ÚS vyhověl ústavní stížnosti Konventu minoritů v Opavě ve sporu o vlastnictví části kláštera

11.08.2010

Brno, Ústavní soud, 11. srpna 2010

Stěžovatel – Konvent minoritů v Opavě –

se žalobou domáhal určení vlastnictví k části budovy tvořící klášter

v Opavě, přiléhající ke kostelu sv. Ducha na Masarykově třídě. Budova

kláštera má jedno číslo popisné a byla minoritům (tehdy Provincii řádu

minoritů v ČR) vydána výčtovým zákonem č. 298/1990 Sb., protože se však

budova kláštera rozkládá na více parcelách, bylo sporné, zda byla

minoritům vydána i část budovy, která stojí na jiné parcele. Provincie

řádu minoritů v ČR později darovací smlouvou převedla klášter na

samostatný církevní subjekt Konvent minoritů v Opavě, který se žalobou

domáhal určení svého vlastnictví i ke sporné části klášterní budovy.

 

Obecné

soudy žalobu Konventu minoritů v Opavě zamítly s odůvodněním, že není

k žalobě aktivně legitimován, jelikož jde o odlišný subjekt, než byl

jeho právní předchůdce (Provincie řádu minoritů v ČR), a že se ani tento

jeho právní předchůdce (podle zákona č. 298/1990 Sb.), ani právní

nástupce (stěžovatel na základě poté uzavřené darovací smlouvy) nemohli

stát vlastníkem této části budovy, a to ani v případě, že sporná část

budovy tvoří jediný funkční celek s klášterem. Podle názoru obecných

soudů nemohl na nynějšího žalobce uvedenou nemovitost nikdo převést,

neboť nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má.

 

Ústavním

soud shledal odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jako

nedostatečná a v konečném důsledku těžko přezkoumatelná. Podle Ústavního

soudu nelze hodnocení skutkových zjištění obecných soudů považovat za

ucelené a kompletní, stejně tak jako nelze považovat za správný a

spravedlivý právní závěr, k němuž ve věci dospěly. Obecné soudy se podle

přesvědčení Ústavního soudu dostatečně nevypořádaly s veškerými

specifiky daného případu. Tím podle Ústavního soudu obecné soudy

porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a svým postupem

zasáhly i do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1

Listiny.

 

Ústavní

soud shledal relevantní argumenci stěžovatele, že obě části kláštera

jsou jedinou nedělitelnou budovou, čemuž mj. odpovídá i ta skutečnost,

že části, která je předmětem řízení, a která by – dle názoru obecných

soudů –  měla být samostatnou budovou na základě přestavby dle projektů z

roku 1984, nebyla při kolaudaci v roce 1989 ani přidělena samostatná

evidenční čísla, jak by tomu dle tehdy platných stavebních předpisů být

nepochybně mělo. Pokud by se jednalo o jedinou stavbu, pak by zákonem č.

298/1990 Sb. přešla do vlastnictví jeho právního předchůdce budova celá

s uvedením jednoho čísla popisného proto, že sporná část jedné a téže

budovy samostatné popisné číslo nemá. V daném případě zůstalo

nevyjasněné, proč se odvolací soud a ostatně i Nejvyšší soud podrobněji

touto argumentací stěžovatele nezabývaly. Tato argumentace není

irelevantní, ale naopak z povahy věci může být klíčová; není tedy podle

nálezu Ústavního soudu pochopitelné, proč bylo jako nadbytečné odmítnuto

provést stěžovatelem navržené důkazy, a to např. stavebním spisem,

případně vypracováním příslušného znaleckého posudku.

 

Ústavní soud proto napadené rozsudky obecných soudů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.

 

Ústavní

stížnost byla vedena pod sp.zn. I. ÚS 62/08 a soudcem zpravodajem byl

Vojen Güttler. Plné znění nálezu Ústavního soudu je k dispozici zde .

 

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu