne 5.

11. 1992, přičemž trestní stíhání se týkalo jiných skutků, než za které

byl stěžovatel posléze pravomocně uznán vinným (bod 10). Trestní řízení

bylo pravomocně skončeno dne 9. 5. 2002, kdy nabyl právní moci rozsudek

Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 66/2001. Celková délka trestního

řízení tedy dosáhla doby téměř 10 let.

 

26. V

průběhu řízení pak Ústavní soud shledal několik fází, kdy zůstávaly

příslušné orgány činné v trestním řízení zcela nečinnými. Jedná se o

období od 28. 12. 1995, kdy byl vyšetřovatelem vyhotoven přípis (č. l.

1068), kterým bylo navrženo krajskému státnímu zastupitelství podání

obžaloby, do 2. 7. 1996, kdy byla obžaloba (č. l. 1153) Krajským státním

zastupitelstvím v Brně vypracována. Dále období od 9. 9. 1996, kdy byla

obžaloba vrácena krajskému státnímu zastupitelství k došetření (č. l.

1170), do 11. 6. 1997, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno stěžovateli

(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 č. j. 3 Tvo

226/98-1782, bod 14). Za nečinnost je dle názoru Ústavního soudu,

v souladu s konstatováním Nejvyššího soudu (bod 14), třeba považovat i

postup nalézacího soudu po podání nové obžaloby (20. 11. 1997, č. l.

1306), kdy vinou nekoncentrovaného řízení před soudem prvního stupně

došlo v období od podání obžaloby do 25. 9. 1998 k dalším neodůvodněným

průtahům (blíže viz str. 3 a 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne

26. 11. 1998 č. j. 3 Tvo 226/98-1782). K tíži státních orgánů je třeba

přičíst i průtahy spojené s vyřizováním vazební věci stěžovatele, neboť

jak konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí č. j. 3 Tvo 226/98-1782 a

Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 370/98, byla tato vazba

z převážné části nezákonná. Nalézací soud byl nečinný také od 25. 9.

1998 do hlavního líčení konaného dne 25. 4. 2000, které se uskutečnilo

již v novém složení senátu (bod 11). Dne 8. 12. 1998 nařídil předseda

senátu hlavní líčení na dny 20.–22. 1. 1999, přičemž již dne 6. 10. 1998

a následně dne 14. 12. 1998 oznámil přísedící senátu 11 T, že se

z vážných zdravotních důvodů (č. l. 1796 a 1797) nemůže nadále účastnit

hlavních líčení. Předseda senátu dále nařídil hlavní líčení na dny 3.–5.

3. 1999, přičemž jak plyne z korespondence založené ve spisu, zdravotní

potíže přísedícího byly natolik vážné, že bylo zcela zřejmé, že dalšího

jednání ve věci se účastnit nemůže. V této fázi tak byla hlavní líčení

nařizována zbytečně, když namísto toho měl soud činit veškeré potřebné

kroky k výměně senátu a k opakování hlavních líčení. Nové hlavní líčení

bylo pak novou předsedkyní senátu nařízeno až na den 25. 4. 2000, tedy

více než rok a půl po zjištění nutnosti změnit složení senátu. K dalším

neodůvodněným průtahům pak došlo v souvislosti s písemným vyhotovením

rozsudku, kdy rozsudek byl vyhlášen na hlavním líčení dne 21. 11. 2000,

přičemž pokyn k jeho odeslání je až ze dne 30. 4. 2001 (č. l. 2043,

pozn. ust. § 129 odst. 2 t. ř., ve znění do 31. 12. 2001 ukládalo

předsedovi senátu povinnost vypracovat písemné vyhotovení rozsudku

zpravidla do 5 dnů po jeho vyhlášení). Odvolání stěžovatele proti

odsuzujícímu rozsudku bylo předloženo vrchnímu soudu dne 11. 7. 2001,

přičemž ten, aniž by v mezidobí provedl jediný úkon, nařídil pokynem ze

dne 25. 3. 2002 na den 9. 5. 2002 veřejné zasedání (č. l. 2366), na

kterém vydal rozsudek sp. zn. 1 To 66/2001. Lze proto uzavřít, že obecné

soudy se dopouštěly významných průtahů v řízení, které přispěly k

celkové délce řízení v trvání téměř 10 let.

