Uznání cizího rozhodnutí neznamená převzetí pravidel cizího státu pro podání a projednání žádosti o podmíněné propuštění

17.01.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 5/2017

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítl ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni a usnesení Okresního soudu v Sokolově, neboť těmito rozhodnutími nebyla porušena jeho ústavně zaručená práva.

Stěžovatel v současné době vykonává trest doživotního odnětí svobody, který mu byl uložen soudy Spolkové republiky Německo v dubnu 1998 za pokus o loupežnou vraždu. V březnu 1995 se pokusil vykrást klenotnictví s dalším spolupachatelem, který postřelil stěžovatelem poskytnutou zbraní klenotníka. Ten po průstřelu hlavy přežil pouze díky včasnému odbornému lékařskému zákroku, avšak s doživotními zdravotními následky. Stěžovatel byl poté z Německa vyhoštěn a bavorské ministerstvo spravedlnosti požádalo v roce 2007 Českou republiku o převzetí výkonu trestu stěžovatele, ve své žádosti přitom vyslovilo očekávání, že výše trestu nebude změněna a poukázalo na to, že nejkratší délka trestu, kterou musí stěžovatel podle německého práva vykonat, je patnáct let. České soudy v roce 2009 odsuzující rozhodnutí německého soudu uznaly. Stěžovatel se u Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni neúspěšně domáhal podmíněného propuštění z výkonu trestu, soudy se však žádostí stěžovatele věcně nezabývaly, neboť ji považovaly za předčasnou. Stěžovatel totiž v době podání žádosti vykonal přibližně šestnáct a půl roku trestu odnětí svobody, ale trestní zákoník neumožňuje podmíněné propuštění doživotně odsouzené osoby dříve než po vykonání dvaceti let tohoto trestu (§ 88 odst. 5 trestního zákoníku). Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že pokud se soudy odmítly věcně zabývat jeho žádostí o podmínečné propuštění, porušily tím jeho právo na soudní ochranu. Domnívá se totiž, že v důsledku jeho předání do České republiky a aplikací české právní úpravy došlo k nepřípustnému zhoršení jeho postavení, rovnající se fakticky novému trestu.

Klíčová otázka celého případu spočívala v tom, zda stěžovatel požívá (či alespoň může požívat) ústavní právo na věcné projednání jeho žádosti o podmíněné propuštění ještě před uplynutím doby zakotvené v ustanovení § 88 odst. 5 trestního zákoníku. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv. Trest odnětí svobody na doživotí uznaný soudní mocí České republiky se vykonává podle právního řádu České republiky, který je rovněž rozhodný pro stanovení podmínek pro podmíněné propuštění podle § 88 odst. 5 trestního zákoníku. Rozhodování o uznání či přeměně trestu vysloveného cizozemským soudem a rozhodování o podmínkách výkonu takového trestu jsou podle čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odlišné věci. Ústavní stížnost směřující proti nevyhovění žádosti o podmíněné propuštění proto nemůže být prostředkem ke zpochybnění předchozího rozhodnutí o vině a trestu, stejně jako rozhodnutí o uznání odsuzujícího rozsudku cizího státu. Uznání cizího rozhodnutí neznamená převzetí pravidel cizího státu pro podání a projednání žádosti o podmíněné propuštění; jak uznání cizího rozhodnutí, tak jeho výkon podle právního řádu České republiky je projevem svrchovanosti státní moci, neupravuje-li žádný zvláštní mezinárodní závazek s aplikační předností tuto otázku odlišně. Výměrou trestu doživotí je z povahy věci délka života pachatele (tzv. zásada life means life), která je proto stejná bez ohledu na to, zda tento trest byl uložen v České republice nebo jiném státě. Možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí je otázkou tzv. podústavního práva, které však nemůže možnost podmíněného propuštění zcela popřít, neboť by to bylo v rozporu s požadavkem respektování lidské důstojnosti. Možnost (oprávnění) požádat o podmíněné propuštění tak nelze ztotožňovat s nárokem na možné propuštění, přičemž podmínka uplynutí dvaceti let není předmětem uvážení soudu, na rozdíl od ostatních podmínek, které stanoví § 88 odst. 5 trestního zákona.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1698/14 je dostupný PDF zde (290 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu