Výjimka z povinnosti platit odvod za trvalé odnětí zemědělské půdy z půdního fondu zůstává státu i nadále

23.03.2016

Ústavní soud, Brno,  29/2016

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zamítlo návrh skupiny 38 senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení § 11a odst. 1 písm. b) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 41/2015 Sb., ve slovech „ve vlastnictví státu“.

Napadené ustanovení stanoví výjimku z povinnosti platit odvod za trvalé odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu pro stavby pozemních komunikací, která se vztahuje výhradně na komunikace ve vlastnictví státu, tedy pojmově na dálnice a silnice I. třídy. Naproti tomu zakotvuje naopak povinnost platit odvody pro stavby pozemních komunikací II. a III. třídy, které jsou ve vlastnictví krajů, a stavby místních komunikací ve vlastnictví obcí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že konkrétnímu zkoumání, zda v důsledku napadeného ustanovení dochází k porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace, resp. ochrany vlastnického práva a míry jeho omezení brání závažný zájem, a sice závazek státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a chránit přírodní bohatství podle čl. 7 Ústavy České republiky. Pokud by Ústavní soud napadené ustanovení ve slovech „ve vlastnictví státu“ zrušil, fakticky by podstatným způsobem rozšířil okruh výjimek z placení odvodů z pozemních komunikací ve vlastnictví státu na veškeré pozemní komunikace, jak ve vlastnictví krajů či obcí, tak ve vlastnictví soukromých osob. Znamenalo by to v konečném důsledku mj. osvobození od placení odvodů pro účelové komunikace, které slouží vlastníkům přilehlých nemovitostí, jako jsou např. kancelářské budovy, obchodní centra a jiné objekty sloužící k podnikání, či na veřejně nepřístupné účelové komunikace, třeba odstavné či parkovací plochy, které se nacházejí v uzavřených areálech a podléhají využití podle rozhodnutí vlastníka.

Dále Ústavní soud konstatuje, že odvody sice pojmově nepřestavují peněžité plnění s charakterem daně, nicméně převážná část z nich ve výši 55 % je příjmem státního rozpočtu. Jedná se tedy o fiskální příjem a napadená právní úprava náleží do prostoru, ohledně kterého je Ústavní soud povolán postupovat velmi zdrženlivě a zasahovat do něj pouze při závažných důvodech. Kromě toho se jedná o prostředky, které by byl stát v podstatné části povinen hradit sám sobě.

K výroku i odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce David Uhlíř.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/15 včetně disentu je dostupný PDF zde (309 KB, PDF).

 

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu