Ústavní soud ponechal v platnosti zákon o přestupcích

02.11.2011

Ústavní soud, Brno, 2. listopadu 2011 (TZ 43/11)

Plénum Ústavního soudu zamítlo návrh

Krajského soudu v Ostravě, kterým se domáhal zrušení ustanovení § 22

odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Ustanovení § 22 odst. 4

zákona o přestupcích (platné do 31. 7. 2011) znělo: „Pokuta od 25 000

Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let se uloží

za přestupek podle odstavce 1 písm. c), d), e) bodů 1 a 5, a písm. h).“ Navrhovatel

se domníval, že případech, v nichž je pachatel v přestupkovém řízení

stíhán za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních

komunikacích podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona

o přestupcích (ve znění platném do 31. 7. 2011), jehož „se dopustí

ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích… řídí vozidlo… a není

držitelem příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění“,

jsou sankce v rozporu s ústavními přepisy odporují principům právního

státu, zakotveným v preambuli a v článku 1 Ústavy České

republiky. Navrhovatel je přesvědčen, že se jedná o kumulování

nepřiměřeně tvrdých trestů a neúměrnost ke společenské nebezpečnosti

přestupku.

 

Ústavní

soud dospěl k závěru, že napadená právní norma požadavek diferenciace

sankcí respektuje a ústavní předpisy nevyžadují, aby zákonodárce

při zákonném stanovení sankční sazby vždy upustil od spodního ohraničení

výměry sankce. Škodlivost deliktního jednání daného druhu může být

obecně tak vysoká, že nepřipouští ani v individuálním případě stanovit

„nulovou“ hodnotu výměry sankce. V posuzované věci se Ústavní soud

ztotožnil s názorem, že současný stav nekázně řidičů v silničním provozu

opravňuje zákonodárce k tomu, aby stanovil přísnější požadavky

na všechny řidiče bez výjimky a aby vyloučil „nulovou“ výměru trestu.

 

Ke stejným

závěrům jako v předchozím bodě dospěl Ústavní soud také v otázce, zda

princip diferenciace sankcí a jejich přiměřenost neporušil zákonodárce

tím, že přikazuje kumulativní ukládání dvou druhů sankcí – pokuty a

zákazu činnosti. Ani v tomto způsobu právní regulace neshledal Ústavní

soud nic protiústavního. Stanovení několika druhů sankcí, ať již

alternativně nebo kumulativně, je zcela pravidelným způsobem právní

úpravy sankcionování jak v oboru trestního, tak správního práva.

Zákonodárce jím zpravidla vhodně kombinuje represivní a preventivní účel

sankcí: kromě citelného postihu nedisciplinovaných pachatelů též např.

znemožnění výkonu nebezpečných a ohrožujících činností a ochranu

veřejných zájmů. Ani v této věci neporušil zákonodárce princip

proporcionality.

 

Soudcem

zpravodajem byl soudce Jan Musil, ústavní stížnost byla projednána pod

sp. zn.: Pl. ÚS 14/09 a odlišná stanoviska uplatnily soudkyně Eliška

Wagnerová a Ivana Janů. Plný text nálezu včetně odlišných stanovisek je

k dispozici zde .

 

Jana Pelcová, tisková mluvčí

jana.pelcova@usoud.cz