Text nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 6/10

26.04.2010

Plénum Ústavního soudu ve složení

Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler,

Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým,

Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a

Michaela Židlická, rozhodlo dne 20. dubna 2010 o návrhu II. senátu

Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za

středníkem zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní

řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako

účastníků řízení, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání,
 


takto:
 


I. 

Ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů, které zní „jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení

zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek

jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku“, se   r

u š í  dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

II.

Obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn

na svobodu. Stížnost státního zástupce proti propuštění obviněného z

vazby na svobodu po vydání zprošťujícího rozsudku   n e m á   odkladný

účinek.

 


O d ů v o d n ě n í:
 


I.
I. A) Vymezení věci a rekapitulace návrhu



1.  

 V řízení o ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 331/10, se

stěžovatel M. Z. domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

22. 12. 2009 sp. zn. 10 To 125/2009, neboť měl za to, že jím vrchní soud

porušil ústavně zaručené právo garantované čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny

základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a také práva zakotvená v

čl. 5 odst. 1 písm. c), čl. 5 odst. 3 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „ Úmluva“).

Usnesením Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v

Plzni ze dne 7. 12. 2009 č. j. 34 T 3/2008-9891, kterým byl stěžovatel

propuštěn z vazby na svobodu. Na základě stížnosti státního zástupce

Krajského státního zastupitelství v Plzni vrchní soud propouštěcí

usnesení krajského soudu zrušil, stěžovatele ponechal ve vazbě a jeho

žádost o propuštění na svobodu zamítl.

2.    Podstatou ústavní

stížnosti jsou pochybnosti stěžovatele o tom, že poté, co byl nad ním

vynesen zprošťující rozsudek a bylo rozhodnuto o jeho propuštění z vazby

na svobodu soudem nalézacím, rozhodl stížnostní soud o stížnosti

státního zástupce, který zároveň podal i odvolání do zprošťujícího

rozsudku, o ponechání stěžovatele ve vazbě. Tento postup je podle

stěžovatele v rozporu s čl. 5 odst. 3 Úmluvy v interpretaci traktované

Evropským soudem pro lidská práva od roku 1968 (rozhodnutí Wemhoff v.

SRN ze dne 27. 6. 1968). Porušení základních práv spatřoval stěžovatel

dále v tom, že mu nebylo vrchním soudem umožněno osobní slyšení v rámci

rozhodování o trvání vazby. Podle stěžovatele bylo též rozhodnutí

vrchního soudu pro své povšechné odůvodnění v podstatě nepřezkoumatelné.



3.    II. senát Ústavního soudu nepovažoval za ústavně

konformní část za středníkem věty druhé ust. § 74 odst. 2 zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen „tr.

ř.“), neboť odporuje požadavku na přiměřenost omezení osobní svobody

vazbou, když nerespektuje požadavek na prokázaní přítomnosti zesílených

důvodů pro další omezení osobní svobody vazbou, který vyplývá jak z

judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05,

N 225/39 SbNU 379), tak z judikatury ESLP (Wemhoff v. SRN ze dne 27. 6.

1968, Labita v. Itálie ze dne 6. 4. 2000, Rokhlinová v. Rusko ze dne 7.

4. 2005 dostupné na www.echr.coe.int), resp. tento požadavek

doslova popírá. Proto plénu Ústavního soudu předložil návrh na zrušení

citovaného ustanovení.



I. B) Vyjádření účastníků řízení



4.  

 Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním

soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení Poslanecké

sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.

5.    Poslanecká

sněmovna Parlamentu České republiky, zastoupená předsedou Ing.

Miloslavem Vlčkem, ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 2010 pouze

rekapitulovala průběh legislativního procesu vedoucího k přijetí

platného znění napadeného ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé část za

středníkem tr. ř. Zároveň vyslovila souhlas s upuštěním od ústního

jednání.

6.    Senát Parlamentu České republiky, zastoupený

předsedou MUDr. Přemyslem Sobotkou, ve vyjádření ze dne 12. 3. 2010

rovněž popsal legislativní proceduru přijetí platného znění napadeného

ust. § 74 odst. 2 věty druhé část za středníkem tr. ř. (novela tr. řádu

č. 265/2001 Sb.) Senátem. Dále uvedl, že celá projednávaná novela

představovala změny trestního řízení s reformními ambicemi a ve svém

celku věcně i právně sledovala progresivní směr tzv. průchodnosti a

vymahatelnosti práva. Senátní projednávání novely se přímo nedotklo

inkriminované části právní novely; rozprava ale byla vedena k jiné,

částečně porovnatelné materii dané novely, tj. k novému oprávnění

státního zástupce k tzv. prodlužování vazby v přípravném řízení. Tento

návrh na silnější oprávnění státního zástupce Senát po kritickém

výborovém i plenárním projednávání nakonec nerevidoval. Z kontextu

vedení rozpravy se lze dohadovat o příklonu Senátu k názoru

předkladatele, že bylo třeba změněné postavení státního zástupce v

trestním řízení náležitě promítnout i do institutu vazby. Rovněž Senát

vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
 


II.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele



7.  

 Návrh na zrušení věty druhé části za středníkem ust. § 74 odst. 2

trestního řádu pro jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky byl

podán II. senátem Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti

stěžovatele Milana Zádamského, vedené pod sp. zn. II. ÚS 331/10, kdy

podstatou ústavní stížnosti byl názor, že jakékoliv pokračování vazby po

vyhlášení zprošťujícího rozsudku soudem I. stupně je v rozporu s

Úmluvou, přičemž možnost pokračování vazby se opírá o předmětnou část

napadaného ustanovení trestního řádu. Jedná se tedy o návrh podaný podle

ust. § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a podmínky aktivní

legitimace k jeho podání byly proto splněny.
 


III.
Dikce napadeného ustanovení
 


8.  

 Napadené ustanovení věty druhé části za středníkem ust. § 74 odst. 2

zákona č. 161/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve

znění pozdějších předpisů, zní:

„jde-li o propuštění z vazby po

vyhlášení zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný

účinek jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti

rozsudku.“



IV.
Popis legislativní procedury přijímání napadených ustanovení zákona



9.  

 Ústavní soud je dále v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů

povinen posoudit, zda napadený zákon, resp. jeho část byl přijat a vydán

v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Dotčené ustanovení bylo přijato již před rokem 1993, tedy před platností

a účinností Ústavy, která představuje referenční kritérium posouzení

ústavnosti legislativní procedury přijímání právních předpisů (viz nález

pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 5/98, U 32/14 SbNU 309). Protože v

pozdějším období přijaté změny byly toliko formální, resp. jazykové,

neboť souvisely především s nahrazením instituce prokuratury institucí

státního zastupitelství, Ústavní soud legislativní proceduru přijetí

tohoto ustanovení zákona nepřezkoumával.
 


V.
Referenční hlediska pro posouzení návrhu

V. A) Relevantní ustanovení Ústavy a Úmluvy



10.  

     Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem

založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V samotném

základu právního státu pak stojí „princip, podle kterého je svoboda

jedince předpokládána a její omezení státem je výjimkou“ (srov. C.

Schmitt. Constitutional Theory. Durham and London: Duke University

Press, 2008, s. 204). Z myšlenky právního státu proto logicky vyrůstá i

celé pojetí trestního řízení. I v trestním řízení musí být maximálně

šetřeno práv a svobod jednotlivce, neboť bagatelizací účelu a způsobu

vedení trestního řízení může dojít k neodůvodněným a nepřiměřeným

zásahům do soukromé svobody jednotlivce (srov. nález Ústavního soudu sp.

zn. II. ÚS 1975/08, dostupný na nalus.usoud.cz). Z

ústavněprávního hlediska je vždy významné posouzení otázky, do jaké míry

může (ještě) veřejný zájem, vymezený v trestním zákoně účelem trestu,

legitimně omezovat základní práva konkrétního obviněného v průběhu

trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1305/09,

dostupný na nalus.usoud.cz), mezi něž v prvé řadě spadá právě

právo na osobní svobodu

11.    Článkem 8 odst. 1 Listiny se

zaručuje každému osobní svoboda, které náleží v katalogu základních práv

a svobod přední místo [srov. bod 25 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 63/06 (N

21/48 SbNU 223)]. Prostor a hranice pro ústavně aprobované omezení práva

na osobní svobodu pak stanoví zejména ust. čl. 8 odst. 2 a čl. 8 odst. 5

Listiny (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39

SbNU 379). Podobnou, ba dokonce podrobnější, úpravu obsahuje Úmluva o

ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Podle

jejího čl. 5 odst. 1 nesmí být nikdo zbaven svobody kromě taxativně

stanovených případů. Ke zbavení osobní svobody smí dojít jen v souladu s

řízením stanoveným zákonem. Podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy lze

jednotlivce zbavit svobody z důvodu zákonného zatčení nebo jiného

zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán

pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné

důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu

nebo v útěku po jeho spáchání. V čl. 5 odst. 3 Úmluvy je pak stanoveno,

že každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s

ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden

před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní

pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během

řízení.



V. B) Omezení osobní svobody vazbou



12.  

 Ústavní soud se již několikrát vyjádřil k povaze vazby, která patří

společně se zadržením a zatčením mezi nejzávažnější procesní zásahy do

práv obviněného. Obsah právního institutu vazby představuje vymezení

ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s

cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení

(srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, N 46/2 SbNU 57, sp.

zn. I. ÚS 40/04, N 28/32 SbNU 261, sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU

379). Dočasné omezení osobní svobody vazbou musí podle názoru Ústavního

soudu vyhovovat několika podmínkám (srov. bod 25 nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 63/06): „mezi základní principy omezení osobní svobody

vazbou (které musí podústavní právo reflektovat) patří nezbytnost

uvalení vazby a držení v ní jen pro určitý legitimní účel,

proporcionalita mezi osobní svobodou jednotlivce a zájmem společnosti na

omezení této svobody, nezbytnost omezení osobní svobody pro absenci

jiného prostředku k dosažení totožného cíle, vyvažování přínosů omezení

osobní svobody s ohledem na z toho vyplývající ztráty, a konečně

výhradní pravomoc soudu rozhodovat.“

13.    Kvůli tomu, že vazba

může představovat enormní zásah do osobní sféry jednotlivce, jí byla

věnována v judikatuře Ústavního soudu mimořádnou pozornost. Vazba podle

jeho názoru „představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní

svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita,

jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být vazba nařízena“ (srov.

nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 897/08, dostupný na

nalus.usoud.cz). Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je

dána tím, že vazba má závažné negativní důsledky: zbavuje totiž „svobody

osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny, izoluje

obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí, má závažné důsledky

sociální a psychologické, může sloužit jako prostředek nátlaku na

obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání“ (Repík, B. Evropská úmluva o

lidských  právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228). Protože

vazba může závažným způsobem zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je

ji nutno jakožto legitimní zákonnou výjimku z obecného pravidla

nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce vždy vykládat

výhradně restriktivním způsobem, jak ostatně potvrzuje i judikatura

ESLP. Podle ní má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající

charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem

ustanovení čl. 5 Úmluvy (Giulia Manzoni proti Itálii, 1997, Quinn proti

Francii, 1995). Využití tohoto procesního institutu je nutno vždy

zvažovat z pohledu proporcionality zásahu do základních práv obviněného.



14.    Zásah do osobní svobody je nutno posuzovat vždy z

hlediska času; protože je vazba institutem výjimečným, může trvat jen po

nezbytně nutnou dobu. Trvá-li déle než na dobu nezbytně nutnou, stává

se opatřením nepřiměřeným, nepřípustně zasahujícím do základního práva

na osobní svobodu jednotlivce garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, jemuž

je za dané situace třeba přiznat prioritu. Podle ESLP pak „pokračování

omezení osobní svobody ospravedlněno pouze tehdy, existují-li specifické

indikace skutečné potřeby veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci

neviny, převáží nad principem respektování osobní svobody“ (srov. např.

rozhodnutí ve věci Letellier proti Francii ze dne 26. 6. 1991, Muller

proti Francii ze dne 17. 3. 1997, Punzelt proti České republice ze dne

25. 4. 2000 nebo Jecius proti Litvě ze dne 31. 7. 2000, srov. též nález

Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU 379). Pokračující

omezení osobní svobody vazbou musí být ve vztahu proporcionality k

ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestní činnosti.

Plynutím času naopak ubývá legitimita omezení základních práv ve

prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje

se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce.

15.  

 Aby zajistil respekt a ochranu základního práva na osobní svobodu,

vyvinul ESLP tzv. doktrínu zesílených důvodů. Podle této doktríny musí

obecné soudy respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených

důvodů pro trvání omezení osobní svobody, jinak nelze pokračující

omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě

důvodného podezření, aprobovat. Při posuzování přiměřenosti omezení

osobní svobody se obecný soud musí vypořádávat především s tím, zda je

posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, pro který

je obviněný trestně stíhán. Konkrétně vzato je trvání podezření

„podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité

době samo o sobě více nepostačuje. V takových případech musí soud určit,

zda existují jiné (relevantní a dostačující) důvody předložené orgány

činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující

odnětí svobody“ (rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti

Rusku). Vnitrostátní soud proto musí stanovit, zda další důvody

předkládané orgány činnými v trestním řízení mohou ospravedlnit

pokračující zbavení svobody dotčené osoby (srov. Hubálková, E. Evropská

úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha: Linde, 2003, s.

131).

16.    Protože ESLP vždy posuzuje přiměřenost doby omezení

osobní svobody vazbou, vyjádřil se konkrétně v mnoha svých rozhodnutích k

tomu, kdy lze z hlediska časového vazbu považovat ještě za přiměřenou, a

kdy již vazba představuje zásah do práva na osobní svobodu zaručeného

Úmluvou. Podle ESLP totiž existuje jistý časový limit, který odnětí

svobody vazbou nesmí překročit. Stejně jako zdůrazňuje Ústavní soud (bod

16), je i podle ESLP vazba institutem výjimečným, časově ohraničeným na

nezbytně nutnou dobu. Zatímco určení počátku této doby obvykle

nepředstavuje problém, zcela klíčovou otázku představuje určení konce

doby vazby, která by byla ještě v souladu s Úmluvou. Z judikatury ESLP

vyplývá, že tato doba začíná okamžikem, kdy byla osoba fakticky zbavena

svobody, a končí vyhlášením rozsudku soudu I. stupně, byť se ještě

nestal pravomocným (srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a

trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228).

17.    Toto pravidlo

vyslovil ESLP v rozhodnutí Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968,

podle něhož vazba končí s ohledem na čl. 5 odst. 3 Úmluvy dnem, kdy je

rozhodnuto o obžalobě, byť jen soudem prvního stupně. Tento právní názor

ESLP potvrdil ve svém rozhodnutí Labita versus Itálie ze dne 6. 4.

2000, v němž prohlásil, že konec vazby s ohledem na čl. 5 odst. 3 Úmluvy

je den, kdy je rozhodnuto o odůvodněnosti obžaloby, i když toliko v

první instanci. Z těchto rozhodnutí jasně vyplývá, že zadržování osoby

poté, co byla zproštěna viny, již nemůže být pokryto výjimkou

připuštěnou čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP sice připustil, že

určitá lhůta pro výkon rozhodnutí o propuštění na svobodu je často

nevyhnutelná, avšak tato doba musí být zkrácena na minimum (Guilia

Manzoni ze dne 1. 7. 1997). Důležitou konsekvencí tohoto právního názoru

je, že doba trvání vazby nemůže být prodloužena odkladným účinkem

výkonu zprošťujícího rozsudku. V obdobném případě totiž důvod zbavení

svobody podle článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy skončil. Z judikatury

ESLP je možno dovodit závěr, podle kterého byl-li soudem prvního stupně

vyhlášen zprošťující rozsudek, musí být obviněný ihned propuštěn na

svobodu, byť se státní zástupce ihned odvolal (srov. Repík, B. Evropská

úmluva o lidských  právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 229).

Není-li obviněný propuštěn, je nutno konstatovat, že dochází k porušení

práva na osobní svobodu garantovaného čl. 5 odst. 1 Úmluvy. K dalšímu

omezení osobní svobody při naplnění dispozic předpokládaných čl. 5 odst.

1 písm. a) Úmluvy, který umožňuje zákonné uvěznění po odsouzení

příslušným soudem. Osoba, která po odsouzení namítá, že vazba trvala

nepřiměřeně dlouho kvůli průtahům v řízení o jejím odvolání, se nemůže

dovolávat čl. 5 odst. 3 Úmluvy, nýbrž může toliko tvrdit a prokazovat

porušení práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy.


 
V. C) Inspirace odjinud: praxe ve Slovenské republice



18.  

