Zájem dítěte je důležitější než stabilita výchovného prostředí

02.10.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 66/14

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zrušil rozsudky okresního a krajského soudu v Ostravě, kterými byl zamítnut návrh otce na svěření dětí do střídavé péče, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti garantované čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel původně při rozchodu s matkou v roce 2010 souhlasil se svěřením dětí do její péče, neboť v té době pracoval v Anglii a jeho starší syn započal školní docházku v Česku. I přesto však využíval styk s dětmi v rozsahu tří dnů ve čtrnáctidenních cyklech. Po ukončení svého pracovního poměru v Anglii a návratu do Česka v roce 2012 stěžovatel požádal o svěření dětí, kterým v té době bylo 4 a 8 let, do střídavé péče.

Okresní i krajský soud však jeho návrh zamítly, neboť neshledaly, že jeho návrat z Anglie představuje zásadní změnu poměrů, která je vyžadována pro nové rozhodnutí o péči o děti. Rozhodly tak i přesto, že měly za prokázané, že obě děti měly stejnou citovou vazbu na oba rodiče, kteří oba byli k výchově dětí plně způsobilí, a starší syn vyjádřil své přání být ve střídavé péči, kterou doporučil i kolizní opatrovník dětí – orgán sociálně-právní ochrany dětí. Krajský soud v odůvodnění rovněž poukázal na neschopnost rodičů se na čemkoliv ohledně dětí domluvit.

Ústavní soud v odůvodnění nálezu konstatoval, že je především nutno vycházet z premisy, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče. Toto právo je plně naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý. Případné odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, jako například protichůdného zájmu samotných dětí.
Obecné soudy ve zrušených rozhodnutích vyžadovaly pro nové rozhodnutí o péči podstatnou změnu poměrů s odkazem na požadavek stability výchovného prostředí dětí. Stabilita výchovného prostředí však dle Ústavního soudu není abstraktní princip, který by byl hoden ochrany sám o sobě, ale má být chráněn pouze v souvislosti s tím, zda skutečně je v nejlepším zájmu dítěte. Obecné soudy se však otázkou, zda ponechání dětí v péči matky je skutečně v jejich nejlepším zájmu, zabývaly nedostatečně.

Ústavní soud shledal, že obecné soudy přisoudily nedostatečnou váhu přání staršího syna na svěření do střídavé péče, kterému v době rozhodování krajského soudu bylo již devět let, a byl schopen vyjádřit svůj názor. Rovněž svěřením do střídavé péče by stabilita prostředí dětí byla v převážné míře zachována, neboť stěžovatel si našel bydlení ve stejném obvodu města, jako žily děti. Mohly by tedy pokračovat v návštěvě stejných školních zařízení a stejných volnočasových aktivit.  Stěžovatel byl také po celou dobu v pravidelném styku s dětmi, které na něj mají stejnou citovou vazbu jako na matku a bylo zjištěno, že je plně schopen se po všech stránkách o děti postarat. Ústavní soud proto dovodil, že v nejlepším zájmu dětí naopak střídavá péče byla.

Ústavní soud dále uvedl, že absence komunikace mezi rodiči nemůže být bez dalšího důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že dítě je svěřeno do péče pouze jednoho z nich. Obecné soudy naopak s ohledem na nejlepší zájem dítěte musí aktivně usilovat o zlepšení vztahu rodičů, a to například prostřednictvím nařízení účasti na mediačním řízení či rodinné terapii a nelze střídavou péči zamítnout proto, že se podle soudů rodiče mezi sebou nebyli schopni dohodnout.

Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3216/13 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu