Trestní soud není oprávněn založit právo na věc jejím vydáním poškozenému v trestním řízení

24.03.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 26/2015

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku.

Manžel stěžovatelky jako návodce přiměl svoji známou, která pracovala u poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o. jako účetní, aby postupně v období července 2008 do prosince 2011 zpronevěřila více než 16 mil. Kč z finančních prostředků společnosti. Za to byli oba uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry, resp. spácháním návodu k zvlášť závažnému zločinu zpronevěry. Jak vyplývá z provedeného dokazování, část peněz (min. částka 3,7 mil. Kč), které byly výnosem z trestné činnosti, byla použita k rozsáhlé rekonstrukci rodinného domu ve vlastnictví stěžovatelky (z původní nemovitosti zbyly jen obvodové zdi). Státní zástupce rozhodl ještě v přípravném řízení o zajištění této nemovitosti. Krajský soud v Ostravě následně nevyhověl návrhu krajského zástupce na vydání nemovitostí (rodinný dům a přilehlá zahrada) poškozené společnosti, a to z toho důvodu, že vlastníkem nemovitostí byla a je manželka obžalovaného – stěžovatelka – která v souvislosti s projednávanou věcí nebyla odsouzena ani obviněna. Následně ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který ústavní stížností napadeným usnesením podle § 81a trestního řádu, za použití § 80 odst. 1 trestního řádu nemovitosti vydal poškozené společnosti, neboť o jejím právu na tyto nemovitosti není pochyb. Nejvyšší soud toto rozhodnutí potvrdil.

Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá (mít) z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek, je tedy třeba ústavní stížnosti stěžovatelky vyhovět a zrušit usnesení vrchního soudu, který se snaží prostřednictvím institutu vydání věci dle § 80 odst. 1 trestního řádu vlastnické právo poškozené společnosti k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelky nově založit. Takovéto rozhodnutí není v působnosti trestního soudu.

Poškozená společnost se musí svých práv dále domáhat v rámci civilního řízení, s odkazem na skutečnost, že nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky byly zásadním způsobem zhodnoceny za peněžité prostředky, které byly zpronevěřeny poškozené společnosti. Přestože lze totiž vrchnímu soudu přisvědčit v tom smyslu, že rekonstrukce (a vybavení) nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky byla financována peněžními prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti jejího manžela vůči poškozené společnosti, nemůže trestní soud bez dalšího rozhodnout, že tyto se vydávají do vlastnictví poškozené společnosti. Příslušná ustanovení trestního řádu především vydávání „do vlastnictví“ nijak neupravují a takový způsob vydávání ani není účelem těchto ustanovení.

Zároveň je třeba upozornit také na to, že takový postup by opomíjel původní vlastnické právo stěžovatelky. Je pravdou, že ve srovnání se současným stavem stěžovatelka v minulosti darem od svého otce nabyla kvalitativně zcela odlišné nemovitosti. Také finanční hodnota těchto nemovitostí v době jejich nabytí stěžovatelkou byla mnohem nižší, než je současná hodnota předmětných nemovitostí, která je zároveň nižší než částka, která byla dle zajištěných dokladů do rekonstrukce nemovitostí investována. V opačném případě (pokud by nemovitosti byly vydány „do vlastnictví“ poškozené společnosti) by stěžovatelka v důsledku rozhodnutí trestního soudu bez dalšího zcela pozbyla své vlastnické právo v původní hodnotě zhruba 1 mil. Kč, a to navzdory tomu, že v souvislosti s trestnou činností svého manžela vůči poškozené společnosti nebyla v době rozhodnutí o vydání předmětných nemovitostí odsouzena, a to ani pro legalizaci výnosů z trestné činnosti, respektive legalizaci výnosů z trestné činnosti z nedbalosti.

Předmětem rozhodnutí o vydání nemovitostí „do vlastnictví“ poškozené společnosti (ve znění opravného usnesení) navíc nebyla jen pouhá stavba rodinného domu, ale také pozemek tvořený zastavěnou plochou a nádvořím a dále přilehlý pozemek, tvořený zahradou, včetně hospodářských a jiných stavení. Z odůvodnění rozhodnutí však není zřejmé, proč by výnosem z trestné činnosti měly být také tyto pozemky, které podle provedeného dokazování s rekonstrukcí domu nemají nic společného.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2307/13 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu