Text nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1198/10

08.07.2010

Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2010 v senátu složeném z předsedy

Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce

zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M.B.2) L.B.,

zastoupených JUDr. Otto Hradilem, advokátem, se sídlem Olomoucká 16,

783 91 Uničov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2.

2010 sp. zn. 4 Cmo 277/2009 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.

2. 2009 sp. zn. 5 Cm 119/2006, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a

Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, se souhlasem účastníků

řízení bez ústního jednání,

 

t a k t o :

 

I.                   Usnesením

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2010 sp. zn. 4 Cmo 277/2009 bylo

porušeno základní právo stěžovatelů garantované čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

 

II.                Toto rozhodnutí se proto ruší.

III.             V dalším se ústavní stížnost o d m í t á .

IV.              Úhrada nákladů zastoupení se stěžovateli 2)  n e p ř i z n á v á.

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

1.      Ústavní

stížností podanou elektronicky dne 25. 4. 2010 a řádně doplněnou

ve smyslu ust. § 42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů dne 26. 4. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60

dnů od doručení napadeného rozhodnutí [ust. §72 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o Ústavním soudu“)], se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví

uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně

s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva garantovaná v

čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

„Listina“) a v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen

„Ústava“).

 

2.      Stěžovatelé

v ústavní stížnosti namítané porušení svých práv spatřovali v tom,

že obecné soudy zastavily občanské soudní řízení pro nezaplacení

soudního poplatku i přesto, že v době vydání tohoto usnesení měl již

stěžovatel 1) zaplacený celý soudní poplatek a stěžovatel 2) v podstatě

ze 2/3, neboť byl v této výši osvobozen od placení soudního poplatku a

zbývající 1/3 hodlal zaplatit po obdržení nové opravené výzvy s nově

vypočtenou výší soudního poplatku ve výši 1/3.

 

3.      Proto,

s ohledem na výše uvedené, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud

v záhlaví citovaná rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu

v Olomouci svým nálezem zrušil. Stěžovatel 2) vzhledem ke svým osobním a

majetkovým poměrům navrhl, aby náklady na jeho zastoupení s odkazem na

ust. § 83 zákona o Ústavním soudu platil stát, a to alespoň ve výši jemu

obecnými soudy přiznaného osvobození od soudních poplatků.

 

4.      Ústavní

soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Vrchní soud v Olomouci prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 4

Cmo JUDr. Eustasie Matyášové uvedl, že k otázce pravdivosti tvrzení

stěžovatele 1) o zaplacení soudního poplatku z odvolání se nemůže

vyjádřit, lze ji však posoudit podle obsahu spisu Krajského soudu v Brně

sp. zn. 5 Cm 119/2006. Pokud jde o námitku stěžovatele 2) o nezaslání

nové výzvy k zaplacení soudního poplatku uvedl vrchní soud, že usnesení,

kterým bylo stěžovateli 2) přiznáno osvobození od soudních poplatků,

nabylo právní moci dne 5. 1. 2010 a odvolací soud potvrdil usnesení

soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení dne 2. 2. 2010,

přičemž konstatoval, že stěžovateli 2) byl poskytnut reálný časový

prostor k zaplacení 1/3 soudního poplatku z odvolání, přičemž odvolací

soud vycházel z právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 588/2000. Krajský soud v Brně prostřednictvím příslušné

předsedkyně senátu 5 Cm JUDr. Jaroslavy Schneeweissové uvedl, že soudní

poplatek byl za prvního žalovaného zaplacen třetí osobou, a to až dne

30. 9. 2009, tedy po rozhodnutí soudu první instance o zastavení

odvolacího řízení i po uplynutí 15 denní odvolací lhůty do usnesení o

zastavení odvolacího řízení, přičemž tuto platbu nebylo možno

identifikovat jménem ani variabilním symbolem, k čemuž došlo až dne 25.

2. 2010 (viz emailové podání stěžovatele na č. l. 188a). Krajský soud

dále uvedl, že stěžovatel 2) soudní poplatek nezaplatil dodnes, přičemž

krajský soud je toho názoru, že nová výzva k zaplacení tohoto soudního

poplatku ve snížené výši stěžovateli 2) být zasílána nemusela.

 

5.      Ústavní

soud dále vyzval vedlejšího účastníka k vyjádření se ve stanovené lhůtě

k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené

lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího

účastníka vzdal (ust. § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tedy se svého účastenství na řízení vzdal.

 

6.      Podle

ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od

ústního jednání bylo upuštěno.

 

II.

7.      Ústavní

soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelů rovněž vyžádal spis

Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 Cm 119/2006 a některá podání ze spisu

sp. zn. 5 Cm 120/2006, z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní

stížnosti rozhodující skutečnosti.

 

8.      Žalobou

ze dne 12. 12. 2002 se právní předchůdce vedlejšího účastníka domáhal

vůči stěžovateli 1) jako výstavci a stěžovateli 2) jako směnečnému

rukojmí zaplacení částky ve výši 339 201,80 Kč z titulu neuhrazené

směnky vlastní, zajišťující závazek stěžovatele 1) z úvěrové smlouvy ze

dne 3. 5. 1999. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2008

č. j. 5 Cm 119/2006-138 byl ponechán v platnosti směnečný platební

rozkaz ze dne 20. 1. 2003 č. j. 5 Sm 529/2002-12, kterým byla

stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci

směnečnou sumu, dále byla tímto rozsudkem uložena stěžovatelům povinnost

nahradit společně a nerozdílně náklady námitkového řízení. Proti tomuto

rozsudku podali stěžovatelé společným podáním včasné odvolání (č. l.

155). Krajský soud vyzval dne 16. 10. 2008 stěžovatele 1) k doplnění

odvolání a k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 13 620 Kč

s uvedením čísla účtu, konstantního symbolu KS 1148, variabilního

symbolu VS 0522011906, a řádného poučení o následcích jeho nezaplacení

v soudem stanovené lhůtě. Tato výzva byla stěžovateli 1) doručena dne

31. 10. 2008. Krajský soud vyzval dne 16. 10. 2008 stěžovatele 2)

k doplnění odvolání a k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši

13 620 Kč s uvedením čísla účtu, konstantního symbolu KS 1148,

variabilního symbolu VS 0522011906, a řádného poučení o následcích jeho

nezaplacení v soudem stanovené lhůtě. Tato výzva byla stěžovateli 2)

náhradním způsobem doručena dne 3. 11. 2008. Usnesením ze dne 23.2. 2009

č. j. 5 Cm 119/2006-175 zastavil krajský soud pro nezaplacení soudního

poplatku řízení o odvolání stěžovatelů. Proti tomuto usnesení podali

stěžovatelé dne 14. 3. 2009 včasné odvolání, ve kterém uvedli, že jim

shora uvedené výzvy nebyly nikdy doručeny, resp. že zásilka soudu

obsahovala pouze výzvu k doplnění odvolání; zároveň s tím požádali oba

stěžovatelé o osvobození od soudních poplatků (č. l. 177). Usnesením ze

dne 13. 11. 2009 č. j. 5 Cm 119/2006-229 bylo stěžovateli 2) přiznáno

osvobození od soudního poplatku v rozsahu dvou třetin. Usnesením ze dne

13. 11. 2009 č. j. 5 Cm 119/2006-222 nebylo stěžovateli 1) přiznáno

osvobození od soudního poplatku. Usnesením ze dne 2. 2. 2010 č. j. 4 Cmo

277/2009-237 potvrdil Vrchní soud v Olomouci odvoláním napadené

usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro

nezaplacení soudního poplatku. Odvolací soud k důvodům svého rozhodnutí

uvedl, že do doby vydání předmětného usnesení nebyl stěžovateli soudní

poplatek zaplacen, přičemž jim byl po právní moci rozhodnutí o

osvobození od soudních poplatků poskytnut reálný časový prostor k jeho

úhradě.

 

9.      Na

čísle listu 188 je založen „Záznam o složení“ soudního poplatku dne 30.

9. 2009 Lucií Geislerovou ve výši 13 620 Kč, vyhotovený účtárnou soudu a

přiřazený ke sp. zn. 5 Cm 119/2006. Na č. l. 188a je dodatečně vložen

email od stěžovatele 1) ze dne 25. 2. 2010, ve kterém je výše uvedená

platba stěžovatelem identifikována jako soudní poplatek ke sp. zn. 5 Cm

119/2006. Na č. l. 243 je založeno usnesení Krajského soudu v Brně ze

dne 30. 3. 2010 sp. zn. 5 Cm 119/2006, kterým soud vyzývá stěžovatele

1), aby sdělil adresu a datum narození jeho přítelkyně Lucie Geislerové

za účelem vrácení zaplaceného soudního poplatku. V reakci na toto

usnesení uvedl stěžovatel 1), že dne 29. 9. 2009 zaplatil

prostřednictvím účtu své přítelkyně Lucie Geislerové soudní poplatek ve

výši 13 620 Kč s variabilním symbolem 0522011906, v následujícím dopise

požádal soud o přeúčtování tohoto soudního poplatku ke sp. zn. 5 Cm

120/2006, což bylo ze strany soudu zamítnuto, čímž byl tedy soudní

poplatek v řízení sp. zn. 5 Cm 119/2006 zaplacen v plné výši. Ústavní

soud si vyžádal ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 Cm 120/2006

dopis stěžovatele 1) ze dne 25. 10. 2009, ve kterém stěžovatel

identifikoval platbu z účtu Lucie Geislerové ve výši 13 620 Kč jako

soudní poplatek omylem zaplacený k sp. zn. 5 Cm 119/2006 a požádal o

jeho přeúčtování ke sp. zn. 5 Cm 120/2006. Tento požadavek byl přípisem

ze dne 13. 11. 2009 Krajským soudem v Brně odmítnut.

 

III.

10. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario

zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti

vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o

Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž

dospěl k závěru, že je důvodná.

 

11. Úkolem

Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola „běžné“

zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu

správnosti aplikace „jednoduchého“ práva. Do rozhodovací činnosti

obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným

rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní

práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože

základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu

aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní

interpretace a aplikace.

 

12. V nálezu sp. zn. I. ÚS 231/95 ze dne 20. 12. 1995 (N 86/4 SbNU 307, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )

uvedl Ústavní soud, že pokud soud řádně neprověřil, zda navrhovatel ve

stanovené lhůtě uhradil soudní poplatek a usnesením řízení zastavil,

znemožnil stěžovateli realizaci jeho základního práva na řádný soudní

proces. Tím došlo k porušení ustanovení článku 36 odst. 1
Listiny,

který zaručuje každému, že se může domáhat stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu. K totožnému závěru dospěl

Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 7/03 ze dne 25. 8. 2004 (N 119/34

SbNU 239).

 

IV.

13. V

předmětném řízení došlo k několika pochybením jak ze strany krajského

a vrchního soudu, tak i ze strany stěžovatelů. Krajský soud v Brně

pochybil v tom, že poplatkovou povinnost stěžovatelů formuloval ve

výzvách k zaplacení soudního poplatku (bod 8) jako samostatnou, což je

dle názoru Ústavního soudu v rozporu s ust. § 2 odst. 8 zákona č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen „SoudP). V případě společenství samostatného, kdy je však předmětem

řízení nárok solidární, je dle názoru Ústavního soudu třeba považovat

povinnost k úhradě soudního poplatku jako společnou (viz též rozhodnutí

Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 1998 sp. zn. 5 Cmo 409/98).

K tomuto závěru se kloní i doktrína, když např. komentářová literatura

dovozuje, že „[p]ovinnost zaplatit soudní poplatek má každý ze

společníků samostatně. Jestliže však učiní společný úkon nebo jim jinak

vznikne povinnost zaplatit soudní poplatek společně, jsou zavázáni k

jeho úhradě solidárně; to platí i v tzv. samostatném společenství“ (viz

Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář.

I. Díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 398) nebo „[p]okud

ovšem několik žalobců uplatňuje, resp. vůči několika žalovaným je

uplatňován solidární nárok nebo nárok svou povahou nedílný, je namístě,

aby k zaplacení poplatku byli účastníci vystupující na jedné straně

sporu zavázáni solidárně, byť nejde o nerozlučné společenství (viz

Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2006, s. 27). V daném případě podali stěžovatelé společné

odvolání proti rozsudku, jímž byl potvrzen směnečný platební rozkaz,

kterým jim jako dlužníku a ručiteli byla společně a nerozdílně uložena

povinnost k zaplacení směnečné sumy. V souladu s výše uvedeným tedy měla

být i poplatková povinnost stěžovatelů za odvolací řízení stanovena

jako společná, solidární.

 

14. Z obsahu

spisu je patrno (viz bod 9), že stěžovatel 1) uhradil soudní poplatek

v plné výši, a to po konci lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení

řízení (ust. § 9 odst. 7 SoudP), ovšem dříve než bylo rozhodnuto o jeho

žádosti o osvobození od soudních poplatků, což je sice postup, který

SoudP přímo nepředvídá, ovšem judikatura obecných soudů připouští

[obecné soudy jako účastníci řízení to ostatně ani nezpochybňují, viz

procesně totožné případy - nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5.

2006 (N 103/41 SbNU 309) či nález sp. zn. III. ÚS 588/2000 ze dne 2. 5.

2002 (N 56/26 SbNU 107)]. Tvrzení krajského soudu o tom, že platbu

soudního poplatku nebylo možno identifikovat se jeví jako liché, neboť

již na č. l. 188 je založen „Záznam o složení“ soudního poplatku dne 30.

9. 2009 Lucií Geislerovou ve výši 13 620 Kč, přičemž tato platba byla

stěžovatelem 1) specifikována dopisem ze dne 25. 10. 2009 v řízení jiné

spisové značky, nicméně vedeném stejným senátem. Za této situace má

Ústavní soud za prokázané, že stěžovatel 1) včas uhradil soudní poplatek

za řízení v plné výši, čímž splnil poplatkovou povinnost i za

stěžovatele 2).

 

15. Dlužno

dodat, že značný podíl na výše uvedeném protiústavním postupu obecných

soudů nesou sami stěžovatelé, kteří k celému řízení přistupují velmi

laxně a nezodpovědně; stěžovatel 1) uhradil předmětný soudní poplatek

v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o osvobození od

soudních poplatků, čímž se podání této žádosti jeví spíše jako

obstrukce, nadto jej uhradil „omylem“ a pod jménem jiné osoby.

 

16. Vzhledem

k uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem

Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci došlo nejen k

porušení zákona, tedy zejména příslušných ustanovení občanského soudního

řádu, ale že tímto postupem bylo zároveň porušeno i základní právo

stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud

v Brně svým postupem, kdy zastavil odvolací řízení a Vrchní soud

v Olomouci, který potvrdil usnesení o zastavení odvolacího řízení, aniž

by spolehlivě prověřily splnění poplatkové povinnosti stěžovatelů,

zabránily tomu, aby se stěžovatelé stanoveným postupem mohli domoci

svého práva u nezávislého a nestranného soudu; jinými slovy, aby byl

jejich opravný prostředek řádně projednán a bylo o něm rozhodnuto

(obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 7/03).

 

17. Pokud

jde o návrh stěžovatele 2), aby mu byla přiznána náhrada nákladů

zastoupení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že vzhledem

k výše uvedenému (bod 13) neshledal podmínky ustanovení § 83 zákona o

Ústavním soudu, jehož se stěžovatel dovolává. Proto tomuto návrhu

nevyhověl a náhradu nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním

soudem stěžovateli 2) nepřiznal.

 

18. Ačkoli

Ústavní soud shledal, že vadné je také usnesení Krajského soudu v Brně,

nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému

principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před

Vrchním soudem v Olomouci [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6.

9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní

stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o

Ústavním soudu a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle § 82

odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části

byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e)

zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná, a to s ohledem na princip

minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných

soudů.

 

P o u č e n í :      Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 10. června 2010

 

 

                                                                                                                 Jiří Nykodým

                                                                                                               předseda senátu