Výše výživného pro rodiče s nadstandardními příjmy by měla mít určité hranice

22.12.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 113/2015

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na výchovu jeho dětí zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

V řízení před soudem prvního stupně byl tehdy nezletilý syn stěžovatele svěřen do střídavé výchovy rodičů a stěžovateli bylo stanoveno výživné do budoucna pro dobu po rozvodu manželství ve výši 100.000 Kč měsíčně s tím, že 30.000 Kč bude splatných k rukám matky a zbývajících 70.000 Kč na účet nezletilého. Kromě toho bylo soudem rozhodnuto o výživném zpětně od července 2008 do března 2014, dluh na výživném činil celkem 10.160.000 Kč, soud tuto částku rozložil do dvou splátek – první splátka 2.160.000 Kč k rukám matky do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a druhá splátka 8.000.000 Kč splatná nejpozději ke dni zletilosti syna na jeho účet v bance. Odvolací soud změnil prvostupňový rozsudek tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit na dlužném výživném částku 8.000.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet nezletilého syna. Oba soudy vycházely při stanovení výše vyživovací povinnosti stěžovatele zejména z toho, že podle zákona má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Stěžovatel obě rozhodnutí obecných soudů napadl ústavní stížností s poukazem na to, že se jedná o enormně vysokou částku, jejíž výše byla určena mechanicky a za jediné kritérium sloužila shodná životní úroveň s rodiči, aniž by se soudy zabývaly tím, jaká je současná životní úroveň nezletilého a co je skutečně jeho nejlepším zájmem.

V předmětném případě považuje Ústavní soud za podstatné především posouzení toho, zda lze v nejlepším zájmu dítěte a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, výši výživného, včetně tvorby úspor, limitovat určitou horní hranicí či nikoliv. V této souvislosti provedl Ústavní soud komparaci právní úpravy v okolních státech (na Slovensku, v Polsku, v Německu a v Rakousku), z níž vyplynulo, že v žádném z vybraných států není maximální výše výživného stanovena zákonem. Ovšem například v rakouské judikatuře osoby s nadstandardními příjmy tvoří zvláštní kategorii případů, přičemž existuje něco jako „luxusní hranice“, která má sloužit jako korekce přespříliš vysokého výživného, jež by nebylo výchovné. Bylo zjištěno, že zatímco se některé sousední státy zaměřují ve své právní úpravě či judikatuře na poměrně sofistikované návody na výpočet výživného, v České republice je ponecháno na soudci, aby v každém individuálním případě přezkoumal okolnosti případu, zejména pak možnosti, schopnosti a majetkové poměry rodičů a následně přiznal tomu odpovídající výši výživného.

Obecné soudy vyšly ze tří zákonných hledisek: jedná se o odůvodněné potřeby oprávněného, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Z tohoto úhlu pohledu není rozhodnutím čeho vytknout. Dle názoru Ústavního soudu by však obecné soudy při stanovování výše výživného neměly odhlížet od obecných racionálních a mravních hledisek, případně práv rodičů plynoucích z jejich rodičovské odpovědnosti. Jinými slovy, to, že povinný je objektivně schopen plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by se mu jí mělo bez dalšího dostat.

Z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod mj. vyplývá, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, podrobnosti stanoví zákon – dříve § 31 odst. 1 zákona o rodině, dnes § 858 občanského zákoníku. Podle Ústavního soudu přitom nelze, při zachování obecně uznávaných společenských hodnot a standardů, rodiči do tohoto práva jakkoliv zasahovat. V procesu utváření životních hodnot a určitého světonázoru dítěte je role rodiče zcela nezastupitelná. Lze si pochopitelně představit i situaci, kdy by se rodič snažil prosadit natolik asketický způsob života, že by jím mohlo docházet k omezování vývoje mladého člověka, nicméně v nyní projednávaném případě je zcela zřejmé, že se otec snaží plně rozvinout potenciál schopností svého potomka, který sám uvádí, že nedostatkem v žádném směru netrpí.

Ústavní soud považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice. Soudce, který ve věci výživného rozhoduje, by tak neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem.

Podstatou shodné životní úrovně je pak to, aby se na všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při využívání rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň obdobné. Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Je právem rodičů rozhodnout, s kolika penězi má jejich dítě v tom kterém věku samo hospodařit. Naučit dítě hodnotě peněz a vštípit mu, že nic není zadarmo a „bez práce nejsou koláče“, je bezesporu významnou částí výchovy, které rodiče nemohou být státem zbaveni.

Podle názoru Ústavního soudu není povinností rodičů v průběhu období, kdy jsou povinováni svým dětem výživou, snažit se je v maximální možné míře finančně zajistit i pro další část života, a to ani v případě, že by toho byli díky své majetkové situaci schopni. Dle obecné lidské zkušenosti zajištění příliš velkými jistotami může vést u dětí ve svém důsledku k pravému opaku, a to k deformaci základních životních hodnot. Vytvoření finančních rezerv či úspor by tak mělo být v zásadě takové, aby dítě nepřišlo o přirozenou životní motivaci nutící člověka drát se o svůj vlastní úspěch a místo v životě. Je pochopitelné, že by se měl rodič snažit být svému dítěti oporou, nicméně tato by se v konečném součtu dober neměla stát pomyslnou duchovní žebráckou holí, odsuzující relativně mladého člověka k životu odtrženému od reality.

Ústavní soud tedy uzavírá, že nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na stránku jeho materiálního zajištění, ale je třeba jej vnímat jako výsledek poměřování materiálních a nemateriálních hodnot.

V rodině právních věcech zpravidla není přípustné dovolání a Nejvyšší soud je zde v podstatě vyloučen z možnosti sjednocovat judikaturu. Ačkoliv tedy nelze obecným soudům klást k tíži, že v projednávaném případě samy nepřistoupily k limitaci výživného, podle názoru Ústavního soudu došlo k porušení práva stěžovatele vychovávat své dítě. Je na obecných soudech, aby ve věci znovu rozhodly. Při dalším rozhodování je nutno vzít v potaz řadu hledisek, která mohou mít vliv na stanovení výše výživného (individuální potřeby dítěte, náklady na studium, školné, náklady na sociální a kulturní vyžití, obecnou životní úroveň ve společnosti, jakož i přiměřenou míru úspor, a to s ohledem na hypotetické náklady na studium či pořízení přiměřeného bydlení).

Text nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 je dostupný PDF zde (301 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu