Ústavní soud zrušil část insolvenčního zákona

04.08.2010

Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2010 v plénu složeném

z místopředsedkyně Elišky Wagnerové a soudců Stanislava Balíka, Vlasty

Formánkové, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího

Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely

Židlické o návrhu Vrchního soudu v Olomouci na zrušení části ustanovení §

399 v odstavci 2 část věty druhé za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o

úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), takto:

 

 

           

Ustanovení § 399 v odstavci 2 část věty druhé za středníkem zákona

č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),

které zní: „jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li

insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na

oddlužení zpět“, se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

 

 

Odůvodnění:

 

I.

 

Rekapitulace návrhu

 

1.

Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2009 doručen návrh Vrchního soudu v

Olomouci na zrušení části ustanovení § 399 v odstavci 2 část věty druhé

za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). Napadené

ustanovení konstruuje právní fikci zpětvzetí návrhu na oddlužení

v případě, že se dlužník bez omluvy nedostaví na schůzi věřitelů,

svolanou k projednání způsobu oddlužení a k hlasování o jeho přijetí,

nebo jeho omluvu neshledá insolvenční soud důvodnou. Na toto ustanovení

dále navazuje § 394 odst. 2 insolvenčního zákona, dle nějž vezme

insolvenční soud zpětvzetí návrhu na vědomí rozhodnutím, které se

doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku, insolvenčnímu správci a

věřitelskému výboru a § 396 odst. 1 insolvenčního zákona, dle něhož je

důsledkem zpětvzetí návrhu na oddlužení řešení úpadku dlužníka

konkurzem. Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 21. 4. 2009

zrušil část ustanovení § 394 v odstavci 2 část věty za středníkem, které

znělo: „odvolání proti němu není přípustné“. Tento nález byl vyhlášen

ve Sbírce zákonů dne 9. 6. 2009 pod č. 163/2009 Sb.

 

2.

Navrhovatel uvedl, že vede pod sp. zn. KSOS 16 INS 4988/2008,

2 VSOL 87/2009 insolvenční řízení, v němž insolvenční soud aplikoval §

394 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 8. 6. 2009, a dále

ustanovení § 369 odst. 1 (zjevně míněn § 396 odst. 1) a § 399 odst. 2

téhož předpisu. Insolvenční řízení bylo zahájeno u Krajského soudu

v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), dne 8. 12.

2008, přičemž dlužník podal společně s insolvenčním návrhem i návrh na

povolení oddlužení. Krajský soud usnesením ze dne 20. 1. 2009 č. j. KSOS

16 INS 4988/2008-A-9 zjistil úpadek dlužníka, ustanovil insolvenčního

správce a povolil řešení úpadku oddlužením. Současně nařídil na den 5.

3. 2009 přezkumné jednání, které se mělo konat v 9.00 hod. v sídle

krajského soudu, a na shodné datum a místo svolal i schůzi věřitelů,

která měla proběhnout bezprostředně po ukončení přezkumného jednání.

Přestože byl dlužník řádně předvolán, na schůzi věřitelů se dne 5. 3.

2009 bez omluvy nedostavil. Krajský soud proto vydal téhož dne usnesení

č. j. KSOS 16 INS 4988/2008-B-12, kterým vzal na vědomí zpětvzetí návrhu

na povolení oddlužení, prohlásil na majetek dlužníka konkurz a rozhodl,

že konkurz bude projednáván jako nepatrný. Toto rozhodnutí napadl

dlužník v plném rozsahu odvoláním, v němž tvrdil, že mu v účasti na

schůzi věřitelů zabránil jeho špatný zdravotní stav, což prokazoval

potvrzením praktického lékaře ze dne 10. 3. 2009. Po navrhovateli

dlužník žádal, aby usnesení o prohlášení konkurzu na jeho majetek zrušil

a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby navrhovatel

sám rozhodl o oddlužení splátkovým kalendářem. Bez významu dle

navrhovatele není ani obsah úředního záznamu, vyhotoveného po skončení

schůze věřitelů insolvenčním soudcem, dle kterého byl dne 5. 3. 2009

v 10.00 hod. dlužník přítomen v advokátní kanceláři v Šumperku, kde

sdělil, že měl za to, že se přezkumné jednání i schůze věřitelů

uskuteční u Okresního soudu v Šumperku.

 

3. Navrhovatel

konstatoval, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08 vyslovil

právní názor, že protiústavnost ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního

zákona, část věty za středníkem, spočívala v jeho aplikačním propojení

na zjevně protiústavní část § 399 odst. 2, věta za středníkem, která

zní: „jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud

jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět“.

Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, že jednou ze základních zásad

ovládajících civilní proces je zásada dispoziční. Zpětvzetí návrhu na

povolení oddlužení je dispozitivním úkonem dlužníka a z jeho povahy

vyplývá, že nemůže být obsahem právní fikce, tj. nemůže být stanoveno,

že dlužník vzal návrh zpět, ačkoliv tak fakticky neučinil. Fikce

zpětvzetí návrhu konstruovaná ustanovením § 399 odst. 2, část věty za

středníkem, je proto dle citovaného nálezu v rozporu s povahou civilního

procesu.

 

4. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky

vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem

vysloveným v nálezu Ústavního soudu, a to nejen v konkrétní věci, jíž se

nález týkal, ale rovněž ve věcech, v nichž jsou řešeny otázky podobné

či totožné. Povinnost následovat při rozhodování dalších případů téhož

druhu „ratio decidendi“, tedy vyložená a aplikovaná nosná právní

pravidla (rozhodovací důvody) obsažená v nálezu, akcentoval Ústavní soud

v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04. Navrhovatel tedy reflektoval právní

názor stran fikce zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení vyslovený

v nálezu Pl. ÚS 42/08.

 

5. Na podporu argumentů

obsažených v předmětném nálezu navrhovatel odkázal na úpravu zpětvzetí

návrhu obsaženou v § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), ve vztahu,

k němuž judikatorní praxe dovodila, že ke zpětvzetí návrhu může dojít

pouze prostřednictvím úkonu, z nějž neplynou žádné pochybnosti o jeho

obsahu a smyslu a je tedy zcela nepochybné, že účastník řízení na

projednání svého návrhu, resp. jeho části, nemá zájem a je srozuměn

s tím, že o tomto návrhu nebude soudem rozhodováno. Zatímco občanský

soudní řád předpokládá srozumitelný a určitý projev vůle, prostý

jakýchkoliv podmínek, insolvenční zákon umožňuje, aby nastoupily účinky

zpětvzetí, aniž by projev vůle dlužníka tyto podmínky splňoval.

 

6.

Z takto vymezených důvodů dospěl navrhovatel k závěru, že ustanovení

§ 399 odst. 2 část věty druhé za středníkem insolvenčního zákona je

v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod (dále jen „Listina“). Jestliže je dispoziční oprávnění účastníka

řízení nahrazeno právní fikcí, v jejímž důsledku dochází na základě

nečinnosti účastníka či dokonce toliko na základě hodnotící úvahy soudu

k zastavení celého řízení, je taková konstrukce dle navrhovatele rovněž

v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny. Navrhovatel tedy v souladu s čl. 95

odst. 2 Ústavy České republiky a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním

soudu“), předložil věc Ústavnímu soudu, aby svým nálezem ustanovení §

399 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona zrušil dnem,

který v nálezu určí.

 

7. V závěru navrhovatel poukázal

na skutečnost, že insolvenční řízení nelze přerušit a že účinky

prohlášení konkurzu na majetek dlužníka nastaly zveřejněním příslušného

rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, a navrhl, aby Ústavní soud

projednal jeho návrh jako naléhavý ve smyslu § 39 zákona o Ústavním

soudu, neboť dalším postupem v rámci konkurzního řízení může dojít ke

změnám, které dlužníkovi znemožní původně povolené oddlužení. Nadto může

mít dle navrhovatele rozhodnutí o tomto návrhu, bude-li mu vyhověno,

význam i pro insolvenční řízení dalších dlužníků.

 

II.

 

Průběh řízení a rekapitulace vyjádření účastníků řízení

 

8.

V souladu s § 69 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud

Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České

republiky, aby se k návrhu vyjádřily.

