Text nálezu Ústavního soudu II. ÚS 2087/08

21.04.2010

Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2010 v

senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava

Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele OREL jednota Opava, se sídlem Kolářská 4, 746 01 Opava,

zastoupeného JUDr. Jiřím Mlčochem, advokátem, se sídlem Nádražní

1325/18, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4.

2007 sp. zn. 8 Co 236/2007 a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 28. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2517/2007, rozsudku Krajského soudu v

Ostravě ze dne 14. 7. 2006 sp. zn. 8 Co 302/2006  a rozsudku Okresního

soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002,



t a k t o :



I.  

 Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo

2517/2007, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 sp.

zn. 8 Co 302/2006  a rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005

sp. zn. 7 C 262/2002 bylo porušeno základní právo stěžovatele na

spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a

svobod, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelova vlastnického

práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.    Tato rozhodnutí  s e  proto   r u š í .

III.     V dalším se ústavní stížnost  o d m í t á .





                                                                               O d ů v o d n ě n í:



I.

1.  

 Včas podanými, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí

formálně bezvadnými dvěma samostatnými ústavními stížnostmi se

stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího

soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě s tvrzením,

že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a v

čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

2.  

 Ústavní stížností vedenou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1671/07

se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne

18. 4. 2007 sp. zn. 8 Co 236/2007. Stěžovatel porušení shora uvedených

základních práv spatřuje v postupu odvolacího soudu, který ústavní

stížností napadeným rozhodnutím změnil usnesení Okresního soudu v Opavě

ze dne 15. 9. 2006 sp. zn. 7 C 262/2002 a nově rozhodl o tom, že

odstavec II. výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005

sp. zn. 7 C 262/2002 se neopravuje. Stěžovatel je toho názoru, že toto

rozhodnutí je v rozporu s tím, čeho se v řízení domáhal, když ze všech

jeho podání je zcela zřejmé o jaké nemovitosti se jednalo, byť v jeho

žalobním návrhu absentovalo označení katastrálního území. Krajský soud

přisvědčil námitce žalovaného, který dle jeho vyjádření vzal své

odvolání co do odstavce II. výroku rozsudku okresního soudu zpět právě

kvůli absenci označení katastrálního území, vědom si tak jeho

nevykonatelnosti. Tím však dle názoru stěžovatele krajský soud dodatečně

zkoumal důvody pro zpětvzetí odvolání, čímž v podstatě nahradil

procesní úkon účastníka řízení.

3.    Ústavní stížností vedenou

Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2087/08 se stěžovatel domáhal zrušení

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2517/2007,

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 sp. zn. 8 Co

302/2006 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C

262/2002. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy svým postupem

porušily jeho shora uvedená základní práva, když zamítly stěžovatelovu

žalobu na určení neplatnosti dražby pro nedostatek pasivní legitimace

žalovaných v nerozlučném společenství, aniž by stěžovatele řádně

poučily. K tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 5.

2006 sp. zn. I. ÚS 467/04 [(N 97/41 SbNU 271), všechna rozhodnutí

Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz], ve kterém

Ústavní soud uvedl, že při posuzování rozsahu poučovací povinnosti soudu

je nutno vycházet ze všech okolností daného případu a přiměřenosti

situace. Dle stěžovatele lze nalézt analogii k tam projednávanému

případu, neboť stěžovatel pozbyl své vlastnické právo za okolností

hodných zvláštního zřetele, když žalovaní hrubým způsobem porušili

ustanovení civilních i trestních předpisů. Stěžovatel dále uvedl, že v

otázce pasivní legitimace v řízení o určení neplatnosti dražby zpočátku

neměly jasno ani obecné soudy, které za nerozlučné společníky na straně

žalované posuzovaly pouze vydražitele a dražebníka. Odpověď na otázku,

kdo je v žalobách na neplatnost nedobrovolné dražby pasivně legitimován,

vzneslo až rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 569/2005

(publikované nejdříve v roce 2005, kdy tedy bylo poprvé možno se s ním

seznámit), ve kterém bylo stanoveno, že pasivně legitimován je v

nerozlučném společenství dražebník, vydražitel a navrhovatel dražby.

Stěžovatel uzavřel, že v případě mlčení zákona o pasivní legitimaci v

řízeních o neplatnosti dražby, bylo posouzení této otázky na obecných

soudech. Stěžovatel, aniž by zpochybňoval Nejvyšším soudem vymezený

rozsah pasivní legitimace či obecné pravidlo, že otázka věcné legitimace

přesahuje poučovací povinnost soudů, je toho názoru, že v jeho případě

byly dány důvody hodné zřetele, díky nimž měly obecné soudy, ve shodě s

výše uvedeným závěrem Ústavního soudu, stěžovatele, v intencích ust. § 5

zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „o. s. ř.“), o nedostatku jeho žaloby na neplatnost

nedobrovolné dražby poučit.

4.    S ohledem na výše uvedené

stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí

Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě

svým nálezem zrušil.

5.    Ústavní soud vyzval účastníky řízení,

aby se vyjádřili k ústavním stížnostem. Krajský soud v Ostravě

prostřednictvím předsedy senátu 8 Co JUDr. Čestmíra Matěje ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1671/07 uvedl,

že při rozhodování o odvolání vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího

soudu, přičemž se odchýlil od formálního výkladu zákona, když zohlednil

specifika daného případu a opravu výroku rozsudku nepovolil. V dalším

pak krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

6.  

 Okresní soud v Opavě prostřednictvím příslušného předsedy senátu 7 C

Mgr. Vítězslava Špalka ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn. II. ÚS 2087/08 uvedl, že v projednávaném případu nelze

odhlédnout od obvyklého rozsahu poskytovaných procesních poučení

dávaných účastníkům občanského soudního řízení a od skutečnosti, že

podle ust. § 118a odst. 4 o. s. ř. poskytuje soud účastníkům poučení též

o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to však neplatí,

je-li účastník zastoupen advokátem. V dalším pak okresní soud odkázal na

odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě prostřednictvím

předsedkyně senátu 8 Co JUDr. Šárky Neuwirthové ve svém vyjádření k

ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a

navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší soud

prostřednictvím příslušného předsedy senátu 21 Cdo JUDr. Ljubomíra

Drápala uvedl, že v souladu s judikaturou soudů dospěl dovolací soud k

závěru, že v řízení o neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby „se musí

účastnit (buď jako žalobci či žalovaní) navrhovatel dražby, vlastník

nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel; na

straně žalovaného je třeba tyto účastníky považovat za nerozlučné

společníky, neboť řízení o neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby se

vždy musí zúčastnit všichni, jejichž práv a povinností se rozhodnutí o

žalobě o neplatnosti dražby (již ze samotné své podstaty) týká (musí

týkat), neboť musí být zajištěno, aby – protože rozhodnutí o žalobě bude

působit na jejich práva a povinnosti – mohli za řízení v zájmu ochrany

svých práv a oprávněných zájmů vykonávat ohledně žalobou napadené dražby

svá procesní práva, popřípadě plnit své procesní povinnosti a přispět

tak k dosažení účelu řízení (tj. rozhodnutí o žalobě v souladu s hmotným

právem), a aby vůči všem, jejichž práv a povinností se výsledek dražby

týká, byla otázka její neplatnosti vyřešena rozhodnutím soudu závazně“

(str. 2 vyjádření). K poučovací povinnosti soudu uvedl dovolací soud, že

poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl žalovat nebo být

žalován přesahuje (není součástí) poučovací povinnosti soudu podle

ustanovení § 5 o. s. ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků

řízení [k tomu odkázal Nejvyšší soud mimo judikaturu obecných soudů, na

nález sp. zn. I. ÚS 56/95 ze dne 3. 1. 1996 (N 2/5 SbNU 11) a nález

(pozn. správně usnesení) sp. zn. III. ÚS 480/97 ze dne 5. 3. 1998 (U

18/10 SbNU 403)]. Ve vztahu k stěžovatelem citovanému nálezu sp. zn. I.

ÚS 467/04 uvedl Nejvyšší soud, že stěžovatel nebere v úvahu, že v

projednávané věci mu soud neuložil (v žádném jiném řízení), aby podal

žalobu, ale že k podání žaloby se rozhodl sám (z vlastní iniciativy).

Nejvyšší soud uzavřel, že podání stěžovatele dle svého obsahu není

ústavní stížností, ale opravným prostředkem (svého druhu) podaným proti

rozhodnutí dovolacího soudu a staví Ústavní soud do role „další

přezkumné instance.“ Nejvyšší soud je toho názoru, že nedošlo k

stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základních práv a z tohoto důvodu

navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. K tomu

doslovně uvedl Nejvyšší soud, že: „[b]ude-li uvedeným způsobem Ústavním

soudem rozhodnuto, souhlasím s upuštěním od případného ústního jednání v

této věci. Současně sděluji, že zásadně nesouhlasím s tím, aby uvedený

souhlas byl vykládán jiným způsobem a aby mu byl přikládán jiný smysl,

než který vyjadřuje, a aby tedy takovým způsobem bylo nepřípustně (a

protiústavně) manipulováno s právy účastníka řízení před Ústavním

soudem“ (str. 3 vyjádření).

7.    Ústavní soud dále vyzval

vedlejší účastníky k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti

s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné

vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdali

[§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)]. V řízení sp.

zn. II. ÚS 2087/08 se vedlejší účastníci ve stanovené lhůtě nevyjádřili,

tedy se svého účastenství na řízení vzdali. V řízení sp. zn. IV. ÚS

1671/07 se vyjádřil jeden ze žalovaných. K jeho podání však nebyla

přiložena řádná plná moc (v plné moci předložené žalovaným nebylo dle

ust. § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu uvedeno, že je udělena pro

zastupování před Ústavním soudem). Ústavní soud vyzval žalovaného k

odstranění této vady podání, a to v Ústavním soudem stanovené 10 denní

lhůtě s poučením, že nebude-li v této lhůtě vada plné moci odstraněna,

nebude Ústavní soud k vyjádření žalovaného přihlížet. Žalovaný vadu

podání ve stanovené lhůtě neodstranil, Ústavní soud tedy k jeho podání

nepřihlížel.

8.    Vzhledem k tomu, že obě označené věci (sp.

zn. IV. ÚS 1671/07 a sp. zn. II. ÚS 2087/08) se týkají téhož

stěžovatele, v řízení vystupuje stejný účastník a vedlejší účastníci,

přičemž se jedná o věci vyplynuvší z téhož řízení a rozhodování o nich

na sebe navazuje, bylo pro tuto jejich souvislost, za použití ust. § 63

zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ust. § 112 odst. 1 o. s. ř., z

důvodu hospodárnosti a efektivity řízení, rozhodnuto o jejich spojení ke

společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS

2087/08 (viz usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn.

II. ÚS 2087/08).

II.

9.    Ústavní soud si k posouzení

námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Okresního soudu v

Opavě sp. zn. 7 C 262/2002 a dále spisy Okresního soudu v Opavě sp. zn.

10 C 157/92, sp. zn. 7 C 11/2002, sp. zn. 8 Nc 321/2002 a sp. zn. 8 Nc

301/2003, z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti

rozhodující skutečnosti.

10.    Stěžovatel byl na základě dohody o

vydání věci s Tělovýchovnou jednotou Slavia Minerva Opava ze dne 28. 4.

2000 vlastníkem nemovitostí (k tomu blíže usnesení Ústavního soudu ze

dne 16. 1. 2001 sp. zn. I. ÚS 379/99): objektu občanské vybavenosti č.

p. 1982, postaveném na pozemku parc. č. 2530/151, pozemku parc. č. 2530 –

ostatní plocha, sportoviště o výměře 7 817 m2 pozemku parc. č. 2530/151

– zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1 181 m2 a pozemku parc. č.

2530/153 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1 004 m2, vše v k. ú.

Opava – Předměstí, zapsané v LV č. 5660 (viz řízení vedené pod sp. zn.

10 C 157/92).

11.    Dne 2. 10. 2002 se na návrh věřitele Filipa

Davida konala nedobrovolná dražba předmětných nemovitostí (bez účasti

stěžovatele), jejichž cena byla stanovena znaleckým posudkem na 7 343

820 Kč, přičemž nejnižší podání bylo stanoveno na částku 3 675 000 Kč.

Dražby se zúčastnil jediný zájemce (TJ Morava), který předmětné

nemovitosti vydražil za cenu nejnižšího podání
12.    Žalobou

podanou dne 15. 11. 2002 u Okresního soudu v Opavě se stěžovatel domáhal

vůči společnosti 1. Pohledávková s. r. o., IČ 25841114 (dále jen

„dražebník“) a TJ Morava, IČ 26602776 (dále jen „vydražitel“) určení

neplatnosti nedobrovolné dražby předmětných nemovitostí s odůvodněním,

že nedobrovolná dražba, konaná dne 2. 10. 2002, byla provedena v rozporu

s ust. § 36 odst. 2, ust. § 39 odst. 3 a ust. § 43 odst. 1 v návaznosti

na ust. § 44 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění

tehdejších předpisů (dále jen „ZVD“). Podáním ze dne 26. 11. 2002

rozšířil stěžovatel žalobní petit, když vedle výše uvedené žaloby na

určení neplatnosti nedobrovolné dražby (odstavec I. petitu) se domáhal

též učení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem (odstavec

II. petitu). V podání stěžovatele byly předmětné nemovitosti v odstavci

I. petitu řádně označeny, v odstavci II. petitu absentovalo uvedení

katastrálního území. Usnesením ze dne 22. 1. 2003 č. j. 7 C 262/2002-13

soud připustil změnu žalobního návrhu, přičemž okresní soud doslovně

převzal žalobní návrh stěžovatele, včetně nedostatečného označení

předmětných nemovitostí v odst. II. Usnesením ze dne 13. 5. 2003 č. j. 7

C 262/2002-30 bylo řízení přerušeno do skončení řízení sp. zn. 12 C

130/2002 (bod 13).

13.    Žalobou ze dne 30. 5. 2002 se

stěžovatel u Okresního soudu v Opavě domáhal proti žalovaným 1)

Agrobance Praha, a. s. v likvidaci, IČ 00411850, 2) Tělovýchovné jednotě

Slavia Minerva Opava, IČ 577545 a 3) Filipu Davidovi (postupník

předmětné pohledávky, viz např. č. l. 21 spisu 7 C 11/2002) určení

neplanosti zástavní smlouvy č. 1/82/96 uzavřené dne 7. 8. 1996 mezi

Agrobankou Praha, a. s., a TJ Slavia Minerva Opava, pro pohledávku ve

výši 5 000 000 Kč, jejímž předmětem byly shora uvedené nemovitosti.

Rozsudkem ze dne 24. 10. 2003 č. j. 12 C 130/2002-79 rozhodl Okresní

soud v Opavě o určení neexistence zástavního práva. Tento rozsudek byl

změněn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2004 č. j. 11

Co 231/2004-123 tak, že žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Na

základě dovolání stěžovatele byl rozsudek krajského soudu rozsudkem

Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006 č. j. 21 Cdo 1676/2005-153 zrušen a

věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Krajského

soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2008 č. j. 11 Co 24/2007-196 byl ve vztahu

k žalovanému 3) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 24.

10. 2003 č. j. 12 C 130/2002-79, tedy bylo pravomocně rozhodnuto o

absolutní neplatnosti zástavní smlouvy.

14.    Rozsudkem ze dne

1. 4. 2005 č. j. 7 C 262/2002-84 rozhodl Okresní soud v Opavě o určení

neplatnosti nedobrovolné dražby a o vlastnictví stěžovatele k předmětným

nemovitostem. V odstavci I. výroku rozsudku nalézacího soudu byly

předmětné nemovitosti řádně označeny, v odstavci II. výroku rozsudku

opětovně absentovalo označení katastrálního území (viz bod 12). Okresní

soud v Opavě dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka pro konání

nedobrovolné dražby, a to existence zástavního práva k předmětným

nemovitostem, když předběžně posoudil zástavní smlouvu jako absolutně

neplatnou pro rozpor se zákonem. Nadto okresní soud dále shledal několik

dalších pochybení v samotném konání nedobrovolné dražby, která dle jeho

názoru sama o sobě postačovala k vyslovení její neplatnosti (str. 8 a 9

rozsudku). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl okresní soud: „Jestliže

soud vyhověl žalobě i v té části, kdy se žalobce domáhá určení

vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tak jedině na základě

takového určení bude vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy

účastníků sporu, když naléhavý právní zájem na požadovaném určení je zde

dán proto, že odstraní stav právní nejistoty žalobce, přičemž zde je

nutné připomenout tu skutečnost, že jedině rozhodnutí soudu je způsobilé

změnit zápis v katastru nemovitostí ohledně vlastnického práva, který

může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí.

Jestliže tedy vyslovil soud, že předmětná nedobrovolná dražba je

neplatná, nemohl ani žalovaný 2) nabýt předmětné nemovitosti do

vlastnictví tímto originárním způsobem nabytí vlastnického práva, a

proto soud i v této části, je-li dán naléhavý právní zájem určovací

žaloby, žalobě vyhověl“ (str. 9 rozsudku).

15.    Proti rozsudku

nalézacího soudu podali oba žalovaní odvolání, a to vůči všem jeho

výrokům. Na jednání konaném před odvolacím soudem dne 14. 7. 2006 vzali

žalovaní zpět své odvolání proti odstavci II. výroku rozsudku nalézacího

soudu, a to bez udání důvodu, načež bylo vyhlášeno usnesení, jimž

krajský soud zastavil odvolací řízení proti odstavci II. výroku rozsudku

(č. l. 148 spisu sp. zn. 7 C 262/2002). Odstavec II. výroku rozsudku

Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002 tak nabyl

dne 27. 7. 2006 právní moci. Ve zbylé části rozhodl krajský soud o

odvolání žalobců rozsudkem ze dne 14. 7. 2006 č. j. 8 Co 302/2006-151

tak, že odstavec I. výroku rozsudku nalézacího soudu změnil a žalobu v

rozsahu určení neplatnosti nedobrovolné dražby zamítl. V odůvodnění

svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že veřejná nedobrovolná dražba je

neplatná jen tehdy, vyslovil-li její neplatnost soud; neplatnost této

dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení dle ust.

§ 48 ZVD, a to ani jako otázku předběžnou. Soud může vyslovit

neplatnost veřejné nedobrovolné dražby jen jestliže byl splněn některý z

důvodů neplatnosti dražby dle ust. § 48 odst. 3, 4 a 5 ZVD, a to na

návrh osoby k tomu oprávněné. Oprávnění k podání žaloby, tedy aktivní

legitimaci, upravuje ust. § 48 ZVD; pasivní legitimace však v tomto

zákoně upravena není. Z povahy neplatnosti dražby však vyplývá, že se

musí vztahovat na všechny, jejichž práv a povinností se výsledek dražby

týká, a že závěr o platnosti dražby musí pro všechny tyto osoby vyznít

stejně. Krajský soud tak na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v

řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby podle ust. § 48

odst. 3, 4 a 5 ZVD se musí účastnit (buď jako žalobci nebo jako

žalovaní) navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k

předmětu dražby, dražebník a vydražitel; na straně žalované je třeba

tyto osoby považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ust. § 91 odst. 2

o. s. ř. Vzhledem k tomu, že předmětného řízení se neúčastnil

navrhovatel dražby Filip David, nebylo dle názoru odvolacího soudu možno

žalobě vyhovět a ta tak byla pro nedostatek pasivní věcné legitimace

zamítnuta, aniž by se odvolací soud zabýval důvody neplatnosti předmětné

dražby.

16.    Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího

soudu ze dne 28. 5. 2008 č. j. 21 Cdo 2517/2007-206 podle ust. § 243b

odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto. Dovolací soud

zopakoval vymezení podmínek řízení o neplatnosti veřejné nedobrovolné

dražby a plně se ztotožnil se závěry odvolacího soudu stran věcné

legitimace (bod 15), které vychází z již ustálené judikatury soudů

(Nejvyšší soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006

sp. zn. 21 Cdo 569/2005). K námitce stěžovatele o nedostatku poučení ze

strany obecných soudů o tom, aby „do řízení vstoupil další účastník –

navrhovatel dražby,“ uvedl Nejvyšší soud, že takto stěžovatelem chápaná

poučovací povinnost, tedy otázka, kdo by podle hmotného práva měl být

žalován, přesahuje, v souladu s ustálenou judikaturou, poučovací

povinnost soudů podle ust. § 5 o. s. ř. a je v rozporu se zásadou

rovnosti účastníků [Nejvyšší soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2494/99 a nález Ústavního soudu ze

dne 3. 1. 1996 sp. zn. I. ÚS 56/95 (N 2/5 SbNU 11)].

17.  

 Podáním ze dne 1. 9. 2006 (č. l. 158 spisu sp. zn. 7 C 262/2002)

Katastrální úřad Moravskoslezského kraje, Katastrální pracoviště Opava,

který rozhodoval o návrhu stěžovatele na provedení zápisu o změně

vlastnického práva do katastru nemovitostí, vyzval Okresní soud v Opavě k

opravě odst. II výroku rozsudku ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002,

když u předmětných nemovitostí nebylo uvedeno katastrální území.

Usnesením ze dne 15. 9. 2006 č. j. 7 C 262/2002-162 rozhodl Okresní soud

v Opavě podle ust. § 164 o. s. ř. o opravě odstavce II. výroku rozsudku

ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002 tak, že doplnil označení

předmětných nemovitostí uvedením příslušného katastrálního území.

Ústavní stížností (zapsanou Ústavní soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1671/07)

napadeným usnesením ze dne 18. 4. 2007 č. j. 8 Co 236/2007-192 změnil

Krajský soud v Ostravě opravné usnesení okresního soudu tak, že odstavec

II. výroku rozsudku ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002 se

neopravuje. Odvolací soud uvedl, že po věcné stránce je rozhodnutí

nalézacího soudu správné, když nelze mít pochyb, o jaké nemovitosti se

vedlo dané řízení, nicméně s ohledem na práva dalších účastníků sporu

nebylo možno toto opravné usnesení vydat, když žalovaní právě z důvodu

nevykonatelnosti tohoto výroku vzali svá odvolání zpět. Nadto uvedl

odvolací soud, že opraveným výrokem by se situace změnila a stěžovatel

by spor vyhrál bez ohledu na to, že jej prohrál v části týkající se

určení neplatnosti dražby; tyto dva výroky by se tak dostaly do

vzájemného rozporu.

18.    Z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze

dne 15. 5. 2006 sp. zn. 27 T 189/2004 dále zjistil Ústavní soud

následující skutečnosti. Obžalovaní Ing. Jiří Javorník, Filip David a

Lukáš Molín byli tímto rozsudkem uznáni vinnými tím, že v době od 2. 5.

2002 do 2. 10. 2002 v Opavě, poté co obžalovaný Lukáš Molín se záměrem

získat do majetku TJ Morava předmětné nemovitosti stěžovatele, tvořící

předmět zástavního práva, zřízeného ve prospěch Agrobanky Praha, a. s. k

zajištění její pohledávky za společností Peres, spol. s r. o. takový

postup zorganizoval a se spoluobžalovaným Ing. Jiřím Javorníkem a

Filipem Davidem dohodl, obžalovaný Filip David nabyl dne 4. 7. 2002

smlouvou o jejím postoupení za částku 2 510 000 Kč zmíněnou pohledávku

(ve výši 10 857 134 Kč) a dne 5. 8. 2002 jako navrhovatel sjednal se

společností 1. Pohledávková, spol. s r. o., zastoupenou obžalovaným Ing.

Jiřím Javorníkem v postavení dražebníka, Smlouvu o provedení dražby

nedobrovolné č. j. 67/2002, týkající se týchž nemovitostí, aniž bylo v

rozporu s ust. § 39 odst. 3 ZDV řádně provedeno a doloženo písemné

upozornění zástavce o zamýšleném výkonu navrhovatelova práva, přičemž

obžalovaný Ing. Jiří Javorník v příslušné dražební vyhlášce č. j.

67/2002 ze dne 24. 7. 2002 stanovil nejnižší podání dle znaleckého

posudku, neodpovídajícího kritériím ust. § 13 odst. 1 ZDV a

neobsahujícího ocenění celého předmětu dražby částkou 3 675 000 Kč a

navíc dodatkem k uvedené dražební vyhlášce, datovaným dnem 25. 9. 2002,

vzdor ust. § 44 ZDV, změnil původní dražební vyhláškou stanovený termín a

místo konání dražby z údaje 2. 10. 2002 v 11.00 hodin na adrese Days

Hotel, lednice na Moravě na údaj 2. 10. 2002 v 9.00 hodin na adrese

zasedací místnost společnosti Astra Reality, spol. s r. o. Praha 3 –

Žižkov, tento nový údaj nechal správci centrální adresy doručit ke

zveřejnění až dne 30. 9. 2002 a vytvořil tak podmínky pro to, aby

nemovitosti v dražbě jako její jediný účastník za nejnižší podání

vydražila TJ Morava.

19.    Obžalovaný Ing. Jiří Javorník (pozn.

jako jednatel dražebníka) v souvislosti s veřejnou dražbou v úmyslu

opatřit jinému prospěch zjednal některému účastníku dražby přednost na

úkor jiných a spáchal takový čin jako pořadatel dražby, čímž spáchal

trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ust. §

128a odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního

zákona, (dále jen „TZ.“) za co mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí

svobody v trvání tří roků a trest zákazu činnosti provádění dražeb na

dobu 5 let. Obžalovaný Filip David (pozn. jako navrhovatel dražby)

poskytl jinému pomoc k tomu, aby v souvislosti s veřejnou dražbou, v

úmyslu opatřit jinému prospěch, zjednal některému účastníku dražby

přednost na úkor jiných a spáchal takový čin jako pořadatel veřejné

dražby, čímž spáchal pomoc k trestnému činu pletich při veřejné soutěži a

veřejné dražbě podle ust. § 10 odst. 1 písm. c) a ust. § 128a odst. 1 a

odst. 2 písm. a) TZ, za co mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí

svobody v trvání dvou roků. Obžalovaný Lukáš Molín (pozn. jako člen

statutárního orgánu vydražitele) zosnoval, aby jiný v souvislosti s

veřejnou dražbou, v úmyslu opatřit jinému prospěch, zjednal některému

účastníku dražby přednost na úkor jiných a spáchal takový čin jako

pořadatel dražby, čímž spáchal pomoc k trestnému činu pletich při

veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ust. § 10 odst. 1 písm. c) a ust.

§ 128a odst. 1 a odst. 2 písm. a) TZ, za co mu byl uložen nepodmíněný

trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle ust. § 228 odst. 1 zákona

č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „TŘ“), byla

obžalovaným Ing. Jiřímu Javorníkovi a Lukáši Molínovi uložena povinnost

zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody stěžovateli částku 930

175 Kč.

20.    Z podnětu odsouzených byl rozsudek Okresního soudu

v Opavě ze dne 15. 5. 2006 sp. zn. 27 T 189/2004 ve výrocích o trestu a

o náhradě škody zrušen a nově byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě

ze dne 14. 11. 2006 sp. zn. 6 To 437/2006 změněna výše nepodmíněných

trestů a tyto byly u všech odsouzených podmíněně odloženy se stanovením

zkušební doby a stěžovatel jako poškozený byl se svým nárokem na náhradu

škody podle ust. § 229 odst. 1 TŘ odkázán na řízení ve věcech

občanskoprávních.

21.    Ústavní soud dále v souladu s ust. § 44

odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádal účastníky řízení o souhlas s

upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od tohoto

jednání nelze očekávat další objasnění věci. Nejvyšší soud ve svém

vyjádření ze dne 28. 11. 2008 Ústavnímu soudu sdělil svůj nesouhlas (viz

bod 6). Ústavní soud proto nařídil na den 20. 4. 2010 ústní jednání, k

němuž obeslal všechny účastníky řízení.

22.    K jednání konaném

dne 20. 4. 2010 se dostavil pouze právní zástupce stěžovatele, který ve

zkratce zopakoval důvody ústavní stížnosti a setrval na svém účastnickém

návrhu.

III.

23.    Ústavní soud po provedeném řízení

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud je povolán

k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole „běžné“ zákonnosti [čl. 83

Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)]. Ústavní soud nepřezkoumává

pouhou správnost interpretace a aplikace „jednoduchého“ práva ze strany

obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich

rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu

garantuje ústavní pořádek České republiky, neboť základní práva a

svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních

norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a

aplikace.

24.    Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika

právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně

pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace

a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální

charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí

vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého

budoucího jednání (srov. O´Hood, Philips, Paul Jackson: Constitutional

and Administrative Law, 7. Edition, Sweet and Maxwell, London 1987, s.

33n.). Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního

státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a

vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06

ze dne 15. 2. 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti

pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou

ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava

proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům),

jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů,

které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z

něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky

obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence

spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních

norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v

podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by

zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a

není-li to možné rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti,

resp. dle obecného přirozenoprávního principu (viz nález sp. zn. II. ÚS

2048/09 ze dne 2. 11. 2009). K totožnému závěru se kloní i doktrína,

když např. J. Derrida píše: „…má-li být nějaké rozhodnutí správné

jakožto spravedlivé, ′juste′, a zodpovědné, pak v pohybu, v němž k němu

dospívá, existuje-li něco takového, musí být současně pravidlu podřízeno

a být bez pravidla, musí zachovávat zákon, a přitom do té míry zákon

likvidovat či suspendovat, aby jej pokaždé mohlo znovu nalézat,

ospravedlňovat či přinejmenším jej znovu nalézat v novém a svobodném

stvrzení a potvrzení jeho principu. Každý případ je jiný, každé

rozhodnutí je odlišné a vyžaduje absolutně jedinečnou interpretaci,

kterou žádné existující a kodifikované pravidlo absolutně nemůže a nesmí

garantovat. Pokud ji naopak bezpečným způsobem garantuje, pak je soudce

počítacím strojem (i to se stává) a nelze o něm říci, že je

spravedlivý,′ juste′, svobodný a zodpovědný“ (Derrida, J.: Síla zákona:

„Mystický základ autority“, 1. vyd., Praha, 2002, str. 31).

25.  

 Právo na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny), patřící k základním

rysům právního státu, představuje procesní rámec tohoto základního

principu každého demokratického státu. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se

každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a

nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jedním ze

základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení je i řádné

plnění poučovací povinnosti ze strany obecných soudů. Jedním ze

základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení je i řádné

plnění poučovací povinnosti ze strany obecných soudů. Jak vyplývá z

předchozí obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, rozsah poučovací

povinnosti, ústavně zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, bez ohledu na

povahu či předmět řízení, má být přiměřený situaci a brát v úvahu

všechny okolnosti případu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 138/98 ze dne 7. 7.

1999 (N 96/15 SbNU 3)]. Ústavní soud se také vyjádřil v tom smyslu, že

není věcí obecných soudů, aby poučovaly žalobce o hmotném právu, nicméně

je povinností obecných soudů neuplatňovat pozitivistický přístup nad

podstatu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž

nalézat (v mezích zákona) individuální spravedlnost [viz nálezy

Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 138/98, nález sp. zn. III. ÚS

454/98 ze dne 1. 4. 1999 (N 52/14 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 670/2000

ze dne 15. 8. 2001 (N 120/23 SbNU 177), nález sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze

dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31) a nález sp. zn. I. ÚS 467/04 ze dne 9.

5. 2006 (N 97/41 SbNU 271)]. Ústavní soud v předchozí judikatuře rovněž

zdůraznil, že poučovací povinnost vystupuje do popředí zejména v

případech, kdy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit

následky majetkových a jiných křivd vzniklých porušováním obecně

uznávaných lidských práv a svobod (viz nález sp. zn. II. ÚS 2277/07 ze

dne 21. 5. 2008).

26.    Ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy

zakotvuje obecně rovnost účastníků řízení. Jak bylo Ústavním soudem

judikováno: „[u]stanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky

zakotvuje jako jednu z klíčových zásad fungování a realizace soudní moci

v České republice procesní zásadu rovnosti práv účastníků řízení před

soudem. Tento ústavní princip tak garantuje rovné procesní postavení

účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu

řízení přiznává právní řád.“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/02 ze dne 11. 3.

2003 (N 33/29 SbNU 279; 101/2003 Sb.)].

27.    Současná

judikatura se ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní

zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do

katastru nemovitostí. Tento závěr reflektoval současnou zákonnou úpravu

zápisů vlastnických práv do katastru nemovitostí a zároveň postup

katastrálních úřadů, které odmítaly přistoupit k zápisům vlastnického

práva na základě soudního rozhodnutí o vydání věci, byť se důvodem pro

toto rozhodnutí stavělo být vlastnické právo toho, jemuž byla nemovitost

soudním rozhodnutím vydána. Stále platí, že naléhavý právní zájem na

určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat

plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně

věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko

žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany

vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v

katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost

právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve

sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí

se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru.

Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování

vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí

neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě

výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do

katastru nemovitostí [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze

dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)].

28.    Obecné

soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o

jejich procesních právech a povinnostech, přičemž občanské soudní řízení

je jednou ze záruk zákonnosti (§ 3 o. s. ř.), má-li být splněn tento

účel, je třeba poučovací povinnost soudu vztáhnout i na řízení dle části

čtvrté hlavy první o. s. ř. Nehledě na ustanovení § 5 o. s. ř. vyplývá

poučovací povinnost soudu z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod a čl. 90 odst. 1 Ústavy z hlediska práva na stanovený

postup (při úsilí o právo před nezávislým a nestranným soudem). Výše

uvedené je třeba vztáhnout i na zákonem připuštěný přezkum soudních

rozhodnutí soudem instančně nadřízeným (a to ev. v zákonem stanovených

případech i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné). V judikatuře

Ústavního soudu je přitom výslovně řešena poučovací povinnost obecných

soudů ve vazbě na žalobní petit, a to tak, že je-li toho třeba, je soud

povinen vyzvat žalobce ke správné úpravě žalobního petitu. Jestliže soud

prvního stupně na základě nesprávného petitu navrženého stěžovateli

rozhoduje, jedná se nepochybně o případ, kdy jsou splněny všechny

podmínky pro naplnění poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu.

Ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen vyzvat

účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo

doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění

provést. Ve smyslu tohoto ustanovení je nesprávným podáním takové

podání, které sice má všechny náležitosti, avšak tyto náležitosti nebo

některé z nich jsou uvedeny nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně. Údaj

o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), je nesprávný tehdy,

pokud vymezení práv a jím odpovídajících povinností v něm obsažené je

nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, takže převzetí takového petitu

do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí

nebylo po stránce materiální vykonatelné [viz nález sp. zn. I. ÚS

352/2000 ze dne 26. 3. 2002 (N 38/25 SbNU 307)].

IV.

29.  

 Ústavní soud po zhodnocení věci dospěl k závěru, že obecné soudy v

projednávaném případě svým postupem porušily základní právo stěžovatele

na spravedlivé soudní řízení, když nedostály své poučovací povinnosti

vyplývající jim z ustanovení § 5 o. s. ř.

30.    Ve vztahu k

odstavci I. výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 č.

j. 7 C 262/2002-84, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

14. 7. 2006 č. j. 8 Co 302/2006-151, především Ústavní soud uvádí, že z

ústavněprávního pohledu lze bezvýhradně souhlasit se závěrem krajského

soudu, resp. judikatury Nejvyššího soudu, stran rozsahu osob pasivně

legitimovaných v řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné

dražby, tedy že na straně žalované musí ve společenství nerozlučném vždy

vystupovat navrhovatel dražby, dražebník a vydražitel. Ústavní soud se

však již nemůže ztotožnit se závěrem Nejvyššího soudu o rozsahu

poučovací povinnosti dle ust. § 5 o. s. ř. v nyní projednávané věci.

Ústavní soud si je vědom své ustálené judikatury i judikatury obecných

soudů, dle které není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu,

resp. v otázce věcné legitimace, nicméně tento názor nelze uplatňovat

rigorózně bez ohledu na specifika daného řízení [bod 24 a 25, či nález

sp. zn. I. ÚS 338/97 ze dne 21. 4. 1999 (N 55/14 SbNU 17)].

31.  

 Oprávnění (věcnou legitimaci) k podání žaloby o určení neplatnosti

veřejné nedobrovolné dražby zákon poskytuje ve vztahu k důvodům

neplatnosti vypočteným v ust. § 48 odst. 3 ZVD dlužníku, zástavci,

vlastníku, je-li osobou odlišnou od zástavce, účastníku dražby,

dražebnímu věřiteli a navrhovateli, z důvodů neplatnosti dražby

uvedených v ustanovení § 48 odst. 4 ZVD účastníku dražby, dražebnímu

věřiteli a navrhovateli a dlužníku, zástavci a vlastníku, je-li osobou

odlišnou od zástavce, jestliže neplatnost nedobrovolné dražby spočívá v

důvodu uvedeném v ustanovení § 48 odst. 5 ZVD. Kdo je v řízení o této

žalobě pasivně věcně legitimován však ZVD výslovně nestanoví (srov. bod

24). Praxe obecných soudů byla v této otázce značně nejednotná, když

některé obecné soudy považovaly navrhovatele dražby, dražebníka a

vydražitele jako osoby, které na straně žalované musí vystupovat jako

nerozluční společníci (viz např. rozsudky okresního a krajského soudu

specifikované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21

Cdo 20/2005). Jiné obecné soudy pak akceptovaly a meritorně projednaly

žaloby směřující jen vůči některým z těchto osob (viz např. rozsudek

Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 5. 2003 sp. zn. 11 C 54/2002,

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 47 Co

254/2003, rozsudky okresního a krajského soudu specifikované v rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1679/2005 či rozsudky

okresního a krajského soudu specifikované v rozsudku Nejvyššího soudu

ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 569/2005, kde okresní soud výslovně

uvedl: „pasivně legitimovanými osobami mohou být dražebník, navrhovatel

dražby, není-li žalobcem, a vydražitel; protože zákon nestanoví, že by

tyto osoby musely vystupovat na žalované straně jako nerozluční

společníci, závisí podle názoru soudu prvního stupně na žalobci, kterou z

těchto osob jako žalovanou zvolí.“). Jasno do této otázky vnesl až

Nejvyšší soud, který dne 24. 1. 2006 vydal rozsudky sp. zn. 21 Cdo

20/2005 a sp. zn. 21 Cdo 569/2005, týkající se vymezení osob pasivně

legitimovaných v řízení o vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné

dražby. Nejvyšší soud v rámci sjednocování judikatury obecných soudů

dospěl k závěru, že „[ř]ízení o určení (vyslovení) neplatnosti veřejné

nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 a 5 ZVD se musí z

hlediska věcné legitimace účastnit (buď jako žalobci nebo jako žalovaní)

navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu

dražby, dražebník a vydražitel; na straně žalovaného je třeba tyto

účastníky považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení § 91

odst. 2 o. s. ř.“

32.    Nejednotnost postupu obecných soudů při

posuzování pasivní legitimace v řízeních o vyslovení neplatnosti

veřejné nedobrovolné dražby ilustruje i nyní projednávaný případ, když

okresní soud akceptoval žalobu stěžovatele (podanou v roce 2002)

směřující jen proti dražebníkovi a vydražiteli, meritorně ji projednal a

rozhodl o neplatnosti předmětné dražby. Na základě odvolání žalovaných

pak krajský soud tento výrok rozsudku okresního soudu změnil a žalobu z

důvodu nedostatku pasivní legitimace zamítl (bod 15), přičemž krajský

soud při svém rozhodování vycházel ze závěrů výše uvedených

sjednocujících rozhodnutí Nejvyššího soudu (byť odvolací soud v

odůvodnění svého rozhodnutí na rozsudky Nejvyššího soudu neodkazuje, ani

nezmiňuje, že jím učiněný závěr vychází z judikatury obecných soudů, je

nepochybné, že právě tyto rozsudky byly pro závěry odvolacího soudu

východiskem, neboť převážná část argumentace krajského soudu se doslovně

shoduje se stěžejními pasážemi těchto rozsudků). Výše uvedená

sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu byla vydána v době (24. 1.

2006), kdy v předmětné věci již probíhalo odvolací řízení (rozhodnutí

odvolacího soudu dne 14. 7. 2006) a stěžovatel tak již neměl možnost

závěry v nich obsažené zapracovat do svého procesního postupu (viz ust. §

216 odst. 1 o. s. ř.).

33.    Ústavní soud je toho názoru, že v

nyní projednávané věci obecné soudy nedostály své poučovací povinnosti,

když nevzaly v úvahu všechny okolnosti daného případu (bod 24 a 25).

Obecné soudy ryze formálním výkladem ust. § 5 ve spojení s ust. § 118a

o. s. ř. a s odkazem na „konstantní“ judikaturu a možnost porušení

zásady rovnosti účastníků řízení, dospěly k závěru, že nejsou splněny

podmínky pro poučení stěžovatele, resp. že v daném případě se jedná o

poučení o hmotném právu a žalobu stěžovatele pro nedostatek pasivní

věcné legitimace zamítly. Zcela přitom ignorovaly skutečnost, že

nedostatek žaloby stěžovatele plynul z nejednotnosti jejich vlastní

rozhodovací činnosti v době minimálně do 24. 1. 2006 (bod 31 a 32).

Výklad přijatý obecnými soudy pak vede k porušení právě jimi zmiňované

zásady rovnosti, když nejednotnost rozhodovací činnosti obecných soudů

zakládá nerovnost mezi jednotlivými žalobci (bod 26). Vzhledem k

nejednotnosti postupu obecných soudů, což je samo o sobě popřením

rovných práv účastníků v řízení před soudem (čl. 96 odst. 1 Ústavy) a

nemožnosti stěžovatele reflektovat závěry rozsudků Nejvyššího soudu,

které tento postup sjednotily (bod 32), dospěl Ústavní soud k závěru, že

v dané věci bylo namístě, aby odvolací soud, který změnil právní náhled

na projednávanou věc, resp. se řídil právním názorem Nejvyššího soudu,8

vydal ve vztahu k rozsudku okresního soudu kasační rozhodnutí [obdobně

viz nález sp. zn. I. ÚS 287/05 ze dne 13. 6. 2006 (N 121/41 SbNU 515)],

nikoli sám ve věci rozhodl. Vyjma toho pak obecné soudy (vyjma soudu

nalézacího) svým postupem zároveň popřely obecnou ideu spravedlnosti

(bod 24), když svým postupem zcela negovaly vlastnické právo stěžovatele

k předmětným nemovitostem, o kterém nelze, vzhledem k pravomocnému

rozhodnutí o neplatnosti zástavní smlouvy (bod 13) a pravomocným

trestním rozsudkům (body 18, 19 a 20), mít pochyb.

34.    Lze

tedy uzavřít, že v projednávaném případě, nejenže soud prvního stupně

sám bez ohledu na nedostatek pasivní legitimace řízení meritorně

rozhodl, odvolací soud, aniž by dal stěžovateli možnost vadu žaloby

odstranit, sám ve věci rozhodl (zcela opačně než soud prvního stupně),

porušil tak nejen obecnou poučovací povinnost vyplývající pro něj z výše

citovaného ustanovení § 5 o. s. ř., nýbrž jeho rozhodnutí je, vzhledem k

postupu nalézacího soudu a k dosavadní nejednotnosti postupu obecných

soudů, natolik překvapivé, že nese znaky libovůle [srov. např. nález sp.

zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. V takovém

postupu shledal Ústavní soud porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně

jako v postupu soudu dovolacího, který přehlédl nesprávný postup nižších

soudů ústící z důvodů vyložených shora v porušení práva na spravedlivé

soudní řízení. Jinak řečeno, mlčení zákona a z toho plynoucí

nejednotnost postupu obecných soudů nelze klást k tíži účastníka řízení,

nadto v situaci, kdy i další okolnosti případu (viz poslední věta bodu

33) dovolují, resp. přikazují soudci rozhodovat praeter legem či dokonce

contra legem.

35.    K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i ve

vztahu k odstavci II. výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1.

4. 2005 č. j. 7 C 262/2002-84 (bod 14), přičemž přípustnost ústavní

stížnosti v tomto rozsahu posoudil Ústavní soud dle ust. § 63 zákona o

Ústavním soudu ve spojení s ust. § 206 odst. 2 věta druhá o. s. ř.

Esenciální náležitostí žaloby na určení práva je existence naléhavého

právního zájmu na požadovaném určení. V daném případě lze mít za

prokázané, že v obecné rovině byl naléhavý právní zájem dán, neboť

doplněný žalobní petit (ovšem v perfektním znění, bod 12), resp.

předmětný odstavec II. výroku rozsudku, při současném vyslovení

neplatnosti dražby, měl být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí

(bod 27). Podání stěžovatele, jímž žádal o doplnění žalobního petitu o

určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, však trpělo vadou,

spočívající v nedostatku řádného, t. j. se zákonem souladného označení

předmětných nemovitostí [viz ust. § 5 odst. 1 písm. c) zákona č.

344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální

zákon), ve znění tehdejších předpisů (dále jen „KZ“)]. Nalézací soud

takto chybně označený objekt řízení akceptoval, připustil rozšíření

žaloby a následně rozhodl o určení vlastnictví stěžovatele k takto

nesprávně označeným nemovitostem, a to i přes to, že odstavec II. výroku

rozsudku není způsobilý být podkladem pro zápis v katastru nemovitostí.



36.    V rozsudku ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3364/2008

uvedl Nejvyšší soud, že „[ú]daj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá

(tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž

musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť

nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.

- účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou

navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně,

neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku

soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo

(z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný

žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je

zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z

materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky,

které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo

patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by

žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku.

Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř žalobci neukládá formulovat

návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho

se domáhá.“  V případě, že žalobní návrh tyto náležitosti nemá, je pak

povinností soudu (ust. § 43 odst. 1 o. s. ř., bod 28), aby se pokusil je

odstranit (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1970 sp.

zn. 3 Cz 2/70). Přičemž platí zásada iura novit curia.

37.  

 Dle názoru Ústavního soudu došlo postupem nalézacího soudu ve vztahu k

odstavci II. výroku rozsudku k zásahu do základního práva stěžovatele

garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, když nalézací soud, aniž by sám

odstranil nedostatek žalobního petitu (viz zásada iura novit curia), či

vyzval stěžovatele k jeho odstranění, vydal nevykonatelný rozsudek.

Jinak řečeno, dospěl-li nalézací soud k závěru, že z žaloby stěžovatele

není přesně, určitě a srozumitelně patrno čeho se domáhá, tedy že sám

nemůže ve výroku rozsudku doplnit chybějící údaj o katastrálním území

(viz in fine v bodu 30 citované právní věty rozsudku Nejvyššího soudu),

nevyzval stěžovatele k jejímu odstranění s poučením dle ust. § 43 odst. 1

o. s. ř (bod 28).

38.    Ústavní soud, vědom si sebeomezení

plynoucího ze zásady minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů,

dospěl k závěru, že výše uvedené vady, které vedly k porušení

stěžovatelova práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou takové povahy a

rozsahu, že je nelze napravit v rámci dovolacího či odvolacího řízení,

nýbrž zajištění plné garance základních práv stěžovatele je možné pouze v

řízení nalézacím. Z tohoto důvodu přistoupil Ústavní soud ke kasačnímu

zásahu ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů všech tří instancí. Těmito

důvody pak konkrétně byla nemožnost přistoupení dalšího účastníka v

rámci odvolacího (ust. § 216 odst. 1 o. s. ř.) a dovolacího řízení (ust.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.), a dále skutečnost, že dokud není rozhodnuto o

prokázání stěžovatelova práva (žaloba na vyslovení neplatnosti dražby),

nemůže být rozhodnuto o určení vlastnického práva stěžovatele k

předmětným nemovitostem (bod 27 a 35 věta první, z tohoto důvodu pak

Ústavní soud postupoval tak, jak je uvedeno v bodě 40).

39.  

 Ústavní soud se pak musel vypořádat s otázkou, zda nárok stěžovatele

není prekludován, když ten v zákonem stanovené propadné 3 měsíční lhůtě

neuplatnil právo na určení neplatnosti dražby i vůči jejímu

navrhovateli, neboť jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 3. 2009

sp. zn. II. ÚS 169/09: „ [p]ostupem obecných soudů došlo k porušení

stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst.1

Listiny. Toto porušení však samo bez dalšího nemůže být důvodem k

intervenci Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí. Jedním z

kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita.

Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně

intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů (rozuměj

„by mohlo,“ nikoli nutně musí vést).“ V této souvislosti pak Ústavní

soud upozorňuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008

sp. zn. 21 Cdo 599/2007, ve kterém dovolací soud uvedl, že „[b]yla-li

žaloba o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podána u soudu do 3 měsíců

ode dne jejího konání (§ 24 odst. 3 ZVD), právo na vyslovení

neplatnosti veřejné dobrovolné dražby nezaniklo, i když žaloba

nesměřovala proti všem osobám, které se z hlediska věcné legitimace musí

řízení zúčastnit, a i když se staly účastníky řízení (postupem podle

ustanovení § 92 o. s. ř.) až na návrh podaný po uplynutí této lhůty.“

40.  

 Jelikož Ústavní soud zrušil i odstavec II. výroku rozsudku Okresního

soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 č. j. 7 C 262/2002-84, k jehož nápravě

bylo vydáno opravné usnesení, resp. ústavní stížností napadené usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 8 Co 236/2007 (bod

2), tedy bylo zrušeno rozhodnutí, které bylo podkladem pro vydání

ústavní stížností napadeného rozhodnutí, je třeba považovat ústavní

stížnost stěžovatele v tomto rozsahu za nepřípustnou. Ústavní soud proto

výrokem III. tohoto nálezu rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti

stěžovatele, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne

18. 4. 2007 sp. zn. 8 Co 236/2007, jako návrhu nepřípustném [ust. § 43

odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

41.    Jako obiter

dictum dodává Ústavní soud, že již jen z jeho vlastní rozhodovací

činnosti (viz judikatura uvedená níže) je zřejmé, že problematika

řádného označování nemovitostí tak, aby byly způsobilé pro zápis do

katastru nemovitostí, činí nemalé obtíže nejen laické a odborné

veřejnosti, ale i státním orgánům (viz nyní projednávaný případ). Jak

uvedl Ústavní soud výše (bod 24), srozumitelnost právních předpisů se

řadí mezi základní principy právního státu. Roztříštěná a komplikovaná

právní úprava jednotlivých druhů nemovitostí a jejich označení často

vede k zmaření právních úkonů účastníků, popř. k zcela zbytečnému

přetěžování jak samotných katastrálních úřadů tak i soudů. V této

souvislosti pak Ústavní soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu, ve

které se opakovaně zabýval a kritizoval přílišný formalizmus

katastrálních úřadů, které bezvýhradně lpí v řízení o povolení vkladu na

doslovném splnění všech podmínek ust. § 5 odst. 1 KZ [viz např. nález

sp. zn. IV. ÚS 298/98 ze dne 21. 9. 1998 (N 102/12 SbNU 65), nález sp.

zn. III. ÚS 447/03 ze dne 13. 10. 2004 (N 145/35 SbNU 45), nález sp. zn.

I. ÚS 321/2000 ze dne 12. 6. 2002 (N 73/26 SbNU 239) či nález sp. zn.

I. ÚS 147/2000 ze dne 23. 10. 2002 (N 132/28 SbNU 129), ve kterém je

uvedeno, že: „při zkoumání určitosti a srozumitelnosti právního úkonu v

řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nelze aplikovat

výlučně § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé z

náležitostí v něm uvedených automaticky dovozovat nedostatek splnění

podmínek podle § 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb.“]. Ústavní soud

tímto vyzývá Český úřad zeměměřičský a katastrální ke zvážení, zda by

nebylo vhodné podniknout kroky k zvýšení informovanosti občanů o řádném

označovaní nemovitostí např. uvedením citace řádného a úplného označení

nemovitosti ve výpisu z katastru nemovitostí, a to i v rámci dálkového

přístupu.

42.    Nejvyšší soud jako jediný účastník řízení

neudělil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle ust. § 44 odst. 2

zákona o Ústavním soudu (viz bod 6 a 21), přičemž přípisem ze dne 15. 4.

2010, doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2010 sdělil předseda senátu

21 Cdo JUDr. Ljubomír Drápal, že z osobních důvodů se k nařízenému

jednání nemůže dostavit a udělil souhlas k jednání bez jeho přítomnosti.

Do doby konání jednání však Ústavnímu soudu nebyly doručeny žádné

podklady odůvodňující nepřítomnost účastníka řízení a na řízení se v

souladu s pravidly zastupování, stanovenými rozvrhem práce Nejvyššího

soudu, nedostavil ani zastupující předseda senátu 21 Cdo. Ústavní soud

nerozhodl o povinnosti Nejvyššího soudu k náhradě nákladů řízení jen z

toho důvodu, že stěžovatel se jich, z pohledu Ústavního soudu, velkoryse

vzdal.

43.    Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů

ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o

Ústavním soudu a ústavní stížností napadená a ve výroku I. tohoto

nálezu uvedená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním

soudu zrušil.

P o u č e n í :     Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. dubna 2010


 

                                                                                                       Dagmar Lastovecká
                                               předsedkyně senátu