Text nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1990/08

19.04.2010

Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2010 v senátu složeném z předsedy

Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce

zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného

JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec

Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 č. j. 21 Cdo

2548/2007–224, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006

č. j. 22 Co 297/2006–198,

 

t a k t o :

 

I.         

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 č. j. 21 Cdo

2548/2007–224, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006

č. j. 22 Co 297/2006 198, bylo porušeno právo stěžovatele na svobodný

projev, jehož ochrana je garantována čl. 17 Listiny základních práv a

svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

 

II.        Tato rozhodnutí se proto ruší.

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

1.        

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. 8. 2008, doplněnou

podáními ze dnů 16. 2. 2009, 22. 5. 2009 a 26. 1. 2010, tedy podanou ve

lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen

„zákon o Ústavním soudu“) a splňující další náležitosti vyžadované

zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario

zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených

rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva

garantovaná čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“).

 

2.        

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv

spatřoval v několika aspektech. Porušení práva na spravedlivý proces

spatřoval ve způsobu, jakým obecné soudy interpretovaly jednostranný

právní úkon žalované - Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR

(dopis o zrušení pracovního poměru). Stěžovatel je toho názoru, že při

hodnocení formální stránky právního úkonu, jímž je pracovní poměr rušen,

je třeba v pochybnostech upřednostnit výklad přísnější tak, aby si

zaměstnanec mohl být vždy jist, z jakého konkrétního důvodu byl jeho

pracovní poměr rušen. Vzhledem k tomu, že obecné soudy, vedeny názorem

Nejvyššího soudu, postupovaly v rozporu s interpretačními maximami

uvedenými v judikatuře Ústavního soudu, jsou dle stěžovatele splněny

všechny předpoklady pro to, aby Ústavní soud do hodnocení důkazů

vstoupil.

 

3.        

Těžištěm ústavněprávní argumentace stěžovatele je však zejména tvrzení,

že interpretací jednoduchého práva obecnými soudy došlo k nepřípustnému

omezení jeho svobody projevu, kterou Ústavní soud dle své judikatury

považuje za konstitutivní hodnotu, na níž je založena demokratická

společnost (stěžovatel v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního

soudu sp. zn. I. ÚS 367/03 a IV. ÚS 23/05 a rovněž na judikaturu

Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)). Stěžovatel proto

považuje za zcela nepřijatelnou představu, že by realizace svobody

projevu mohla být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru.

Považuje za zcela nezpochybnitelné, že došlo k zásahu do jeho svobody

projevu, neboť za svobodný projev byl postižen okamžitým zrušením svého

pracovního poměru, a byl tím ohrožen i existenčně, neboť mu nebyl

poskytnut žádný prostor pro hledání jiného zaměstnání (stěžovatel opět

odkázal na judikaturu ESLP – rozhodnutí ze dne 29. 2. 2000 ve věci

Fuentes Bobo proti Španělsku či rozhodnutí ze dne 25. 2. 1995 ve věci

Vogtová proti Německu).

 

4.        

Stěžovatel dále konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že svoboda

projevu není bezbřehá a jak Listina, tak i Úmluva ve výjimečných

případech připouštějí omezení svobody projevu. Je však třeba trvat na

tom, aby byly splněny podmínky, za nichž je svobodu projevu možno

omezit. Omezení je možné výlučně na základě zákona, z důvodů taxativně

vyjmenovaných Listinou a Úmluvou a jen tehdy, je-li v demokratické

společnosti nezbytné. Tyto podmínky však dle stěžovatele v daném případě

splněny nebyly, neboť k zásahu do jeho svobody projevu došlo bez

jakékoliv zákonné opory. Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákona č.

65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, zakotvující neurčitý

pojem porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, ani ust. § 74

písm. c) stanovící povinnost vytvářet příznivé pracovní podmínky nejsou

natolik konkrétní, aby bylo možno považovat je za důvod pro omezení

svobody projevu pod sankcí okamžitého zrušení pracovního poměru.

 

5.        

Ani druhý předpoklad pro omezení svobody projevu (legitimní důvod)

nebyl dle stěžovatele splněn. Zásah v podobě okamžitého zrušení

pracovního poměru nelze považovat za nezbytný v demokratické

společnosti, neboť důvody, které k němu vedly, nejsou relevantní a

dostatečné a intenzita zásahu je zcela nepřiměřená chráněnému zájmu.

Nesouhlasí tak se závěry obecných soudů, které (odkazem na nepřiléhavou

judikaturu Nejvyššího soudu týkající se mezí přijatelné kritiky a práva

na ochranu osobnosti) dovodily, že neoprávněná, nekonkrétní a nevěcná

kritika může vést k vyvození důsledků v rovině pracovního práva, v daném

případě v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru. Stěžovatel

poukazuje na skutečnost, že pokud jde o potřebu chránit osobnostní práva

třetích osob, není oním prostředkem způsobilým tato práva chránit či

újmu na těchto právech napravit okamžité zrušení pracovního poměru, ale

procesní prostředky občanskoprávní, které právní řád k ochraně

osobnostních práv poskytuje. Použité opatření stěžovatel považoval za

zcela nepřiměřené a odkázal na citovaný rozsudek ESLP ve věci Fuentes

Bobo proti Španělsku, v němž okamžité zrušení pracovního poměru bylo

označeno za nepřiměřený postih za kritiku nadřízených či jejich urážku. V

citovaném případě šlo navíc o kritiku osobní a pronesenou v médiích,

zatímco stěžovatel na interním fóru vyslovil podezření na nesprávné

hospodaření s fondy zdravotního pojištění, aniž by obvinil jakoukoliv

konkrétní osobu z nezákonného počínání. Stěžovatel obecným soudům dále

vytýkal způsob, jakým se vypořádaly s námitkou, že došlo k porušení

svobody projevu, když věc posuzovaly pouze pohledem zákoníku práce, a

dostatečně se tak nevypořádaly s ústavněprávní rovinou sporu.

 

6.        

Podáním ze dne 22. 5. 2009 pak stěžovatel doplnil argumentaci v ústavní

stížnosti o odkaz na rozhodnutí ESLP ze dne 12. 2. 2008 ve věci Guja

proti Moldávii, neboť se domnívá, že skutkové okolnosti tohoto případu

se v některých aspektech blíží okolnostem projednávané věci a závěry, k

nimž ESLP v tomto rozhodnutí dospěl, jsou aplikovatelné i na

stěžovatelův případ a svědčí v jeho prospěch. S ohledem na výše uvedené

proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí

svým nálezem zrušil.

 

7.        

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Nejvyšší

soud, zastoupený JUDr. Zdeňkem Novotným. Ve svém podání konstatoval, že

stěžovatelem přednesené námitky jsou v podstatě pokračováním polemiky

neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s

hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů

vycházejí, a na tomto základě pak předkládá vlastní skutkové závěry.

Obsah námitek směřujících proti vlastnímu rozhodnutí dovolacího soudu

tak neumožňuje přisvědčit názoru stěžovatele, že napadené rozhodnutí má

ústavněprávní přesah. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla

odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

 

8.        

Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání

byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.

 

II.

9.        

Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis

Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 34 C 64/2005, z něhož zjistil

následující skutečnosti.

 

10.      

Stěžovatel se žalobou ze dne 23. 2. 2001 domáhal určení neplatnosti

rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle ust. § 53 odst. 1

písm. b) zákoníku práce, v tehdy platném znění, u žalované – Zdravotní

pojišťovny Ministerstva vnitra ČR (dále jen „ZP MV ČR“), ke kterému

došlo na základě dopisu ředitele pobočky v Hradci Králové JUDr. J.

Matyáše ze dne 27. 12. 2000 o okamžitém zrušení pracovního poměru pro

hrubé porušení pracovní kázně a které bylo dle stěžovatele neplatné a

bezdůvodné. O podané žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem

ze dne 27. 9. 2002 sp. zn. 34 C 33/2001, tak, že jí zamítl. Dále rozhodl

o nákladech řízení.

 

11.      

Obvodní soud takto rozhodoval za situace, kdy stěžovatel byl u žalované

ZP MV ČR, pobočky v Hradci Králové zaměstnán od 1. 5. 1993 jako vedoucí

vnitřního oddělení a od 1. 5. 1995 jako vedoucí právního oddělení. K

rozvázání pracovního poměru došlo na základě výše uvedeného dopisu

ředitele pobočky ze dne 27. 12. 2000, které bylo odůvodněno tím, že

stěžovatel „v určeném termínu nesplnil mnou uložený pracovní úkol

spočívající v konkretizaci (stěžovatelových) tvrzení týkajících se

údajného tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody zaměstnavateli

zaviněné projektantem. Vaše vystoupení, kterým jste de facto obvinil

pracovníky pobočky z páchání nezákonné činnosti, což jste žádným důkazem

nedoložil, a Vaše obvinění projektanta, považuji jako velmi závažný

útok na jejich čest, pověst a důstojnost. (...) Vaše obvinění byla

vyslovena v situaci, kdy na místě nebyli žádní vedoucí pracovníci

pobočky, kteří by mohli na Vaše obvinění reagovat. Nemohu proto posoudit

Vaše jednání jinak, než zlý úmysl, neboť hrubě poškodilo jméno pobočky,

zpochybnilo pracovní kvality vedoucích pracovníků pobočky, vneslo

neklid mezi ostatní spolupracovníky a bylo jimi odsouzeno jako velmi

nekorektní. Za situace, kdy jste zcela ztratil důvěru pracovního

kolektivu za způsob Vašeho jednání, nemohu připustit, abyste v tomto

kolektivu nadále pracoval.“ (viz kopie dopisu přiložená k ústavní

stížnosti).

 

12.      

Dle kopie zápisu z „Porady právníků v Poděbradech ve dnech 6. 12. – 7.

12. 2000“ k předmětnému tvrzení došlo dne 7. 12. 2000, kde stěžovatel v

diskuzi konstatoval, že „místo přístavby pobočky by mělo dojít k

ukončení nájmu třetích osob v objektu; podle jeho názoru vznikla

jednáním projektanta pobočce milionová škoda – toto tvrzení nebylo dr.

S. na poradě podloženo materiály (...) k návrhu novely § 9 zák. č.

48/1997 Sb. se domnívá, že v souvislosti s prověřováním zaměstnanců ZP,

kteří budou mít přístup k utajovaným souborům pojištěnců, bude problém,

protože určitě budou zjištěni spolupracovníci a pracovníci StB a tím

bude znemožněno zákonné pojištění bezpečnostních služeb v ZP MV ČR –

osoby dotčené nebyly konkretizovány (...) sdělil, že na pobočce HK je

skryté tunelování fondů ZP MV ČR – konkrétní údaje předloží písemně ÚŘ

po novém roce.“

 

13.       Ze spisu obvodního soudu i z kopií přiložených stěžovatelem k ústavní stížnosti je dále zřejmé následující:

            

Stěžovatel byl po zmíněné poradě dopisem ze dne 8. 12. 2000 na pokyn

ústředního ředitele ZP MV ČR Ing. K. Šatery vyzván ředitelem pobočky

JUDr. Matyášem k upřesnění, doplnění a doložení předmětných výroků

přednesených na poradě dne 7. 12. 2000.

            

Stěžovatel na tuto výzvu reagoval dopisem ze dne 12. 12. 2000, v němž

ústřednímu řediteli sdělil, že „k jednotlivým bodům se nemohu vyjádřit

pro nepřesnost jejich formulace. (...) Určitost vyjádření jsem přislíbil

až na dobu po novém roce, kdy o některých věcech bude podle předpokladu

již rozhodnuto.“

            

Stěžovatel byl posléze ústředním ředitelem ZP (dopis ze dne 20. 12.

2000) opětovně vyzván k doložení svých tvrzení a předložení konkrétních

důkazů.

             Na tuto výzvu,

která byla stěžovateli doručena dne 27. 12. 2000, reagoval dopisem ze

dne 28. 12. 2000, v němž předložil několik podnětů k prověření. Mimo

jiné konstatoval, že „především se jedná o realizaci manažerských

rehabilitačních pobytů v Lázních Velichovky, a.s., které měly proběhnout

v měsících srpnu až říjnu roku 2000. Tyto pobyty neměla schválit

Správní rada ZP MV ČR a tak nebylo zajištěno ani standardní finanční

krytí. Bližší ověřené okolnosti mi měly být sděleny až po 15. 1. 2001.

(...) K druhému bodu uvádím, že nemám k dispozici žádné podklady o

způsobené škodě při stavbě nové budovy pobočky ZP MV ČR v Hradci

Králové. Tyto jsou určitě založeny. O konkrétní škodě ve výši 1 milion

Kč jsem mluvil velice okrajově.“

  

          Tentýž den, tj. 28. 12. 2000 pak byl stěžovateli osobně

doručen výše uvedený dopis o okamžitém zrušení pracovního poměru.

  

          Na tento dopis stěžovatel reagoval nejdříve dopisem ze dne

29. 12. 2000, adresovaný JUDr. Matyášovi, v němž vyjádřil nesouhlasné

stanovisko s jeho názorem o nesplnění pracovních úkolů a se způsobem,

jakým mu bylo okamžité zrušení pracovního poměru oznámeno. Následně pak

dopisem ze dne 16. 1. 2001, adresovaný Ing. Šaterovi, v němž sdělil

motivy a pohnutky, které jej přiměly k předmětnému vyjádření na uvedené

poradě právníků (skryté tunelování fondů pracovní doby, potřeba

hodnocení pracovníků i podle využívání pracovní doby, zaměstnanci s

minulostí v StB atd.)

           

Stěžovatel následně podal dne 21. 2. 2001 na Okresním státním

zastupitelství v Hradci Králové trestní oznámení na neznámého pachatele

pro podezření z trestného činu pomluvy, kterého se měl neznámý pachatel

dopustit tím, že nesprávně zaznamenal a interpretoval jeho vystoupení na

uvedené poradě právníků. Usnesením Policie ČR – oddělení železniční

policie Hradec Králové, Obv. odd. Poděbrady ze dne 2. 7. 2001, č.j.

ORHK-43/OŽP-TČ-2001, bylo toto oznámení odloženo. Stížnost stěžovatele

proti citovanému usnesení o odložení pak Okresní státní zastupitelství v

Hradci Králové usnesením ze dne 23. 11. 2001 č. j. Zn 118/2001-17,

zamítlo jako bezdůvodnou.

 

14.      

K odvolání stěžovatele (č.l. 69-74 spisu) proti výše citovanému

rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž obvodnímu soudu zejména

vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav věci a na něm založené

nesprávné právní závěry, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9.

2003 č. j. 39 Co 71/03-93, změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že se

určuje, že rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením podle §

53 odst. 1 písm. b) zák. práce, provedené dopisem ze dne 27. 12. 2000,

je neplatné. Změnu rozhodnutí městský soud odůvodnil zejména tím, že

nelze dospět k závěru, že na stěžovatelovu reakci (dopis ze dne 12. 12.

2000) na výzvu ředitele pobočky ze dne 8. 12. 2000 k upřesnění a

doložení výroků přednesených na poradě právníků, je třeba pohlížet jako

na nesplnění pokynu nadřízeného, které bylo možné sankcionovat jako

zvlášť hrubé porušení pracovní kázně výjimečným opatřením v podobě

okamžitého zrušení pracovního poměru, byť stěžovatelova reakce byla

vyhýbavá, nekonkrétní a neuspokojivá a jeho tvrzení zůstala nedoložena

(str. 4 rozsudku).

 

15.      

O dovolání ZP MV ČR proti tomuto rozsudku (č.l. 98 – 102) rozhodl

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2004 č. j. 21 Cdo 965/2004-119,

tak, že rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení. V odůvodnění Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytknul, že jím

provedený výklad obsahu jednostranného právního úkonu (dopis o okamžitém

zrušení pracovního poměru ze dne 27. 12. 2000) nelze považovat za

odpovídající zákonu, neboť „při objasňování obsahu okamžitého zrušení

pracovního poměru z hlediska skutečností, které (ZP MV ČR) k tomuto

zrušovacímu projevu vedly, striktně vycházel v tomto směru z nepříliš

zdařile formulovaného vyjádření žalované, že „hrubé porušení pracovní

kázně spatřuje v tom, že (stěžovatel) v určeném termínu nesplnil

pracovní úkol uložený ředitelem pobočky, spočívající v konkretizaci

stěžovatelových tvrzení (...).“ (str. 5 rozsudku). Nejvyšší soud naopak z

obsahu dopisu dovodil, že podstatou skutkového vymezení důvodu

okamžitého zrušení pracovního poměru bylo nejen to, že „(stěžovatel) v

určeném termínu nesplnil pracovní úkol (...), nýbrž také vyjádření

nesouhlasu a výhrad (ZP MV ČR) vůči diskusnímu vystoupení stěžovatele,

které bylo podle jejího názoru způsobilé, s ohledem na ostouzející

(difamující) charakter výtek přednesených bez jakékoli konkretizace a

důkazů, poškodit její oprávněné zájmy. (...) Za tohoto stavu, kdy se

odvolací soud nezabýval všemi skutečnostmi, v nichž (ZP MV ČR)

spatřovala důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ust. § 53

odst. 1 písm. b) zák. práce, není možné učinit ani spolehlivý závěr o

tom, zda a jakou intenzitou stěžovatel porušil pracovní kázeň.“ (str.

5–6 rozsudku).

 

16.      

Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 8. 2. 2005 č. j. 16 Co

409/2004-131, zrušil výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10

a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že

rovněž soud I. stupně z hlediska právního názoru Nejvyššího soudu chybně

posoudil porušení pracovní kázně stěžovatelem pouze v nesplnění

uvedeného příkazu, byť dle názoru Nejvyššího soudu byl se stěžovatelem

zrušen pracovní poměr i pro nesouhlas ZP MV ČR s diskusním vystoupením

stěžovatele na předmětné poradě. Jelikož takové hodnocení v rozsudku

soudu I. stupně chybí, odvolací soud rozsudek zrušil a věc mu vrátil k

dalšímu řízení. „V něm je na soudu I. stupně, aby se zabýval nejen

nesplněním příkazu (ZP MV ČR) z 8. 12. 2000, ale i vystoupením

(stěžovatele), tedy aby zdůvodnil skutkově a rovněž právně dle

příslušných ustanovení zákoníku práce svůj závěr, zda i v takto pojatém

jednání lze shledávat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem,

(...) musí se přitom zabývat i intenzitou případného porušení pracovní

kázně (...).“ (str. 3-4 usnesení).

 

17.      

Obvodní soud pro Prahu 10 poté opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 1.

2006 č. j. 34 C 64/2005-157, tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Dále

rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné

konstatoval, že stěžovatel svým jednáním (přednesení ničím nepodložených

a neadresných obvinění či nesplnění požadavku jejich upřesnění v

písemné výzvě ředitele pobočky) porušil pracovní kázeň v podobě porušení

povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (§ 73

odst. 1 písm. d) zák. práce), dále jako vedoucího pracovníka vytvářet

příznivé pracovní podmínky (§ 74 písm. c) zák. práce) a v neposlední

řadě porušení povinnosti plnit pokyny nadřízeného pracovníka (§ 73 odst.

1 písm. a) zák. práce). Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně

obvodní soud přihlížel k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastával, k

jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci,

kdy došlo k porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele. V této

souvislosti soud (shodně s rozsudkem ze dne 27. 9. 2002) uvedl, že

„(stěžovatel) jako vedoucí pracovník si měl být vědom toho, jaký

negativní dopad má jeho nekonkrétní nedoložené obvinění na pobočku a

zejména na jeho podřízené pracovníky.“ Soud vzal za prokázané, že „po

vystoupení stěžovatele v Poděbradech panovala na právním oddělení a také

u dalších vedoucích pracovníků atmosféra nervozity a nedůvěry, a

(stěžovatel) tím, že nesplnil písemnou výzvu ředitele pobočky, která se

týkala upřesnění a doplnění výroků, nepřispěl k uklidnění napjaté

atmosféry, která na pracovišti panovala a kterou vyvolal.“ Soud tak „po

zvážení všech těchto okolností dospěl k závěru, že za stávající situace

nebylo možno po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr

(stěžovatele) u něho nadále pokračoval.“ (str. 7 rozsudku). Proto

konstatoval, že jednání stěžovatele dosáhlo intenzity zvlášť hrubého

porušení pracovní kázně tak, jak ho mělo na mysli ust. § 53 odst. 1

písm. b) zák. práce, v tehdy platném znění, a vzhledem k tomu, že

okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 12. 2000 splňovalo veškeré

náležitosti dle § 55 zák. práce, žalobu stěžovatele zamítl.

 

18.      

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání (č.l. 164-173 spisu), v

němž obvodnímu soudu jednak opětovně vytýkal nesprávně zjištěný

skutkový stav věci a na něm založené nesprávné právní závěry, jednak

poukazoval na skutečnost, že tvrzení přednesená na předmětné poradě byla

toliko uplatněním jeho svobody vyslovit svůj názor, byť kritický, a

pokud byl takový projev hodnocen jako porušení pracovní kázně, pak by to

nutně muselo znamenat, že základní právo jednotlivce na svobodu projevu

dle čl. 17 Listiny nelze uplatňovat v pracovněprávních vztazích.

Městský soud v Praze rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že

rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího

řízení. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že soud I. stupně si pro

své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, která

mimořádně pečlivě hodnotil a věc taktéž správně po právní stránce

posoudil, kdy se navíc řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu.

„Odvolací soud se s rozsáhlými skutkovými i právními závěry soudu I.

stupně plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje s tím, že nemá

důvod se od nich odchýlit.“ K námitce stěžovatele stran porušení svobody

projevu dle čl. 17 Listiny soud uvedl, že se jí stěžovatel dovolává

nesprávně, neboť „přípustná a ochrany požívající je jen taková kritika,

která nepřekračuje meze věcné a konkrétní kritiky a musí být přiměřená

co do obsahu a formy, přičemž o věcnou kritiku jde jen tehdy, vychází-li

z pravdivých výchozích podkladů, ze kterých musí vyvozovat odpovídající

hodnotící závěry, což není případ neadresné a nedoložené kritiky

učiněné (stěžovatelem), která naopak může vést k vyvození důsledků v

rovině pracovního či občanského práva.“ (str. 5 rozsudku).

 

19.      

Dovolání stěžovatele (č.l. 203-207) Nejvyšší soud v záhlaví citovaným

usnesením jako nepřípustné odmítl, neboť neshledal, že by napadený

rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam. V

dovolání přednesené námitky soud označil za nepřípustnou polemiku

stěžovatele s tím, ke kterým hlediskům soudy obou stupňů při posouzení

intenzity porušení pracovní kázně stěžovatelem přihlížely a jak tato

hlediska hodnotily. „(S)oudy v projednávané věci vymezily hypotézu

právní normy obsaženou v ust. § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzhledem

ke všem okolnostem případu správně.“ (str. 6 usnesení).

 

III.

20.       Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

21.      

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana

ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu

správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací

činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení

základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

soudu). K takovému zásahu je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy

obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených

základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci

jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků

řízení. Jak již Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích mnohokrát

traktoval, základní práva a svobody totiž vymezují nejen rámec

normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich

ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad a aplikaci norem

jednoduchého práva tak nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu

na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního

pořádku ČR (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 650/05, N 130/46 SbNU str.

217).

 

22.      

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že interpretací

jednoduchého práva obecnými soudy došlo k nepřípustnému omezení jeho

základního práva na svobodný projev garantovaného čl. 17 Listiny a čl.

10 Úmluvy, přičemž konkrétní zásah v podobě okamžitého zrušení jeho

pracovního poměru za jím vyslovené kritické názory nelze považovat za

přiměřený a nezbytný v demokratické společnosti.

 

23.      

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je základní právo na svobodný

projev třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní

společnosti a za jednu ze základních podmínek pro její chod a

sebeuplatnění jednotlivce. Ústavní soud má opakovaně za to, že každý

názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu

podle čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustným; omezení svobody

projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a

lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi (srov. k tomu např.

nálezy sp. zn. I.ÚS 367/03 N 57/36 SbNU str. 605 či sp. zn. IV. ÚS 23/05

N 111/46 SbNU str. 41).

 

24.      

Ústavní soud se tak ztotožňuje s judikaturou Evropského soudu pro

lidská práva (dále jen „ESLP“), podle níž se svoboda projevu jako taková

vztahuje nejen na "informace" nebo "myšlenky" příznivě přijímané či

považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují,

šokují nebo znepokojují: tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch

otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Jak upřesňuje čl.

10 Úmluvy, svoboda projevu podléhá výjimkám, které ovšem musí být

interpretovány striktně, přičemž nezbytnost každého omezení musí být

prokázána přesvědčivým způsobem, tj. zda odpovídalo "naléhavé

společenské potřebě", zda bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a

zda důvody, na něž se odvolaly vnitrostátní orgány pro jeho

ospravedlnění, byly "relevantní a dostatečné" (srov. k tomu např.

rozhodnutí ze dne 26. 4. 1979 ve věci Sunday Times proti Spojenému

Království, rozhodnutí ze dne 23. 9. 1994 ve věci Jersild proti Dánsku,

rozhodnutí ze dne 21. 1. 1999 ve věci Janowski proti Polsku, rozhodnutí

ze dne 25. 11. 1999 ve věci Nilsen a Johnsen proti Norsku, rozhodnutí ze

dne 29. 2. 2000 ve věci Fuentes Bobo proti Španělsku).

 

25.      

ESLP dále konstatoval, že soud při výkonu kontrolní pravomoci musí

přípustnost namítaného omezení svobody projevu posoudit ve světle věci

jako celku, včetně znění výroků, které jsou stěžovateli vytýkány, a

kontextu, v němž je pronesl, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý

vytržený výrok anebo větu (srov. k tomu např. výše citované rozhodnutí

Fuentes Bobo proti Španělsku či obdobně též cit. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 23/05). Stejně tak je při posuzování přípustnosti

namítaného omezení povinen vzít do úvahy závažnost možné újmy

zaměstnavatele, pohnutky zaměstnance či povahu a přísnost uložené sankce

(srov. k tomu např. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2001 ve věci Tammer proti

Estonsku či rozhodnutí ze dne 12. 2. 2008 ve věci Guja proti Moldávii,

citované v ústavní stížnosti).

 

26.      

ESLP ve své judikatuře rovněž dovodil použitelnost Úmluvy i ve vztazích

mezi jednotlivci, neboť základní práva, definovaná v ústavních textech,

musí dodržovat jak státní orgány, tak soukromé osoby vůči jiným

soukromým osobám. Navíc v některých případech má stát pozitivní

povinnost chránit právo na svobodu projevu proti zásahům vycházejícím

právě ze strany fyzických osob (srov. k tomu např. rozhodnutí ze dne 13.

8. 1981 ve věci Young, James a Webster v. Spojené království). Čl. 10

Úmluvy se tak konkrétně ve vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem

uplatňuje nejen tehdy, když se tyto vztahy řídí veřejným právem, nýbrž

se na ně může vztahovat také tehdy, když spadají pod právo soukromé

(srov. k tomu např. rozhodnutí ze dne 6. 2. 1976 ve věci Schmidt a

Dahlström proti Švédsku). V rozhodnutí ze dne 26. 9. 1995 ve věci Vogt

proti Německu ESLP přímo dovodil pravidlo, že zaměstnanec (v daném

případě ve služebním poměru) nesmí být pro povahu jím projevovaných

názorů propuštěn (obdobně viz např. rozhodnutí ze dne 28. 10. 1999 ve

věci Wille proti Lichtenštejnsku, cit. dle Jäger, P. – Molek, P.:

Svoboda projevu: Demokracie, rovnost a svoboda slova, Auditorium, Praha

2007, str. 113).

 

IV.

 

27.      

Ve světle výše předestřených hledisek byl Ústavní soud v posuzované

věci povolán rozhodnout, zda obecné soudy při výkladu a aplikaci ust. §

53 odst. 1 písm. b) zák. práce, v tehdy platném znění, respektovaly

ústavněprávní limity, jež se váží zejména k jejich povinnosti

interpretovat a aplikovat právo z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně

garantovaných základních práv a svobod, a nezasáhly tak do základního

práva stěžovatele na svobodný projev garantovaného čl. 17 Listiny a čl.

10 Úmluvy.

 

28.      

Ze zápisu z předmětné interní porady právníků v Poděbradech ve dnech 6.

12. – 7. 12. 2000 je zřejmé, že stěžovatel se ve svém diskusním

příspěvku ze dne 7. 12. 2000 kriticky vyjadřoval k některým

problematickým otázkám (zejm. přístavba pobočky, problematické jednání

projektanta, prověřování zaměstnanců ZP dle návrhu novely § 9 zák. č.

48/1997 Sb. či podezření ze skrytého tunelování fondů ZP MV ČR). Ze

znění dopisu ze dne 27. 12. 2000 o okamžitém zrušení pracovního poměru

je zřejmé, že stěžovatel byl propuštěn ze zaměstnání právě proto, že na

předmětné poradě pronesl tyto kritické výroky na adresu svého

zaměstnavatele, čímž de facto obvinil pracovníky pobočky a projektanta z

páchání nezákonné činnosti, což žádným důkazem nedoložil, a velmi

závažně tak zaútočil na jejich čest, pověst a důstojnost.

 

29.      

Obecné soudy ve výše citovaných rozhodnutích následně shodně

konstatovaly, že podstatou skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení

pracovního poměru stěžovatele byla skutečnost, že jednání stěžovatele v

podobě přednesení ničím nepodložených a neadresných kritických výroků

na předmětné poradě právníků v Poděbradech, které byly s ohledem na

jejich ostouzející (difamující) charakter způsobilé poškodit oprávněné

zájmy ZP MV ČR, a následného nesplnění požadavku jejich upřesnění v

písemné výzvě ředitele pobočky dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení

pracovní kázně tak, jak ho mělo na mysli ust. § 53 odst. 1 písm. b)

zák. práce, v tehdy platném znění. Proto dospěly k závěru, že okamžité

zrušení pracovního poměru stěžovatele bylo platné.

 

30.      

Ústavní soud se s těmito závěry neztotožňuje a má za to, že obecné

soudy v posuzované věci při výkladu a aplikaci ust. § 53 odst. 1 písm.

b) zák. práce, v tehdy platném znění, výše naznačené ústavněprávní

limity nerespektovaly a zasáhly tak do základního práva stěžovatele na

svobodný projev garantovaného čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Jak již

Ústavní soud výše uvedl, omezení svobody projevu je výjimkou, kterou je

nutno interpretovat restriktivně, přičemž nezbytnost každého omezení

musí být prokázána přesvědčivým způsobem a lze ji ospravedlnit jen

kvalifikovanými okolnostmi, tj. zda odpovídalo "naléhavé společenské

potřebě", zda bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a zda důvody,

na něž se odvolaly vnitrostátní orgány pro jeho ospravedlnění, byly

"relevantní a dostatečné". Přípustnost namítaného omezení svobody

projevu je přitom třeba vždy posoudit ve světle věci jako celku, včetně

znění výroků, které jsou stěžovateli vytýkány, a v kontextu, v němž je

pronesl, stejně jako je třeba vzít do úvahy závažnost možné újmy

zaměstnavatele, pohnutky zaměstnance či povahu a přísnost uložené

sankce.

 

31.      

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy této povinnosti v

posuzované věci nedostály. Z odůvodnění výše citovaných rozhodnutí je

zjevné, že obecné soudy při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně

přihlížely k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastával, k jeho

dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, kdy

došlo k porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, aniž by vzaly

náležitý zřetel na ústavněprávní povahu této věci. Obvodní soud pro

Prahu 10, ani Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích ústavněprávnímu

aspektu věci nevěnují vůbec. Městský soud v Praze, jako soud odvolací,

jen v části jednoho odstavce, v němž bez jakékoliv ústavněprávní

argumentace činí závěr (za použití odkazu pouze na judikaturu Nejvyššího

soudu (!)), že svoboda projevu stěžovatele v dané věci nebyla porušena,

neboť „(...) přípustná a ochrany požívající je jen taková kritika,

která nepřekračuje meze věcné a konkrétní kritiky a musí být přiměřená

co do obsahu a formy, přičemž o věcnou kritiku jde jen tehdy, vychází-li

z pravdivých výchozích podkladů, ze kterých musí vyvozovat odpovídající

hodnotící závěry, což není případ neadresné a nedoložené kritiky

učiněné (stěžovatelem), která naopak může vést a konkrétně vedla k

vyvození důsledků v rovině pracovního či občanského práva.“ (str. 5

rozsudku). Obecné soudy tak vůbec nepřistoupily k posouzení konkrétního

případu ve světle ústavních hodnot a principů, vykládaných v kontextu

výše citované judikatury Ústavního soudu i ESLP vztahující se k otázce

svobody projevu.

 

32.      

Jak Ústavní soud výše zdůraznil, svoboda projevu jako taková se

vztahuje nejen na tvrzení či stanoviska příznivě přijímaná či považovaná

za neškodná nebo bezvýznamná, ale i na ty, která jsou považována za

polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející. V

citovaném nálezu I. ÚS 367/03 Ústavní soud konstatoval, že „je pravdou,

že veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v

demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť

jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako

taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany (srov. nález sp.

zn. III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU str. 367). Tento názor Ústavního soudu

ovšem nelze vykládat tak, že polemická, kontroverzní, šokující nebo

třeba i někoho urážející tvrzení nejsou v žádném případě hodna ústavní

ochrany. Je základním principem soudobé euroatlantické společnosti, že i

nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející,

jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory ústavně

chráněnými [srov. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu BVerfGE 61, 1

nebo BVerfGE 90, 1 či rozhodnutí Nejvyššího soudu USA New York Times Co.

v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964)].“ V citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS

23/05 Ústavní soud dále dovodil, že „(a)ni nepřípadnost názoru kritika z

hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit

závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair.“

 

33.      

Zda předmětná tvrzení či stanoviska nepřekročila meze, kdy je lze

označit za fair a tedy požívající ústavní ochrany, je třeba vždy

posoudit ve světle věci jako celku, včetně jejich znění a v kontextu, v

němž byla pronesena. Ústavní soud připouští, že některá z

inkriminovaných prohlášení stěžovatele, zejména o tunelování fondů ZP MV

ČR či o pochybení projektanta při přístavbě pobočky byla způsobilá

poškodit pověst jiných osob (viz obsah výpovědí svědků přítomných na

předmětné poradě založených ve spise obvodního soudu), nicméně je třeba

vzít na zřetel skutečnost, že byla učiněna v kontextu celkově kriticky

laděného vystoupení stěžovatele, v němž se vyjadřoval i k některým

dalším problematickým otázkám, které souvisejí s činností ZP MV ČR.

Navíc se tak dělo na interní poradě právníků, předmětné výroky tak

nebyly veřejně publikovány, a proto lze považovat jejich objektivní

dopad na oprávněné zájmy ZP MV ČR jako takové a její dobrou pověst za

bezvýznamný. Jak zdůraznil městský soud, stěžovatelova kritika byla

neadresná, nesměřovala tedy vůči konkrétním osobám s úmyslem poškodit

jejich pověst, čest a důstojnost, ani neobsahovala žádná konkrétní

obvinění či urážlivé výrazy. Nadto ze spisu obvodního soudu nevyplývá,

že by osoby, proti nimž byly či měly být urážlivé výroky stěžovatele

namířeny, podaly trestní oznámení pro pomluvu nebo žaloby na ochranu

osobnosti proti stěžovateli. Při zkoumání legitimity kritických výroků

stěžovatele není bez významu ani ta skutečnost, že zaměstnavatel

stěžovatele – ZP MV ČR je rezortní zdravotní pojišťovnou, která

hospodaří s veřejnými finančními prostředky, a proto každé stanovisko či

kritiku upozorňující na případné nesrovnalosti v jejím hospodaření je z

hlediska veřejného zájmu na zvýšení kontroly nakládání s těmito

veřejnými finančními prostředky třeba považovat za žádoucí. Koneckonců i

z výpovědi jednoho ze svědků přítomných na předmětné poradě se podává,

že „(p)o skončení porady se ještě přímo v Poděbradech celé vystoupení

stěžovatele řešilo, neboť obvinění bylo velmi závažné a mohlo se

dotknout i ostatních poboček, když existovalo nebezpečí, že i zde jsou

fondy obdobným způsobem tunelovány.“ (str. 5 rozsudku obvodního soudu).

 

34.      

Výroky stěžovatele pronesené pouze v rámci diskuse na pracovní poradě

tak lze z celkového kontextu považovat spíše za kritické hodnotové soudy

či stanoviska, jimiž měl stěžovatel v úmyslu, jak v průběhu řízení

několikrát zdůraznil, zejména upozornit na některé nedostatky v činnosti

a hospodaření pobočky ZP MV ČR v Hradci Králové, kde byl zaměstnán.

Nelze proto souhlasit se závěry obecných soudů, které předmětné výroky

považovaly za tvrzené skutečnosti či dokonce konkrétní vznesená

obvinění, jejichž pravdivost nebyl stěžovatel schopen ani po písemné

výzvě ředitele pobočky doložit a kterými tak de facto obvinil pracovníky

pobočky z páchání nezákonné činnosti, zaútočil na jejich čest a

důstojnost a které s ohledem na jejich ostouzející (difamující)

charakter byly způsobilé poškodit oprávněné zájmy ZP MV ČR. Jak vyplývá z

výše citované judikatury Ústavního soudu i ESLP, hodnotový soud a

tvrzení skutečnosti se zásadním způsobem liší. „Zatímco existence

skutečností může být prokázána, pravdivost hodnotových soudů není

dokazatelná, neboť hodnotové soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji

více či méně volně interpretují.“ (srov. k tomu cit. nález sp. zn. I. ÚS

367/03 či rozhodnutí ESLP ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens proti

Rakousku, zejm. odst. 46). Proto požadavek zaměstnavatele stěžovatele i

obecných soudů o nutnosti dokázat pravdivost jeho kritických hodnotových

soudů, s ohledem na jeho nesplnitelnost, sám o sobě porušuje jeho právo

na svobodný projev garantované čl. 17 Listiny i čl. 10 Úmluvy. Za

skutkové tvrzení by bylo případně možno, po bližším objasnění toho, co

stěžovatel skutečně pronesl, považovat toliko výrok o „tunelování

fondů“. Avšak již v samotné diskusi stěžovatel sdělil, že „konkrétní

údaje předloží písemně ÚŘ po novém roce.“ Je zřejmé, že okamžité zrušení

pracovního poměru dopisem ze dne 27. 12. 2000 navodilo stav, kdy

stěžovatel již neměl přístup k interním materiálům, které by případně

mohl na podporu svých tvrzení použít. Soudy se však touto otázkou vůbec

nezabývaly a po stěžovateli dnes nelze požadovat, aby splnil svůj slib,

když jeho nerealizaci původně zavinil vedlejší účastník (ZP MV ČR) a

obecné soudy bezprostředně nereagovaly. Jde o důkazní nouzi, kterou

vytvořil vedlejší účastník a obecné soudy jí konvalidovaly a kterou již

nelze zhojit. To však nelze přičítat k tíži stěžovatele. 

 

35.      

S ohledem na výše uvedené proto nelze za "přiměřenou sledovanému

legitimnímu cíli" považovat ani sankci v podobě okamžitého zrušení

pracovního poměru stěžovatele pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně

podle ust. § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, v tehdy platném znění, tj. v

podobě nejpřísnější možné sankce stanovené zákoníkem práce, kterou

zaměstnavatel uložil stěžovateli za jím vyslovené kritické názory, a

jejíž uložení obecné soudy v citovaných rozhodnutích na základě

interpretace příslušných ustanovení zákoníku práce aprobovaly jako

platné, aniž by respektovaly výše předestřené ústavněprávní limity,

které se váží zejména k jejich povinnosti interpretovat a aplikovat

právo z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních

práv a svobod, v daném případě práva stěžovatele na svobodný projev

garantovaného čl. 17 odst. 1 Listiny a čl. 10 Úmluvy.

 

36.      

Ústavní soud tak shledal porušení čl. 17 odst. 1 Listiny a čl. 10

Úmluvy jak na straně Městského soudu v Praze v rozhodnutí o odvolání,

tak rovněž na straně Nejvyššího soudu, který tento nedostatek nezhojil a

napadeným rozhodnutím, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele tak

bylo pokračováno v zásahu do základního práva stěžovatele na svobodný

projev. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodování soudu o

jakémkoliv opravném prostředku se nemůže octnout mimo ústavní rámec

ochrany základních práv jednotlivce, která jsou dle čl. 4 Ústavy ČR

postavena pod ochranu soudní moci. Dovolací řízení je nedílnou součástí

ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a dovolací soud je tedy

za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce.

Vzhledem k okolnosti, že již odvolací soud v tomto ohledu postupoval

protiústavně, bylo právě na soudu dovolacím, aby zásah do základních

práv stěžovatele zjistil a provedl nápravu vadného stavu, což však

Nejvyšší soud v posuzovaném případě neučinil. Ústavní soud navíc

považuje za nutné podotknout, že způsob, jakým Nejvyšší soud v napadeném

usnesení odůvodnil správnost postupu odvolacího soudu, se Ústavnímu

soudu jeví ryze formalistický, soustřeďující se na výklad ust. § 53

odst. 1 písm. b) zák. práce (viz odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu v

Praze) a zcela tak rezignující na posouzení konkrétního případu ve

světle ústavních hodnot a principů, vykládaných v kontextu již

dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního soudu a ESLP vztahující se k

otázce svobody projevu.

 

37.      

S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že

Městský soud v Praze a Nejvyšší soud zasáhly do základního práva

stěžovatele na svobodný projev, garantovaného čl. 17 Listiny a čl. 10

Úmluvy. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

 

P o u č e n í :    Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. března 2010

 

 

Vojen Güttler
předseda senátu