 Ústavní soud uvádí, že popsaná praxe ESLP našla odezvu ve Slovenské

republice. Slovensko přijalo rozsáhlou novelu trestního řádu, která měla

zajistit respekt k základním právům jednotlivců v souladu s tím, jak je

vykládá slovenský Ústavní soud a především ESLP. Judikatura ESLP k čl. 5

odst. 1, 3 a 4 Úmluvy byla komplexně implementována do trestního řádu

Slovenské republiky. Tak Slovensko splnilo závazky, které pro něj plynou

z Úmluvy. Důvodová zpráva slovenského Ministerstva spravedlnosti uvádí

konkrétní změny, k nimž tato novela směřuje. Jednou z nich je i

bezpodmínečné propuštění obviněného z vazby po osvobození soudem I.

stupně. Ministerstvo spravedlnosti na tomto místě odkázalo na nosné

principy rozhodnutí ESLP ve věci Wemhoff proti Německu z roku 1968

(srov. s. 4). Důvodová zpráva odkázala i na rozhodnutí Labita proti

Itálii, v němž se uvádí, že další trvání vazby po zprošťujícím rozsudku

již nelze odůvodnit výjimkou, přípustnou dle čl. 5 odst. 1 písm. c)

Úmluvy. Jinak řečeno, vazba po vyhlášení osvobozujícího rozsudku ztrácí

podklad v písm. c) čl. 5 odst. 1 Úmluvy, nakolik se procesní záruka čl. 5

odst. 3 Úmluvy, který garantuje právo být souzen v přiměřené lhůtě, při

vazbě na toto ustanovení Úmluvy naplnila. Proto není dále možné držet

osobu ve vazbě, bylo-li o oprávněnosti jejího obvinění již rozhodnuto.

Důvodová zpráva výslovně zdůrazňuje, že v souladu s rozhodnutím ve věci

Wemhoff je dnem, kdy vazba končí, den, kdy se rozhoduje o obvinění, byť

jen soudem I. stupně (srov. s. 23).


VI.
Vlastní přezkum



19.  

 Ústavní soud tak ve světle výše uvedených ústavněprávních hledisek

musel posoudit, zda inkriminované části napadeného ustanovení splňují

požadavky plynoucí ze shora uvedených principů a dospěl k závěru, že

tomu tak není.

20.    Ust. § 74 odst. 2 věta druhá část za

středníkem tr. ř. upravuje odkladný účinek stížnosti státního zástupce

po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, je-li současně podáno odvolání.

Zprošťující rozsudek je vydáván za situace, kdy nebyla na základě

předložených důkazů prokázána vina obviněného, ať už proto, že (a)

nebylo prokázáno, že se skutek, pro který byl obviněný stíhán, vůbec

stal, či (b) v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nebo

(c) nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný (viz ust. § 226

tr. ř., kde jsou stanoveny i některé další důvody). V návaznosti na

vydání zprošťujícího rozsudku musí nalézací soud zkoumat, zda důvody

vazby trvají nebo zda se nezměnily (srov. ust. § 72 odst. 1 tr. ř).

Protože byl obviněný rozhodnutím soudu zcela zproštěn obžaloby, je v

dané chvíli zřejmé, že vazební důvody již nejsou dány a že další trvání

vazby není nadále opodstatněno. Právě proto obecný soud v zápětí po

vydání zprošťujícího rozsudku vydává též usnesení o propuštění z vazby

na svobodu. Současné znění ust. § 74 odst. 2 věty druhé části za

středníkem tr. ř. pak ve své podstatě představuje oprávnění státního

zástupce rozhodnutí soudu o propuštění z vazby, byť na časově omezenou

dobu, do doby rozhodnutí stížnostního soudu, zvrátit.

21.    Z

hlediska ústavnosti je přitom stěží akceptovatelné, aby kontinuita

omezení osobní svobody vazbou nebyla zprošťujícím rozsudkem nijak

narušena. Podle názoru Ústavního soudu tato zákonná úprava tr. ř.

opravňující státního zástupce k podání stížnosti s odkladným účinkem

odporuje úzké interpretaci čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5

odst. 3 Úmluvy. Znění napadané části předmětného ustanovení tr. ř. je

přitom zcela jednoznačné a jeho deficity nelze překonat ústavně

konformním výkladem.

22.    Ústavní soud proto dospěl k závěru,

že napadená část ust. § 74 odst. 2 tr. ř. je v přímém rozporu s

požadavky plynoucími z principů obsažených v judikatuře ESLP (bod

14-17), které tak nejsou českou právní úpravou respektovány. Pokračující

omezení osobní svobody po vydání zprošťujícího rozsudku přestává být

ospravedlnitelné z hlediska veřejného zájmu na účinném stíhání trestné

činnosti, protože není naplněn požadavek přítomnosti zesílených důvodů

pro další trvání vazby (bod 16). Požaduje-li judikatura ESLP, aby se s

plynoucím časem zesilovaly důvody, které by legitimizovaly pokračující

trvání vazby, je očividné, že tomuto požadavku nemůže napadená část

ustanovení tr. ř. dostát. Vydání zprošťujícího rozsudku ve skutečnosti

způsobuje vymizení těchto důvodů. Jinak řečeno, zproštění obžaloby

představuje onen okamžik v rámci trestního řízení, kdy důvody pro

ponechání ve vazbě vymizely nebo jsou zeslabeny na minimum, neboť

obvinění se ukázalo neoprávněným, a to výrokem soudu, a proto není dán

veřejný zájem na trvání vazby, který by mohl převážit nad požadavkem

respektování osobní svobody. Je-li dána soudu povinnost vypořádávat se s

tím, zda je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného

činu (bod 15), je v návaznosti na vydání zprošťujícího rozsudku

důvodnost podezření vyvrácena samotným rozhodnutím soudu o

neoprávněnosti obvinění. Propuštění obviněného nelze považovat za

předčasné, byť je dána varianta, že odvolání státního zástupce v

neprospěch obviněného odvolací soud vyhoví. Jak Ústavní soud prohlásil

již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379), důvod pro

prodloužení vazby spočívající ve zcela neodůvodněném hypotetickém závěru

o možnost vyhovění odvolání odvolacím soudem „je zcela libovolný,

odporující čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny nejen tím, že rozšiřuje nad

zákonný rámec důvody pro omezení osobní svobody, ale také tím, že klade

stěžovatelům k tíži implicitně předpokládanou neschopnost soudu prvního

stupně vyvrátit jejich obhajobu.“

23.    Odkladný účinek

stížnosti státního zástupce nastoluje stav, kdy je od jednotlivce

vyžadována větší oběť, než je možno od osoby, jíž svědčí presumpce

neviny - zde potvrzené soudem, rozumně požadovat. Ústavní soud proto

nemůže akceptovat koncepci české právní úpravy, podle níž je další

trvání vazby v dané chvíli umožněno. Realizace kompetence stanovené

napadaným ustanovením tr. ř. státními zástupci vede k nepřípustnému a

protiústavnímu zásahu do základního práva na osobní svobodu, které však

musí stát respektovat i při formulaci trestněprávních norem. Proto

nezbývá než uzavřít, že trvání vazby nemůže být prodlouženo skrze

odkladný účinek rozhodnutí o propuštění z vazby vyvolaný stížností

státního zástupce, neboť tato konstrukce vede k nepřípustnému zásahu do

ústavně garantovaného práva na osobní svobodu obviněného.

24.  

 Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil k interpretaci čl. 89

odst. 2 Ústavy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03, N

41/29 SbNU 371, sp. zn. Pl. ÚS 41/02, N 10/32 SbNU 61, sp. zn. Pl.ÚS

45/04, N 60/36 SbNU 647), dle něhož „závazný není jen výrok nálezu, ale i

odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují ,nosné' důvody". Ust. §

74 odst. 2 tr. ř. bude po derogaci napadené části znít: „Odkladný účinek

má pouze stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění

obviněného z vazby a stížnost stran proti rozhodnutí o připadnutí

peněžité záruky státu. Byl-li však státní zástupce při vyhlášení

takového rozhodnutí přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen

tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.“ Toto ustanovení

bude nutno vyložit ústavně konformně tak, že tuto normu nelze aplikovat v

případě, byl-li ve věci vydán zprošťující rozsudek. Důsledkem zrušení

dané části tr. ř. musí být, že obviněný bude vždy po vydání

zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu. Stížnost

státního zástupce proti propuštění obviněného z vazby na svobodu po

vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek. Ústavní soud je si

vědom toho, že určitá lhůta pro výkon rozhodnutí o propuštění na svobodu

je nutná, avšak připomíná, že v případu Labita proti Itálii (bod 17)

byla prodleva v propuštění z vazby z důvodu nezbytnosti provedení

administrativních formalit v délce cca 10 hodin shledána ESLP za

nepřiměřenou.

P o u č e n í :     Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. dubna 2010
 



                                       JUDr. Pavel Rychetský
                                    předseda Ústavního soudu