 

 

 

27. Ústavní

soud je pak toho názoru, že k tíži stěžovatele nelze přičítat ani

průtahy spojené s předložením dovolání Nejvyššímu soudu, kdy dovolání

stěžovatele bylo Nejvyšším soudem vráceno krajskému soudu bez

meritorního rozhodnutí (č. l. 2456), neboť se stěžovatel skrýval a nebyl

mu tak doručen rozsudek vrchního soudu (k tomu došlo až dne 12. 11.

2008, poté co stěžovatel nastoupil výkon trestu). Dopisem ze dne 15. 1.

2003 oznámil stěžovatel krajskému soudu, že jeho dovolání může být

projednáno, neboť již dne 12. 7. 2002 převzal od svého právního zástupce

opis rozsudku vrchního soudu, podepsal plnou moc k zastupování v řízení

o dovolání a nadto byl přítomen celému odvolacímu řízení, včetně

vyhlášení rozsudku (č. l. 2476). Na tento dopis reagoval krajský soud

sdělením právnímu zástupci stěžovatele, že takové doručení možné není a

je třeba mít ve spise založenu řádnou doručenku (č. l. 2478). Dle názoru

Ústavního soudu postupoval krajský soud ryze formalisticky, když za

platný doklad o doručení neakceptoval „čestné prohlášení“ stěžovatele a

dál lpěl na postupu dle ust. § 62 a následujících t. ř. Je pravdou, že

ustanovení trestního řádu o doručujících orgánech výslovně neupravovalo

doručení prostřednictvím právního zástupce a doklad o doručení formou

písemného prohlášení adresáta (viz např. ust. § 50g zák. č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu, ve znění po 1. 1. 2005), nicméně výklad ve

prospěch takového doručení v nyní projednávané věci nejen že neodporuje

účelu právní úpravy doručování, naopak přispívá k jeho naplnění. Byť

trestní řízení končí podle ust. § 12 odst. 10 t. ř. dnem právní moci

rozsudku (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci), je de facto dovolací

řízení jeho součástí, neboť rozhodnutím dovolacího soudu může být

právní moc rozsudku dotčena [nález sp. zn. nález sp. zn. IV. ÚS 167/05

ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277)]. Jinak řečeno, potvrdí-li

odsouzený doručení rozsudku a vyjádří-li souhlas s projednáním dovolání,

je absurdní a míjí účel zákona, trvá-li soud na doslovném znění zákona a

jeho ryze formálním výkladu, nadto na výkladu, který může jen zhoršovat

intenzitu již nastalého zásahu do základního práva obviněného, tak jako

k tomu došlo v případě stěžovatele (viz teleologická metoda výkladu,

body 15 a 16 nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009).

 

28. Relevantní

jednání stěžovatele nikterak významně k celkové délce řízení

nepřispělo. Stěžovatel i jeho obhájce v průběhu řízení s orgány činnými v

trestním řízení převážně spolupracovali, dostavovali se k úkonům

trestního řízení. Jedinými výjimkami byla stěžovatelova nepřítomnost,

kdy muselo dne 6. 10. 1995 být trestní stíhání přerušeno, a to do dne

17. 10. 1995, kdy byl stěžovatel zadržen. Stěžovatel se dále nezúčastnil

tří hlavních líčení (ovšem na hlavních líčeních ve dnech 12. a 13. 3.

1998, 22. a 23. 6. 1998, 24. a 25. 9. 1998, 25. 4. 2000, 15. a 16. 5.

2000, 7. a 14. 6. 2000, 20. 7. 2000, 15. 8. 2000, 10. 10. 2000 a 21. 11.

2000 přítomen byl, hlavní líčení nařízená na 20. – 22. 1. 1999 a 3. –

5. 3. 1999 byla odvolána bez zavinění stěžovatele, bod 26), a to dne 30.

6. 2000 (omluven pro nemoc, č. l. 1973), dne 3. 8. 2000 (omluven pro

zrušení autobusového spoje ze služební cesty, č. l. 2002) a dne 12. 9.

2000 (omluven pro přesunutí odletu z dovolené, č. l. 2013a a násl.). Jak

uvedeno výše, průtahy spojené s nemožností doručit usnesení o vrácení

obžaloby k došetření nelze přičítat stěžovateli k tíži (bod 14 a 26).

 

29. Na

celkovou délku řízení měly bezpochyby vliv i další faktory, především

značný rozsah stěžovatelovy činnosti, kterou orgány činné v trestním

řízení posuzovaly, dále povaha této činnosti a rovněž změny v právní

úpravě, v nichž se mimo jiné odrážel vývoj společenské reflexe jednání,

které bylo předmětem posuzování. Je totiž třeba uvést, že stěžovatel se

daného jednání dopustil v období let 1991 - 1992, kdy se podnikatelské

prostředí a principy tržní ekonomiky v tehdejším Československu teprve

postupně ustavovaly. Jednalo se o období podnikatelské euforie a

optimismu, které se projevovaly často i v tom, že různé formy obchodního

jednání předcházely samotnou právní regulaci, resp. právní regulace

často teprve ex post reagovala na formy praktického výkonu podnikání.

Tyto skutečnosti se mimo jiné odrážely také ve změnách trestního práva

a ostatně se přímo projevily v průběhu trestního stíhání stěžovatele,

kdy docházelo s narůstající dobou řízení k překvalifikování některých

skutků, z nichž byl stěžovatel původně obviněn (zvýhodňování věřitele –

část II. obžaloby, porušování závazných pravidel hospodářského styku –

část I. bod 3 obžaloby, bod 10). Jinými slovy, na posuzování trestnosti

daného jednání a jeho kvalifikaci měly s narůstající délkou řízení

bezpochyby vliv i zásadní společenské a hospodářské změny, k nimž v

průběhu 90. let docházelo. To však podle přesvědčení Ústavního soudu

nelze vykládat k tíži stěžovatele, neboť jednotlivec nesmí v žádném

případě doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v

trestním řízení v té době nová či obtížně zhodnotitelná. Je totiž třeba

přihlížet i k tomu, že každé probíhající trestní řízení negativně

ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku

právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného,

avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží, která nesmí být

prodlužována z důvodů na straně státu. Jakou případnou specifickou zátěž

snášel stěžovatel však obecné soudy nezjišťovaly (obdobně viz nález sp.

zn. I. ÚS 554/04).

 

B)

30. Jak

shora uvedeno, se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných

činů se oslabuje možnost realizace účelu trestu (bod 19). V trestním

řízení bylo osvědčeno, že posuzované jednání stěžovatele je v jeho

životě jistým excesem (vyjma spáchání trestného činu maření výkonu

úředního rozhodnutí podle ust. § 171 odst. 1 písm. c) t. z., viz

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 4 T

14/2000, bod 11), který se vymyká jinak bezúhonnému způsobu života,

který vedl před a zejména po spáchání trestné činnosti v průběhu

trestního řízení. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na

společnost je po tak dlouhé době velmi snížena. Uvedené platí tím spíše,

že společnost v mezidobí prošla hlubokými změnami v důsledku

transformace hospodářské, sociální i právní a byla v mezidobí

konfrontována s mnohem složitějšími a nebezpečnějšími formami

hospodářské kriminality. Ústavní soud zastává názor, že účelu trestu

tak, jak jej definuje § 23 t. z., nelze v případech obdobných právě

projednávanému, po více něž 15 letech od spáchání trestné činnosti (1991

– 9. 5. 2002), resp. než 16 letech (1991 – 22. 10. 2008, kdy nastoupil

stěžovatel výkon trestu, č. l. 2524), dosáhnout v jeho úplnosti. Tak se i

trest odnětí svobody uložený stěžovateli v trvání 6 a půl roku, jeví z

hlediska účelu či funkce trestu jako čirá represe. Tu však jako

převažující účel dlouhého akceptovat nelze, konečně ani zákon ji v tomto

rozsahu nepředvídá a může se uplatnit jen akcesoricky. Tento závěr je

proto třeba důsledně promítnout do úvah o ukládaném trestu.

 

31. Na

základě shora uvedených úvah (část IV.) dospěl Ústavní soud k závěru,

že obecné soudy při ukládání konkrétního trestu stěžovateli ústavní

požadavek na proporcionalitu omezení osobní svobody nerespektovaly.

Jinými slovy, omezení osobní svobody stěžovatele v podobě uloženého

nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku se v daném

případě vzhledem ke všem okolnostem, které Ústavní soud zjistil, jeví

jako nepřiměřené.

 

V.

 

32. Ze

všech shora uvedených skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud nedostál

své povinnosti (ústavnímu příkazu) poskytovat ochranu základním právům

stěžovatele (čl. 4 Ústavy). Jestliže Nejvyšší soud za takové situace

ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, kterým byl stěžovateli

uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pokračoval

v nerespektování čl. 1 Ústavy a v porušení základního práva

garantovaného a v důsledku toho neproporcionálně zasáhl do práva na

osobní svobodu stěžovatele, které mu garantuje čl. 8 odst. 1 Listiny.

 

33. Není

však úlohou Ústavního soudu, aby předjímal druh a výši konkrétně

ukládaného trestu tak, aby nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do

základního práva na osobní svobodu stěžovatele. Přesto Ústavní soud

s odvoláním na svou judikaturu uvádí, že obecný soud disponuje celou

řadou prostředků, které mu nabízejí trestní předpisy a nikoliv jen

prostředkem v podobě zastavení trestního stíhání, kterým odmítavě

operuje Nejvyšší soud. Jakkoli je i tento prostředek, jak shora

dokladováno odvoláváním na judikaturu ESLP jakož i na judikaturu

zahraničních ústavních soudů, jsou-li pro jeho aplikaci předpoklady,

využitelný, a to z důvodů ústavních, není prostředkem jediným. Uvažovat

je třeba o případném využití dalších institutů jako je např. mimořádné

snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to

z důvodů, které plynou ze samotného ústavního pořádku (nikoliv

z podústavních trestněprávních norem), neboť v oblasti trestního práva

je třeba základní práva uplatňovat přímo v případě, že by mechanickým

uplatněním podústavní normy bylo způsobeno porušení základního práva

osoby před soudem stojící.

 

34. Současně

je však třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do

práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od

řízení rovněž očekávají ochranu svých práv (viz nález sp. zn. I. ÚS

603/06).

 

35. Nejvyšší soud, byť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že: „[d]ále takovým prostředkem (pozn. prostředkem kompenzace porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě) může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému“ (str.

12 usnesení), argumentoval jen vůči požadavku stěžovatele na zastavení

trestního stíhání a dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení splněny

nejsou, i přes to, že v řízení dílčí průtahy byly (bod 13). Aniž by

zvážil možnost kompenzace porušení práva na projednání věci bez průtahů

např. zmírněním trestu, odkázal stěžovatele na postup dle zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České

národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění po

27. 4. 2006, s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007

(N 122/46 SbNU 151). Takový výklad je však projevem nepochopení ústavní

koncepce základních práv a je nepřijatelný, neboť je, jak shora uvedeno,

pokračováním v porušení základních práv stěžovatele, ačkoli Nejvyšší

soud měl prostředky, jak takové porušení odstranit. Finanční kompenzace

je prostředkem komplementárním a vždy připadá v úvahu až tehdy, není-li

jiný, efektivnější prostředek nápravy již možný (např. po vykonání

trestu). Zbavení osobní svobody totiž nelze nikdy zcela kompenzovat

relutární náhradou. Neústavnímu zásahu do osobní svobody je třeba se

v první řadě vyhnout. Tuto úvahu Nejvyšší soud nerespektoval.

 

36. V této

souvislosti je na místě dodat, že je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud

při svém rozhodování reflektoval a vykládal judikaturu Ústavního soudu,

bez ohledu na příkaz plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy (viz např. bod 15

nálezu sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009) tak, jak to učinil

v nyní projednávané věci. V Nejvyšším soudem citovaném nálezu sp. zn.

IV. ÚS 391/07 uvedl Ústavní soud jako maximu pro posouzení přípustnosti

ústavní stížnosti v situaci, kdy řízení bylo již pravomocně skončeno,

že: „[p]okud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí

pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných

průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání

zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek

kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení

ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo

aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97,

U 16/9 SbNU 445, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, N 128/34 SbNU 301).“ V usnesení

sp. zn. II. ÚS 1958/08 pak Ústavní soud na toto své rozhodnutí odkázal,

když dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do základních práv

stěžovatele, tj. bylo-li řízení sice zatíženo průtahy, avšak ty nebyly

takového rozsahu, aby vedly k porušení ústavních principů a základních

práv. Pak není ústavní stížnost oním vhodným procesním prostředkem a o

existenci takových průtahů je oprávněn rozhodovat „Úřad“ popř. soud

podle zákona č. 82/1998 Sb. Je třeba připomenout, že sám Nejvyšší soud

již ve svém rozhodnutí č. j. 3 Tvo 226/98-1782 označil průtahy v řízení

za značné, nadto v situaci, kdy byl stěžovatel ve vazbě. Již z tohoto

důvodu je zřejmé (v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 554/04 a s nálezy

sp. zn. I. ÚS 603/06) že z tohoto zjištění měl vyvodit důsledek, k němuž

jej zavazuje ústavní pořádek a promítnout jej do úvah o trestu.

Nejvyšší soud zcela zjevně přehlédl přímé působení čl. 1 odst. 1 Ústavy,

čl. 36 odst. 1 Listiny na ještě proporcionální stanovení trestu tak,

aby nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do základního práva na osobní

svobodu (čl. 1 odst. 1 Listiny).

 

37. O

přehlédnutí či nepochopení funkce základních práv obviněných v trestním

řízení a role státních orgánů, kterým nenáležejí žádná práva a

povinnosti, nýbrž toliko jen pravomoci a kompetence, svědčí tvrzení

Nejvyššího soudu, že: „[s]tát prostřednictvím k tomu určených orgánů

rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání

pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen

právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela

v rozporu se smyslem článku 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení,

který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení způsobil,

se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu

k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce

viny a trestu“ (bod 13).

 

38. Námitkám

stěžovatele ad 1) (bod 3) a ad 2) (bod 4) Ústavní soud naopak

nepřisvědčil. Jak rozhodnutí vrchního soudu, tak rozhodnutí Nejvyššího

soudu ústavně konformně odpovídají na všechny výše uvedené námitky

stěžovatele.

 

39. Ačkoli Ústavní soud

shledal, že vadný je také výrok o trestu napadeného rozsudku vrchního

soudu, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému

principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před

Nejvyšším soudem [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006

(N 157/42 SbNU 287)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti

zčásti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a)

zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla stížnost

odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu

jako nepřípustná s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního

soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

 

P o u č e n í :      Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 8. února 2010

 

                                                                                                  

                                                   Vojen Güttler

                                                                                                                                                     

předseda senátu