Ústavní soud zamítl návrh skupiny poslanců na zrušení novely zákoníku práce a zákona o zaměstnanosti

30.05.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 50/2017

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) zamítlo návrh skupiny 54 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení § 52 písm. h), § 54 písm. d) ve slovech „nebo porušení jiné povinnosti zaměstnance stanovené v § 301a zvlášť hrubým způsobem [§ 52 písm. h)]", § 57, § 192 odst. 5 věty druhé, § 286 odst. 3 a 4 a § 313 odst. 2 ve slovech „nebo z důvodu porušení jiné povinnosti zaměstnance podle § 301a zvlášť hrubým způsobem" zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 365/2011 Sb. a ustanovení § 39 odst. 2 písm. b), včetně poznámky pod čarou č. 79, a ustanovení § 54 odst. 1 věty druhé ve slovech „a b)" zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 365/2011 Sb., neboť u žádného z napadených ustanovení nebyl shledán rozpor s ústavním pořádkem.

Skupina 54 poslanců navrhla Ústavnímu soudu zrušení výše uvedených částí zákonů. Poslanecký návrh směřoval proti dílčí novele zákoníku práce a zákona o zaměstnanosti, na jejímž základě může být dána zaměstnanci ze strany zaměstnavatele výpověď pro zvlášť hrubé porušení režimu dočasně práce neschopného zaměstnance, a to za současného vyloučení nároku na podporu v nezaměstnanosti z tohoto důvodu. Poslaneckým návrhem byla rovněž napadena nová právní úprava podmínek, za nichž působí u zaměstnavatele odborová organizace.

Ústavní soud se v rámci meritorního přezkumu nejprve zaměřil na podmínky působení odborové organizace u zaměstnavatele. Podle navrhovatelů do principu odborové rovnosti zasahuje nově zavedené pravidlo, podle něhož oborová organizace působí u zaměstnavatele a má právo jednat, jestliže alespoň její tři členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru. Takto nastavené podmínky dle navrhovatele nepřípustně omezují počet odborových organizací v podniku.

Ústavní soud však těmto výhradám nepřisvědčil. Ústavní soud dospěl k závěru, že do principu odborové rovnosti ještě není zasaženo, pokud zákonodárce podobně jako v případě spolků (§ 214 odst. 1 zák. č. 82/2012 Sb., občanský zákoník) vyžaduje, aby odborová organizace i na úrovni jednoho zaměstnavatele mohla působit a jednat jedině tehdy, má-li povahu dobrovolného sdružení nejméně tří osob. Vlastní realizace práva svobodně se sdružovat s jinými v odborových organizacích za účelem ochrany hospodářských a sociálních zájmů je svou povahou skupinovým právem, pro nějž platí, že jej lze využívat zásadně kolektivně. Koneckonců i kvůli nezbytnosti snadné tvorby vůle příslušné skupiny se evropská tradice shodla na potřebě existence alespoň tří osob. Tto však nelze považovat za omezení základního práva ve smyslu čl. 27 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nýbrž za omezení plynoucí z povahy daného práva a nelze to považovat ani za omezování počtu odborových organizací ve smyslu čl. 27 odst. 2 Listiny. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani to, že napadené ustanovení se vztahuje pouze na zaměstnance v pracovním poměru.

Dalším bodem přezkumu pak byla výpověď zaměstnanci pro porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce a vyloučení nároku na podporu v nezaměstnanosti z tohoto důvodu. Navrhovatel nepovažuje porušení povinností pojištěnce zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském pojištění za porušení pracovních povinností zaměstnance (tyto nejsou ani v přímé souvislosti s výkonem práce). Navrhovatel dále tvrdí, že napadená právní úprava otevírá prostor pro svévoli na straně zaměstnavatelů při ukončování pracovněprávního vztahu výpovědí, aniž by umožnila efektivní ochranu práva na práci a následné vyloučení propuštěného zaměstnance z nároku na podporu v nezaměstnanosti za odporující podstatě práva občanů na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud v této souvislosti považuje za potřebné nejprve připomenout zásadní změnu v systému nemocenského pojištění. V souvislosti s jeho úpravou provedenou zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ukládá zákoník práce od 1. 1. 2009 zaměstnavatelům povinnost poskytovat po určitou dobu od vzniku pracovní neschopnosti místo nemocenských dávek náhradu mzdy nebo platu (§ 192 odst. 1 zákoníku práce). „Výměnou“ za snížení sazby pojistného tak byla na zaměstnavatele přenesena část nákladů nemocenského pojištění. Zaměstnavatelům pak byla umožněna kontrola dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (§ 192 odst. 6 zákoníku práce). V případě porušení tohoto režimu přiznává ustanovení § 192 odst. 5 zákoníku práce zaměstnavateli oprávnění náhradu mzdy nebo platu snížit nebo neposkytnout. Náhrada mzdy je vyplácena z prostředků zaměstnavatele a nikoli státu. A právě tato skutečnost je rozhodující pro pochopení současné právní úpravy a posouzení ústavnosti napadených ustanovení.

Porušuje-li zaměstnanec své povinnosti v době dočasné pracovní neschopnosti, poškozuje tím svého zaměstnavatele. Nepracuje, neléčí se, a přesto požaduje od svého zaměstnavatele náhradu mzdy. Svého zaměstnavatele tak de facto „podvádí“. Dle Ústavního soudu proto nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnával člověka, který jej „podvedl“, snažil se jej připravit o peníze či jej jinak vážně poškodil. Proto Ústavní soud považuje možnost výpovědi z pracovního poměru v takovém případě za rozumnou. Podstatné je, že k výpovědi může zaměstnavatel přistoupit jen při zvlášť hrubém porušení povinností zaměstnance, tedy v nejvyšší možné intenzitě příslušného porušení. Tato úprava neotevírá prostor pro svévoli zaměstnavatelů, jak se domnívá navrhovatel. Zaměstnavatel musí předně velmi pečlivě posuzovat každý jednotlivý případ porušení právních povinností a všechny okolnosti a souvislosti. Bude muset správně posoudit intenzitu porušení povinnosti ze strany zaměstnance. Vzhledem k tomu, že zákon nedefinuje pojem „zvlášť hrubým způsobem“, bude to v případě sporu soud, který v každém jednotlivém případě posoudí, jak bude pojem definován. Nad rámec nezbytného odůvodnění Ústavní soud uvádí, že sem budou nejspíš spadat případy „hození se marod“ za účelem jiných aktivit, které jsou s pracovní neschopností neslučitelné, tj. např. vykonávání jiné výdělečné činnosti či rekreace. K neposkytnutí podpory v nezaměstnanosti v těchto případech pak Ústavní soud pouze dodává, že porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem jistě vyžaduje úmyslné zavinění. Jestliže se z tohoto důvodu stane zaměstnanec nezaměstnaným, je takovéto řešení přiměřeným a Evropským zákoníkem přímo předvídaným důsledkem. Stejně tak čl. 26 odst. 3 Listiny výslovně stanoví, že stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje občany, kteří nemohou své právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací vykonávat bez své viny. A právě tato tři poslední slova jsou rozhodující.

Odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu uplatnil soudce Jaroslav Fenyk, odlišné stanovisko k části výroku a odůvodnění uplatnili soudci Ludvík David, Pavel Rychetský a soudkyně Kateřina Šimáčková.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/12 včetně disentů je dostupný PDF zde (651 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu