Text nálezu Ústavního soudu II. ÚS 862/10

31.05.2010

Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2010 v senátu složeném z předsedy

Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce

zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. E.,

zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 22,

Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009 č. j.

58 Co 407/2009-60, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka

řízení, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání,

 

t a k t o :



 
I.      

Nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušil

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2009 č. j. 58 Co

407/2009-60 základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 3

Listiny základních práv a svobod.

 

II.    Toto rozhodnutí  s e proto   r u š í.

 

O d ů v o d n ě n í:

 

I.

 

1.      Ústavní

stížností předanou k poštovní přepravě dne 24. 3. 2010 a doručenou

Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od

doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o

Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného

rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena jeho

základní práva garantovaná v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a

svobod (dále jen „Listina“).

 

2.      Stěžovatel

je toho názoru, že napadeným rozhodnutím byla flagrantně porušena

zásada rovnosti účastníků a bylo dotčeno jeho oprávnění domáhat se

zákonným postupem náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem

orgánů státu. Stěžovatel uvedl, že v řízení před Obvodním soudem pro

Prahu 7 sp. zn. 10 C 187/99 vystupoval spolu se svou sestrou Alenou

Trnkovou jako žalovaný, když společně činili veškeré procesní úkony,

k vzniklým průtahům v tomto řízení nikterak nepřispěli; jejich právní

postavení tak ve vztahu ke způsobené újmě musí být stejné a stejná musí

být rovněž jejich možnost domáhat se náhrady takto způsobené nemajetkové

újmy. Navzdory tomu však bylo rozhodnutí stejného soudu ve zcela shodné

věci diametrálně odlišné s prostým odůvodněním, že senát odvolacího

soudu ve věci stěžovatele závěry jiného senátu téhož soudu ve věci jeho

sestry nesdílí, přičemž tyto senáty se v odůvodnění rozhodnutí neshodly

ohledně posouzení žádné z dílčích otázek podstatných pro posouzení věci.

Dle stěžovatele je tak stav, kdy zcela totožnou kauzu lišící se pouze

totožností žalobce, posuzují dva senáty téhož soudu zcela odlišně,

v rozporu se zásadou rovnosti účastníků a rovněž v rozporu s požadavkem

na předvídatelnost rozhodnutí soudu alespoň v obecné rovině, obzvláště

pak v situaci, kdy rozhoduje soud odvolací, jehož úkolem je mimo jiné i

sjednocování judikatury soudů nalézacích. 

 

3.      Proto,

s ohledem na výše uvedené, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud

v záhlaví citované rozhodnutí Městského soudu v Praze svým nálezem

zrušil.

 

4.      Ústavní

soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 58 Co

JUDr. Vladimíry Kosovcové odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Městský soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv

stěžovatele a navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Ústavní

soud dále vyzval vedlejšího účastníka (Českou republiku – Ministerstvo

spravedlnosti) k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti

s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě

předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího

účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší

účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tedy se svého účastenství na

řízení vzdal.

 

5.      Podle

ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od

ústního jednání bylo upuštěno.

 

II.

 

6.      Ústavní

soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spisy

Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 87/2007 a sp. zn. 20 C 67/2007,

z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující

skutečnosti.

 

7.      Žalobou

ze dne 26. 4. 2007 uplatnil stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2

vůči žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti svůj nárok na

náhradu nemajetkové újmy ve výši 350 000 Kč, představující

zadostiučinění za průtahy v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 sp.

zn. 10 C 187/99. Dopisem ze dne 2. 4. 2009 navrhl stěžovatel provedení

důkazu spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 87/2007 a

rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008 sp. zn. 21 Co

259/2008, tedy konečným pravomocným rozhodnutím ve skutkově totožném

řízení jeho sestry Aleny Trnkové. Na jednání konaném dne 20. 5. 2009

vzal stěžovatel žalobu co do částky 305 000 Kč zpět. Rozsudkem ze dne

20. 5. 2009 č. j. 20 C 67/2007-41 zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu

stěžovatele na zaplacení částky ve výši 45 000 Kč. Obvodní soud své

rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětné řízení nepředstavovalo svým

charakterem typ sporu, který by měl pro žalobce zvýšený význam,

stěžovatel stál na straně žalované a vzniklé průtahy mu tak nebránily ve

vymáhání práva. Celá věc dle názoru obvodního soudu nebyla jednoduchá

jak po stránce skutkové, tak ani po stránce právní; bylo nutno provádět

celou řadu listinných důkazů, realizovat výslechy svědků, účastníků,

vypracovat znalecký posudek, sám žalobce nespecifikoval dostatečným

způsobem námitky relevantní pro řízení, čímž také přispěl k celkové

délce soudního řízení, ve kterém se jednalo o zaplacení zhodnocených

věcí ve smyslu ust. § 10 zákona č. 430/1990 Sb. (pozn. správně 403/1990

Sb.), které byly vydány žalovaným (stěžovateli a jeho sestře) na základě

zákona č. 403/1990 Sb. a žalovaní se v dohodách zavázali uhradit

žalobkyni podstatné zhodnocení objektu. Stěžovatel si tak byl dobře

vědom svého závazku vůči České republice zaplatit úhradu za zhodnocení

předmětných nemovitostí, přesto to však neučinil a ničeho dobrovolně

České republice nezaplatil. Řízení trvalo celkem necelé 4 roky, soud

postupoval plynule, bez jednotlivých průtahů, ve věci bylo dvakrát

rozhodováno soudem I. stupně, stejně tak dvakrát soudem II. stupně.

Obvodní soud tak v řízení neshledal jednotlivý průtah na straně soudu

s výjimkou doby, kdy byl spis u znalce, když tento průtah je, vzhledem

k celkové délce řízení, která je ve vztahu ke složitosti věci přiměřená,

tolerovatelný. Závěrem uvedl obvodní soud, že v předmětné věci se

konstatování porušení práva ve smyslu ust. § 31a odst. 2 zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České

národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti státu“) jeví jako

zcela dostačující.

 

8.      O

odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností

napadeným rozsudkem ze dne 4. 11. 2009 č. j. 58 Co 407/2009-60 tak, že

výše uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odvolací soud uvedl, že

nalézací soud dospěl ke správnému závěru o nedůvodnosti žaloby o

poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku

nesprávného úředního postupu, kterým měly být průtahy v původním řízení.

Odvolací soud k tomu odkázal na odůvodnění rozsudku obvodního soudu,

který mimo jiné vystihl skutečnost, že stěžovateli vlastně nemajetková

újma vyžadující zadostiučinění nevznikla. Odvolací soud k tomu odkázal

na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06,

kde je uvedeno, že existence (imateriální) újmy a příčinná souvislost

mezi ní a nesprávných úředním postupem musí být tvrzena a doložena.

Z obsahu spisu přitom nevyplývá, jak se skutečnost, že se stěžovateli

podařilo jako žalovanému oddálit platební povinnost negativně projevila

v jeho osobní sféře takovým způsobem, že mu vznikla nemajetková újma.

Závěrem odvolací soud uvedl, že nesdílí závěry jiného senátu vyjádřené

v rozsudku ze dne 4. 11. 2008 č. j. 21 Co 259/2008-101 ve věci sestry

stěžovatele, neboť tento senát se otázkou vzniku nemajetkové újmy

v podstatě nezabýval a měnící rozhodnutí založil pouze na volné úvaze

o tom, že za postup Obvodního soudu pro Prahu 7 v původním řízení při

obstarávání důkazů znaleckým posudkem, na jehož základě byla posléze

žalovaným sourozencům uložena platební povinnost, náleží žalované Aleně

Trnkové částka ve výši 20 625 Kč, a to s přihlédnutím k tomu, že věc

byla do určité míry složitá a jednalo se o věc malého významu. V poučení

k rozsudku uvedl odvolací soud, že proti němu není dle ust. § 237 odst.

2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) dovolání přípustné.

 

9.      Žalobou

ze dne 26. 4. 2007 uplatnila sestra stěžovatele Alena Trnková u

Obvodního soudu pro Prahu 2 vůči žalované České republice – Ministerstvu

spravedlnosti svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši

350 000 Kč, představující zadostiučinění za průtahy v řízení před

Obvodním soudem pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 187/99. Rozsudkem ze dne 28. 3.

2008 č. j. 19 C 87/2007-74 zamítl obvodní soud žalobu sestry

stěžovatele, a to s odůvodněním, že v daném řízení nebylo porušeno právo

žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů. Podáním

ze dne 21. 8. 2008 vzala žalobkyně s ohledem na „Manuál pro aplikaci

zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstva spravedlnosti“ co do částky

305 000 Kč svou žalobu zpět. Rozsudkem ze dne 4. 11. 2008 č. j. 21 Co

259/2008-101 zrušil Městský soud v Praze odvoláním napadený rozsudek

obvodního soudu a nově rozhodl tak, že žalované uložil povinnost

zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 625 Kč. Odvolací soud dospěl

k závěru, že v předmětném řízení nedodržel znalec soudem stanovenou 30

denní lhůtu pro vypracování znaleckého posudku, když po obdržení spisu

dne 18. 7. 2001 podal posudek až dne 28. 2. 2002, čímž došlo

k neodůvodněným průtahům, přičemž Obvodní soud pro Prahu 7 nijak

vypracování tohoto posudku u znalce neurgoval a nepoužil vůči němu ani

žádná sankční opatření. Uvedené průtahy v rámci uplatněného nároku na

zadostiučinění je proto třeba hodnotit jako nesprávný úřední postup,

který je předpokladem odpovědnosti státu. Odvolací soud dále dospěl

k závěru, že předmětné řízení nebylo po stránce skutkové nebo právní

řízením velmi složitým, přesto je však možno hodnotit je, s ohledem na

potřebu znaleckého zkoumání, jako složité do určité míry, nicméně délka

řízení 3 roky a 9 měsíců tomu přiměřená není. Žalobkyně ani její bratr

se na délce řízení svým procesním postupem nepodíleli, avšak s ohledem

na předmět řízení měla věc pro žalobkyni malý význam. Kritéria použitá

odvolacím soudem vychází z relevantní judikatury Evropského soudu pro

lidská práva (dále jen „ESLP“), jak jsou mimo jiné zhodnocena v Manuálu

pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., vypracovaném Kanceláří vládního

zmocněnce pro zastupování České republiky před ESLP (dále jen „Manuál“),

který má charakter doporučení, tedy z celkové délky řízení, složitosti

věci, počtu stupňů, v nichž byla věc projednána, z podílu stěžovatele na

délce řízení, významu věci pro stěžovatele. Jelikož takto Manuálem

vymezená kritéria vychází z judikatury ESLP, jíž koresponduje ust. § 31a

odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, dospěl odvolací soud k závěru o

vhodnosti jeho využití i pro posouzení výše imateriální újmy žalobkyně

v dané věci. Odvolací soud vypočítal výši zadostiučinění z celkové délky

řízení 3 roky a 9 měsíců ve výši 41 205 Kč (3 x 15 000 Kč a 9 x

1250 Kč), snížené o 20% z důvodu, že věc byla do určité míry složitá,

zvýšené o 20% z důvodu, že žalobkyně ani její bratr k průtahům

nepřispěly a snížené o 50% vzhledem k tomu, že se jednalo o věc malého

významu, tedy celkově ve výši 20 625 Kč. Závěrem uvedl odvolací soud, že

v daném případě se pouhé konstatování porušení práva jako dostačující

nejeví.

 

III.

 

10. Ústavní

soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná. Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke

kontrole „běžné“ zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen

„Ústava“)]. Ústavní soud nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a

aplikace „jednoduchého“ práva ze strany obecných soudů. Do jejich

činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena

stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní

pořádek České republiky, neboť základní práva a svobody vymezují nejen

rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i

rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

 

11. Nezávislost

rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném

procesněprávním a hmotněprávním rámci [viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Listina pak zakotvuje povinnost

obecných soudů postupovat zákonem stanoveným způsobem. Tento princip

obsažený v čl. 2 odst. 2 Listiny zajišťuje právo jednotlivce domáhat se

stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu a zároveň

představuje materiální obsah procesních garancí obsažených v hlavě páté

Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 31/04 ze dne 16. 11. 2004 (N 171/35 SbNU

307)].

 

12. Ústavní

soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 poukázal na jeden

z významných aspektů právního státu, tj. na to, že k principu rovnosti

účastníků řízení neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní

vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v

nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Povaha materiálního

právního státu potom vyzařuje rovněž s ním spjatou maximu, podle níž,

jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo

vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán [nález sp. zn. IV. ÚS 215/94

ze dne 8. 6. 1995 (N 30/3 SbNU 227)]. Jak vyplývá z rozhodovací praxe

Ústavního soudu, rozlišování vedoucí k porušení principu rovnosti

je nepřípustné ve dvojím ohledu: může působit jednak jako akcesorický

princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních

práv, a jednak jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny,

který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv

určitých skupin subjektů. Jinými slovy, ve druhém případě jde o základní

právo rovnosti před zákonem garantované čl. 26 Mezinárodního paktu o

občanských a politických právech, který je součástí českého ústavního

pořádku [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU

317; 403/2002 Sb.)] a z něhož plyne i požadavek shodné interpretace

zákona.

 

IV.

 

13. Jak

plyne z výše uvedeného (bod 7, 8 a 9), odvolací soud (dva jeho senáty)

rozhodl v prakticky naprosto totožné věci (shodný byl skutkový stav,

odlišné byly pouze osoby žalobců, avšak zastoupených týmž advokátem) v

rámci řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou

nemajetkovou újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem, resp. průtahy

v řízení sp. zn. 10 C 187/99, naprosto rozdílně. Zatímco v prvém

případě sestry stěžovatele přiznal náhradu nemajetkové újmy, ve druhém

(ústavní stížností řešeném) rozhodl tak, že stěžovateli náhradu

nemajetkové újmy nepřiznal. Městský soud v Praze rozhodl odlišným

způsobem u dvou skutkově naprosto shodných případů, přičemž později

rozhodující senát 58 Co svůj postup odůvodnil nepřijatelným způsobem.

 

14. V rozsudku velkého senátu ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella vs. Itálie konstatoval ESLP, že „[z]jevně

nesprávné posouzení vnitrostátního soudu může vyplývat také z nesprávné

aplikace nebo nesprávného výkladu judikatury Soudu“ (bod 80). Jediným argumentem senátu 58 Co odvolacího soudu pro odchýlení se od právního hodnocení senátu 21 Co bylo, že „tento senát se otázkou vzniku nemajetkové újmy v podstatě nezabýval a měnící rozhodnutí založil pouze na volné úvaze...“

(bod 8). Odvolací soud však přehlédl konstantní výklad otázky

prokazování vzniku nemajetkové újmy tak, jak jej ve své rozhodovací

činnosti podává ESLP. V bodu 93 výše uvedeného rozsudku uvedl ESLP, že „pokud

jde o morální újmu, východiskem může být pevná, byť vyvratitelná

domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu.“ Tomuto

závěru ostatně odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb.,

kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou

při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o

změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve

znění pozdějších předpisů, kde je uvedeno, že „[v] odst. 2 (pozn. § 31a) se

stanoví obecný pokyn, v jaké formě se má poskytovat zadostiučinění a

jakými kritérii se má rozhodování o výši zadostiučinění řídit. I zde by

bylo vhodné, kdyby aplikační orgány přihlížely k rozhodovací praxi

Evropského soudu pro lidská práva, z níž především vyplývá, že se

nemajetková újma neprokazuje, že vzniká samotným porušením základních

práv a svobod a že se specificky v případě nepřiměřených délek řízení

jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.“ Pokud jde o odvolacím soudem citované usnesení ze dne 27.

9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06, uvádí Ústavní soud, že usnesení obecně

nevytvářejí precedent, resp. nejsou obecně závazná ve smyslu čl. 89

odst. 2 Ústavy pro všechny orgány a osoby, jak Ústavní soud již

v minulosti opakovaně uvedl. Přesto závěry obsažené v usnesení sp. zn.

III. ÚS 712/06 (vydané v řízení s odlišným skutkovým i právním stavem)

kritériím vyplývajícím mj. z judikatury ESLP vyhovují.

 

15. K samotné

existenci či neexistenci průtahů v předmětném řízení uvádí Ústavní soud

následující; tato otázka již byla pravomocně rozhodnuta v řízení sp.

zn. 21 Co 259/2008 a Ústavní soud, vzhledem k absenci relevantní

argumentace v ústavní stížností napadeném rozsudku, nevidí důvod

legitimizující porušení práva na rovnost před zákonem [Ústavní soud také

již judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní

judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému

shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a

přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s

právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu

judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného

druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva,

ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a

principu formální spravedlnosti (rovnosti), k tomu blíže nález sp. zn.

II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Z předložených

spisů však nevyplývá a Ústavní soud také nezjistil žádnou odlišnost,

která by jakkoliv odůvodňovala rozdílný postup v obou zmiňovaných

případech.

 

16. Nyní

projednávaný případ ilustruje alarmující skutečnost, totiž že obecné

soudy neznají (popř. ignorují) judikaturu ESLP, čímž nejen že negují

vnitrostátní prostředky nápravy porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale též vystavují Českou

republiku riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení

závazků plynoucích z Úmluvy. Ve výše uvedeném rozsudku stanovil ESLP

minimální standard pro vnitrostátní prostředek nápravy porušení Úmluvy a

z něj vyplývající kritéria subsidiarity stížnosti k ESLP: „Soud

ostatně může akceptovat, aby stát, který si vytvořil různé právní

prostředky nápravy, z nichž jeden směřuje ke zrychlení řízení a jeden je

kompenzační povahy, a jehož rozhodnutí, která jsou v souladu s právní

tradicí a s životní úrovní dané země, jsou vynášena rychle, jsou

odůvodněná a jsou vykonávána bez průtahů, přiznal částky, které jsou

sice nižší než částky stanovené Soudem, ale nejsou nepřiměřené. Pokud

však vnitrostátní právní prostředek nápravy nesplňuje všechny výše

uvedené požadavky, lze mít za to, že částka, u které se bude moci

procesní subjekt ještě považovat za „poškozeného“, bude vyšší“ (bod

95). Pokud odvolací soud nerespektoval zásadu rovnosti obou účastníků

původního řízení, když v později projednávané věci (nutno dodat,

že nalézací soud rozhodoval v době již pravomocně rozhodnuté věci sestry

stěžovatele, přičemž byl na tuto skutečnost stěžovatelem upozorněn)

rozhodl rozdílně, aniž by však svůj postup relevantně odůvodnil, resp.

odůvodnil jej v rozporu s konstantní judikaturou ESLP, porušil

v konečném důsledku stěžovatelovo zákonné právo na náhradu škody

způsobenou nezákonným rozhodnutím garantované čl. 36 odst. 3 Listiny.

Nezákonnost rozhodnutí shledává Ústavní soud v interpretaci zákona o

odpovědnosti státu, která nebyla konformní s ústavním pořádkem, do něhož

patří i Úmluva (v interpretaci podávané ESLP). Při novém rozhodování by

měl soud vzít v úvahu i délku řízení o přiznání přiměřeného

zadostiučinění za průtahy v původním řízení, neboť jinak, v souladu

s judikaturou ESLP, by žalobu nebylo možno považovat za efektivní

prostředek nápravy, když samo řízení o ní trvalo 2/3 doby původního,

průtahy zatíženého řízení; v úvahu bude třeba vzít i dobu potřebnou

k provedení řízení o ústavní stížnosti. I k této otázce se v citovaném

rozsudku vyjadřuje ESLP, když uvádí, že „[d]okonce připadá v úvahu,

aby soud, který stanoví částku náhrady, potvrdil vlastní průtahy a v

důsledku toho přiznal mimořádně vyšší náhradu, aby tak pokryl toto

dodatečné prodlení“ (bod 96), přičemž tento postup se v daném případě jeví jako přiléhavý.

 

17. Na

základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem senátu

58 Co Městského soudu v Praze došlo k porušení základního práva

stěžovatele na rovnost před zákonem (bod 12) a s ním spojené

předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a tím i k porušení zásady právní

jistoty [bod 12, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. 12.

2007 (N 223/47 SbNU 935)], když tento později rozhodující senát rozhodl

skutkově a právně totožnou věc zcela odchylně od senátu 21 Co Městského

soudu v Praze, přičemž svůj postup řádně neodůvodnil (bod 15), resp.

odůvodnil jej v rozporu s konstantní judikaturou ESLP (bod 14). Tedy

nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny porušil Městský soud v Praze

rozsudkem ze dne 4. 11. 2009 č. j. 58 Co 407/2009-60 základní právo

stěžovatele garantované čl. 36 odst. 3 Listiny.

 

18. Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum,

v souvislosti s rozhodováním předmětné věci Ústavní soud poukazuje na

skutečnost, že je ve věcech dle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nucen

provádět v nezbytných případech korekci právních názorů a zejména

sjednocování judikatury v předmětných otázkách, které však přísluší

Nejvyššímu soudu. Současný "systém" dovolacího řízení nezná jiný

prostředek zajišťování jednoty rozhodovaní ve věcech dle ust. § 237

odst. 2 písm. a) o. s. ř. než je ústavní stížnost, což je nepochybně

stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním

státě (obdobě ve vztahu k ust. § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. viz

nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010).

 

19. Ústavní

soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní

stížností napadené a ve výroku I. tohoto nálezu uvedené rozhodnutí podle

§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

 

P o u č e n í :      Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

V Brně dne 19. května 2010

 

 

                                                                                                                 Jiří Nykodým

                                                                                                               předseda senátu