Ústavní soud zrušil rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace

26.06.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 42/14

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Ivana Janů) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 16. dubna 2013, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem požádat o poskytnutí azylu a zároveň se právní cestou domáhat, aby příslušný orgán veřejné moci o takovéto žádosti rozhodl, jež je obsaženo v čl. 43 Listiny, a zásadou non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ministra spravedlnosti, kterému předcházela rozhodnutí soudů o tom, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání je přípustné, bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace podle zatýkacího rozkazu Hlavního okresního soudu ve Volgogradě ze dne 19. 11. 2010, a to pro spáchání trestného činu podvodu. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že rozhodnutí ministra spravedlnosti bylo neoprávněné, neboť byl v době vydání žadatelem o udělení azylu v České republice.

Ústavní soud konstatoval, že se předmětnou problematikou zabýval v nálezu jiného stěžovatele, vedeného pod sp.zn. III. ÚS 665/11, jenž reflektoval právní závěry, vyslovené ve stanovisku pléna sp.zn. Pl. ÚS-st. 37/13, kde se Ústavní soud vyjádřil i k otázce vztahu extradičního řízení a řízení o udělení mezinárodní ochrany (azylu).

Zákonodárce vymezil správní řízení o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu, které je vedeno před Ministerstvem vnitra, a soudní řízení o přípustnosti vydání podle § 397 trestního řádu, jako dvě samostatná a vzájemně nepodmíněná řízení, z nichž každé sleduje jiný účel. Může nastat i situace, kdy správní orgán rozhodne o žádosti o udělení mezinárodní ochrany až poté, co soud vyslovil, že vydání je přípustné. Její vznik je třeba připustit již z toho důvodu, že soud nemá povinnost vyčkat skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a o přípustnosti vydání může rozhodnout i v jeho průběhu. Platí, že správní orgán nebude v dalším řízení vázán v něm učiněnými skutkovými a právními závěry soudu, a bude moci otázku důvodnosti předmětné žádosti posoudit zcela samostatně. Není přitom vyloučeno, aby rozhodl o udělení mezinárodní ochrany z důvodů, které soud nepovažoval za postačující pro závěr o nepřípustnosti vydání. Na rozdíl od soudu, který mohl o přípustnosti vydání rozhodnout před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany, ministr spravedlnosti nemůže povolit vydání do doby, než bude toto řízení pravomocně skončeno, včetně případného navazujícího soudního přezkumu.

V projednávané věci však bylo zjištěno, že ministr spravedlnosti vydal napadené rozhodnutí v době, kdy nebylo skončeno řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. Ministr spravedlnosti tímto rozhodnutím umožnil, aby byl stěžovatel v důsledku realizace vydání zbaven možnosti domáhat se účinným způsobem a za stejných podmínek projednání žádosti o mezinárodní ochranu, přitom výsledek tohoto řízení byl přitom relevantní i ve vztahu k řízení o vydání, neboť vyhovění žádosti stěžovatele by znemožnilo jeho vydání.

Rovněž ta okolnost, že stěžovatel již byl k trestnímu stíhání do Ruské federace vydán, nemůže mít vliv na vyhovující výrok Ústavního soudu, který shledal porušení stěžovatelových základních práv, a nezbylo mu proto, než aby je vyslovil, neboť i do značné míry akademický výrok má v oblasti ústavně zaručených práv svůj význam a plní vůči cizinci také možnou reparační funkci.

Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2211/13 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu