ÚS částečně vyhověl návrhu senátorů na zrušení některých ustanovení zákona o soudech a soudcích

14.10.2010

Brno, Ústavní soud, 14. října 2010

Ústavní soud dnes vyhlásil nález Pl.

ÚS 39/08 ze dne 6. 10. 2010, jímž zčásti vyhověl návrhu skupiny senátorů

na zrušení vybraných ustanovení zákona č. 314/2008 Sb. a na zrušení

vybraných ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,

přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích) a zákona

č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Zčásti návrh senátorů zamítl.

 

Senátoři

koncipovali svůj návrh jako alternativní, neboť primárně tvrdili vady

legislativního procesu spočívající v tom, že napadené části zákona č.

314/2008 Sb. byly do vládního návrhu zákona vloženy jako tzv. komplexní

pozměňovací návrh v průběhu projednávání návrhu v Poslanecké sněmovně.

Navrhovatel byl toho názoru, že tzv. komplexní pozměňovací návrhy

představují institut příbuzný tzv. „přílepkům“, jejichž neústavnost

Ústavní soud vyslovil již v jednom svém dřívějším nálezu. Pokud by

Ústavní soud shledal postup přijetí zákona č. 314/2008 Sb. ústavně

konformním, byla navrhovatelem napadena jednotlivá ustanovení zákona o

soudech a soudcích a soudního řádu správního, která byla zákonem č.

314/2008 Sb. do těchto zákonů vložena nebo novelizována. Šlo zejména o

zavedení funkčního období předsedů a místopředsedů obecných soudů a

možnost jejich opakovaného jmenování, umožnění prezidentu republiky

jmenovat ne jednoho, ale více místopředsedů Nejvyššího soudu, možnost

soudců obecných soudů působit na stážích u Ministerstva spravedlnosti a

pravomoc ministra spravedlnosti dočasně zprostit kárně stíhaného

funkcionáře jeho funkce.  Senátoři též zpochybnili ústavnost přechodného

ustanovení, jímž bylo funkční období stávající předsedkyně Nejvyššího

soudu dr. Brožové stanoveno na 5 let od účinnosti zákona č. 314/2008

Sb., zatímco v případě předsedy Nejvyššího správního soudu dr. Baxy bylo

jeho funkční období stanoveno na 10 let.

 

Ústavní

soud se v nálezu nejprve zaměřil na přezkum ústavnosti legislativní

procedury. Odkázal přitom na svou dosavadní judikaturu a poukázal na

skutečnost, že již opakovaně projednával návrhy na zrušení zákona, jehož

základem byl komplexní pozměňovací či pozměňující návrh, a v těchto

předchozích případech nikdy nedospěl k závěru, že by taková legislativní

praxe byla v rozporu s ústavními pravidly parlamentního práva. Ústavní

soud připomněl, že na základě komplexního pozměňovacího návrhu byly

schváleny i dvě samotné klíčové součásti ústavního pořádku, tj.

uvozovací zákon k Listině základních práv a svobod v roce 1991 a Ústava

ČR v roce 1992. Institut komplexních pozměňovacích návrhu není zákonem o

jednacím řádu Poslanecké sněmovny upraven, jedná se toliko o institut

parlamentní praxe, který se však pohybuje v mezích ústavního pořádku. V

takovém případě se sice vládní návrh zákona projednává nikoliv na

základě této iniciativy, základem se stává pozměňovací návrh příslušného

sněmovního výboru, avšak to subjekt zákonodárné iniciativy nezbavuje

postavení „pána návrhu“, který s návrhem dále disponuje, může navrhovat

přerušení projednávání či vzít návrh zpět. Ústavní soud proto uzavřel,

že takový postup nenarušuje pravidla ústavně předepsaného postupu

schvalování zákonů, a v této části návrh jako nedůvodný zamítl. Dále se

soustředil na obsahový přezkum jednotlivých napadených částí zákona o

soudech a soudcích, soudního řádu správního a přechodných ustanovení

zákona č. 314/2008 Sb.

 

1.

Pokud jde o právní úpravu dočasného přidělování soudců k Ministerstvu

spravedlnosti dle § 68 zákona o soudech a soudcích, odkázal Ústavní soud

na své závěry plynoucí z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02, kterým již jednou

obdobnou úpravu zrušil na základě kolize s principem dělby moci

(konkrétně Ústavní soud poukázal na narušení principu kontinuálního

výkonu soudcovské funkce a riziko spojené se vznikem střetu zájmů a

ohrožení nezávislosti a nestrannosti soudce po návratu do své soudcovské

funkce). Nyní napadená právní úprava prodloužila možnost přidělení

dokonce až na tři roky, čímž dle Ústavního soudu učinila sepětí s

výkonnou mocí ještě závažnější. V této části bylo proto návrhu vyhověno i

proto, že zákonodárce nerespektoval čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož

jsou vykonatelné nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny orgány a

osoby, včetně Parlamentu.

 

2.

Pokud jde o právní úpravu obsaženou v § 100a zákona o soudech a

soudcích, která umožňuje ministru spravedlnosti dočasně zprostit výkonu

funkce předsedu a místopředsedu v případě zahájeného kárného řízení,

Ústavní soud uvedl, že taková úprava se může dostat do kolize s

principem dělby moci a nezávislostí soudní moci pouze v případě, kdy je

možnost zproštění současně spojena s působením ministra jako kárného

žalobce. V takovém případě je to pouze ministr, který vytváří kárnou

žalobou podmínky pro to, aby současně zprostil soudního funkcionáře

funkce. V právní úpravě absentuje jakýkoliv opravný prostředek, jímž by

se funkcionář mohl proti tomuto opatření bránit, a taková právní úprava

je protiústavní pro velké riziko zneužití, bez možnosti soudního

přezkumu.

 

3.

Pokud jde o část návrhu směřující proti stanovení neurčitého počtu

místopředsedů Nejvyššího soudu, neshledal Ústavní soud jako ústavně

problematickou samotnou možnost, že by Nejvyšší soud měl více než

jednoho místopředsedu. Zákonnou konstrukci však považoval za

nedostatečně určitou. Podle Ústavního soudu nemůže mít prezident

neomezenou pravomoc určovat počet místopředsedů Nejvyššího soudu. Tento

deficit lze odstranit buď zákonným stanovením počtu místopředsedů

Nejvyššího soudu ve smyslu čl. 91 odst. 2 Ústavy nebo úpravou

analogickou jmenování místopředsedů v případě soudů okresních, krajských

a vrchních, tj. k návrhu předsedy soudu. Napadená právní úprava

obsažená konkrétně v § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích tak

vytváří příliš široký prostor pro zásahy výkonné moci do fungování

Nejvyššího soudu, neboť zde neexistuje dostatečná záruka zachování

nezávislosti soudní moci. Vzhledem k tomu, že ohrožení nezávislosti

nespočívá v samotném počtu místopředsedů, se Ústavní však soud omezil

pouze na zrušení § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.

 

4.

Naopak právní úpravu časově omezeného funkčního období funkcionářů

soudů označil Ústavní soud za ústavně souladnou, neboť samotný princip

časově omezeného výkonu určitých funkcí není sám o sobě v rozporu s

principem dělby moci. Ústavní soud však k tomu doplnil, že časovému

omezení výkonu funkce musí korespondovat ztížené nároky na předčasné

odvolání z funkce: čím kratší je funkční období, tím větší je třeba

klást nároky na možnost předčasného zbavení funkce. Pokud jde o

konkrétní délky funkčních období, shledal je Ústavní soud srovnatelnými s

postavením funkcionářů jiných orgánů a institucí, jimž Ústava zaručuje

nezávislost (členové bankovní rady ČNB, prezident a viceprezident NKÚ).

 

5.

Jinak je tomu však v případě možnosti opakovaného výkonu časově omezené

funkce, neboť zákonná úprava nesmí vytvářet podmínky pro vznik

„personální korupce“ ohrožující nezávislost a nestrannost soudní moci.

Možnost opětovného jmenování může motivovat funkcionáře k postupu, který

jim zajistí další jmenování, resp. jejich kroky mohou být vnějším

světem takto nahlíženy, což ohrožuje nezávislost a nestrannost

soudnictví, zejména v kontextu úplné absence spoluúčasti soudní moci na

procesu jmenování soudních funkcionářů, který je zcela v rukou moci

výkonné. Ústavní soud proto jako protiústavní zrušil ustanovení, která

umožňují předsedy a místopředsedy soudů jmenovat do funkcí opakovaně.

 

6.

Pokud jde o přechodná období ukončující funkce dosavadním funkcionářům

soudů, neshledal je Ústavní soud neústavními. Naopak jimi stanovenou

délku přechodných funkčních období shledal přiměřenou samotným řádným

funkčním obdobím, resp. dosavadní délce zastávané funkce. Výjimkou bylo v

tomto směru přechodné období stanovené pro předsedkyni Nejvyššího

soudu, které Ústavní soud shledal v nepoměru k řádnému funkčnímu období,

jakož i k přechodnému období stanovenému v případě předsedy Nejvyššího

správního soudu. Vzhledem k tomu toto ustanovení Ústavní soud zrušil,

avšak vykonatelnost této části nálezu odložil s tím, že bude na

zákonodárci, aby přechodná období v případě předsedů a místopředsedů

obou nejvyšších soudů řešil stejně.  

  

Soudcem

zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Odlišné stanovisko k části

výroku I derogující slova „ministerstvu nebo“ v § 68 odst. 1 a v § 68

odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. uplatnil soudce Jan Musil. Odlišné

stanovisko k výroku IV uplatnili soudci Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jan

Musil a Pavel Rychetský. Odlišné stanovisko k výroku V uplatnila

soudkyně Eliška Wagnerová. Pouze k odůvodnění výroku IV uplatnil odlišné

stanovisko soudce Pavel Holländer.

 

Celý text nálezu včetně odlišných stanovisek je k dispozici zde .

 

 

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu