Ve výjimečných případech může být určovací žaloba přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění křivd

11.08.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 87/2016

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, právo na respektování soukromého a rodinného života a právo dědit majetek.

Prarodiče stěžovatele nabyli pozemek s domem (dále jen nemovitosti) na základě kupní smlouvy v roce 1906. Tyto nemovitosti jim byly zkonfiskovány jako židovský majetek Německou říší ke dni 30. 12. 1943, oni sami zahynuli ve vyhlazovacím táboře. Po skončení 2. světové války byl na základě dekretu prezidenta republiky majetek po stěžovatelových prarodičích zkonfiskován ve prospěch Československé republiky, neboť byl označen jako majetek bývalé Německé říše. Zkonfiskované nemovitosti byly později odevzdány do vlastnictví obce, následně byly převedeny na ministerstvo vnitra a nyní se v nich nachází služebna Policie České republiky.

Stěžovatel se poté, co neúspěšně žádal ministerstvo vnitra o mimosoudní vyřešení situace a její nápravu, prostřednictvím žaloby domáhal proti České republice, Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje určení, že vlastníky nemovitostí byli ke dni úmrtí, tj. ke dni 26. 10. 1942, jeho prarodiče, každý z jedné ideální poloviny. V řízení prokázal, že všichni členové jeho rodiny včetně rodičů zemřeli za války násilnou smrtí v souvislosti s rasovou perzekucí a stal se tak univerzálním dědicem. Samotný stěžovatel koncentrační tábor, do kterého byl odeslán ve čtyřech letech, přežil. O nemovitostech svých prarodičů neměl ani ponětí a dozvěděl se o ní v zásadě náhodou v době, kdy všechny lhůty podle restitučních předpisů již uplynuly. Z toho důvodu uplatnil místo toho určovací žalobu, kterou opřel o skutečnosti dvojí absolutně neplatné konfiskace majetku Velkoněmeckou říší a Československým státem, o okolnosti zvláštního zřetele hodné, dané rasovou perzekucí, a naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez tohoto určení nemůže být obnoveno dědické řízení.

Okresní soud stěžovateli vyhověl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel bez své viny nemohl využít cestu restitučních předpisů, a v daném výjimečném případě není pro důvody zvláštního zřetele hodné, v situaci kolize restitučních předpisů s obecnou právní úpravou, vyloučeno uplatnit nárok určovací žalobou. Individuální okolnosti případu spatřoval okresní soud zejména v tom, že stěžovatel o existenci nemovitostí nevěděl a vědět nemohl s ohledem na svůj nízký věk po návratu z koncentračního tábora, ve skutečnosti, že všichni jeho příbuzní ze strany prarodičů během války zemřeli a rovněž proto, že jeho nevědomost o existenci tohoto majetku spoluzapříčinil sám stát. Po odvolání žalovaného však krajský soud žalobu stěžovatele zamítl a stanovil mu povinnost zaplatit náklady řízení. Stěžovatel podle odvolacího soudu přece jen mohl svůj nárok uplatnit podle restitučních předpisů, neboť mu v tom nebránila žádná objektivní skutečnost, a z toho důvodu je určovací žaloba vyloučena. Nejvyšší soud se k závěrům odvolacího soudu v podstatě přiklonil, když odmítl stěžovatelovo dovolání.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Ústavní soud nejprve v souladu se svým stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 posuzoval, zda stěžovatel obchází svým postupem restituční předpisy, zda těchto předpisů mohl reálně využít, nebo mu nezbylo nic jiného, než se majetku domáhat určovací žalobou, a ztotožnil se závěry okresního soudu, že stěžovatel uvedl dostatečně silné důvody, pro něž nemohl svá práva uplatnit v rámci restitucí.

Neznamená to, že každý, kdo tvrdí, že o majetku podléhajícím restitučním předpisům nevěděl, má otevřenou cestu k uplatnění určovací žaloby, protože ve většině případů skutečně převáží zásada vigilantibus iura scripta sunt, tedy bdělým náležejí práva. Ve zkoumaném případě se však vyskytují okolnosti takového charakteru, že by bylo nespravedlivé na tomto přísném principu setrvat.

Je navíc zjevné, že první konfiskace majetku, provedená z rasových důvodů nacistickou Německou říší, je nulitním aktem, jehož vady dosahují takové úrovně, že nelze vůbec mluvit o právním aktu, nikoho nezavazuje a nikdo není povinen ho respektovat. Bez jakýchkoliv eufemismů nutno konstatovat, že se jednalo o zbavení majetku v důsledku totalitním státem organizované a dokonané loupežné vraždy.

Nárok stěžovatele ve své podstatě nesměřuje jen k nápravě majetkové křivdy, ale zahrnuje i požadavek na navrácení části rodinné identity, protože po prarodičích stěžovateli a dalším jeho příbuzenstvu nezůstala ani jediná památka. Jelikož soudy všech stupňů, rozhodující ve věci, tento aspekt případu zcela přehlédly, došlo také k porušení stěžovatelova základního práva na respektování soukromého a rodinného života.

Ústavní soud uzavírá, že určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 – 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 3943/14 je dostupný PDF zde (323 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu