Text nálezu Ústavního soudu I. ÚS 3336/09

22.03.2010

 

Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 mimo ústní

jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena

Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve

věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K.,  zastoupeného

JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem U Nádrže 625/6, 182 00 Praha

8, směřující proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 6.

2009 č. j. 1 T 36/2008-80 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

21. 7. 2009 sp. zn. 8 To 260/2009, za účasti Okresního soudu v Hodoníně

a  Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení,

 

t a k t o :

 

I.                  

Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 6. 2009 č. j. 1 T

36/2008-80 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009 sp. zn.

8 To 260/2009 bylo p o r u š e n o   základní právo stěžovatele na

legitimní očekávání, garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k

Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 

 

II.                Tato rozhodnutí se proto ruší.

 

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

 

1.      Včas

podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených

rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená

práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu garantované v čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na

spravedlivou odměnu za práci garantované čl. 28 Listiny a právo

vlastnit a pokojně užívat majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.

Dále stěžovatel namítal porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky

(dále jen „Ústava“).

 

2.      Ústavní

stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o

Ústavním soudu“)], byla podána včas a po odstranění vad na základě výzvy splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

 

3.      Stěžovatel

v ústavní stížnosti namítal, že žádný právní předpis nestanoví jiné

náležitosti návrhu na přiznání odměny a hotových výdajů kromě těch,

které vyplývají z ust. § 59 odst. 4 tr. ř. Proto podle jeho názoru

takovýto návrh nemusí obsahovat specifikaci jednotlivých úkonů právní

služby. Jestliže se soud I. stupně domníval, že stěžovatelův návrh

neobsahoval všechny náležitosti, měl podle ust. § 59 odst. 4 tr. ř.

vrátit podání k doplnění ve stanovené lhůtě, což však neučinil. Okresní

soud nezkoumal, zda stěžovatel vykonal nějaké úkony obhajoby v dané

věci, ale jen konstatoval, že nebylo možno určit, zda odměna stěžovateli

náleží. Přitom na základě informací obsažených v soudním spise mohlo

být alespoň částečně rozhodnuto o odměně a výdajích obhájce. Stěžovatel

se domnívá, že postupoval plně v souladu s ustanoveními trestního řádu.

Byly to naopak obecné soudy, které nedodržely trestním řádem stanovený

procesní postup. Obecné soudy měly při závěru o nedostatku náležitostí

vyzvat stěžovatele k odstranění vad. Soud I. stupně neodůvodnil, proč

nepřiznal alespoň část účtované částky na odměně a náhradě hotových

výdajů za provedené úkony právní služby. Jak prvoinstanční, tak odvolací

soud podle stěžovatele zásadním způsobem vybočily z požadavků tr. ř. na

náležitosti podání, když dospěly k závěru, že stěžovatel měl učinit

podání s náležitostmi, které zákon neukládá. Stěžovatel se domnívá, že

analogie s ust. § 79 o. s. ř. byla nesprávná, neboť vedla

k nepředvídatelnému rozhodnutí. V důsledku postupu soudů stěžovatel

nedosáhl očekávané odměny za vykonanou obhajobu a nedošlo též

k očekávanému rozšíření jeho majetku.    

 

4.      K

výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil okresní a krajský

soud. Okresní soud v Hodoníně, zastoupený samosoudcem JUDr. Jaroslavem

Klasem, ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí považuje za správné. Dále

podotkl, že nevyužil při vědomí správnosti usnesení možnost rozhodnout o

jeho zrušení. Krajský soud v Brně, zastoupený JUDr. Vlastimírem Čechem,

předsedou senátu, ve svém vyjádření uvedl, že bylo nutné, aby návrh

stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu

obsahoval specifikaci jím požadované částky, resp. požadovaných částek

za jednotlivé úkony, aby bylo možno přezkoumat správnost požadovaných

částek. Nebyl-li tento návrh k dispozici, musel schválit postup soudu I.

stupně. Jestliže obhájce předložil příslušnou specifikaci až po

uplynutí zákonné jednoroční lhůty, nebylo namístě k této specifikaci

přihlížet z hlediska včasnosti a řádnosti uplatněného návrhu.

 

II.

 

5.      Ústavní

soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal spis

Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 T 36/2008, z něhož zjistil

následující skutečnosti:

 

6.      V trestní

věci proti obviněnému Jaroslavu Dospíšilovi, který byl obžalován

z trestného činu zanedbání povinné výživy, byl opatřením Okresního soudu

v Hodoníně podle ust. § 39 tr. ř. ustanoven dne 16. 1. 2008 obhájcem

stěžovatel (č. l. 6). Obžalovaný byl rozsudkem Okresního soudu

v Hodoníně ze dne 21. 5. 2008 obžaloby zproštěn (č. l. 66). Dne 22. 4.

2009 podal stěžovatel návrh na vydání rozhodnutí dle ust. § 151 odst. 3

tr. ř. o výši odměny obhájce a náhradě hotových výdajů ve výši 50 000 Kč

(č. l. 79). Ve svém návrhu uvedl, že specifikaci úkonů právní služby a

hotových výdajů doplní dodatečně.

 

7.      Usnesením

Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 6. 2009 č. j. 1 T 36/2008-80 byl

návrh stěžovatele zamítnut. Okresní soud uvedl, že dne 21. 5. 2008 na

hlavním líčení, při kterém byl stěžovatel přítomen osobně, byl vynesen

zprošťující rozsudek, po jehož vynesení se obžalovaný i státní zástupce

vzdali práva na odvolání. Povinnost obhajovat tak pro stěžovatele

skončila. Dne 6. 5. 2009 podal stěžovatel návrh na přiznání odměny za

obhajobu. Do dne 24. 6. 2009 nebyl stěžovatel schopen specifikovat

jednotlivé úkony právní služby, a proto soud jeho návrh zamítl. Soud

v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že u stěžovatele se nejedná o

ojedinělý způsob podávání návrhu na přiznání odměny (srov. odkaz na

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 5 To

276/2009).

 

8.      Dne

1. 7. 2009 zaslal stěžovatel okresnímu soudu návrh na vydání rozhodnutí

dle ust. § 151 odst. 3 tr. ř., o výši odměny obhájce a náhradě hotových

výdajů, které vyčíslil částkou 9 662 Kč (č. l. 86).

 

9.      Dne

6. 7. 2009 podal stěžovatel proti usnesení okresního soudu stížnost

(č. l. 85), ve které navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo změněno.

Stěžovatel dále uvedl, že nebylo namístě nepřiměřené rozhodnutí v podobě

zamítnutí návrhu obhájce o výši odměny a náhrady hotových výdajů

v celém rozsahu. Okresní soud mohl rozhodnout o odměně a výdajích

alespoň zčásti na základě soudního spisu, případně mohl vyzvat

k odstranění vad podání. Ze spisu přitom bylo zřejmé, že obhájce

prováděl obhajobu obviněného.

 

10. Usnesením

Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. 8 To 260/2009 byla

stížnost stěžovatele podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) zamítnuta (č. l.

94). Protože jde ve věci stěžovatele o řízení návrhové, je nutno podle

názoru krajského soudu vycházet z ducha zásad zakotvených v ust. § 79

odst. 1 o. s. ř. Proto bylo nutné, aby návrh obhájce obsahoval

specifikaci jím požadované částky, resp. požadovaných částek. Jestliže

stěžovatel předložil příslušnou specifikaci až po uplynutí zákonné

jednoroční lhůty, není namístě k této specifikaci přihlížet. Ze všech

těchto důvodů bylo podle názoru krajského soudu napadené usnesení

správné a zákonné.  

 

11. Podle

ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání

byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.

 

III.

 

12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

13. Ústavní

soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace

podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů

může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky,

při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným

soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná

se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané

věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva

sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních

alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy

neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS

1038/08 dostupný na http://nalus.usoud.cz ).

 

14. Podle

čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na

úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká

republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních

států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 2048/09 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ) např. Ústavní soud uvedl, že „platí-li,

že je v materiálně-právním státu na právo kladen požadavek jasnosti a

pokud možno jednoznačnosti tak, aby byl navozen stav právní jistoty o

tom, co právo jest, není možné, aby byl nejasný a nejednoznačný právní

předpis vykládán tak, že skrze jeho interpretaci budou nepředvídatelně

porušena základní práva osob, na něž byl právní předpis takto aplikován.“

 

15. Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, N

58/2 SbNU 151), zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do

základního práva stěžovatele garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k

Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“),

tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku.

Legitimní očekávání stěžovatele je nutno chápat jako očekávání určitého

postupu orgánů veřejné moci, které bude odpovídat jednoznačnému obsahu

právního řádu. Přihlížení k legitimním očekáváním je nepominutelnou

dimenzí zákonnosti (srov. odstavec 45 nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS

38/04, N 125/41 SbNU 551). Jsou-li totiž nejisté hranice zákonných

požadavků, tj. nejsou-li respektována legitimní očekávání založená na

zákonu, je nejistá i svoboda. Ochrana legitimního očekávání tudíž

přispívá k respektu a ochraně individuální svobody vykonávané v přesně

vymezeném právním rámci.

 

16. Legitimní

očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového

protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu (např.

nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaném pod č. 278/2004 Sb.,

IV. ÚS 525/02, N 131/31 SbNU 173, I. ÚS 185/04, N 94/34 SbNU 19),

ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve

věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku

ze dne 16. 6. 2001), integrální součástí ochrany majetkových práv. Dle

judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci

Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem „majetek“ ve smyslu

čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není

omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na

formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení

jsou za „majetková práva“, resp. „majetek“ také považována další práva a

zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence

může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní

očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).

 

17. Ochrana

legitimního očekávání, jakožto integrální součásti základního práva

podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě by měla nalézt reflexi v

jednotlivých normách jednoduchého práva, resp. v jejich výkladu, který

podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány

ustanovením čl. 4 Ústavy ČR. Proto musí být přijat takový výklad, který

šetří smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání.

 

 IV.

 

18. Ústavní

soud byl v daném případě povolán k posouzení otázky, zda napadená

rozhodnutí obecných soudů, použitou interpretací ustanovení ust. § 151

odst. 2 a 3 tr. ř., nezasáhla do ústavně zaručeného práva legitimního

očekávání. Je na obecných soudech, aby při aplikaci příslušných

ustanovení tr. ř. použily výklad respektující ústavní ochranu

poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy tak, jak to vyžaduje

čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Opačný aplikační a

interpretační postup by totiž znamenal porušení čl. 4 odst. 4 Listiny.

 

19. V projednávané

věci obecné soudy zamítly návrh na přiznání odměny a hotových výdajů

stěžovatele (bod 6), neboť jednotlivé úkony právní služby nijak

nespecifikoval, a tak soud nemohl určit, zda stěžovateli odměna za

jednotlivé úkony právní služby náleží (bod 7 a 10), resp. neboť

stěžovatel předložil svůj návrh až po uplynutí zákonné jednoroční lhůty,

a tak k němu nebylo možno přihlížet z hlediska včasnosti a řádnosti

uplatněného nároku (bod 10). S těmito závěry obecných soudů se Ústavní

soud neztotožnil.  

 

20. Ústavní

soud především vyšel ze skutečnosti, že účel hrazení nákladů obhajoby

státem, jde-li o soudem (státem) ustanoveného obhájce, jenž v určitých

případech musí v zájmu fair procesu obhajovat obviněného, je nutno z

ústavního hlediska chápat jako vytvoření nezbytných materiálních

podmínek pro realizaci základního práva na právní pomoc, které garantuje

čl. 37 odst. 2 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV.

ÚS 167/05, N 94/37 SbNU 277 či nález sp. zn. II. ÚS 3201/08 dostupný na http://nalus.usoud.cz ).

Právě proto má podle ust. § 151 odst. 2 věta prvá tr. ř. obhájce, který

byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových

výdajů. Účelem tohoto ustanovení je to, aby byl obhájce za vykonanou

činnost pro stát odměněn, neboť jako obhájce byl státem ustanoven, a

proto mu vůči státu svědčí legitimní majetkový nárok. Není přitom

ústavně aprobovatelné, aby stát, který obhájce ustanovil, se své

povinnosti uhradit vůči němu směřující nárok zbavil v důsledku ústavně

nepřijatelné interpretace zákona, která nešetří smysl základního práva

legitimního očekávání, jak se tomu stalo v nyní projednávané věci.

 

21. Jak

vyplývá z ust. § 151 odst. 3 tr. ř., o výši odměny a náhradě hotových

výdajů, rozhodne na návrh obhájce předseda senátu soudu I. stupně. Tento

nárok je třeba podle ust. § 151 odst. 2 věty druhé tr. ř uplatnit do

jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat

skončila, jinak nárok zaniká. Nárok stěžovatele na přiznání odměny a

náhrady hotových výdajů, ačkoliv vznikl v souvislosti s procesem

(trestním řízením) a je upraven v předpise procesním, je svou povahou

nárokem hmotněprávním (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS

344/04, N 191/35 SbNU 497, nález sp. zn. IV. ÚS 178/04, N 18/36 SbNU 237

či nález sp. zn. II. ÚS 37/04, N 135/37 SbNU 705), a je tak kryt

ústavně zaručeným právem legitimního očekávání uspokojení daného nároku.

V projednávané věci byla zásadní skutečnost, že stěžovatel tento návrh

v zákonné jednoroční lhůtě učinil, byť podle mínění obecných soudů

nikoliv formálně perfektně. Stěžovatel ve svém návrhu totiž

nespecifikoval úkony právní služby (bod 6), ačkoliv to podle judikatury

obecných soudů učinit měl, aby bylo zřejmé, že poskytl právní pomoc

v rozsahu účtovaných úkonů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

11. 1990 sp. zn. 11 To 90/90 citované jako soudní rozhodnutí R 31/1991

in Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář - I. díl. Praha: C. H.

Beck, 2008, str. 1136). Ze zákonné úpravy ovšem nijak nevyplývá, že by

absence specifikace provedených úkonů měla být automaticky sankcionována

zamítnutím návrhu, jak se domníval okresní soud (bod 4 a 7). Jakékoli

dotváření právní úpravy soudci, byť cestou analogie, musí respektovat

princip proporcionality, který vyžaduje, aby zásahy do základního práva

na legitimní očekávání byly minimalizovány na nejnižší možnou míru, což

se nestalo.

 

22. K respektu a

ochraně stěžovatelova základního práva legitimního očekávání za

situace, kdy stěžovatelův návrh neobsahoval přesnou specifikaci jím

požadovaných částek za jednotlivé provedené úkony, mohlo totiž dojít

využitím analogie procesních institutů, které se obecným soudům

nabízely. Stěžovatel tak mohl být např. vyzván k doplnění návrhu, což

však soud I. stupně neučinil, nýbrž návrh v zákonné lhůtě dvou měsíců

(srov. ust. § 151 odst. 3 tr. ř.) zamítl (bod 7). I když by ale

stěžovatel specifikaci jednotlivých úkonů vůbec nedodal (ačkoliv v daném

případě, jak uvedeno v bodu 8, měl požadovanou specifikaci odvolací

soud již k dispozici, ale z důvodu domnělé prekluze ji již nezohlednil,

ačkoliv tak učinit měl a mohl – viz níže bod 24), ze spisu musela být

obecným soudům přibližná výše nákladů obhajoby za provedené úkony právní

služby zřejmá (viz bod 23).

 

23. Podle

názoru Ústavního soudu je též možno odkázat na relevantní závěry

obsažené v judikatuře obecných soudů, které lze vztáhnout i na

projednávaný případ: „při rozhodování o výši a náhradě

hotových výdajů ustanoveného obhájce dochází k prolomení tzv. zásady

oficiality a lze rozhodovat pouze na návrh obhájce. I v tomto řízení

ovšem platí tzv. zásada vyhledávací, podle níž jsou orgány činné v

trestním řízení povinny zjišťovat závažné skutečnosti, nezbytné pro

jejich rozhodnutí i bez návrhu stran” (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 1997 sp. zn. 7 To 693/97, citované jako soudní rozhodnutí R 53/1998 in Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář - I. díl. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1137). Nezbytnost aplikace vyhledávací zásady lze ostatně dovodit i na základě srovnání s obdobným institutem upraveným v ust. §

151 odst. 1 o. s. ř. Zatímco v civilním soudním řízení musí soud

z úřední povinnosti rozhodovat o nákladech řízení (viz Drápal, L. Bureš,

J. a  kol. Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. Praha: C. H.

BECK, 2003, str. 558), v trestním řízení rozhoduje soud o výši odměny a

náhradě hotových výdajů až na návrh obhájce. Vzhledem k charakteru

trestního řízení, pro které je typické právě uplatnění zásady oficiality

a zásady vyhledávací (srov. Císařová, D., Fenyk, J., Gřivňa a kol. Trestní právo procesní.

Praha: ASPI, 2008, s. 20), je nutno při rozhodování o hrazení nákladů

obhajoby volit takový postup, který v sobě inkorporuje zásadu

vyhledávací a který bude šetřit podstatu a smysl základního práva

legitimního očekávání obhájce (bod 15-17), jehož si stát za účelem

naplnění materiálních podmínek pro realizaci základního práva na právní

pomoc platí (bod 20). Podle názoru Ústavního soudu v projednávané věci,

kdy obhájce nespecifikoval jednotlivé úkony právní služby, nebylo

ústavně přijatelné zamítnutí návrhu obhájce v celém rozsahu (bod 7 a

10). Ústavně aprobovatelnou „sankcí“ by v takové situaci mohlo být to,

že obhájce bude odměněn pouze za úkony bezprostředně seznatelné

a identifikovatelné co do rozsahu ze soudního spisu. Velká část úkonů

právní služby je totiž skutečností známou soudu přímo z jeho činnosti.

Dostatečným negativním důsledkem v majetkové sféře obhájce požadujícího

úhradu svého nároku bez příslušné specifikace je podstoupené riziko, že

nebude odměněn za úkony, které se soudu nepodařilo jednoznačně určit a

dohledat, protože nejsou rozpoznatelné ze soudního spisu. Přiznání

náhrady nákladů obhajoby, objektivně zjistitelných ze soudního spisu, je

kryto základním právem legitimního očekávání, a proto je náklady

v tomto rozsahu třeba přiznat.

 

24. K ústavně

nepřijatelnému zásahu do stěžovatelova základního práva na legitimní

očekávání v daném případě došlo podle názoru Ústavního soudu též tím, že

krajský soud při přezkumu rozhodnutí soudu I. stupně vyslovil požadavek

nezbytnosti aplikace principů upravujících náležitosti návrhu

v občanském soudním řádu (srov. odkaz na náležitosti návrhu vycházející

z ducha zásad zakotvených v ust. § 79 o. s. ř. v usnesení krajského

soudu – viz bod 10). Z ducha těchto zásad pak dovodil mnohem přísnější

požadavky na náležitosti návrhu než ty, které vyplývají z ust. 59 odst. 4

tr. ř., upravujícího obecně náležitosti podání. Tento postup krajského

soudu je z hlediska ústavnosti neakceptovatelný. Nejasná a nejednoznačná

zákonná úprava konkrétních náležitostí návrhu totiž nemůže vést

k takovému výkladu, jehož důsledkem by bylo nečekané a nepředvídatelné

porušení základního práva stěžovatele na legitimní očekávání (bod 14),

které mu v daném případě bezpochyby svědčí (bod 20) a jemuž je také

třeba poskytnou adekvátní ochranu (bod 18). Za dané situace musí být

proto účelem výkladu příslušných zákonných ustanovení to, aby byl

minimalizován zásah do majetkových práv stěžovatele. Nedisponovaly-li

obecné soudy přesnou specifikací požadovaných částek, měl být jejich

procesní postup jiný, jak Ústavní soud naznačil výše (bod 22-23).

 

25. Krajský

soud navíc ve svém rozhodnutí odkázal též na institut prekluze (bod

10). K otázce prekluze Ústavní soud již několikrát traktoval, že jde o

institut svým charakterem výjimečný (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 287/04, N 174/35 SbNU 331 či nález sp. zn. I. ÚS 344/04, N 191/35

SbNU 497), který klade „s ohledem na závažnost svých důsledků vysoké

nároky na jasnost a srozumitelnost právní úpravy, z níž má vyplývat

zánik nároku, jež řádně vznikl. I její interpretace musí zohledňovat

závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecným principům

právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost

právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního

státu“ (nález sp. zn. IV. ÚS 167/05, N 94/37 SbNU 277). Z toho

důvodu bylo nutno považovat výklad krajského soudu, podle něhož nebylo

namístě přihlížet k specifikaci požadovaných částek po uplynutí zákonné

jednoroční lhůty (bod 4 a 10), za stojící v rozporu s požadavkem

plynoucím z ústavního pořádku, podle něhož obecné soudy musí šetřit

podstatu a smysl základních práv a musí volit takový výklad zákona,

který by minimalizoval zásah do stěžovatelova práva na legitimní

očekávání.

 

26. S ohledem na výše uvedené

skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutím Okresního

soudu v Hodoníně ze dne 24. 6. 2009 č. j. 1 T 36/2008-80 a rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 8 To 260/2009 bylo porušeno základní

právo stěžovatele na legitimní očekávání, garantované čl. 1 odst. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o

Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3

písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

 

P o u č e n í :       Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 18. února 2010

 

 

                                                                                                     

                 Vojen Güttler

                                                                                                                      

předseda senátu