Ústavní soud zrušil rozhodnutí ministra spravedlnosti povolující vydání někdejšího čečenského bojovníka k trestnímu stíhání do Ruské federace

24.09.2013

Ústavní soud dnes vyhlásil nález, kterým navázal na nedávné stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 (vyhlášeno pod č. 262/2013 Sb.) a zrušil napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti, jímž bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace.

Ústavní soud, Brno, TZ 45/13

Orgány Ruské federace žádaly o vydání stěžovatele, který se účastnil ve velitelské funkci bojů v první rusko-čečenské válce (1994 – 1996), a to k trestnímu stíhání vedenému pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy, resp. najmutí jiné osoby k provedení vraždy. Obecné soudy, které nejprve rozhodovaly o přípustnosti vydání, dospěly k závěru, že stěžovateli jako stoupenci čečenské nezávislosti hrozí v případě vydání pronásledování a zhoršení jeho postavení v trestním řízení. Tento závěr však odmítl Nejvyšší soud jako nedostatečně zdůvodněný a v dalších řízeních dospěly obecné soudy k závěru opačnému a shledaly přípustnost vydání. Následně ministr spravedlnosti rozhodl o povolení vydání.

Toto rozhodnutí však dosud nebylo realizováno, neboť na základě žádosti stěžovatele přijal Evropský soud pro lidská práva předběžné opatření zamezující jeho vydání do doby, než bude rozhodnuto o jeho stížnosti, kterou podal současně s žádostí o předběžné opatření. Stejně tak odložil vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti i Ústavní soud, a to při řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 18. 3. 2011.  

Stěžovatel však v době, kdy o přípustnosti vydání rozhodovaly obecné soudy, podal dne 28. 1. 2009 žádost o udělení mezinárodní ochrany. O ní rozhodovalo ministerstvo vnitra, naposledy rozhodnutím ze dne 5. 4. 2013, jímž mezinárodní ochranu neudělilo. Toto rozhodnutí je napadeno v řízení před Městským soudem v Praze, které dosud probíhá.

Za této skutkové a právní situace dospěl Ústavní soud k závěru, že ministr spravedlnosti rozhodl o povolení vydání, aniž by vyčkal rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany, resp. rozhodnutí správních soudů o přezkumu tohoto rozhodnutí ministerstva vnitra, čímž porušil základní práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a práva požádat o poskytnutí azylu garantovaného v čl. 43 Listiny ve spojení se zásadou non-refoulement obsaženou v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

Vycházeje z předchozího stanoviska pléna Ústavní soud v nálezu uvedl, že rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání a rozhodování ministerstva vnitra o udělení mezinárodní ochrany jsou dvě samostatná a vzájemně nepodmíněná řízení, z nichž každé sleduje jiný účel. Soudy proto nemají povinnost vyčkat skončení řízení o mezinárodní ochraně a o přípustnosti vydání mohou rozhodnout i v jeho průběhu. Jiná povinnost však stíhá ministra spravedlnosti, který nemůže povolit vydání do doby, než bude řízení o mezinárodní ochraně skončeno, včetně navazujícího soudního přezkumu rozhodnutí ministerstva vnitra. V opačném případě je totiž stěžovateli upřena možnost, aby byla projednána jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany, a v případě realizace vydání by došlo k porušení zásady non-refoulement, která má jako lidskoprávní závazek přednost před závazkem státu vydat k trestnímu stíhání.

Soudcem zpravodajem v této věci byl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský; žádný z rozhodujících soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

Celý text nálezu je ke stažení zde .

 

 

Ivo Pospíšil
generální sekretář Ústavního soudu