 

9. Poslanecká

sněmovna prostřednictvím svého předsedy Ing. Miloslava Vlčka sdělila, že

návrh insolvenčního zákona byl projednán v prvém čtení dne 26. 10. 2005

jako tisk 1120 a následně byl přikázán ústavně právnímu výboru, který

se jím zabýval na svém zasedání dne 1. 12. 2005 a 20. 1. 2006, přičemž

jej doporučil schválit ve znění komplexního pozměňovacího návrhu,

obsaženého v usnesení výboru č. 235 (tisk 1120/1), kterým byl nově

upraven i § 399 odst. 2 insolvenčního zákona. Druhé čtení návrhu

proběhlo dne 27. 1. 2006 a pozměňovací návrhy v něm přednesené byly

zpracovány jako tisk 1120/2. Návrh zákona byl schválen ve třetím čtení

dne 8. 2. 2006 ve znění komplexního pozměňovacího návrhu ústavněprávního

výboru a dalších pozměňovacích návrhů. Zákon byl následně podepsán

příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č.

182/2006. Předmětné ustanovení nebylo pozdějšími novelizacemi tohoto

předpisu dotčeno.

 

10. Senát Parlamentu České republiky

v této souvislosti uvedl, že návrh zákona, jehož ustanovení bylo

navrženo ke zrušení, mu byl postoupen dne 28. 2. 2006 a organizační

výbor jej jako tisk č. 288 přikázal k projednání ústavněprávnímu výboru a

výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Návrh byl oběma výbory

projednán dne 15. 3. 2006, resp. 22. 3. 2006, přičemž oba shodně

doporučily přijetí zákona ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou.

Návrh zákona byl Senátem schválen na jeho 10. schůzi jako usnesení č.

416 ze dne 30. 3. 2006, z 54 přítomných senátorů a senátorek hlasovalo

pro přijetí zákona 49, nikdo nehlasoval proti a 5 přítomných se

hlasování zdrželo. K ustanovení, které je předmětem řízení před Ústavním

soudem, nebyla vedena žádná diskuze; institutu oddlužení se rozprava

týkala pouze co do možnosti jeho uplatnění v případě právnické osoby,

která není podnikatelem. V rámci schvalovacího procesu tedy nezazněl

žádný názor, jímž by bylo možné tvrzení navrhovatele o protiústavnosti §

399 odst. 2 insolvenčního zákona podpořit či naopak vyvrátit. Senát

projednal návrh zákona v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem, přičemž vycházel z většinového přesvědčení, že

zákon je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a s jejími

mezinárodními závazky. Je nyní na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost

předmětného ustanovení.

 

11. Všichni účastníci řízení vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

 

III.

 

Dikce napadeného ustanovení právního předpisu

 

12. Napadené ustanovení insolvenčního zákona zní:

 

§ 399

 

[….]

 

(2)

Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání na

schůzi věřitelů podle odstavce 1 do vlastních rukou s poučením o

nezbytnosti jejich účasti. Dlužník je povinen zúčastnit se takové schůze

osobně a zodpovědět dotazy přítomných věřitelů; jestliže se bez

omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou,

má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět.

 

[….]

 

IV.

 

Aktivní legitimace navrhovatele

 

13.

Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, dojde-li soud k závěru, že

zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním

pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Toto oprávnění je dále

konkretizováno v § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle nějž může

soud u Ústavního soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho

jednotlivých ustanovení. Podmínkou meritorního projednání takového

návrhu je naplnění dikce čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR v tom smyslu, že se

musí jednat o zákon, jehož má být při řešení věci použito, tzn. zákon

nebo jeho ustanovení, jež je navrhováno ke zrušení, mají být

navrhovatelem přímo aplikovány při řešení konkrétního sporu. Ústavní

soud shledal tuto podmínku naplněnou, neboť navrhovatel bude posuzovat

důvodnost odvolání dlužníka proti rozhodnutí insolvenčního soudu

vydaného právě z důvodu nastoupení účinků zákonné fikce zpětvzetí návrhu

obsažené v napadeném ustanovení. Skutečnosti, týkající se průběhu

insolvenčního řízení, si Ústavní soud ověřil ve spise krajského soudu

KSOS 16 INS 4988/2008, dostupném v elektronické podobě  na adrese https://isir.justice.cz  (insolvenční rejstřík).

 

14.

Pouze pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že závěr o oprávněnosti

navrhovatele není v rozporu s názorem vysloveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS

42/08, v němž Ústavní soud konstatoval, že týž navrhovatel nebyl

k podání návrhu na zrušení části § 399 odst. 2 insolvenčního zákona

aktivně legitimován (bod 22 nálezu). Citovaný právní názor vycházel

z konkrétní procesní situace, kdy zrušení předmětného ustanovení nebylo

zahrnuto v petitu návrhu a především kdy byla Ústavním soudem posuzována

otázka, zda je vůbec v kompetenci navrhovatele o odvolání meritorně

rozhodnout. Jinými slovy řečeno, pokud jde o nález sp. zn. Pl. ÚS 42/08,

navrhovatel se nacházel v situaci, kdy se musel vypořádat s otázkou

přípustnosti odvolání a nikoliv s otázkou jeho důvodnosti, proto v daném

okamžiku napadené ustanovení přímo neaplikoval. V nyní posuzované věci

byla ovšem, jak již bylo vyloženo, situace odlišná.

 

 

V.

 

Ústavní konformita legislativního procesu

 

15.

V rámci řízení o návrhu na zrušení zákona či jeho části Ústavní soud

zkoumá, zda byl napadený právní předpis přijat a vydán v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona

o Ústavním soudu). Jelikož ústavnost přijetí napadené části

insolvenčního zákona nebyla žádným z účastníků řízení zpochybňována,

ověřil Ústavní soud ústavní konformitu legislativního procesu toliko

formálně z veřejně dostupných zdrojů (http://www.psp.cz), přičemž

shledal, že veškeré stanovené postupy byly při přijímání napadeného

právního předpisu dodrženy. Ohledně průběhu legislativního procesu lze

v plném rozsahu odkázat na rekapitulaci provedenou účastníky řízení (bod

9 a 10 tohoto nálezu).

 

 

VI.

 

Právní hodnocení Ústavního soudu

 

16.

Ustanovení § 399 odst. 2 insolvenčního zákona ukládá dlužníkovi, jemuž

bylo povoleno oddlužení, povinnost zúčastnit se schůze věřitelů a

zodpovědět jejich dotazy; s neomluvenou neúčastí dlužníka zákon spojuje

sankci v podobě nastoupení účinků fikce zpětvzetí návrhu. V důsledku

uplatnění fikce ztrácí dlužník možnost řešit úpadek oddlužením a je na

něj prohlášen konkurz (§ 396 odst. 1 insolvenčního zákona). Zpětvzetí

návrhu vezme insolvenční soud na vědomí usnesením (§ 394 odst. 2

insolvenčního zákona).

 

17. Ústavní soud se již

komplexem ustanovení, upravujících důsledky zmeškání schůze věřitelů

dlužníkem, jemuž bylo povoleno oddlužení, zabýval v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 42/08, publikovaném pod č. 163/2009 Sb., jehož

prostřednictvím zrušil ustanovení § 394 v odstavci 2. část věty za

středníkem insolvenčního zákona, které vylučovalo odvolání proti

usnesení, jímž bylo zpětvzetí návrhu soudem vzato na vědomí. Ústavní

soud v citovaném nálezu konstatoval, že se z hlediska zachování práva

insolvenčního dlužníka na spravedlivý proces jeví nezbytným, aby proti

rozhodnutí soudu, vydanému na základě fikce zpětvzetí návrhu dle § 399

odst. 2 insolvenčního zákona, existoval opravný prostředek, a to jak za

účelem nápravy zjevných přehlédnutí, která se mohou v činnosti soudu

vyskytnout (omluva dlužníka je vložena do jiného spisu), tak i z důvodu

možné vázanosti nastoupení účinků fikce na hodnotící úsudek

insolvenčního soudu (neshledá-li insolvenční soud omluvu důvodnou).

 

18. Ústavní soud současně podrobil kritice konstrukci zákonné fikce obsažené v § 399 odst. 2 insolvenčního zákona: „Civilní

proces spočívá mimo jiné na dvou základních zásadách - zásadě

dispoziční a zásadě projednací. Úzký vzájemný vztah soukromého práva

hmotného a veřejného občanského práva procesního je nejlépe vyjádřen

právě zásadou dispoziční. Smyslem a účelem civilního práva procesního je

poskytovat ochranu subjektivním soukromým právům, tj. veřejné občanské

procesní právo slouží soukromému právu hmotnému, a pokud tento svůj úkol

neplní, ztrácí svůj význam. Vzájemné funkční vazby soukromého práva

hmotného, jež je postaveno na autonomii vůle účastníků soukromoprávních

vztahů a veřejného občanského práva procesního, se promítají do oblasti

práva procesního především prostřednictvím dispoziční zásady, která

ovládá civilní proces. Dispoziční zásada představuje specifické

promítnutí soukromoprávní autonomie vůle do oblasti civilního procesu.

Stranám je dáno, aby svobodně, v souladu se zásadou dispoziční,

nakládaly jak řízením, tak i předmětem řízení. Procesní práva, která

jsou odvozena ze zásady dispoziční, jsou vyhrazena výlučně nositelům

těchto práv formou dispozičních procesních úkonů; z povahy těchto

dispozitivních procesních úkonů vyplývá, že nemohou být obsahem právní

fikce, tj. nemůže být stanoveno, že někdo vzal návrh zpět, ačkoliv tak

neučinil. Právní konstrukce fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení je v

rozporu s povahou civilního procesu, což platí nejen pro civilní sporný

proces, ale pro jakýkoliv druh civilního soudního řízení, tj. i pro

insolvenční řízení. Dispoziční právní úkon nemůže být obsahem právní

fikce, aniž by tím byla porušena zásada dispoziční, na jejímž základě je

civilní proces budován, a v konečném důsledku též zásada autonomie

vůle. Jak konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 167/04,

„autonomie vůle a svobodného individuálního jednání“ je na úrovni

ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Čl. 2

odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi

představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči

jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních)

uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně

formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí

reflektovat toliko požadavek, spočívající v zabránění jednotlivci v

zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li

legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání

jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální

náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy

ČR). Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Ve své

druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo

jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho

osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním

jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Čl. 2

odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo

jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této

dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o

subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány

státní moci jsou proto povinny při aplikaci jednoduchého práva současně

normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2

odst. 4 Ústavy ČR jako objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž

tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle,

jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi."

Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo

interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o

urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně

však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon

účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání.

Proto se ve všech vyspělých právních řádech používají např. instituty

domněnek výlučně při zjišťování skutkového stavu, tj. při objasňování a

zjišťování rozhodných skutkových okolností. Urychlovací instituty (např.

kontumační rozsudek nebo prekluzívní lhůty) se tak užívají výlučně v

oblasti, na níž dopadá zásada projednací, a není možné v zájmu

urychlování řízení užívat tyto prostředky pro dispozici řízením a

předmětem řízení. Funkcí právní fikce není zpravděpodobnění určitých

rozhodných skutečností, tím méně se fikce nemůže vztahovat na základní

právo procesní strany disponovat řízením a předmětem řízení (srov. blíže

Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení §

114b o. s. ř. Bulletin Advokacie, č. 2/2002, str. 28 - 36).“ (bod 20 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/08).

 

19.

Ústavní soud taktéž zdůraznil, že fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení

je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelná tím spíše, že nejde o

pouhý procesní úkon, kterým účastník disponuje řízením, ale má zásadní

hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele (následné prohlášení

konkurzu). Pouze nedostatek aktivní legitimace navrhovatele v řízení

vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 42/08 zabránil Ústavnímu soudu, aby již tehdy

zrušil nyní napadenou část ustanovení § 399 odst. 2 insolvenčního

zákona (srov. bod 22 citovaného nálezu).

 

20. Ústavní

soud neměl žádný důvod se od výše uvedených závěrů odchýlit, proto

konstatoval, že ustanovení § 399 v odstavci 2 část věty druhé za

středníkem, jež prostřednictvím fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení

odnímá účastníku konkurzního řízení možnost dispozice s řízením, je

v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České

republiky, jakož i s čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež rozhodl dle § 70

odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že se toto ustanovení ruší dnem

vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

 

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

 

 

V Brně dne 27. července 2010

 

                                                                                               Eliška Wagnerová, v. r.

                                                                                          místopředseda Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení:

V. Matulová