Text nálezu Ústavního soudu II. ÚS 3168/09

16.08.2010

Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2010 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. M. K. b) Mgr. M. K a c) P. K.,

právně zastoupených JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, se sídlem

Kamenická 1, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4.

2006 sp. zn. 19 C 12/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

22. 2. 2007 sp. zn. 1 Co 265/2006 a  proti rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 9. 10. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4318/2007, za účasti Nejvyššího soudu,

Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a

vedlejšího účastníka Z. K., zastoupeného Mgr. Petrem Cilínkem,

advokátem, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, se souhlasem účastníků

řízení bez ústního jednání,

 

t a k t o :

 

I.             Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4318/2007 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 1 Co 265/2006, nerespektujícími

princip právního státu normovaný v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky

a ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 3 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu

soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod.

 

II.           Tato rozhodnutí se proto   r u š í . 

 

III.          V dalším se ústavní stížnost o d m í t á .

 

 

O d ů v o d n ě n í :

I.

1.      Včas

podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně

bezvadnou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 18. 2. 2010, se

stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího

soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni s tvrzením, že

jimi byla porušena základní práva stěžovatelů garantovaná v čl. 1,

čl. 5, čl. 10, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod (dále jen „Listina“).

 

2.      Stěžovatelé

uvedli, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je

patrné, že jednáním vedlejšího účastníka došlo k neoprávněnému zásahu do

jejich osobnostních práv, zejména do práva na soukromí chráněného ust. §

11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „OZ“), přičemž součástí práva na soukromí je též

právo na rozvíjení rodinného života zahrnující sociální, kulturní a

morální vztahy mezi příbuznými, resp. právo na vytváření a rozvíjení

vztahů s dalšími lidskými bytostmi tak, aby bylo možno mimo jiné

rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Neoprávněným zásahem do jejich

práv bylo jednání vedlejšího účastníka, který jako řidič osobního

automobilu a jako viník dopravní nehody v opilosti usmrtil manžela

[stěžovatelka a)] a otce stěžovatelů, což bylo prokázáno i trestním

řízením, přičemž žaloba na ochranu osobnosti byla podána poté, kdy po

skončení trestního řízení odmítl vedlejší účastník nároky stěžovatelů

uspokojit dobrovolně. Stěžovatelé souhlasí se závěry obecných soudů o

tom, že jednáním vedlejšího účastníka došlo k újmě na osobnostních

právech stěžovatelů, a to k újmě, která co do své intenzity zakládá

nárok dle ust. § 13 odst. 2 OZ; nesouhlasí již však se závěry odvolacího

soudu stran možnosti promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy

v penězích. Stěžovatelé uvedli, že jsou si vědomi pozdější judikatury

Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 12. 11. 2008 sp. zn.

31 Cdo 3161/2008), kde je uvedeno, že počátek běhu obecné tříleté

promlčecí doby dle ust. § 101 OZ je vázán na okamžik, kdy došlo

k neoprávněnému zásahu objektivně způsobilému porušit nebo ohrozit

osobnostní práva fyzické osoby. S tímto závěrem však stěžovatelé

nesouhlasí. Stěžovatelé k tomu uvedli, že v době, kdy byla žaloba

podána, existoval judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1542/2003,

který jednoznačně uváděl, že právo na ochranu osobnosti fyzické osoby je

právo nemajetkové a tudíž nepodléhá promlčení, přičemž se nepromlčuje

ani náhrada nemajetkové újmy vyjádřená v penězích. Kdyby celé řízení

nebylo stiženo průtahy, byli by stěžovatelé uspokojeni dle tohoto

rozhodnutí.

 

3.      Újma,

kterou způsobil vedlejší účastník neoprávněným zásahem do osobnostních

práv stěžovatelů, je v podstatě permanentní, trvající; ztrátu manžela a

otce nelze hodnotit v určitém okamžiku, neboť následky této ztráty budou

ve svém soukromí stěžovatelé pociťovat neustále. Nárok na náhradu

nemajetkové újmy tedy není možno nepřiznat s ohledem na promlčení, neboť

není zřejmé, odkdy promlčecí doba měla plynout. Nepochybně informace

účastníků o tom, jak intenzivně v jakém období na ně působil útok vedený

vedlejším účastníkem, mají mimořádnou důležitost pro posouzení výše

náhrady. Není však možno určit tuto skutečnost pouze ve vztahu k útoku,

zejména tehdy, jedná-li se o útok trvající povahy. Stěžovatelé dále

uvedli, že dříve než soud vydal odsuzující rozsudek, resp. než tento

rozsudek nabyl právní moci, nebylo možno v jejich záležitosti jakkoli

právně významným způsobem ve vztahu k uplatnění nároků vzniklých

v důsledku útoku do sféry ochrany osobnosti jednat. V tomto případě byla

totiž postavena celá situace ohledně odpovědnosti vedlejšího účastníka

za útok najisto až právní mocí rozsudku o jeho vině. Dle stěžovatelů by

bylo absurdní přisvědčit námitce promlčení i pro srovnání aplikace

náhrady škody na zdraví a subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu

k ochraně osobnosti, které je nepochybně jako absolutní právo právem

silnějším, požívalo by však menší ochrany. Nárok na náhradu škody na

zdraví, vzniklý v důsledku dopravní nehody je možno, narozdíl od práva

na ochranu osobnosti, uplatnit v adhézním řízení. S tím souvisí otázka

nákladů řízení. Kdyby soud aplikací námitky promlčení nutil osoby

zasažené na svých osobnostních právech k tomu, aby ihned po zásahu

do jejich osobnostních práv podávaly žalobu na ochranu osobnosti, byly

by tyto osoby v případě neuznání viny bez dalšího povinny hradit náklady

řízení. Stěžovatelé jsou toho názoru, že není-li patrná promlčecí doba,

není-li možno určit počátek jejího běhu a nelze-li uplatnit tyto nároky

vzniklé v důsledku porušení osobnostních práv v adhézním řízení, pak

nepochybně se o promlčení takových práv jednat nemůže. Tomuto závěru dle

stěžovatelů svědčí nejen výklad a contrario ve vztahu k ust. § 100 a násl. OZ, ale i logický, systematický a jazykový výklad ust. § 100 odst. 2 a ust. § 13 odst. OZ.

 

4.      Dle

stěžovatelů ani vyjádření nemajetkové újmy v penězích není skutečností,

která by z práva žádat tuto náhradu činila právo majetkové. Peněžní

vyjádření nemajetkové újmy je totiž jediným možným způsobem, jak pomocí

obecně přijatelného ekvivalentu tuto nemajetkovou újmu objektivizovat.

Stále se však jedná o právo, které je svým základem právem nemajetkovým,

a které připadá do úvahy, kdy aplikace zcela jistě nemajetkových práv

dle ust. § 13 odst. 1 OZ nepostačuje. Je tedy nelogické, aby při

neoprávněném zásahu, který vyvolá menší následky, bylo aplikováno ust. §

13 odst. 1 OZ, když tyto nároky se nepromlčují, kdežto při zvlášť

závažném zásahu by bylo možno odepřít nárok na náhradu nemajetkové újmy

dle ust. § 13 odst. 2 OZ s odkazem na promlčení nároku. Připuštění

námitky promlčení při aplikaci náhrady nemajetkové újmy dle ust. § 13

odst. 2 OZ by znamenalo oslabení postavení fyzické osoby, do jejíž

osobnosti bylo zasaženo natolik intenzivně, že již nepostačuje aplikace

ust. § 13 odst. 1 OZ. Pokud se však nároky dle ust. § 13 odst. 1 OZ

nepromlčují, bylo by absurdní, aby zvlášť závažný následek zůstal bez

náhrady právě s ohledem na promlčení.

 

5.      Stěžovatelé

uzavřeli, že pokud se ve smyslu ust. § 100 a násl. OZ promlčují veškerá

práva majetková s výjimkou vlastnického, je nutno výkladem a contrario

dospět k závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se

nepromlčuje. Jedná se totiž nikoli o právo majetkové, ale o

zadostiučinění – satisfakci. S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé,

že v době, než byl vynesen odsuzující rozsudek, nebylo jasné, kdo a

v jakém rozsahu odpovídá za zásah do osobnostní sféry stěžovatelů. To,

že došlo k zjevnému zásahu do osobnostní sféry stěžovatelů a kdo za

tento zásah odpovídá, bylo jednoznačně stanoveno až odsuzujícím

rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever. Až nabytím právní moci tohoto

rozsudku se mohli stěžovatelé začít bránit žalobou na ochranu osobnosti

podanou ke Krajskému soudu v Plzni. Není možné brát k újmě stěžovatelů

délku trvání trestního řízení.

 

6.      V doplnění

ústavní stížnosti ze dne 18. 2. 2010 odkázali stěžovatelé na nález

Ústavního soudu ze dne 30. 6. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 4/95, kde bylo

konstatováno, že čl. 1 Listiny je základním hodnotovým řádem společnosti

konstituující základní principy demokracie. Základní práva a svobody

obsažené v čl. 1 Listiny a vymezené v hlavě druhé, oddílu prvním

Listiny, které má od narození každý jednotlivec, jsou nezadatelná,

nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná; jakýkoliv úkon (i

rozhodnutí soudu), kterým by bylo toto základní právo ať již zvenčí či

zevnitř dotčeno, by byl neplatný a nepůsobil by žádné účinky ani právní

následky. Ust. § 11 a násl. OZ upravující právo na ochranu osobnosti již

pouze rozvíjí čl. 10 Listiny a proto se jedná o právo nepromlčitelné.

 

7.      Na

základě výše uvedeného navrhli stěžovatelé, aby Ústavní soud v záhlaví

citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského

soudu v Plzni svým nálezem zrušil.

8.      Ústavní

soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Krajský soud v Plzni, prostřednictvím příslušného předsedy senátu 19 C

Mgr. Martina Šebka uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé,

jakým způsobem mělo být základní právo stěžovatelů jeho postupem

porušeno, když krajský soud zamítl žalobu stěžovatelů v rozsahu částky

750 000 Kč nikoli z důvodu promlčení uplatněného nároku, ale kvůli její

nedůvodnosti (pozn. soud přiznal každému stěžovateli částku ve výši

250 000 Kč, viz níže). Krajský soud dále uvedl, že podmínkou pro

uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti

v občanském soudním řízení není existence pravomocného rozhodnutí soudu

v trestní věci. Krajský soud se dále obsáhle vyjádřil k námitce

stěžovatelů stran nepřiměřené délky řízení, když je toho názoru, že

řízení před krajským soudem průtahy postiženo nebylo. Závěrem navrhl

krajský soud ústavní stížnost v rozsahu, v jakém směřuje proti rozsudku

Krajského soudu v Plzni jako nedůvodnou zamítnout. Vrchní soud v Praze,

prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 1 Co Mgr. Dagmary Javůrkové

uvedl, že dle jeho názoru nedošlo k zásahu do základních práv

stěžovatelů, když odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí

odpovídá na argumenty stěžovatelů ohledně možného promlčení nároku na

náhradu nemajetkové újmy v obecné promlčecí lhůtě, počátku jejího běhu,

jakož i důvodů, pro které se odvolací soud odchýlil od do té doby

zastávaného názoru Nejvyššího soudu, přičemž ty se shodují se současnou

judikaturou. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu

30 Cdo JUDr. Karla Podolky plně odkázal na odůvodnění napadeného

rozhodnutí a závěry rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu v něm

uvedené a navrhl ústavní stížnost odmítnout. Shora uvedeným účastníkům

bylo dále zasláno doplnění ústavní stížnosti stěžovatelů ze dne 18. 2.

2010 k němuž se účastníci již nevyjádřili.

 

9.      Ústavní

soud dále vyzval vedlejšího účastníka, aby se vyjádřil k ústavní

stížnosti. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že se plně

ztotožňuje se závěry aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31

Cdo 3161/2008, kde je uvedeno, že náhrada nemajetkové újmy v penězích

podle ust. § 13 odst. 2 OZ podléhá promlčení. Dle názoru vedlejšího

účastníka je promlčitelnost takového nároku dovoditelná i z ust. § 32

odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Pokud právní řád nejen

v občanském zákoníku, ale i v tomto zvláštním zákoně promlčení

připouští, bylo by z hlediska právní jistoty účastníků nežádoucí, aby

jednou nárok promlčitelný byl a podruhé nikoli. Nadto i odborné

komentáře již v době, kdy platilo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30

Cdo 1542/2003, zakládající nepromlčitelnost, s tímto rozhodnutím

nesouhlasily a argumentovaly především časově neomezenou možností

uplatnění práva na peněžitou satisfakci, což by v praxi vedlo

k nepřiměřeným důsledkům. Z hlediska historického vývoje práva na

ochranu osobnosti je dle názoru vedlejšího účastníka nutno vycházet

z ust. § 1490 Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811, podle něhož „žaloby

pro urážku na cti, které záležejí toliko v pohanění slovy, písemnostmi

nebo posunky, nemohou být po uplynutí roku již vzneseny. Záleží-li však

urážka v násilnostech, trvá žalobní právo na zadostiučinění po tři

léta.“ Z hlediska budoucího je v novém občanském zákoníku obsaženo

promlčení v ust. § 557 odst. 1, podle kterého se budou promlčovat

všechna práva s výjimkou případů stanovených zákonem. V ust. § 557 odst.

2 je vymezeno, že se nepromlčuje vlastnické právo, právo žádat

rozdělení společné věci, právo domáhat se zřízení nezbytné cesty a právo

požadovat vykoupení reálného břemene. Dle vedlejšího účastníka není

dále bez relevance, že stěžovatelé svůj nárok neuplatnili v rámci

trestního řízení, když nemohou tvrdit, že k uplatnění tohoto nároku

nepřistoupili pouze z důvodu toho, že by byl soudem zamítnut; ostatně

trestní soud ani není oprávněn případně uplatněný nárok zamítnout, ale

pouze odkázat poškozené na občanskoprávní řízení. Vedlejší účastník dále

zpochybnil tvrzení stěžovatelů stran mimosoudního jednání v době po

právní moci odsuzujícího rozsudku. Závěrem pak vedlejší účastník,

s ohledem na skutečnost, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích

je majetkovým právem, se kterým zákon dle § 100 odst. 2 OZ spojuje

promlčení, navrhl ústavní stížnost zamítnout. K doplnění ústavní

stížnosti stěžovatelů ze dne 18. 2. 2010 uvedl vedlejší účastník, že

skutečnost nepromlčitelnosti základních práv a svobod nic nemění na tom,

že majetková práva promlčitelná jsou.

 

10. Podle ust. §

44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) může Ústavní

soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od

tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli

a od ústního jednání bylo upuštěno. Ústavní soud v intencích názoru

vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 642/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 79/33

SbNU 259, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ) nežádal o tento souhlas vedlejšího účastníka, neboť v tomto řízení o ústavní stížnosti nejde o ochranu jeho práv a zájmů.

 

II.

11. Ústavní

soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelů rovněž vyžádal spis

Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 12/2005 a k němu připojený spis

Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 2 T 10/98, z nichž zjistil

následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

 

12. Společnou

žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 2. 2. 2005 se každý ze

stěžovatelů domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky ve výši

1 000 000 Kč, představující náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný

zásah do jejich práva na soukromý, resp. rodinný život. Ve vyjádření

k žalobě stěžovatelů a v průběhu celého řízení vedlejší účastník setrval

na své obhajobě z trestního řízení spočívající v odmítání viny na

předmětné nehodě, když dle jeho názoru byl uznán vinným jen proto, že „se nenašel jiný viník dopravní nehody, který zemřelého srazil“

(č. l. 20) a dále vznesl námitku promlčení. Rozsudkem ze dne 26. 4.

2006 č. j. 19 C 12/2005-122 uložil Krajský soud v Plzni vedlejšímu

účastníkovi povinnost zaplatit každému stěžovateli částku ve výši

250 000 Kč; v rozsahu zbylé nárokované náhrady nemajetkové újmy ve výši

750 000 Kč byla žaloba zamítnuta. Krajský soud dospěl, s ohledem na

pravomocný rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 30. 8. 2002

č. j. 2 T 10/98-309, k závěru o naplnění předpokladů odpovědnosti

vedlejšího účastníka za neoprávněný zásah do osobnostních práv

stěžovatelů spočívající v usmrcení osoby jim blízké. Při stanovení výše

náhrady nemajetkové újmy přihlédl obecný soud k její závažnosti,

k rodinným vazbám mezi stěžovateli a zemřelým, k okolnostem dopravní

nehody, k plynutí času a k rodinným a majetkovým poměrům vedlejšího

účastníka (blíže viz str. 13-15 rozsudku). Dle názoru krajského soudu

nebylo možno ani odhlédnout od toho, že pravomocně bylo trestní řízení,

ve kterém byl vedlejší účastník odsouzen, skončeno teprve v roce 2002,

kdy vedlejší účastník po celou dobu trestního řízení svoji vinu popíral;

s ohledem na skutečnost, že žádní přímí svědci dopravní nehody nebyli,

lze považovat postup žalobců, kteří přistoupili k podání žaloby teprve

po pravomocném skončení trestního řízení za přiměřený dané situaci (str.

15 rozsudku). K argumentaci vedlejšího účastníka stran promlčení nároku

stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy odkázal krajský soud na

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003,

když se ztotožnil se závěrem o nepromlčitelnosti tohoto nároku a

nenašel důvod se od něj odchylovat.

 

13. Z podnětu

odvolání vedlejšího účastníka změnil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze

dne 22. 2. 2007 č. j. 1 Co 265/2006-170 rozsudek krajského soudu

v rozsahu vyhovujících výroků tak, že žalobu stěžovatelů v rozsahu

vyhovujícího výroku nalézacího soudu zamítl, ve zbylé části byl rozsudek

nalézacího soudu potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil se závěry

nalézacího soudu o existenci a závažnosti zásahu vedlejšího účastníka do

osobnostních práv stěžovatelů, nicméně dospěl k odlišnému hodnocení

otázky promlčení. Vrchní soud, vědom si krajským soudem citovaného

rozsudku Nejvyššího soudu, je toho názoru, že zejm. vzhledem k novele OZ

a k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, se právo na

náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ

promlčuje. Byť je jedním z dílčích prostředků obrany práva na ochranu

osobnosti a byť vzniká, když morální satisfakce jako ryze osobnostní

prostředek k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního

zásahu do osobnostních práv nepostačuje, vyjádření peněžním ekvivalentem

způsobuje, že jde o právo majetkové povahy a jako takové podléhá

promlčení, a to v obecné promlčecí lhůtě stanovené v ust. § 101 OZ.

Jelikož k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv všech stěžovatelů

došlo dne 24. 7. 1997, kdy byl usmrcen manžel a otec stěžovatelů a tito

podali žalobu až dne 2. 2. 2005, bylo dle názoru vrchního soudu nutno

přihlédnout k námitce promlčení uplatněného nároku.

 

14. Dovolání

stěžovatelů bylo v rozsahu změněných výroků odvolacího soudu Nejvyšším

soudem podle ust. § 243b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto; ve zbylém

rozsahu pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá

po právní stránce zásadní právní význam a tudíž jej odmítl. Dovolací

soud odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního

kolegia ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém Nejvyšší

soud uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. §

13 odst. 2 OZ je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků

ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká

tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a

zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv

nedostačuje a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních

osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského

uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu

průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem

způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Proto právo na

náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ promlčení

podléhá. Je-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na

zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby

plynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky. Přípustnost námitky

promlčení proti takovému nároku umožňuje přihlédnout k omezeným

možnostem prosaditelnosti práva a obrany proti němu. Velký senát

v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět

jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný

právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti

na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování

žalovaného. Počátek běhu obecné tříleté promlčecí doby dle ustanovení §

101 OZ je vázán na okamžik, kdy došlo k neoprávněnému zásahu objektivně

způsobilému porušit nebo ohrozit osobnostní práva fyzické osoby.

Promlčecí doba tedy začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy došlo k

neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, jak správně uvádí v dovoláním

napadeném rozsudku odvolací soud, s jehož závěry o promlčení nároku

žalobců se dovolací soud ztotožňuje.

 

15. Rozsudkem

Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 30. 8. 2002 č. j. 2 T 10/98-309 byl

vedlejší účastník uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na

zdraví dle ust. § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního

zákona, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „TZ“) v jednočinném

souběhu s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle

ust. § 201 písm. d) TZ, kterého se dopustil tím, že „dne 24. 7. 1997

... v obci Vejprnice ... nepřizpůsobil jako řidič osobního automobilu

..., při jízdě po přímém přehledném úseku silnice ... rychlost jízdy

stavu a povaze vozovky, včetně okolností, které mohl předvídat, když po

spatření chodce ve snaze zabránit střetu vozidla s ním začal brzdit, což

mělo za následek smyk, v jehož důsledku došlo ke sražení chodce Ing. V.

K. ..., který šel vpravo ve směru jízdy obžalovaného a který utrpěl

smrtelné zranění, přičemž provedenou krevní zkouškou bylo zjištěno, že

v době řízení motorového vozidla měl obžalovaný v krvi nejméně 1,47

promile alkoholu.“ Z odůvodnění napadeného rozsudku, z četných

výpovědí vedlejšího účastníka a jeho písemných podání je patrno, že

vedlejší účastník po celou dobu trestního řízení popíral skutečnost, že

zemřelého Ing. V. K. srazil právě on (viz str. 3 rozsudku, č. l. 133,

186, 221, 287, 303, 310 trestního spisu).

 

III.

16. Podle

čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na

úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká

republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních

států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva.

Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které

právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je

jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání

(srov. O´Hood, Philips, Paul Jackson: Constitutional and Administrative Law.

London: 7. Edition, Sweet and Maxwell, 1987, s. 33n.). Podle názoru

Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip

předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti

[srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007

(30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou

naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny

požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí

vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra

v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které

strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj

odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové,

neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti

představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i

jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách

materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo

maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné

rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného

přirozenoprávního principu (viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne

2. 11. 2009).

 

17. Princip

předvídatelnosti práva, jakožto důležitý atribut právního státu,

podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytým

předpokladem obecné důvěry občanů v právo. Jak již v minulosti Ústavní

soud několikrát konstatoval, neopomenutelnou komponentou principu právní

jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu

orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky

[srov. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU

417), nález sp. zn. II. ÚS 487/03 ze dne 11. 5. 2005 (N 103/37 SbNU 383)

či nález sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 223/47 SbNU

935)]. Princip právní jistoty také důležitým způsobem souvisí s důvěrou

občanů v právo [srov. nález sp. zn. II. ÚS 296/01 ze dne 26. 11. 2002 (N

145/28 SbNU 287)]: „Jedním ze základních znaků a předpokladů

právního státu a zároveň právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je

takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická,

může mít důvěru v právo“ (Knapp, V.: Teorie práva. Praha:

C.H. Beck, 1995, s. 205). Z charakteru právního státu lze dovodit i

legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc

dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich

uplatnění bránit. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v

konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního

státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující

právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat

ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem.

Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní

judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen

„ESLP“), která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i

judikaturu soudů [srov. rozhodnutí ESLP ve věci Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN

ze dne 20. 11. 1989 a další, a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05

ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281) a sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne

28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)]. Důležitost hodnoty

předvídatelnosti práva jako základní hodnoty právního řádu zdůrazňuje ve

své judikatuře také ESLP, v jehož judikatuře je jako jedno ze

základních kritérií kvality práva opakovaně používána jeho

předvídatelnost (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Rekvényi proti Maďarsku ze dne 20. 5. 1999 či Feldek proti Slovensku ze dne 12. 7. 2001).

 

18. Jak

již Ústavní soud uvedl dříve [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne

18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12.

5. 2009 či nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009], změna

judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadeného

rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to

i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové

interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální

reality, techniky apod. s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových

akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li

o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury

nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování

jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip

předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl

popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu

k základním právům účastníků řízení.

 

19. Jak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 185/04 „funkcí

soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90

Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům

(čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a

působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí

pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že

jednoduchým právem prozařují. Tak je tomu ve vztazích horizontálních,

tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti,

tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při

výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy

povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně

dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině

jednoduchého práva, tak právům základním“ [nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)].

 

20. Z

obecného hlediska je namístě připomenout, že Ústavní soud ve své

konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům

veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, který

používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti.

Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným

zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje

účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z

principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako

významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze

vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost

zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o

interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp.

zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Při

výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl,

který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu,

ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními

státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu

ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má

nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek

porušení základních práv či svobod. Ústavní soud vymezil tyto podmínky

zejména následujícím výčtem: Základní práva a svobody v oblasti

jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově

navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto

norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v

extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus),

pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn.

III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Přílišný

formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně

nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv (viz např.

nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008).

 

21. Ústavní

soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je

nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého

případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a

jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně

komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti

udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité,

přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora

uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též

prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 OZ, které je v rovině

jednoduchého – podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního

požadavku nalezení spravedlivého řešení (bod 19). Vztahem námitky

promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn.

II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45), ve kterém uvedl: „Ustanovení

§ 3 ObčZ, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy,

platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení“. Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. „Uplatnění

námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s

dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze

prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O

jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by

ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik

uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za

nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je

ust. § 3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny

nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a

aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9.

2005 (N 171/38 SbNU 367) uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky

promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace,

kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka,

který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové

situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně

tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného

práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

 

 

IV.

22. Ústavní

soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná. Obecné soudy rozhodující v daném případě se podle přesvědčení

Ústavního soudu s veškerými specifiky, charakterizujícími daný případ

shora naznačeným způsobem, nevypořádaly (bod 21). Ve zkoumané věci se

zjevně vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a

ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně

nespravedlivé a neústavní trvat na závěrech, ke kterým při řešení daného

případu soudy dospěly (obdobně nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14.

4. 2010).

 

23. V daném případě podali

stěžovatelé žalobu na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do

jejich osobnostních práv v době (2. 2. 2005), kdy judikatura obecných

soudů vycházela ze závěru o nepromlčitelnosti práva na poskytnutí

přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu

osobnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30

Cdo 1542/2003). K judikatornímu posunu (bod 18) v této otázce došlo

rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém

Nejvyšší soud uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích

podle ust. § 13 odst. 2 OZ promlčení podléhá (stalo se tak téměř dva

roky poté, co odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu a nově

zamítl žalobu stěžovatelů z důvodu promlčení jejich nároku, přičemž

z výše uvedeného plyne, že se tak stalo v rozporu s tehdy závazným

právním názorem Nejvyššího soudu). Tímto postupem byla bezesporu

porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, resp.

předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu (bod 17 a 18) jako jednoho

ze základních principů právního státu (bod 16), když k zamítnutí žaloby

stěžovatelů došlo až v důsledku následné změny právního názoru obecných

soudů, resp. Nejvyššího soudu. Samotná změna judikatury bez dalšího by

nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí (bod 18), nicméně v daném

případě je třeba k ní přihlédnout tak, aby bylo dosaženo účelu

občanského soudního řízení, při respektu k základním právům účastníků

sporu, a aby řízení jako celek bylo spravedlivé (bod 16 a 19).

 

24. S ohledem

na výše uvedené zastává Ústavní soud názor, že v daném případě je třeba

poskytnout ochranu základním právům stěžovatelů (bod 19) skrze aplikaci

ust. § 3 odst. 1 OZ a posoudit námitku promlčení, vznesenou vedlejším

účastníkem, jako nemravnou (bod 21). Dle názoru Ústavního soudu

stěžovatelé nikterak nezavinili promlčení nároku, když s podáním žaloby

vyčkávali na pravomocné rozhodnutí v trestní věci, kde byly řešeny

otázky zásadního významu pro posouzení pasivní legitimace a povahy a

rozsahu neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv (viz též názor

Krajského soudu v Plzni, bod 12). Stěžovatelé tak, v souladu s tehdy

platným zákonem v materiálním smyslu (bod 17 a 21), nebyli pod hrozbou

uplynutí promlčecí doby nuceni podávat souběžně s trestním řízením

žalobu na ochranu osobnosti, nýbrž oprávněně vyčkávali konce trestního

řízení (viz níže). Obecné soudy při svém rozhodování také nezohlednily

okolnosti trestního řízení a chování vedlejšího účastníka, který

v průběhu celého trestního řízení popíral svou vinu, resp. to, že je

původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, což bylo

prokázáno až obsáhlým a odborně náročným znaleckým dokazováním, a na

tomto tvrzení setrval i v průběhu civilního řízení (bod 12), i přes jeho

pravomocné odsouzení (bod 15).

 

25. Obecné

soudy tak tím, že v projednávaném případě připustily a vzaly při svém

rozhodování v úvahu nemravnou námitku promlčení (bod 21) vznesenou

vedlejším účastníkem, aprobovaly jednání, které je „contra bonos mores.“

V důsledku tohoto postupu nebylo řízení před obecnými soudy jako celek

spravedlivé (20). Spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým

soudce interpretuje a aplikuje právo, jako hodnotový činitel.

Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem

demokratickým právním řádům (bod 17 a 20). Zásada souladu práv, resp.

jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v

odůvodněných případech dovoluje sociálně citlivě reagovat na konkrétní

sociální fakta tak, aby právo skutečně mohlo působit v souladu se

spravedlnostními představami, které ve společnosti panují a neuzavíralo

se do normativní, životu odcizené věže ze slonoviny. Aplikace principu

dobrých mravů dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti.

Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel

užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu

subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v

souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty

nalézání spravedlnosti (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 643/04).

 

26. Dále

Ústavní soud uvádí, že změnou právního názoru obecných soudů ve

prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za

neoprávněný zásah do osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného

uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci

adhézního řízení (dovozovaná z ust. § 228 odst. 1 trestního řádu) došlo

k neproporcionálnímu zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na

náhradu majetkové škody (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4.

2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01). Ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1

Listiny, dle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a

komplementárně vyjádřený článkem 3 Listiny, jakožto princip zákazu

diskriminace v přiznaných základních právech, interpretuje Ústavní soud

ve své judikatuře z dvojího pohledu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93,

sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, sp. zn.

Pl. ÚS 33/96, Pl. 9/99 ad.). První je dán požadavkem vyloučení libovůle v

postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý

pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj.

nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod

odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce. V naznačeném směru

Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit

nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených tak, jak jsou

shora popsány (postup v rámci adhézního řízení „má pro poškozeného

význam především z hlediska rychlosti rozhodnutí o náhradě škody,

přičemž nevyžaduje od poškozeného zvýšené výdaje, nezatěžuje ho důkazním

břemenem .... Včasné a řádné uplatnění nároku na náhradu škody

v trestním řízení a aktivní účast poškozeného v něm může zabránit

promlčení nároku na náhradu škody“, in Šámal, P. a kol.: Trestní řád.

Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 1830).

Zákonodárce také postup zakládající uvedenou nerovnost ničím

nezdůvodnil. Obecné soudy rozhodující v občanskoprávním řízení musí svůj

postup, resp. právní názor uvést do souladu s trestněprávní doktrínou a

judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení základních práv účastníků

řízení.

 

27. Ačkoli Ústavní soud shledal,

že vadné je také odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26.

4. 2006 sp. zn. 19 C 12/2005, nepřikročil k jeho zrušení, a to s

přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady

lze napravit i v řízení před odvolacím soudem [obdobně nález sp. zn. II.

ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Z tohoto důvodu byla

ústavní stížnost stěžovatelů, v rozsahu návrhu na kasaci rozsudku

krajského soudu, jako nedůvodná odmítnuta. Vzhledem k výše uvedenému

dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Vrchního soudu

v Olomouci a Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelů na

ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny tak,

jak jej ve své judikatuře chápe a vykládá Ústavní soud [viz např. nález

sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1. 3. 2000 (N 32/17 SbNU 229) nebo zejména

nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. 5. 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005

Sb.)]. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní

stížností napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o

Ústavním soudu zrušil.

 

P o u č e n í :      Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

 

V Brně dne 5. srpna 2010

 

                                                                                                             Dagmar Lastovecká

                                                                                                             předsedkyně senátu