Text nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1737/08

11.03.2010

Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2010 v senátu složeném z předsedy

Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce

zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. P. H., zastoupeného

JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem Purkyňova 2/74, 110 00

Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 28

Cdo 295/2008, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007 sp.

zn. 11 Co 76/2007, v rozsahu výroku II., jímž došlo k zamítnutí

vzájemného návrhu na zaplacení částky 750 000 Kč s příslušenstvím, a

v rozsahu výroků III. a IV., jimiž došlo ke změně rozsudku I. stupně

tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech řízení

před soudem I. stupně 43 143 Kč, za účasti Nejvyššího soudu a Městského

soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jany Abdul Ghaniové, bytem

Vinařská 4, 170 00 Praha 7, a Ivana Horáka, bytem Lomená 8/88, Zlenice,

257 22 Čerčany, zastoupených JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem se

sídlem Dlážděná 4/1586, 110 00 Praha 1, jako vedlejších účastníků

řízení,

 

t a k t o :

 

I.                   Rozsudkem

Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo 295/2008,

a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 11 Co

76/2007 v rozsahu výroku II., III. a IV., bylo porušeno základní právo

stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a legitimní

očekávání stěžovatele garantované čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1

k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

 

II.                Tato rozhodnutí se proto ve shora uvedeném rozsahu  r u š í.  

 

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

 

1.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností

napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Nejvyšší

soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo 295/2008, zamítl podle

§ 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání stěžovatele proti výroku II. rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 11 Co 76/2007,

jelikož dospěl k závěru, že rozsudek Městského soudu v Praze je

z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný. Městský soud v Praze

výše zmíněným rozsudkem změnil ve věci samé výrok rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 7 tak, že vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení částky

750 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem

ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. 7 C 237/2003, zamítl ve výroku I. žalobu

vedlejších účastníků Jany Abdul Ghaniové a Ivana Horáka o zaplacení

celkem 301 809,84 Kč s příslušenstvím (278 615,43 Kč s 2% úrokem

z prodlení ode dne 1. 9. 2003 do zaplacení a 23 194,41 Kč s 2% úrokem

z prodlení ode dne 1. 9. 2003 do zaplacení), ve výroku II. uložil

povinnost vedlejší účastnice Jany Abdul Ghaniové zaplatit stěžovateli

částku 750 000 Kč s 9% úrokem z prodlení, ve výroku III. uložil

povinnost vedlejší účastnice Jany Abdul Ghaniové zaplatit stěžovateli na

nákladech řízení částku 47 580 Kč a ve výroku IV. vyslovil, že vedlejší

účastník Ivan Horák a stěžovatel nemají vůči sobě navzájem právo na

náhradu nákladů řízení.

 

2. Stěžovatel v ústavní

stížnosti namítl, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90

Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a čl. 95 odst. 1 Ústavy

ČR, podle něhož je soudce vázán při rozhodování zákonem. Stěžovatel

z toho dále dovodil, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s jeho

ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces.

 

3.

Stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, že se v řízení před

Obvodním soudem pro Prahu 7, Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem

domáhal vzájemným návrhem proti vedlejší účastnici Janě Abdul Ghaniové

zaplacení částky 750 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného

obohacení. Stěžovatel tvrdil, že uvedená částka mu měla být vyplacena

v souvislosti se zrušením a vypořádaním podílového spoluvlastnictví k

nemovitosti na adrese Vinařská 4, Praha 7, k němuž došlo mezi

stěžovatelem a vedlejšími účastníky. Zatímco Obvodní soud pro Prahu 7 v

rozsudku ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. 7 C 237/2006, dovodil, že nárok

stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení není promlčený, neboť

vedlejší účastnice jednala úmyslně, Městský soud v Praze na základě

odvolání vedlejší účastnice nárok stěžovatele zamítl s tím, že závěr o

úmyslu žalobkyně bezdůvodně se obohatit na úkor stěžovatele nebyl nejen

podepřen žádným tvrzením, ale ani nebyl prokázán žádnými důkazy.

Nejvyšší soud podle stěžovatele následně převzal argumentaci městského

soudu, neboť zopakoval, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz o tom, že

by se vedlejší účastnice odepsáním částky ve výši 750 000 Kč bezdůvodně

obohatila na úkor stěžovatele úmyslně.

 

4. Stěžovatel

v ústavní stížnosti poukázal na to, že obecné soudy nevyslovily žádnou

pochybnost o tom, že se vedlejší účastnice na úkor stěžovatele

bezdůvodně obohatila, pouze tvrdily, že takové bezdůvodné obohacení

stěžovatel neoznačil či neprokázal jako obohacení úmyslné. Stěžovatel

vůči tomu namítl, že zmíněné důkazy předložil (fotokopie výpisů z účtu

používaného vedlejší účastnící ke správě společného účtu podílových

spoluvlastníků ze dne 12. 7. 2001 a 13. 7. 2001, ze kterých vyplývá, že

v první z uvedených dnů byla na společný účet připsána částka 3 000 000

Kč a ihned následující den vedlejší účastnice celou tuto částku

bezhotovostně převedla na svůj bankovní účet) a že je povinností

samotného soudu posoudit, zda je označené bezdůvodné obohacení úmyslné a

zda je tudíž vznesený nárok případně promlčen či nikoliv. V tomto směru

stěžovatel poukázal na dikci § 107 odst. 2 občanského zákoníku a z ní

dovodil, že otázku úmyslu bezdůvodného obohacení posuzuje s konečnou

platností soud a nikoliv účastníci, neboť je povinností soudu zabývat se

oběma možnostmi bezdůvodného obohacení. Stěžovatel argumentoval, že per analogiam

má soud povinnost zabývat se otázkou úmyslu v případě uplatnění nároku

na náhradu škody, a to bez ohledu na tvrzení účastníků řízení o

charakteru zavinění, tedy úmyslu či nedbalosti. Tvrzení, že stěžovateli

není znám důvod bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice, není v tomto

kontextu právně významné. Naopak významný je fakt, že úmysl prokázal

uvedenými důkazy. Stěžovatel rovněž upozornil, že ani samotná vedlejší

účastnice k důvodu předmětného peněžního převodu v řízení nic neuvedla.

 

5.

Stěžovatel je přesvědčen, že je zcela vyloučeno, aby vedlejší účastnice

učinila zmíněný bezhotovostní převod částky 3 000 000 Kč na svůj

bankovní účet ze společného účtu podílových spoluvlastníků dané

nemovitosti bez úmyslu se obohatit. Stěžovatel vyloučil v souladu se

zásadou obecné logiky a zkušenosti i věku žalobkyně, aby v rámci převodu

uvedené částky převedla stěžovateli náležející částku 750 000 Kč na

svůj účet neúmyslně, tedy nedbalostí či omylem. Stěžovatel tvrdí, že

každá bankovní operace spočívající v bezhotovostním příkazu k převodu

vyžaduje předchozí úvahu o jejím smyslu a účelu, tím spíše ta, jejímž

předmětem je suma v uvedené výši, navíc suma peněz, které jsou pouze

polovinou vlastnictvím příkazce. O úmyslu svědčí podle stěžovatele i

čas, po který měla po provedení předmětného převodu na účet vedlejší

účastnice celou částku ve svém držení a nakládala s ní jako s vlastní.

 

6.

Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn.

II. ÚS 309/95, ve kterém Ústavní soud vyslovil právní názor, že „ustanovení

§ 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práva nesmí být

v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku

promlčení“. V daném případě se stěžovatel domnívá, že je zcela

zjevné, že vedlejší účastnice nemohla být při realizaci převodu v dobré

víře či v omylu a pokud tedy namítá promlčení a je Obvodním soudem pro

Prahu 7, Městským soudem v Praze i Nejvyšším soudem shodně konstatovaná

skutečnost, že došlo k bezdůvodnému obohacení ze strany vedlejší

účastnice na úkor stěžovatele, pak se z její strany jedná o výkon práva

v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na shora uvedené skutečnosti

stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým v plném rozsahu

zruší rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo

295/2008, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007 sp. zn.

11 Co 76/2007, zruší ve výrocích II., III. a IV.

 

7. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení, jakož i vedlejší účastníci řízení.

 

8.

Předseda senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření uvedl, že se s

argumenty stěžovatele soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Mimoto zdůraznil, že zamítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu je založeno

na závěru, že nebylo prokázáno úmyslné jednání vedlejší účastnice

vedoucí ke vzniku předmětného bezdůvodného obohacení a že na namítaný

zásah do ústavních práv stěžovatele nelze usuzovat z okolnosti, že

stěžovatel nesouhlasí s právními názory vyslovenými v napadeném

rozhodnutí.

 

9. Předseda senátu Městského soudu v Praze

ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a

navrhl zamítnutí stížnosti jako nedůvodné.

 

10.

Vedlejší účastníci Jana Abdul Ghaniová a Ivan Horák ve svém vyjádření

poukázali na to, že Ústavní soud není třetí instancí v systému obecného

soudnictví a že mu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí či

nahrazovat hodnocení důkazů provedené orgány veřejné moci svým vlastním

hodnocením. Ústavní soud se podle vyjádření vedlejších účastníků může

zabývat ústavní stížností jen v rozsahu stežovatelem namítaných porušení

jeho základních práv, v daném případě tedy stěžovatelova práva na

soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, což by v důsledku

znamenalo i porušení práva stěžovatele na ochranu majetku ve smyslu čl.

11 odst. 1 Listiny. Dále vedlejší účastníci poznamenali, že taková

situace v posuzovaném případě zjevně nenastala, protože se obecné soudy

meritorně zabývaly stěžovatelem uplatněným nárokem.

 

11.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření rovněž odkázali na nález Ústavního

soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04, podle něhož jsou obecné

soudy povinny se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a

co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud

soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se

zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo

se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu

řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na

spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle uvedeného

rozhodnutí Ústavního soudu se tímto postupem respektuje základní funkce

důkazního řízení v občanském soudním procesu, které zahrnuje provedení

důkazů, jejich hodnocení a ústí v řádné zjištění skutkového stavu.

 

12.

Poukázáním na výše zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu a dále srovnáním

s nálezem sp. zn. II. ÚS 309/95 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22.

8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, vedlejší účastníci konstatovali, že

ohledně námitky promlčení v citovaném nálezu bylo vysloveno, že námitka

promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, avšak mohou nastat situace,

že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka,

který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové

situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně

tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného

práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

 

13.

Vedlejší účastníci upozornili, že stěžovatel uplatnil vzájemný návrh

vůči vedlejší účastnici téměř pět roků od skutečnosti, ze které

dovozoval bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice a tři roky poté, kdy

bylo vůči stěžovateli zahájeno řízení. Dále vedlejší účastníci poukázali

na obsah spisu sp. zn. 7 C 237/2003 Obvodního soudu pro Prahu 7, z

něhož vyplývá, že stěžovatel před soudem prvního stupně netvrdil a

neprokázal žádné skutečnosti, které by měly význam pro posouzení délky

promlčecí lhůty a pro posouzení námitky promlčení z hlediska souladu

s dobrými mravy. Na tuto pasivitu stěžovatele stran jeho důkazní

povinnosti ve sporném řízení podle vedlejších účastníků výslovně

poukázaly jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud.

 

14.

Vedlejší účastníci konstatovali, že tvrzení stěžovatele o bezdůvodném

obohacení vedlejší účastnice, kterého se dopustila tím, že převedla

částku 3 000 000 Kč ze společného bankovního účtu na svůj bankovní účet,

jsou nepravdivá, neboť namítaná dispozice vedlejší účastnice s výnosem

z tehdy společné věci byla výsledkem písemné dohody podílových

spoluvlastníků domu č. p. 418, tedy byla provedena se souhlasem a

vědomím stěžovatele. Navíc uvedené prostředky byly určeny a také použity

na úhradu nákladů vynakládaných na společnou věc, tudíž v žádném

případě nemohlo jít o snahu vedlejší účastnice se obohatit na úkor

stěžovatele.

 

15. Vedlejší účastníci vyjádřili názor,

že požadovaná částka plynoucí ze vzájemného návrhu, s ohledem na časové

souvislosti mezi soudními spory spoluvlastníků týkajících se společné

věci, je pouze snahou získat po zrušení podílového spoluvlastnictví

k domu č. p. 418 další peníze nad rámec vypořádání spoluvlastnického

podílu, popř. vyrovnat postavení účastníků ve sporu sp. zn. 7 C 237/2003

Obvodního soudu pro Prahu 7, kde byl stěžovatel žalován o zhruba

300 000 Kč.

 

16. Vedlejší účastníci konstatovali, že

nelze přehlížet fakt, že další spoluvlastník zmíněného domu - vedlejší

účastník Ivan Horák (bratr stěžovatele) – proti namítané dispozici

s výnosem z pronájmu, o které od počátku věděl stejně jako stěžovatel,

nic nenamítal.

 

17. V závěru svého vyjádření vedlejší

účastníci opět podotkli, že odvolací i dovolací soud poskytly právům

stěžovatele dostatečnou ochranu, neboť se vyčerpávajícím způsobem

vypořádaly se všemi jeho tvrzenými skutečnostmi, a tudíž nedošlo

postupem obecných soudů k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, ani čl. 90 Ústavy ČR a taktéž ani čl. 95 odst. 1 Ústavy

ČR.

 

18. Vedlejší účastníci shrnuli v závěru svého

vyjádření, že stěžovateli nic nebránilo, aby svůj domnělý nárok uplatnil

právně relevantním způsobem včas, a přestože zásada zákazu výkonu práva

v rozporu s dobrými mravy představuje zajisté významný princip, který

v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci

prostor pro uplatnění pravidel slušnosti, tak v tomto případě zmíněná

zásada jednáním vedlejší účastnice porušena nebyla.

 

19.

Vedlejší účastníci proto navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost

odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu.

 

II.

 

20.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního

soudu pro Prahu 7 sp. zn. 7 C 237/2003. Z něj zjistil, že se vedlejší

účastníci v řízení před obecnými soudy domáhali vydání platebního

rozkazu v částce 301 809,84 Kč s příslušenstvím, a to z toho důvodu, že

stěžovatel zabíral v domě, který byl v podílovém spoluvlastnictví

vedlejších účastníků a stěžovatele, čtyři byty, za něž neodváděl na

společný účet nemovitosti nájemné ani poplatky za služby ve výši, která

by odpovídala výši předepsaného regulovaného nájemného. Stěžovatel proti

vydanému platebnímu rozkazu ze dne 22. 6. 2004 podal odpor, ve kterém

neuznal nárok vedlejších účastníků; argumentoval, že dva z uvedených

bytů neužívá a ani nemá k dispozici, přičemž za třetí a čtvrtý byt řádně

platí nájemné i poplatky za služby. Dále stěžovatel v podaném odporu

poukázal na skutečnost, že v letech 2002 - 2003 jako spoluvlastník

předmětné nemovitosti neměl žádný přístup k účetním dokladům,

vztahujícím se k hospodaření se zmíněnou nemovitostí, a tudíž

předpokládá, že jako čtvrtý spoluvlastník dané nemovitosti měl mít

v každém roce podíl na ročním hospodářském výsledku nemovitosti ve výši

50 000 – 100 000 Kč. Tento svůj podíl stěžovatel uplatnil jako

kompenzaci proti vedlejšími účastníky požadované částce, spolu s částkou

ve výši 500 000 Kč, kterou podle vyjádření stěžovatele poskytl

nájemníkům jednoho z uvedených bytů za to, že mu daný byt uvolní.

 

21.

Ústavní soud se ve spise dále seznámil s protižalobou stěžovatele, ve

které navrhl zamítnutí žaloby o zaplacení částky 301 809,84 Kč

s příslušenstvím, a v níž rovněž navrhl vydání rozsudku, dle něhož by mu

byla vedlejší účastnice povinna zaplatit částku 750 000 Kč s 9% úrokem

z prodlení od podání žaloby do 30. 6. 2006. Stěžovatel ve své

protižalobě uvedl, že podle výpisu č. 76/1 z běžného účtu č.

000000-0203647349/0800 z 12. 7. 2001, tedy z účtu, na kterém byly

ukládány peněžní prostředky získávané z nájmů bytů a nebytových prostor

v domě ve Vinařské ul. č. 4/418, je patrné, že dne 12. 7. 2001 došlo na

uvedený účet k připsání částky ve výši 3 000 000 Kč ze strany

společnosti GROUP 4 Securitas, a. s., což představuje nájemné za užívání

nebytových prostor, a následně, podle výpisu č. 77/1 ze dne 13. 7.

2001, byla tato částka převedena na účet vedlejší účastnice. Stěžovatel

ve své protižalobě uvedl, že důvod převodu částky na účet vedlejší

účastnice mu není znám, nicméně se domnívá, že částka měla být rozdělena

mezi spoluvlastníky v poměru jejich podílu ke společné věci, tudíž

stěžovateli měla být uhrazena částka 750 000 Kč.

 

22.

Vedlejší účastníci k protinávrhu stěžovatele namítli promlčení

uplatněného nároku. Uvedli, že nárok stěžovatele na zaplacení předmětné

částky z důvodu bezdůvodného obohacení ze strany vedlejší účastnice

podléhá promlčení v tříleté objektivní promlčecí lhůtě počítané od 13.

7. 2001, která se neprodlužuje o případné trvání promlčecí lhůty

subjektivní. Z toho důvodu tříletá promlčecí lhůta skončila, dle

vedlejších účastníků, 13. 7. 2005 a nárok byl stěžovatelem uplatněn až

13. 4. 2006.

 

23. Ústavní soud se ve spise dále

seznámil s odůvodněními jednotlivých rozhodnutí obecných soudů. Obvodní

soud pro Prahu 7 uznal nárok stěžovatele ze vzájemné žaloby. K námitce

promlčení uplatněného nároku soud uvedl, že pokud si vedlejší účastnice

ponechala celkovou částku získanou pronájmem nebytových prostor, aniž by

ostatním spoluvlastníkům vyplatila podíl z této částky, ponechala si

nájemné ve výši přesahující její podíl bez právního důvodu ve smyslu §

451 odst. 2 občanského zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 7 dále poukázal

na § 107 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se právo na vydání

bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný

dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení se právo na vydání bezdůvodného

obohacení promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné

obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Obvodní soud

v odůvodnění konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že vedlejší

účastnice věděla, že uvedená částka je výnosem ze společné věci, a

přesto si ji v plné výši ponechala, došlo k bezdůvodnému obohacení

úmyslnému. Tudíž objektivní desetiletá promlčecí doba počala běžet dnem

následujícím po odepsání uvedené částky z účtu a jelikož nebylo v řízení

prokázano, že by se stěžovatel o bezdůvodném obohacení vedlejší

účastnice dozvěděl před více než dvěma lety ode dne uplatnění svého

nároku, vycházel soud z toho, že nárok byl uplatněn včas a k promlčení

nedošlo. Obvodní soud pro Prahu 7 dále uvedl, že břemeno tvrzení a

důkazní ohledně skutečnosti, že se stěžovatel o bezdůvodném obohacení

vedlejší účastnice dozvěděl dříve, měla vedlejší účastnice, ta však

takovou skutečnost netvrdila a ani k této skutečnosti nenabídla žádné

důkazy.

 

24. V podaném odvolání proti rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 7 vedlejší účastníci namítali, že závěry soudu

prvního stupně jsou spekulativní, bez jakékoliv opory v provedených

důkazech a v důsledku toho nesprávné. Vedlejší účastníci se domnívali,

že zůstal zcela ničím nepodložený závěr soudu prvního stupně o tom, že

by vedlejší účastnice odepsala dne 13. 7. 2007 z účtu

000000-0203647349/0800 částku 3 000 000 Kč na jiný účet s úmyslem se na

úkor někoho (zejména pak stěžovatele) obohatit. To ostatně podle

vedlejších účastníků netvrdil ani sám stěžovatel. Vedlejší účastníci

dále ve svém odvolání namítali, že nejen protižaloba, ale ani tvrzení

žalovaného při soudním jednání v nejmenším neobsahovaly nic, z čeho by

bylo možno dovodit úmysl vedlejší účastnice. Vedlejší účastníci ve svém

odvolání zdůraznili, že nic neopravňovalo soud prvního stupně k tomu,

aby ze zjištění, že výnos ze společné nemovitosti byl převeden na jiný

účet, zcela uměle učinil závěr o úmyslu vedlejší účastnice se bezdůvodně

obohatit, zvláště když se evidentně jednalo o převod celé částky

3 000 000 Kč a nikoliv pouze o částku představující tvrzený podíl

žalovaného na tomto výnosu, což by bylo při soudem dovozovaném úmyslu o

bezdůvodném obohacení jistě nepochybně logičtější. Vedlejší účastníci

tvrdili, že převod uvedené částky na tzv. podúčet byl učiněn po dohodě

spoluvlastníků proto, že prostředky uložené na zmíněném podúčtu byly

výhodněji úročeny než na účtě 000000-0203647349/0800. Dále vedlejší

účastníci namítli, že úvaha soudu prvního stupně o úmyslu vedlejší

účastnice se obohatit nebyla podložena ani pouhým tvrzením stěžovatele,

který v tomto ohledu má ohledně úmyslu důkazní břemeno.

 

25.

Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že se

odvolací soud neztotožnil s právním názorem nalézacího soudu v otázce

promlčení nároku. Skutečný závěr o úmyslu žalobkyně se bezdůvodně

obohatit na úkor stěžovatele totiž nemohl učinit z žádného tvrzení ani

provedeného důkazu a k tomu navíc dodal, že stěžovatel sám ve vzájemné

žalobě tvrdil, že mu není známo, z jakého důvodu vedlejší účastnice

uvedenou částku ze společného účtu odepsala. Městský soud v odůvodnění

souhlasil s vedlejší účastnicí, že závěr soudu I. stupně o desetileté

promlčecí lhůtě není ničím podložen. Tudíž odvolací soud dospěl k

závěru, že byť byl nárok stěžovatatele důvodný, tak v důsledku uplynutí

objektivní tříleté promlčecí lhůty nelze stěžovateli toto právo přiznat.

 

26.

Ústavní soud se dále seznámil s dovoláním stěžovatele, ve kterém

stěžovatel konstatoval, že nelze souhlasit s hodnocením odvolacího

soudu. Stěžovatel zopakoval tvrzení, podle něhož vedlejší účastnice

realizovala převod předmětné částky 3 000 000 Kč úmyslně a zcela

v rozporu s obsahem smlouvy o úpravě spoluvlastnických vztahů, která

byla uzavřena dne 20. 6. 1997 mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky.

Podle stěžovatele je vyloučeno, aby převod vedlejší účastnice učinila

bez úmyslu se bezdůvodně obohatit. Podle stěžovatele je určující

součástí úmyslu intelektuální složka vůle, přičemž právě vůle vedlejší

účastnice byla nepochybně nutná k tomu, aby převedla částku, která

náležela stěžovateli, na svůj účet. Stěžovatel považuje za vyloučené,

aby žalobkyně převedla předmětnou částku na svůj účet bez této vůle,

tedy nedbalostí či omylem, jelikož realizace takového převodu je

operací, kterou nelze provést bez předchozího rozmyslu o důvodu této

operace, o způsobu jejího provedení a o jejím následku.

 

27.

Stěžovatel v dovolání rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne

15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45), ve kterém Ústavní

soud konstatoval, že „ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle

něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon

práva vznést námitku promlčení“. Stěžovatel se tudíž domníval, že

s ohledem na úmysl vedlejší účastnice je nepochybné, že nemohla být při

převodu předmětné částky na svůj účet v dobré víře a pokud tedy vedlejší

účastnice namítá promlčení a je soudem prvního stupně i soudem

odvolacím shodně konstatována skutečnost, že došlo k bezdůvodnému

obohacení, pak se ze strany vedlejší účastnice jedná o výkon práva

v rozporu s dobrými mravy.

 

28. Stěžovatel dále

v dovolání konstatoval, že nepovažuje za právně významné, že ve

vzájemném návrhu uvedl, že mu není známo, z jakého důvodu vedlejší

účastnice uvedenou částku ze společného účtu poukázala na svůj osobní

účet. Zdůraznil, že se vyjádřil pouze k důvodu a nikoliv k samotnému

úmyslu.

 

29. Nejvyšší soud pak v odůvodnění napadeného

rozsudku konstatoval, že z obsahu spisu se nepodává, že by stěžovatel

předložil soudu důkaz o tom, že se vedlejší účastnice odepsáním částky

náležející stěžovateli z bankovního účtu bezdůvodně obohatila úmyslně.

Učinil-li tedy odvolací soud závěr, že stěžovatel neprokázal (ani

netvrdil), že vedlejší účastnice se na jeho úkor bezdůvodně obohatila

úmyslně, nelze přisvědčit stěžovateli, že skutkové zjištění, ze kterého

napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování.

 

30.

Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že vznesená

námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst.

1 občanského zákoníku), neboť tento rozpor stěžovatel dovozuje z toho,

že se vedlejší účastnice na jeho úkor bezdůvodně obohatila úmyslně, což

však v odvolacím řízení, jak již bylo uvedeno, nebylo prokázáno.

 

31.

Ústavní soud si dále v souladu s ust. § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od

účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. Všichni

účastníci dali souhlas s upuštěním od ústního jednání.

 

 

III.

 

32.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost

je důvodná. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími byla

porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, nicméně nikoliv

ta, která stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně označil.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je Ústavní soud ve

svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním. Je tak

oprávněn zkoumat, zda napadenými rozhodnutími byla porušena i jiná

ústavně zaručená základní práva než ta, jejichž porušení stěžovatel

v ústavní stížnosti namítal.

 

33. Ústavní soud

předesílá, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl.

90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a též porušení čl. 95

odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je soudce vázán při rozhodování zákonem,

dovolával se takových ustanovení, která žádná základní práva neobsahují,

neboť prvé je kompetenční normou pro soudnictví, druhé vymezuje

referenční rámec pro soudní rozhodování. Ústavní soud dospěl k závěru,

že věc je třeba posoudit z hlediska možného porušení základního práva

stěžovatele na legitimní očekávání garantovaného čl. 1 Dodatkového

protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. ve

vazbě na výše uvedené i z hlediska práva na spravedlivý proces

vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny.

 

34. Ústavní

soud se k ochraně legitimního očekávání vyjádřil již v nálezu ze dne 9.

3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331, č. 278/2004 Sb.), v němž

uvedl, že „pojem ‚majetek‘ obsažený v první části článku 1, Protokolu

č. 1, má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného

jmění, a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva (viz

rozsudek ESLP ve věci J. Broniowski proti Polsku). Může zahrnovat jak

‚existující majetek‘, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na

jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším ‚legitimní

očekávání‘ (ésperance légitime/legitimate expectation) dosáhnout

účinného užívání vlastnického práva (viz rozsudek Gratzinger a

Gratzingerová proti České republice nebo Zvolský a Zvolská proti České

republice). Předmětem ochrany podle zmíněného článku je tedy nejen

nabytý, tj. existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí

takového majetku.“

 

35. Jak již Ústavní soud uvedl

v nálezu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563),

„ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního

práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě musí nalézt reflexi v

jednotlivých normách jednoduchého práva. Legitimní očekávání ovšem

nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o

ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v

daném případě působí ve vztahu stěžovatele vůči obecným soudům, tj.

státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy) poskytovat tomuto

základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných

norem jednoduchého práva.“ V citovaném nálezu Ústavní soud rovněž

poznamenal, že „při střetu dvou základních práv (…) musí obecné soudy

nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu

jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného

případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo

zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát

přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea

spravedlnosti, resp. obecný princip.“ K tomu lze dodat, že tato povinost

obecných soudů rozpoznat základní právo a poskytnout mu ochranu platí

tím spíše v případě, kdy v posuzovaném vztahu svědčí základní právo

toliko jedné straně sporu, zatímco druhé straně žádné hmotné základní

právo (přirozeně vyjma práva na spravedlivý proces) nesvědčí a vzhledem

k okolnostem ani svědčit nemůže, resp. v jejím postavení se odráží

toliko ústavní princip, nikoliv hmotné subjektivní základní právo.

 

36.

V nyní projednávaném případě jde o situaci, kdy obecné soudy

rozhodovaly o nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení.

Obecné soudy všech stupňů se shodly na tom, že tvrzený nárok představuje

bezdůvodné obohacení, odvolací a dovolací soud na rozdíl od soudu

nalézacího však dospěly k závěru, že nešlo o bezdůvodné obohacení

úmyslné, a tudíž vznesený nárok podléhal promlčení v tříleté promlčecí

době. Bezdůvodné obohacení tak nepochybně představovalo majetkovou

hodnotu, o kterou byl v podstatě majetek stěžovatele (ve formě plodů

věci, tj. zaplaceného výnosu nájemného z pronájmu nemovitosti) zkrácen.

Byl-li stěžovatel podílovým spoluvlastníkem nemovitosti, tak se zřetelem

k výše uvedenému výkladu legitimního očekávání, svědčilo toto základní

právo stěžovateli nejen ve vztahu k majetkové hodnotě odpovídající jeho

spoluvlastnickému podílu na nemovitosti, nýbrž rovněž ve vztahu k výnosu

z pronájmu nemovitosti, zvláště bylo-li nakládáno s předmětnou

nemovitostí právě za účelem dosažení zisku (v daném případě pronajímání

nebytových prostor společnosti GROUP 4 securitas, a. s.).

 

37.

S ohledem na výše uvedené je proto třeba posoudit, zda stěžovateli

předmětné základní právo svědčí i s ohledem na další konkrétní okolnosti

případu; ani toto právo totiž nemůže působit absolutně, bez ohledu na

ostatní základní práva a ústavní principy. V daném případě přichází

v úvahu možný konflikt základního práva stěžovatele s principem právní

jistoty, který je v právním řádu konkrétně reprezentován například též

institutem promlčení, jenž byl obecnými soudy aplikován. Právě námitka

promlčení vznesená vedlejšími účastníky a posuzovaná obecnými soudy

vedla ze strany obecných soudů k závěrům, které stěžovatel napadl před

Ústavním soudem.

 

38. Vazbu principu právní jistoty na

jeho konkrétní demonstraci v institutu promlčení lze vysledovat i

v odborné občanskoprávní doktríně: „Účelem promlčení je jednak

stimulovat věřitele k včasnému vykonání svého subjektivního občanského

práva (v oblasti závazkového práva pohledávky) a tím předcházet vzniku

újmy, neboli aby věřitelé příliš neodkládali vynucení svého

subjektivního občanského práva, jednak – a to zejména – čelit tomu, aby

dlužníci nebyli ohledně svých právních povinností (dluhů) vystaveni po

časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze

strany soudů. Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní

jistoty existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim

odpovídajících právních povinností. Ty totiž jsou – zejména pokud jde o

jejich dokazování po uplynutí delší doby – vždy spjaty s určitou

sporností a neurčitostí (konkrétně jde o spornost, zda subjektivní

občanské právo již mezitím nezaniklo splněním, započtením atd.) a

nakonec i s případnými složitými soudními spory.“ (Švestka, J., Spáčil,

J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II, 1. vydání,

Praha 2008, s. 527).

 

 

39. Principu právní

jistoty, který by v předmětné situaci ve svých důsledcích mohl svědčit

vedlejším účastníkům, se však lze dovolávat a lze ho považovat za

korektiv ochrany legitimního očekávání pouze za situace, kdy se jej

dovolává subjekt v dobré víře. Není-li subjekt v dobré víře, nemůže

v jeho případě působit ani princip právní jistoty jakožto korektiv

ochrany legitimního očekávání, resp. tento princip nemůže být v rovině

ústavněprávní důvodem pro omezení ochrany legitimního očekávání

stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II.

ÚS 519/08, odstavec 22).

 

40. S ohledem na skutková

zjistění učiněná v řízení před obecnými soudy, s nimiž – jak uvedeno

shora - se Ústavní soud soud seznámil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu

7, nelze na dobrou víru vedlejších účastníků (resp. vedlejší účastnice)

dle Ústavního soudu usuzovat. V dobré víře nemůže být subjekt, který má

povědomost o tom, že si přivlastňuje majetek náležející jinému. Na

úrovni podústavního práva, zde občanského zákoníku, lze v takovém

případě hovořit např. o bezdůvodném obohacení. Z judikatury Nejvyššího

soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002,

vyplývá následující: „Vzhledem k tomu, že občanský zákoník, ani jiný

občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezuje,

vychází se v právní teorii z právní úpravy zavinění obsažené v trestním

zákoně. Právní teorie vycházející z § 4 trestního zákona rozlišuje podle

přítomnosti rozumového (intelektuálního) a volního (určovacího) prvku

mezi úmyslným jednáním a jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy,

jestliže ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým

jednáním získá bezdůvodné obohacení a současně je také získat chtěl. O

úmysl nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl,

že svým jednáním obohacení, které mu nenáleží, může získat, a s tímto

následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn. V obou případech je tedy

rozhodujícím znakem úmyslu předchozí vědomost subjektu, který se

neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo

získat může (úmysl nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu

nenáležejí.“

 

41. Na základě okolností posuzovaného

případu přitom Ústavní soud dospěl k závěru o přinejmenším nepřímém

úmyslu vedlejší účastnice. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno

samotné bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice, resp. nebyl rozporován

fakt, že se bezdůvodně obohatila. Vedejší účastnice v podaném odvolání

proti rozsudku nalézacího soudu, který v odůvodnění uvedl, že si

vedlejší účastnice nájemné ponechala bez právního důvodu a učinila tak

úmyslně, namítala toliko neprokázání svého úmyslu se bezdůvodně obohatit

a samotný fakt převodu peněz nikterak nerozporovala. Rovněž odvolací

soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že skutečný závěr o

úmyslu žalobkyně se bezdůvodně obohatit na úkor stěžovatele nemohl

nalézací soud učinit z žádného tvrzení ani provedeného důkazu. Nadto

odvolací soud uvedl, že byť byl nárok stěžovatatele důvodný, tak

v důsledku uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty, nelze

stěžovateli toto právo přiznat.

 

42. Jak již uvedeno

shora, úkolem Ústavního soudu není provádět dokazování za účelem

zjištění úmyslu vedlejší účastnice; Ústavní soud je však oprávněn

posoudit, zda odvolací a dovolací soud provedly interpretaci skutkového

stavu stran promlčení stěžovatelova nároku z pohledu zásahu do

základních práv stěžovatele ústavně konformně. Ústavní soud konstatuje,

že argumentaci zmíněných soudů shledal v posuzování úmyslu logicky

nesprávnou, jelikož z pouhého  tvrzení,  že  nalézací  soud  nemohl

 závěr  o  úmyslu  učinit  z  žádného  tvrzení  ani

 

provedeného

důkazu, nelze usuzovat na neúmyslné obohacení. Vedlejší účastnice

převedla na svůj osobní účet zisky, které pocházely z nájmu nebytových

prostor v předmětné nemovitosti, přičemž i z výše zmíněné smlouvy ze dne

20. 6. 1997 uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky jasně

plyne, že „zisky z nemovitosti jakož i podíly na ztrátách se dělí mezi

smluvní strany dle jejich spoluvlastnických podílů“. Je vyloučené, že by

si vedlejší účastnice nebyla tohoto závazku vědoma a peněžní prostředky

převedla na svůj účet v dobré víře, uvedla-li již ve svém odvolání, že

převod celého výnosu z nemovitosti na její účet byl učiněn z důvodu

lepšího úročení (bod 24). Z jejího vlastního vyjádření tedy vyplývá, že

si byla vědoma dispozic i  s peněžní částkou, která jí nenáleží, a je

třeba podotknout, že jí tvrzená dohoda s ostatními spoluvlastníky nebyla

prokázána. Proto je třeba její jednání posoudit jako úmyslné bezdůvodné

obohacení a nelze tedy akceptovat ani tříletou objektivní promlčecí

lhůtu. Ze shora uvedeného lze tudíž dovodit, že hodnocení důkazů ze

strany odvolacího a dovolacího soudu bylo provedeno bez ohledu na

respekt k základním právům stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.

 

43.

Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že vedlejší

účastnice nebyla a ani nemohla být v dobré víře, pokud jde o zmocnění se

finanční částky připadající na podíl stěžovatele z výnosu nájemného. Za

této situace nebylo na místě akceptovat námitku promlčení v obecné

lhůtě, jak to učinily odvolací a dovolací soud. Obecné soudy tak svými

rozhodnutími poskytly ochranu principu právní jistoty a navíc

upřednostnily tento princip před ochranou legitimního očekávání

v případě, kdy pro to s ohledem na konkrétní a v řízení zjištěné

okolnosti (úmysl vedlejší účastnice) nebyl prostor. Ústavní soud proto

dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu

neposkytla ochranu stěžovatelovu legitimnímu očekávání, čímž obecné

soudy nedostály své povinnosti poskytovat ochranu právům. Napadená

rozhodnutí tak porušila stěžovatelo ústavně zaručené právo na

spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a samotné jeho

legitimní očekávání garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o

ochraně lidských práv a základních svobod.

 

44.

S ohledem na shora uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí

obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona

zrušil.

 

P o u č e n í :      Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 17. února 2010

 

                                                                                                Vojen Güttler

                                                                                                předseda senátu