Ústavní soud zamítl stížnost společnosti Pivovar Nymburk

27.10.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 97/2015

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítl ústavní stížnost stěžovatele Pivovar Nymburk, spol. s r. o., neboť neshledal, že by rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu došlo k porušení namítaných základních práv stěžovatele.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal po žalované České republice zaplacení částky 2 574 760 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ten měl spočívat v tom, že stěžovateli byl ze strany celního úřadu jakožto správce daně vydán nesprávný pokyn (sdělení) ohledně odečtu ztrát při stáčení piva. Stěžovatel takto postupoval, avšak na základě daňové kontroly mu byla dodatečně vyměřena spotřební daň z piva za zdaňovací období leden až prosinec 2005 v celkové výši 2 574 760 Kč. Stěžovatel se totiž v důsledku neuznání ztrát při stáčení piva do plechovek, jejichž uplatnění správce daně ve výše zmíněném pokynu navrhl, dostal do vyšší sazby daně. Proti platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto a následnou žádost o prominutí daně Ministerstvo financí zamítlo. Stěžovatel s poukazem na porušení svých základních práv, konktrétně práva na soudní ochranu, práva na náhradu škody, práva na právní pomoc a práva na rovnost účastníků, napadl rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností.

Jak vyplývá z rozhodnutí napadených ústavní stížností, závěry obecných soudů se rozcházejí v hodnocení, zda věc bylo nutno posuzovat v režimu odpovědnosti za nesprávný úřední postup (soud I. stupně) či v režimu odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí (dovolací soud). Odvolací soud pak dokonce dospěl k závěru, že zde chybí naplnění předpokladu (společného pro obě formy odpovědnosti), a to existence škody.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V daném případě se totiž mohly a měly námitky stěžovatele promítnout především do formy uplatnění žaloby ve správním soudnictví, o čemž byl stěžovatel výslovně poučen. Pominul-li stěžovatel tento prostředek, nechal otázku svého postupu podle předmětného sdělení ve vztahu k povinnosti doplatit spotřební daň otevřenou. V takové situaci tedy Ústavní soud bez ohledu na váhu, kterou by jinak mohl přikládat argumentace stěžovatele, nemůže na toto pole vstupovat, neboť v jeho kompetenci je posoudit, zda na tomto „poli“ byla dodržována ústavní pravidla daňového a soudního řízení. Posouzení zvláštních okolností celého daňového sporu stejně jako odstranění pochybností ohledně dodatečných platebních výměrů ve vazbě na předchozí sdělení není v pravomoci soudů rozhodujících o nárocích vyplývajících z odpovědnosti státu podle zák. č. 82/1998 Sb., což nelze vnímat jako přepjatý formalismus, ale důsledek respektování rozdílných kompetencí v oblasti veřejnoprávního a soukromoprávního soudnictví.

Ústavní soud tak uzavírá, že nedostatek využití pořadu správního soudnictví způsobuje, že otázka možných (příznivých) důsledků pro stěžovatele, jež míní nyní dosáhnout argumentací ve prospěch „nesprávného úředního postupu, měla být řešena již v původním daňovém řízení, a to včetně správně soudního přezkumu. Pokud se tak nestalo, v řízení odškodňovacím na téma nesprávného úředního postupu tak již učinit nelze, protože podobu takového správního rozhodnutí rozhodující obecný soud předjímat nemůže.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 3057/13 je dostupný PDF zde (243 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu