Ústavní soud odmítl ústavní stížnost poškozeného směřující proti aboliční části amnestie

26.09.2013

Ústavní soud, Brno, TZ 46/13

 

Stěžovatel napadl v ústavní stížnosti čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, s tvrzení, že jím byl zbaven možnosti uplatnit v rámci trestního řízení nárok na náhradu škody, která mu měla být způsobena jednáním několika obžalovaných osob. Jejich trestní stíhání však byla v důsledku amnestie Vrchním soudem v Praze zastavena a tím zaniklo i stěžovatelovo postavení poškozeného. Stěžovatel se proto domáhal toho, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil, že článkem II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii byla porušena jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces. 

 

Ústavní soud návrh posoudil a usnesením jej v plénu odmítl. Prvním důvodem odmítnutí byla skutečnost, že stěžovatel nebyl osobou oprávněnou k podání stížnosti. Vlastní vyhlášení amnestie nezpůsobuje samo o sobě zastavení konkrétního trestního stíhání, natož aby jím bylo rozhodováno přímo o základních právech stěžovatele. Jinak řečeno, Ústavní soud postrádal prvek individualizace tvrzeného zásahu do základních práv, pokud stěžovatel napadl přímo část amnestijního rozhodnutí prezidenta. 

 

Druhým důvodem vedoucím k odmítnutí návrhu byl již dříve publikovaný právní názor Ústavního soudu ohledně vlastní příslušnosti k rozhodování o ústavnosti amnestie. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/13 Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o amnestii charakterizují především znaky milosrdenství, odpuštění, zapomenutí a absence odůvodnění. V důsledku toho je amnestijní rozhodnutí vyňato ze soudní kontroly. Pokud je tedy rozhodnutí o amnestii ze soudního přezkumu vyňato, není Ústavní soud k řízení o takovém návrhu příslušný. 

 

Plné znění usnesení Pl. ÚS 14/13 včetně odlišných stanovisek. Odlišné stanovisko proti výroku uplatnila soudkyně Kateřina Šimáčková, odlišné stanovisko do odůvodnění si vyhradila soudkyně Ivana Janů.
 

Ivo Pospíšil
generální sekretář Ústavního soudu