Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti Zoologické zahrady hl. m. Prahy ve sporu o užití loga ZOO Praha

27.01.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 7/2015

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti Zoologické zahrady hl. m. Prahy (dále jen stěžovatelka) a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Zatímco Městský soud v Praze žalobu vedlejšího účastníka zamítl, rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo stěžovatelce uloženo zdržet se do dvou měsíců od právní moci rozsudku užití autorského díla – logotypu ZOO Praha, vytvořeného vedlejším účastníkem na základě „Smlouvy o vytvoření díla“, uzavřené mezi ním a stěžovatelkou dne 1. 6. 1998, neboť soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva postrádá ujednání o odměně autora za šíření díla, neboť v ní byla výslovně dohodnuta jen odměna za vytvoření díla. Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporovala způsob, jakým obecné soudy interpretovaly smlouvu, zejména pak její čl. III bod 1, který zní: „Objednatel se zavazuje zaplatit autorovi za vytvořené dílo smluvními stranami výslovně dohodnutou částku 8 000 Kč, která je určena výší autorské odměny a nákladů na pořízení díla.“, a tvrdila, že smlouva obsahuje i platnou smlouvu o šíření díla ve smyslu § 22 zák. č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), protože dle ní je třeba předmětné ujednání vykládat podle skutečné vůle smluvních stran, kterou bylo uzavřít vedle smlouvy o vytvoření díla i smlouvu o jeho šíření, přičemž částka uváděná v čl. III bodu 1 Smlouvy představuje jak cenu (odměnu) za vytvoření díla, tak za jeho šíření.

Jádro posuzované věci spočívalo tedy v otázce, zda obecné soudy vyložily ujednání smluvních stran vadně, a to do té míry, že jejich postup je s to založit porušení ústavnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná.

Obecné soudy zcela pominuly, že již jen z termínu „za vytvořené dílo“, použitého ve smlouvě, plyne možnost, že si smluvní strany (jako právní laici) mohly zvolit terminologii odlišnou od autorského zákona, a vyšly při svém rozhodování ze zákonného významu pojmů „vytvoření díla“ a „šíření díla“ v duchu autorského zákona z roku 1965, přičemž se nezabývaly smluvním významem použitého pojmu. Tento formální výklad zákona z roku 1965 by bylo možno akceptovat do roku 1989, stěží však poté, co se zcela zásadním způsobem změnily společenské vztahy, na které se měly oba pojmy autorského práva z jiné historické doby aplikovat. Skutečnost, že smlouva neobsahuje termín „odměna za vytvoření díla“, ale „odměna za vytvořené dílo“, nutně otevírá možnost výkladu, podle kterého odměna mohla být smlouvou stanovena nejen za vytvoření díla (ve smyslu autorského zákona), ale i za jeho šíření.

Obecné soudy se tak budou muset pečlivě zabývat otázkou skutečné vůle účastníků smlouvy, přičemž za tímto účelem provedou posouzení obsahu smlouvy na základě metod gramatického, logického i systematického výkladu a zhodnotí provedené důkazy, eventuálně v potřebném rozsahu doplní dokazování.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 403/12 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu