ÚS zamítl stížnost nesvéprávného stěžovatele, který se nemohl zúčastnit voleb

22.07.2010

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

 

 

 

Ústavní

soud rozhodl dne 12. července 2010 v senátě složeném z předsedy

Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o

ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem,

AK se sídlem Jungmannova 31, 110 01 Praha 1, proti usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 12. 12. 2008 č. j. 29 Ca 267/2008-45 za účasti

Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka

Úřadu městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, se souhlasem účastníků

s upuštěním od ústního jednání, takto:

 

 

I.                   Ústavní stížnost se zamítá.

II.                Návrh

na zrušení ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do

Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších

zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

III.             Při

rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním

úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní

osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí

v této věci pak musejí řádně odůvodnit. Nerespektování této povinnosti,

vyplývající nejen z ustanovení čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních

práv a svobod a čl. 3 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně

lidských práv a základních svobod, nýbrž i z čl. 89 odst. 2 Ústavy, by

pak nutně muselo vést k závěru o protiústavnosti takového rozhodnutí.

  

 

 

Odůvodnění:

 

 

I.

 

1.                  Včas

podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného

soudního rozhodnutí s tvrzením o porušení základních práv zakotvených

v ustanoveních čl. 21 odst. 1 a 3 samostatně i ve spojení s čl. 3 odst.

1, čl. 22 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práva svobod (dále jen

„Listina“), čl. 3 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských

práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a to samostatně i ve

spojení s čl. 14 Úmluvy a konečně v čl. 25 Mezinárodního paktu o

občanských a politických právech (dále jen „Pakt“) samostatně i ve

spojení s čl. 2 odst. 1 Paktu. Dále se domáhal přijetí výroku, jímž by

bylo konstatováno, že tato práva byla porušena i tím, že se nemohl

účastnit voleb do Senátu Parlamentu České republiky a že Úřad městské

části Brno – Řečkovice a Mokrá Hora dne 9. 12. 2008 zamítl jeho žádost o

provedení opravy v seznamu voličů.

2.                  Napadeným

rozhodnutím krajského soudu byl zamítnut návrh na provedení oprav ve

stálém seznamu voličů (vymazání poznámky o překážce výkonu volebního

práva). Důvodem byl fakt, že stěžovatel byl zbaven způsobilosti

k právním úkonům, což podle stávající právní úpravy překážku výkonu

volebního práva představuje.

3.                  Podle

stěžovatele bylo však toto rozhodnutí, jakož i právní úprava, o niž

bylo opřeno, protiústavní; poukázal přitom na to, že právo volit jedním z

nejzákladnějších práv v demokratické společnosti. Stěžovatel

upozorňoval, že obecné odepření výkonu volebního práva všem osobám

zbaveným způsobilosti k právním úkonům je v rozporu s principem

proporcionality, který musí být brán v potaz při zásazích do základních

práv a zvláště pak do práva tak důležitého, jako je právo volit. Podle

stěžovatele především není dáno racionální spojení mezí cílem a zbavením

volebního práva. Pokud je cílem stanovení překážky výkonu volebního

práva vytvoření elektorátu, který bude schopen porozumět smyslu, významu

a důsledkům voleb, není dle stěžovatele vhodné činit tak paušálně ve

vztahu ke všem osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům; naopak –

je nutné hodnotit zvláštní okolnosti každého případu (tj. dát přednost

přístupu zkoumajícímu individuálně způsobilost volit před přístupem

statusovým či paušálním). Např. sám stěžovatel se podle svých slov o

politickou situaci vždy přiměřeně zajímal, četl různé časopisy, noviny

apod., a proto nelze a priori dospět k závěru, že není způsobilý volební právo vykonat.

4.                   Stěžovatel

proto navrhl zavedení méně restriktivních alternativ k popsanému

systému; ty by podle něj učinily zásah do práv méně intenzivním, popř.

jej zcela vyloučily (např. zvláštní řízení o překážce výkonu volebního

práva, stanovením technických náležitostí na platné provedení

hlasování).

5.                  Na podporu svých

tvrzení citoval stěžovatel zejména rozsudek velkého senátu Evropského

soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“ či „ESLP“) ze dne 6.

10. 2005, Hirst proti Spojenému království, č. 74025/01 (dále i jen „Hirst proti Spojenému království“),

podle něhož je možnost aktivně se účastnit volebního procesu je právo,

nikoli privilegium (§ 75). Skutečnost, že se voleb nemůže účastnit, i

proto považoval stěžovatel za nespravedlivou.

6.                  Pozornost

je podle stěžovatele nutné věnovat rovněž tomu, že současný právní stav

je v rozporu s čl. 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.

Velká část vyspělých demokratických zemí se navíc k osobám s mentálním

postižením a jejich právu volit staví příznivěji.

7.                  Proto

stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil;

s ústavní stížností spojil i návrh na zrušení ustanovení § 2 písm. b)

zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o

změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „zákon o volbách“).

 

 

II.

 

8.                  Krajský

soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 31. 11. 2009 uvedl, že stěžovatel

prakticky pouze opakuje své žalobní námitky, a proto odkázal na

odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zároveň vyjádřil souhlas s upuštěním

od ústního jednání.

9.                  Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

10.              Dne 19. 4. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen Amicus curiae brief nevládních

organizací, akademických institucí a odborníků zabývajících se právy

lidí s postižením. Toto podání (jež je v tomto nálezu pro svou obsáhlost

pouze stručně shrnuto a jehož plné znění je zpřístupněno na

www.usoud.cz/clanek/3608 podpořilo stanovisko stěžovatele.

11.              Amicus curiae brief

obsahoval z velké části obdobné argumenty jako ústavní stížnost.

Poukázal zejména na možný nesoulad zákonné úpravy s mezinárodními

smlouvami – zejména pak s ustanovením čl. 29 Úmluvy OSN o právech osob

se zdravotním postižením, jež byla Českou republikou ratifikována 28. 9.

2009; citované ustanovení zaručuje mentálně postiženým osobám účast na

veřejném a politickém životě, jež je jim v České republice v současné

době upřena. Dále podání obsahovalo rozbor judikatury Evropského soudu,

podle níž by bylo možno nahlížet paušální omezení práva volit ve vztahu

ke všem osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům jako

neproporcionální. Zvláštní pozornost byla v podání věnována otázce, zda

jsou osoby s mentálním postižením schopny samostatně a informovaně se

rozhodovat. Amicus curiae brief konečně poukázal na úpravu v

některých zemích (Švédsko, Slovinsko, Nizozemí, Velká Británie, JAR),

v nichž fungují systémy příznivější k volebnímu právu osob se zdravotním

postižením.

 

 

III.

 

12.              Všichni

účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání či se k této

otázce ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Protože ani Ústavní soud

neočekával od tohoto jednání další objasnění věci, upustil od něj dle

ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).

 

 

IV.

 

13.              Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 267/2008, z něhož zjistil následující.

14.              Stěžovatel

byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2006 č. j. 23 Nc

902/2002 – 109 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3.

2008 č. j. 37 Co 267/2006-146 pravomocně dnem 18. 4. 2006 zbaven

způsobilosti k právním úkonům. Městský soud v Brně svým rozhodnutím ze

dne 15. 9. 2008 sp. zn. 23 P 90/2008 ustanovil jeho opatrovníkem

Statutární město Brno.

15.              Nově

ustanovený opatrovník poté požádal Úřad městské části Brno – Řečkovice a

Mokrá Hora o sdělení, zda je stěžovatel zapsán v stálém seznamu voličů

tímto úřadem vedeném a zda je u něj uvedena poznámka ovlivňující jeho

možnost volební právo vykonat. Opatrovníkovi stěžovatele byla doručena

odpověď, z níž vyplývalo, že stěžovatel je uveden v stálém seznamu

voličů s poznámkou a volební právo vykonat nemůže. Dne 5. 12. 2008 podal

stěžovatel (opakovanou) žádost o provedení opravy v seznamu voličů,

kterou by byla poznámka odstraněna. Dne 9. 12. 2008 mu byla doručena

zamítavá odpověď, pročež se obrátil na Krajský soud v Brně podle

ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,

ve znění pozdějších předpisů; krajský soud však jeho návrh napadeným

rozhodnutím zamítl, neboť dle jeho názoru zákonná úprava, o jejíž

ústavnosti neměl pochyb, nedovolovala, aby byla ze stálého seznamu

voličů poznámka o překážce výkonu volebního práva vymazána.

 

 

V.

 

16.              Formálně

bezvadná ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně

zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde

o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadený výrok

rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv

stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, z čehož

vyplynulo, že návrh na zrušení ustanovení zákona o volbách do

Parlamentu ČR musil pak Ústavní soud vyhodnotit jako podaný osobou

k tomu zjevně neoprávněnou. Současně však shledal opodstatněnou část

argumentace stěžovatele; tento závěr Ústavního soudu našel výraz ve

výroku III. tohoto nálezu. 

17.              V projednávané

věci bylo napadeno rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na provedení

oprav v seznamu voličů. Prvním problémem, který bylo třeba vyřešit, tedy

je, zda právo být zapsán v seznamu voličů jest ústavně chráněno.

Ústavní soud přitom přihlédl ke skutečnosti, že nezapsání do seznamu

voličů (či neodstranění již zapsané poznámky opravy) představuje zjevnou

(a zákonem předpokládanou, tudíž účinnou) překážku výkonu volebního

práva zaručeného ustanovením čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny. Dle názoru

Ústavního soudu tak právo být řádně zapsán v seznamu voličů musí požívat

ústavní ochrany, neboť bez něj nemůže být volební právo reálně využito.

18.              S ohledem

na uvedené se Ústavní soud mohl zaměřit na otázku, zda rozhodnutí

krajského soudu nepředstavovalo protiústavní zásah do základního práva

garantovaného ustanovením čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny.

19.              Jak

již bylo uvedeno výše, navrhovatel soudil, že neprovedení opravy do

stálého seznamu voličů bylo důsledkem aplikace protiústavního ustanovení

§ 2 písm. b) zákona o volbách, pročež navrhl, aby Ústavní soud toto

ustanovení zrušil. K podání tohoto návrhu však stěžovatel nebyl podle

ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu oprávněn, neboť

citované ustanovení nebylo v předchozím řízení „uplatněno“ ve smyslu §

ustanovení 74 zákona o Ústavním soudu. Napadená norma „pouze“

katalogizuje překážky výkonu volebního práva pro volby do Parlamentu ČR a

krajský soud v napadeném rozhodnutí aplikoval obsahově obdobné, avšak

přesto odlišné, ustanovení § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 491/2001 Sb., o

volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o volbách do zastupitelstev obcí“), ve spojení s ustanovením § 28

odst. 3 téhož zákona (str. 4 napadeného rozhodnutí). Pokud by Ústavní

soud (resp. jeho IV. senát) dospěl k závěru o protiústavnosti

aplikovaného ustanovení, byl by ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm.

c) sám oprávněn podat plénu návrh na jeho zrušení; z důvodů níže

vyložených však o protiústavnosti ustanovení § 4 odst. 2 písm. b) zákona

o volbách do zastupitelstev obcí přesvědčen nebyl.

20.              Dle

názoru Ústavního soudu je nepochybné, že ustanovení § 4 odst. 2 písm.

b) zákona o volbách do zastupitelstev obcí omezuje základní právo podle

ustanovení čl. 21 Listiny a čl. 3 dodatkového Protokolu č. 1 k Úmluvě. Prima facie

jde tedy o zásah do základního práva. Obě citovaná ustanovení ústavního

pořádku však připouštějí omezení výkonu volebního práva, a to za

současného splnění dvou podmínek – za prvé podmínky formální, podle níž

musí být omezení stanoveno zákonem (čl. 21 odst. 3 Listiny, věta druhá),

a za druhé podmínky materiální, podle níž musí každé takové omezení být

proporcionální (srov. např. Hirst proti Spojenému království, § 62). Podpůrně (tedy nikoliv jako na pramen práva) Ústavní soud poukazuje i na dokument Benátské komise „Code of Good Practice in Electoral Matters“ (stanovisko ze dne 30. 10. 2002, č. 190/2002, dostupné na www.venice.coe.int ) z října 2002[1],

který se věnuje specificky odejmutí volebního práva z důvodu mentální

nezpůsobilosti. Tato možnost je sice obecně připuštěna, avšak musejí

však být splněny následující podmínky: 1) musí jít o omezení stanovené

zákonem, 2) musí být respektován princip proporcionality a 3) omezení

musí být založeno na výslovném rozhodnutí soudu.

21.              Je

zřejmé, že posuzované omezení (tj. překážka výkonu volebního práva

spočívající ve zbavení způsobilosti k právním úkonům) je stanoveno

zákonem [ustanovení § 28 odst. 3 ve spojení s § 4 odst. 2 písm. b)

zákona o volbách do zastupitelstev obcí]. Ústavní soud se proto v další

části nálezu zaměřil na otázku proporcionality tohoto omezení.

22.              Ústavní

soud nejprve považuje za nutné zdůraznit význam volebního práva v

demokratické společnosti. Jak již dříve konstatoval (srov. nález

Ústavního soudu Pl. ÚS 13/05, Sb. n. u., sv. 37, str. 593), jsou

svobodné volby podmínkou sine qua non demokratického státu. Vedle

neopominutelného obecného legitimačního významu voleb je třeba klást

důraz i na individuální rozměr práva volit jako jednoho ze základních

politických práv (srov. např. Hirst proti Spojenému království, §

58 – 59). Pro nyní projednávanou věc pak má zvláštní význam zásada

všeobecnosti volebního práva, která tvoří jeden z pilířů každé moderní

úpravy volebního práva a k níž se ústavní pořádek explicitně hlásí

(srov. čl. 18 odst. 1 Ústavy či čl. 21 odst. 3 Listiny). Každé stanovení

překážek výkonu volebního práva je tudíž nutno posuzovat přísně jakožto

možný zásah do všeobecnosti výkonu volebního práva. Princip všeobecného

volebního práva ve smyslu „každý má právo volit“, je však chápán jako

ideál, k němuž se volební systémy více či méně přibližují, avšak

absolutně uplatňován nebývá (Antoš, M. Principy voleb v České republice. Praha: Linde, 2008, str. 24).

23.              Ústavní

soud, vědom si významu a postavení volebního práva, pak na posuzované

omezení aplikoval test proporcionality, který se podle stávající

judikatury (srov. např. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 4/94) sestává ze

tří kroků. Prvním krokem je hodnocení zásahu hlediskem vhodnosti, jehož

obsahem je zvažování zásahu z pohledu možného naplnění sledovaného

účelu, který musí být legitimní. Není-li daný zásah způsobilý

sledovaného účelu dosáhnout, jde o projev svévole, jenž se považuje za

rozporný s principem právního státu. Druhým krokem testu je posouzení

zásahu kriteriem potřebnosti, jež sleduje analýzu plurality možných

prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich subsidiaritu z

hlediska omezení ústavou chráněné hodnoty – základního práva nebo

veřejného statku. Lze-li sledovaného účelu dosáhnout alternativními

prostředky, je pak ústavně konformní ten, jenž danou ústavně chráněnou

hodnotu omezuje v míře nejmenší. Sleduje-li prověřovaný zásah ochranu

určité z ústavně chráněných hodnot, současně však jinou omezuje, pak

třetí hledisko principu proporcionality, jímž je poměřování, představuje

metodologii vážení těchto v kolizi stojících ústavních hodnot.

24.              Podle

názoru Ústavního soudu posuzované omezení sleduje legitimní cíl, jímž

je (obdobně jako u ústavně zakotvené podmínky věku) zajistit, aby se

elektorát skládal z osob, které jsou schopny racionálně se rozhodovat a

porozumět významu, účelu a účinkům voleb. Jde nepochybně o účel

legitimní; společnost má neopominutelný zájem na tom, aby o

nejpodstatnějších otázkách jejího směřování rozhodovaly osoby, které

jsou toho objektivně schopny. Tento cíl byl uznán jako legitimní i

Evropským soudem [rozsudek ESLP ze dne 20. 5. 2010, Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, § 38 (dále i jen „Kiss proti Maďarsku“), dostupný na www.echr.coe.int].

25.              Ústavní

soud poté přistoupil k posouzení potřebnosti omezení volebního práva.

V této části bylo nutno rozhodnout, zda je zakotvení zbavení

způsobilosti k právním úkonům jako překážky výkonu volebního práva

omezením co možná nejvíce přizpůsobena, resp. „šita na míru“ (narrowly tailored)

legitimnímu cíli, jímž je zajištění racionálního elektorátu, a zda

tohoto cíle nelze dosáhnout jinými, k základním právům šetrnějšími

prostředky.

26.              Posuzované

omezení volebního práva se vztahuje na všechny osoby zbavené

způsobilosti k právním úkonům. Aby jej bylo možno posoudit jako potřebné

ve smyslu druhého kroku testu proporcionality, muselo by platit, že

žádná osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům není schopna významu,

účelu a účinkům voleb porozumět. Navíc by pochopitelně tato skutečnost

musela být obecným soudem zkoumána a odůvodněna v každém individuálním

případě, v němž by mělo ke zbavení způsobilosti dojít (to ostatně

odpovídá i již citovanému požadavku obsaženému v „Code of Good Practice in Electoral Matters“, aby omezení volebního práva u mentálně postižených bylo založeno na „výslovném rozhodnutí soudu“).

27.              Judiciální

praxe České republiky však těmto maximám neodpovídá. Institut omezení

způsobilosti k právním úkonům je institutem práva občanského (ustanovení

§ 10 a § 855 občanského zákoníku), které připouští zbavení fyzické

osoby způsobilosti k právním úkonům soudem (ustanovení § 186 až 191 o.

s. ř.), pokud tato osoba „pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony.“

Obecné soudy, jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti, zřejmě i

z důvodu primárně civilistické povahy zbavení způsobilosti k právním

úkonům, k veřejnoprávním dopadům svého rozhodnutí nepřihlížejí. Tak tomu

ostatně bylo i případě stěžovatele – pravomocný rozsudek Krajského

soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008 č. j. 37 Co 267/2006-146, jímž byl

potvrzen prvostupňový rozsudek zbavující stěžovatele způsobilosti

k právním úkonům, se zabývá pouze způsobilostí stěžovatele nakládat

s finančními prostředky a jeho (ne)způsobilost volit přezkumu vůbec

nepodrobil.

28.              Za současného stavu

tak může nastat (a v projednávané věci též reálně nastala) situace,

v níž je fyzická osoba zbavena ústavně garantované možnosti volit, a to

v podstatě na základě fikce, podle níž „kontraktační“ nezpůsobilost

implikuje i nezpůsobilost porozumět významu, účelu a účinkům voleb.

Takovýto paušalizující a jedinečné okolnosti každého případu opomíjející

přístup je v právním státě nepřípustný. Je třeba trvat na tom, aby

soudy při vydávání rozhodnutí schopného zasáhnout do základních práv

braly v potaz veškeré relevantní skutečnosti a měly na paměti všechny

právní důsledky svého rozhodnutí (zejména pak ve vztahu ke smyslu a

účelu omezení základního práva). Rozhodnutí o zbavení způsobilosti

k právním úkonům, které omezuje celou řadu práv jednotlivce (a to i

veřejných subjektivních práv), avšak zkoumá a odůvodňuje pouze zásah do

některých z těchto práv, z tohoto pohledu nemůže obstát.

29.              Ústavní

soud má tedy za to, že ve spojení se současnou praxí obecných soudů

rozhodujících o zbavení způsobilosti k právním úkonům nastoluje

posuzovaná překážka výkonu volebního práva protiústavní stav

(rozporný s ustanoveními čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 3 Dodatkového

protokolu č. 1 k Úmluvě), neboť řada osob je zbavena možnosti volit,

aniž by jejich způsobilost volit byla individuálně zkoumána.

30.              V zájmu

odstranění tohoto stavu jsou tudíž obecné soudy při rozhodování o

zbavení (resp. omezení) způsobilosti k právním úkonům povinny posuzovat i

dopady tohoto rozhodnutí do veřejných subjektivních práv jednotlivce a

zejména pak skutečnost, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu,

účelu a důsledkům voleb. Pakliže by toho schopna byla, nemůže být

zbavena způsobilosti k právním úkonům, nýbrž jí tato způsobilost může

být nanejvýš proporcionálně omezena. Pokud soud dojde k závěru opačnému,

je jeho povinností tento závěr samostatně a řádně odůvodnit, a to

způsobem, který odpovídá závažnosti takového zásahu a maximám plynoucím

z ústavně zaručených práv.

31.              K obdobným závěrům dospěl i Evropský soud v rozsudku Kiss proti Maďarsku.

V tomto případě Evropský soud konstatoval, že maďarská úprava, která

zakotvovala překážku výkonu volebního práva pro osoby, jimž byl

ustanoven opatrovník (a to i pokud šlo o opatrovnictví částečné, jako v

případě pana Kisse), byla v rozporu s čl. 3 Dodatkového protokolu č. 1 k

Úmluvě. Argumentoval přitom – jako Ústavní soud v nyní projednávané

věci – tím, že není možné přistupovat ke všem osobám, které podléhaly

režimu částečného opatrovnictví, jako k homogenní skupině, nýbrž je

nutné, aby byly brány v potaz individuální charakteristiky každé osoby,

jejíž právo volit má být omezeno (citované rozhodnutí, § 42); způsob,

jakým mají členské státy těmto podmínkám vyhovět, však Evropský soud

ponechal na jejich uvážení (§ 41). Ačkoliv se toto rozhodnutí zabývalo stricto sensu

pouze částečným opatrovnictvím (tedy jakýmsi ekvivalentem omezení

způsobilosti k právním úkonům), je dle názoru Ústavního soudu citovaná

argumentace kritizující paušalizující přístup k dotčeným osobám

aplikovatelná i v kontextu projednávané věci.

32.              Pouze

pro srovnání uvádí Ústavní soud, že srovnatelnou argumentaci použil

v takřka totožné věci i Ústavní soud  Slovinské republiky (rozhodnutí ze

dne 10. 7. 2003, č. U-I-346/02 – 13, dostupno na www.us-rs.si), podle

něhož mohou být předepsána pouze taková omezení volebního práva, která

jsou v přímé souvislosti s legitimním cílem a jako taková jsou přiměřená

a nutně potřebná pro jeho plnění. Volební právo by podle názoru

slovinského ústavního soudu „mělo být omezeno pouze tomu, u něhož se

zjistí, že skutečně není schopen porozumět významu, účelu a účinkům

voleb. To znamená, že procedura musí být upravena tak, aby se v každém

konkrétním případě zjišťovalo, zda je u osoby, které je jinak odňata

způsobilost k právním úkonům nebo prodlouženo rodičovské právo dohledu,

dána také nezpůsobilost plnit volební právo.“ Obdobná argumentace je obsažena i v rozhodnutí U. S. District Court for the District of Maine [Doe v. Rowe, (D. Me. 2001),

dostupno v 156 F. Supp. 2d 35 (pod touto citací dostupno též v databázi

Westlaw)], kterým bylo označeno za protiústavní ustanovení, jež

zakazovalo volit osobám, které se nacházely v opatrovnictví (guardianship) z důvodu duševní choroby. Toto ustanovení bylo shledáno protiústavním (rozporným se 14. Dodatkem k ústavě USA) mj. proto, že „opatrovnictví z důvodu duševní poruchy“ není důvodem, který by byl konstruován dostatečně precizně pro účely omezení volebního práva (doktrína „narrow tailoring“).

33.              V této

souvislosti Ústavní soud odkazuje na závěry obsažené v jednom ze svých

dřívějších rozhodnutích (nález sp. zn. I. ÚS 557/09,

nalus.usoud.cz): „… nelze neuvést alarmující statistiku o

počtu osob zbavených nebo omezených ve způsobilosti k právním úkonům,

podle které k 30. červenci 2007 bylo evidováno 3 893 osob s omezením

způsobilosti k právním úkonům, a 23 283[2]

osob se zbavením způsobilosti k právním úkonům. Z těchto čísel lze

učinit jasný závěr o rozhodovací praxi obecných soudů. Je zjevné, že

obecné soudy příliš často přistupují k ústavně problematickému zbavení

způsobilosti k právním úkonům. Ústavní soud proto nad rámec odůvodnění

tohoto rozhodnutí vyzývá obecné soudy, a zejména pak Nejvyšší soud,

jehož jednou z hlavních funkcí je sjednocování judikatury ústavně

konformním způsobem, aby v rámci řízení před ním probíhajících zvrátil

neblahý, z předlistopadových dob pocházející a dále přetrvávající,

trend, a tak zajistil soudní respekt k základním právům a svobodám

jednotlivých osob tak, aby byly dodržovány maximy vyjádřené v tomto,

jakož i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn.

II. ÚS 303/05 ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. 12.

2007, sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 a další).“ Z tohoto

rozhodnutí i statistiky v něm citované (resp. zejména z nepoměru mezi

počtem osob zbavených způsobilosti a osob, jímž byla způsobilost

omezena) jasně vyplývá, že obecné soudy po dlouhou dobu tuto svou

povinnost neplnily (a neplní) a ke zbavování způsobilosti k právním

úkonům nepřistupovaly (a nepřistupují) jako k možnosti krajní, před níž

má přiměřené omezení způsobilosti k právním úkonům přednost, nýbrž jako

k „první možnosti“.

34.              V konkrétní

stěžovatelově věci dlužno v uvedených spojitostech připomenout, že je

právem stěžovatele obrátit se na obecný soud s návrhem na vrácení

způsobilosti k právním úkonům (§ 186 odst. 3 o. s. ř.), a to i např. jen

v rozsahu přiznávajícím mu způsobilost vykonávat volební právo.

Z tohoto pohledu jeví se být stěžovatelův návrh rozporným se zásadou

subsidiarity přezkumné činnosti Ústavního soudu; není na Ústavním soudu,

aby zákonem předpokládanou aktivitu stěžovatele (a na jejím základě

možné rozhodnutí obecného soudu) nahrazoval svým nálezem.

35.              Ústavní

soud tedy shrnuje, že samotné zakotvení překážky výkonu volebního práva

pro osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům není protiústavní;

obecné soudy totiž mohou (a musí) v rámci řízení o zbavení způsobilosti k

právním úkonům postupovat ústavně konformně a věnovat mimořádnou

pozornost i otázkám dopadů jejich rozhodnutí do veřejných subjektivních

práv dotčených osob.

36.              Na

druhou stranu však – budiž znovu zdůrazněno – v důsledku stávající praxe

obecných soudů reálně vznikl a přetrvává protiústavní stav spočívající

v tom, že způsobilosti k právním jsou zbavovány (bez ohledu na právní

důsledky) i osoby, ve vztahu k nimž neexistuje legitimní společenský

zájem na omezení výkonu volebního práva; to je v rozporu s principem

proporcionality i s maximou, podle níž zásahy do základních práv musejí

odrážet specifika každého jednotlivého případu.

37.              V zájmu odstranění tohoto protiústavního stavu byl proto přijat precedenční výrok III. tohoto nálezu. 

38.              Z

uvedených důvodů Ústavní soud zamítl ústavní stížnost podle ustanovení §

82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení § 2

písm. b) zákona o volbách do Parlamentu ČR pak odmítl podle ustanovení §

43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o

Ústavním soudu. Pro futuro pak výrokem III. tohoto nálezu zavázal

dle čl. 89 odst. 2 Ústavy obecné soudy, aby v řízeních o zbavení

způsobilosti k právním úkonům v každém individuálním případě důkladně

posuzovaly, zda je opodstatněný závěr o vyloučení konkrétní fyzické

osoby z výkonu volebního práva.

 

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

 

V Brně dne 12. července 2010 

 

 

                                                                                     Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

  

 

Za správnost vyhotovení: Ivana Šmerdová



[1]  Ústavní soud však upozorňuje, že tomuto dokumentu přikládá význam i Evropský soud (srov. rozsudek ESLP ze dne 20. 5. 2010, Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, § 16).

 

 

[2] Amicus curiae brief  uvádí, že ke dni 21. 10. 2009 toto číslo dále vzrostlo na 25.386.