Ústavní soud setrvává na své dosavadní judikatuře týkající se tzv. slovenských důchodů

14.02.2012

Ústavní soud, Brno, 14. února 2012 (TZ 8/12)

Ústavní soud dnes vyhlásil nález sp. zn. Pl. ÚS 5/12, kterým zrušil předchozí rozsudky Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a rozhodnutí ČSSZ, jimiž byl stěžovateli stanoven starobní důchod, aniž by však správní orgán a obecné soudy přihlížely k předchozí judikatuře Ústavního soudu ve věci tzv. slovenských důchodů.
 
Stěžovatel, občan ČR, byl zaměstnancem Československých státních drah s místem výkonu práce nejprve na území ČR a v letech 1969 až 1993 na Slovensku. ČSSZ stěžovateli přiznala starobní důchod ve výši, odpovídající odpracované době na území ČR, avšak nezohlednila výklad čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. října 1992, provedený v minulosti Ústavním soudem s ohledem na princip rovnosti občanů. Judikatura Ústavního soudu totiž doposud z tohoto principu dovozovala povinnost vyplácet k starobnímu důchodu tzv. vyrovnávací příspěvek do výše, jaký by osoba pobírala, pokud by se všechny doby odpracované na území bývalé československé federace posuzovaly podle českých právních předpisů a v českém důchodovém systému.
 
Této problematice se na základě předběžné otázky vznesené v jiném řízení Nejvyšším správním soudem věnoval Soudní dvůr EU, a to ve svém rozsudku C-399/09 ze dne 22. 6. 2011, Landtová proti ČSSZ. Ten dospěl k závěru, že judikatura Ústavního soudu ve věci slovenských důchodů se sice příčí zásadě zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, avšak je akceptovatelná tehdy, pokud by se stejné pravidlo výplaty vyrovnávacího příspěvku vztahovalo nejen na české státní příslušníky, ale též na migrující občany ostatních členských států EU. Na tento rozsudek reagoval rovněž český zákonodárce, který novelou zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, vložil do tohoto zákona ustanovení § 106a, jímž zakázal za doby důchodového zabezpečení získané před 1. 1.1993 podle československých právních předpisů, které se považují podle Smlouvy za doby důchodového zabezpečení Slovenské republiky, výplaty jakéhokoliv vyrovnání či dorovnání.
 
Ústavní soud se ve svém rozhodnutí nejprve vyjádřil k závěru plynoucímu z rozsudku Soudního dvora EU. Ústavní soud v úvodu rekapituloval všechna svá předchozí rozhodnutí, v nichž se vyjádřil ke vztahu mezi domácím a evropským právem, zejména akcentoval tezi (plynoucí též z doktríny německého Spolkového ústavního soudu), že ústavní soudy zůstávají i v podmínkách EU vrcholnými ochránci ústavnosti, a to i případně proti eventuálním excesům ze strany unijních orgánů. V tomto směru se Ústavní soud domnívá, že evropské nařízení regulující koordinaci důchodových systémů mezi členskými státy nelze vztahovat na zcela specifickou situaci rozpadu československé federace a důsledků z toho plynoucích, zejména s ohledem na to, že dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem na území dnešní SR nelze zpětně považovat za dobu zaměstnání v cizině (sociální zabezpečení po celou dobu existence federace navíc spadalo do federální působnosti). Ústavní soud proto vyjádřil přesvědčení, že vztahy sociálního zabezpečení a nároky z nich plynoucí neobsahují v případě tzv. slovenských důchodů cizí prvek, který je však podmínkou aplikace koordinačního nařízení. Tato problematika není srovnatelná s posouzením nároků ze sociálního zabezpečení s ohledem na zápočet dob získaných v různých státech, nýbrž jde o problematiku důsledků rozdělení federace a rozdělení nákladů na sociální zabezpečení mezi nástupnické státy.
 
Dle Ústavního soudu došlo ze strany SD EU k přehlédnutí těchto skutečností, které vedou jinak k závěru o nepoužitelnosti evropského práva na danou situaci. V důsledku toho došlo k excesu unijního orgánu a postupu ultra vires. Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že k nesprávnému závěru dospěl SD EU také s ohledem na nedostatečné, nesprávné a v tomto ohledu bezprecedentní vyjádření vlády ČR, která v řízení před SD EU sama uvedla, že judikatura Ústavního soudu porušuje evropské právo.
 
Pokud jde o novelu zákona č. 155/1995 Sb., Ústavní soud k ní uvedl, že jejím účelem byla implementace rozsudku ESD, který je však sám o sobě nesprávný, a tudíž v důsledku toho je takové domácí ustanovení zákona obsoletním (na základě právního principu, dle něhož odpadnutím účelu zákona zaniká samotný zákon). Ústavní soud proto uzavřel, že správní soudy a ČSSZ svými rozhodnutími porušily čl. 30 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
 
Odlišné stanovisko k výroku nálezu uplatnil soudce Jiří Nykodým.
 
Celý text nálezu je k dispozici zde .
 
Ivo Pospíšil, vedoucí analytického odboru