Text nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2930/09

11.02.2010

Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 v senátu složeném z předsedy

Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce

zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky  L. B., zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem,

advokátem se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice,

směřující proti rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne

1. 9. 2009 č. j. 11 Nc 743/2009-41 ve spojení s příkazem k úhradě

nákladů exekuce vydaným JUDr. Janou Fojtovou, soudní exekutorkou

Exekutorského úřadu Pelhřimov č. j. 049 Ex 327/09-18,

 

 

t a k t o :



I.                

Postupem porušujícím právo na spravedlivý proces garantované čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Okresního soudu v

Českém Krumlově ze dne 1. 9. 2009 č.j. 11 Nc 743/2009-41  z a s a ž e n

o   do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1

Listiny.


II.                Toto rozhodnutí se proto ruší.

 

III.             Ve zbývající části se ústavní stížnost  o d m í t á .


 

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

 

1.      Ústavní

stížností podanou k poštovní přepravě dne 12. 11. 2009 se stěžovatelka

domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi

bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

 

2.     

Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o Ústavním soudu“)), byla podána včas a splňuje ostatní

náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a)

zákona o Ústavním soudu].

 

3.      Stěžovatelka

v ústavní stížnosti namítala, že již téměř měsíc před doručením příkazu

k úhradě nákladů exekuce dobrovolně uhradila exekucí vymáhanou

pohledávku ve výši 7 400 Kč. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů

exekuce následně podala námitky. V návaznosti na tyto námitky Okresní

soud v Českém Krumlově příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že se

náklady exekuce určují částkou 5 950 Kč. Podle stěžovatelky je ale

nepochybné, že splnila svůj dluh dobrovolně, mimo rámec probíhající

exekuce. Z tohoto důvodu oprávněné společnosti AVALON POZEMKOVÁ s. r. o.

(dále jen „oprávněná“) přísluší podle názoru stěžovatelky náhrada

nákladů jen za podmínky, že vynaložené náklady byly potřebné k účelnému

uplatňování práva. Oprávněná svým podáním došlým okresnímu soudu ze dne

28. 7. 2009 navrhla částečné zastavení exekuce s odůvodněním, že dne

8. 7. 2009 obdržela částku 6 600 Kč a 800 Kč. Plnění oprávněné bylo

stěžovatelkou poskytnuto dobrovolně mimo exekuční řízení, ještě před

doručením usnesení okresního soudu a stalo se tak bezprostředně poté,

kdy bylo právní zástupkyní oprávněné sděleno číslo účtu, na který měla

stěžovatelka své plnění uhradit. Stěžovatelka se proto domnívá,

že v daném případě soudní exekutorce ani oprávněné nevznikly žádné

účelně vynaložené náklady v souvislosti s nařízením a prováděním exekuce

a exekucí nemohlo být nic vymoženo. Jak ve své ústavní stížnosti uvádí

stěžovatelka, s ohledem na znění ust. § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001

Sb. nelze za plnění vymožené exekutorem pro účely určení odměny

exekutora považovat plnění uhrazené stěžovatelkou bez přímé účasti

exekutora a také úhradu hotových výdajů může exekutor požadovat pouze

v souvislosti s plněním, které se považuje za vymožené exekutorem.

 

4.      Stěžovatelka

ve své ústavní stížnosti dále namítala, že oprávněná uplatnila u

okresního soudu nárok na zaplacení celkem 18 305 Kč šesti žalobami.

Tímto postupem oprávněné se stěžovatelka cítí být poškozena, neboť tento

postup vedl k neúměrnému zvyšování nákladů řízení. Úhradu nákladů

řízení ve výši 45 600 Kč na účet oprávněné provedla stěžovatelka dne 8.

7. 2009, i když zamýšlela uhradit tyto náklady již dříve, neboť se

právní zástupce stěžovatelky snažil ihned po doručení usnesení Krajského

soudu v Českých Budějovicích informovat o číslu účtu oprávněné. Podle

názoru stěžovatelky nezachovala oprávněná při výkonu rozhodnutí

potřebnou míru pečlivosti a její postup byl v rozporu se zásadou

hospodárnosti řízení. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že náklady

exekuce a náklady oprávněné nárokované u každého řízení jednotlivě

několikanásobně převyšují náklady v případě podání jediného návrhu.

V důsledku bezdůvodného a nemravného jednání a  postupu oprávněné

stěžovatelce vznikají další náklady spojené s bráněním svého práva.

 

5.      K

výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil okresní soud a

soudní exekutorka. Okresní soud v Českém Krumlově odkázal na písemné

vyhotovení soudního rozhodnutí. Soudní exekutorka JUDr. Jana Fojtová

uvedla, že po té, co jí bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Českém

Krumlově ze dne 11. 6. 2009 č. j. 11 Nc 743/2009-12 o nařízení exekuce

spolu s jejím pověřením, začala zjišťovat majetek povinné a

katastrálnímu pracovišti bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Dne

16. 7. 2009 byla vymáhaná pohledávka včetně nákladů exekuce a nákladů

oprávněné přímo soudní exekutorce zaplacena. Až dne 26. 7. 2009 se

soudní exekutorka dozvěděla, že vymáhaná pohledávka byla oprávněné již

dne 8. 7. 2009 zaplacena.

 

II.

 

6.      Ústavní

soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal spis

Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 11 Nc 743/2009, z něhož

zjistil následující skutečnosti:

 

7.      Usnesením

Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. 2. 2009 č. j.

6 C 87/2009-15 bylo zastaveno řízení žalobkyně (tj. oprávněné

společnosti AVALON POZEMKOVÁ s. r. o.) proti stěžovatelce, neboť

stěžovatelka uhradila dlužnou částku původnímu věřiteli. Obecný soud

určil, že náklady právního zastoupení ve výši 6 600 Kč je stěžovatelka

povinna zaplatit oprávněné, neboť to byla ona, kvůli níž bylo řízení

zastaveno. Odvolací soud (srov. usnesení Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 22 Co 925/2009) usnesení soudu

prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil (č.l. 7-9).

Exekuční titul, dle něhož měly být vymáhané pohledávky zaplaceny do tří

dnů od právní moci k rukám právní zástupkyně oprávněné, byl doručen

stěžovatelce dne 6. 5. 2009.

 

8.      Dne

28. 5. 2009 podala oprávněná návrh na nařízení exekuce, neboť povinný

dobrovolně nesplnil svoji povinnost uhradit dlužnou částku. Dne 11. 6.

2009 byla usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 11 Nc

743/2009-12 nařízena exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 6 600 Kč

(ta představovala náklady nalézacího řízení) a nákladů odvolacího řízení

ve výši 800 Kč a nákladů této exekuce včetně nákladů oprávněné

(č.l. 12-13). Provedením exekuce soud pověřil JUDr. Janou Fojtovou,

soudní exekutorku Exekutorského úřadu Pelhřimov. Toto rozhodnutí bylo

doručeno stěžovatelce 6. 8. 2009.

 

9.      Příkazem

k úhradě soudní exekutorky ze dne 16. 7. 2009 byly určeny náklady

exekuce v částce 7 795 Kč a náklady oprávněné v částce 5 100 Kč. Tyto

náklady byly uhrazeny dne 16. 7. 2009 (č.l. 21), když celou dlužnou

částku osobně soudní exekutorce uhradil právní zástupce stěžovatelky.

Dne 26. 7. 2009 došel okresnímu soudu návrh oprávněné na částečné

zastavení řízení, neboť stěžovatelka vykonávanou pohledávku zaplatila

vkladem hotovosti na účet oprávněné dne 8. 7. 2009 (č.l. 15). Dne 8. 8.

2009 pak vznesla stěžovatelka námitky proti příkazu k úhradě, neboť

vymáhanou pohledávku ve výši 7 400 Kč již uhradila dne 8. 7. 2009 na

účet oprávněné.

 

10. Usnesením

Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 9. 2009 č. j.

11 Nc 743/2009-41 byl příkaz k úhradě nákladů exekuce změněn tak, že

náklady exekuce byly určeny částkou 5 950 Kč. Okresní soud konstatoval,

že soudní exekutorce byla uhrazena vymáhaná pohledávka včetně nákladů

exekuce a nákladů oprávněné ještě před tím, než stěžovatelce bylo

doručeno usnesení o nařízení exekuce (to bylo doručeno až 6. 8. 2009).

Dne 16. 7. 2009, tj. stejného dne, kdy bylo soudní exekutorce plněno,

vydala tato příkaz k úhradě nákladů exekuce s konstatováním, že náklady

exekuce a náklady oprávněné již byly zaplaceny. Poté, co bylo povinnou

dobrovolně plněno, měla soudní exekutorka dle ust. § 46 odst. 3

exekučního řádu upustit od provedení exekuce a tuto skutečnost písemně

oznámit soudu a těm, kterým bylo doručováno usnesení o nařízení exekuce.

Okresní soud odkázal též na znění ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č.

330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, podle kterého

náleží exekutorovi, který upustil od provedení exekuce odměna ve výši 50

% odměny. Výše minimální odměny je podle ust. § 6 této vyhlášky

stanovena částkou 1 500 Kč. Exekutorovi náleží též dle ust. § 13 této

vyhlášky náhrada hotových výdajů v paušální výši 3 500 Kč. Tato částka

je pak navýšena o 19% DPH.

 

11. Podle

ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud upustit od

ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění

věci. V dané věci bylo od ústního jednání upuštěno.

 

III.

 

12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

13. Ústavní

soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace

podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů

může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody

(§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých

četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci

má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení

základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž

Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně

posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně

chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní

normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo

svévolně (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1038/08 dostupný na http://nalus.usoud.cz ).

Jinými slovy jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací

činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle

flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při

výkladu norem jednoduchého práva.

 

14. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N

39/44 SbNU 479) Ústavní soud při posuzování ústavnosti vyhlášky

330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora (dále jen

„vyhláška“), zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle

Ústavního soudu není možno způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu, a

proto je třeba zohlednit „jistý stupeň "dobrovolnosti" ve

splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále

ještě před jejím vynuceným provedením.“ Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1540/08 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )

se vztahoval na situaci, kdy povinný uhradil dlužné částky dobrovolně

ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce, a v den, kdy mu toto

usnesení bylo doručeno, dobrovolně uhradil i náklady oprávněného.

Ústavní soud v daném případě zohlednil skutečnost, že povinný plnil

dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám

o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení

exekuce. Protože již soudní exekutor nemohl vymoci nic, byla základem

pro určení jeho odměny částka nulová. Z tohoto důvodu nebylo relevantní

ani ust. § 6 odst. 3 předmětné vyhlášky stanovící exekutorovi odměnu

3 000 Kč jako odměnu nejnižší. Tato částka by se mohla uplatnit jen

tehdy, bylo-li v exekučním řízení vymoženo alespoň něco.

 

 IV.

 

15. Shora

uvedené závěry se plně vztahují i na nyní projednávanou věc, a proto na

ně Ústavní soud v podrobnostech plně odkazuje. Ústavní soud vzal za

prokázané, že stěžovatelka zaplatila dlužnou částku dne 8. 7. 2009,

resp. dne 16. 7. 2009 a že se tak stalo před tím, než jí bylo doručeno

usnesení o nařízení exekuce (začátek srpna roku 2009), které nabylo

právní moci dne 22. 8. 2009. Skutečnost, že dlužník splnil svou

povinnost dobrovolně bez přímé exekuce, je proto třeba zohlednit, neboť

základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení

peněžité částky je podle ust. § 5 odst. 1 vyhlášky výše exekutorem

vymoženého plnění. V daném případě proto nemůže být duplicitní zaplacení

vymáhané pohledávky oprávněné (dne 8. 7. 2009) a soudní exekutorce (dne

16. 7. 2009) (viz bod 9) stěžovatelce při určování odměny soudní

exekutorky na škodu. Rozhodující skutečností je totiž to, že pověřené

soudní exekutorce žádné náklady v souvislosti s prováděním exekuce

nevznikly, protože stěžovatelka svou povinnost splnila dobrovolně, byť duplicitně, a to ještě před tím, než

jí došlo usnesení o nařízení exekuce, tj. daleko dříve než mohlo dojít

k jejímu vynucenému provedení. Protože soudní exekutorka nemohla vymoci

nic, neboť vymáhaná peněžitá pohledávka již zanikla, musí být základem

pro určení její odměny částka nulová (srov. nález Ústavního soudu sp.

zn. II. ÚS 1540/08, dostupný na http://nalus.usoud.cz ).

Stěžovatelce proto nelze uložit náhradu odměny soudního exekutora; v

tomto smyslu není relevantní ani ustanovení stanovící soudnímu

exekutorovi odměnu 1 500 Kč jako nejnižší možnou odměnu na základě

spojení ust. § 11 odst. 1 s ust. § 6 odst. 3 vyhlášky (viz bod 9); tato

částka by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li v exekučním řízení

vymoženo alespoň něco. Podle názoru Ústavního soudu je nutno též náhradu

hotových výdajů soudní exekutorky podle ust. § 13 odst. 1 předmětné

vyhlášky posuzovat analogicky k odměně za provedení exekuce podle ust. §

5 a násl. V případě dobrovolného splnění dlužné částky, kdy exekutor

již nemohl vymoci nic, a proto je základem pro určení jeho odměny částka

nulová, je nezbytné vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální

částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly

soudní exekutorce (k nim v daném případě viz bod 5) do okamžiku, než

bylo stěžovatelkou dlužné plnění uhrazeno. Jinak řečeno, není-li možno

soudní exekutorce přiznat paušální odměnu ve výši 3 000 Kč, resp.

1 500 Kč, tím spíše jí není možno přiznat paušální náhradu hotových

výdajů ve výši 3 500 Kč.

 

16. Toliko jako

obiter dictum se Ústavní soud vyslovil i k námitce stěžovatelky, která

se cítí poškozena tím, že oprávněná uplatnila svůj nárok na zaplacení

relativně malé částky šesti žalobami, což následně vedlo k neúměrnému

zvýšení nákladů řízení (bod 4). Ústavnímu soudu v daném případě nebyl

znám konkrétní důvod tohoto postupu oprávněné a ze spisu týkajícího se

jednoho exekučního řízení nebylo možno zjistit, proč nalézací soud

jednotlivé věci nespojil ke společnému řízení, tj. zda v daném případě

bylo opravdu vhodné, aby obecný soud přezkoumával jemnosti každého

případu přísně individuálně (k opačné situaci nevhodného rozdělování

věcí srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 462/07, N 94/45

SbNU 343). Protože se problém drobení pohledávek stal nedávno předmětem

zájmu denního tisku (viz článek Pavly Francové v Lidových novinách ze

dne 14. 1. 2010), považuje Ústavní soud za vhodné, aby se k námitce

stěžovatelky vyjádřil. Jak uvádí autorka článku v Lidových novinách, je

běžnou praxí, že obecné soudy jen výjimečně slučují pohledávky, byť jde

o pohledávky jedné osoby či podniku. Právě proto dnes veřejnost citelně

pociťuje problém, že „dlužník musí platit za každou jednotlivou

splátku náklady a odměny jak zastupujícímu právníkovi, tak i

exekutorovi, ke kterému vymáhání pohledávek přejde.“ Tato praxe

ohrožuje schopnost dlužníka splácet samotný dluh. Ústavní soud k tomu

podotýká, že podle ust. § 112 o. s. ř. může soud v zájmu hospodárnosti

řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a

skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. Toto ustanovení

občanského soudního řádu je podle názoru Ústavního soudu třeba

interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv

jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska

souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení

s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného,

který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).

Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního

zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením

řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány

veřejné moci, proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala

zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést

obecné soudy k úvaze o spojení věcí. Jak rezonuje ve veřejnosti

(viz shora), je situace, kdy vymáhané původně dlužné částky jsou

nepatrným zlomkem nákladů řízení, a především nákladů exekuce,

považována za obecně nespravedlivou, neracionální a ohrožující i

legitimní zájmy věřitelů, resp. jejich základní práva legitimního

očekávání vrácení dluhu.

 

17. S ohledem

na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že porušením

základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1

Listiny bylo napadeným usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově

zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky na spravedlivý proces

garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl

a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu

napadené rozhodnutí zrušil.

 

18. Ústavní

stížnost v části, ve které požaduje stěžovatelka zrušení příkazu k

úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 7. 2009, Ústavní soud odmítá podle §

43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. § 75 odst. 1 per analogiam zákona o

Ústavním soudu, s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu

do rozhodovací sféry jiných orgánů veřejné moci, jako návrh zjevně

nepřípustný (obdobně viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 998/09,

dostupný na http://nalus.usoud.cz ).

 

P o u č e n í :      Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 21. ledna 2010

 

 

                                                                                                     

                Vojen Güttler

                       

                                                                        

                    předseda senátu