* 27. června 1892 v Křemenci na Moravě † 18. května 1956 v Praze na Pankráci

  • člen a druhý předseda Ústavního soudu (jeho náhradníkem Josef Pliml) ve II. funkčním období (1938-)
  • vyslán z terna Senátu
  • jmenován 28. března 1938, slib složil 27. dubna 1938

JUDr. Jaroslav Krejčí byl zvolen do terna Senátu 9. března 1938 namístě zesnulého Karla Baxy. Krejčí jakožto dlouholetý tajemník Ústavního soudu byl vskutku duší a neúnavným propagátorem této moderní instituce. V době svého jmenování byl již soukromým docentem ústavního práva a  bezplatným mimořádným profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Hlásil se ostatně stejně jako Baxa k národním socialistům. Prezident republiky Beneš jej 28. března 1938, v porozumění s vládou jmenoval členem Ústavního soudu a současně jeho předsedou. Slib předsedy Ústavního soudu složil do rukou prezidenta republiky Edvarda Beneše ve schůzi vlády k  tomuto účelu svolané na středu 27. dubna 1938 do úřadoven prezidenta v  zrcadlovém sále na Pražském hradě.

Jaroslav Krejčí se narodil v Křemenci na Moravě 27. června 1892; v době jmenování předsedou Ústavního soudu mu tedy bylo 45 let, tj. přesně věk vyžadovaný pro soudce Ústavního soudu. Studoval na českém gymnáziu v  Uherském Hradišti, kde maturoval v roce 1911, práva studoval na pražské univerzitě, promován byl v roce 1916. Do roku 1918 vykonával praxi kandidáta advokacie a po vzniku Československé republiky se oddal státní službě. V letech 1918 až 1920 působil u státní politické správy na  Moravě, od roku 1920 pak po celou dobu první republiky v předsednictvu vlády v Praze (nejprve jako ministerský tajemník, posléze jako vrchní odborový rada, nakonec jako ministerský rada, v letech 1936-1938 vedoucí sekretariátu právní rady, tj. poradního sboru předsedy vlády). Na přání Karla Baxy byl ještě před ustavením Ústavního soudu v listopadu 1921 tehdejším předsedou vlády Edvardem Benešem pověřen též službou u  Ústavního soudu ve funkci tajemníka, v níž setrval až do okamžiku, kdy se stal sám předsedou Ústavního soudu v jeho druhém funkčním období. Kromě toho byl od roku 1928 do roku 1938 členem zemského zastupitelstva pro zemi Českou za národně socialistickou stranu a náhradníkem člena zemského výboru. V době jmenování předsedou ústavního soudu bydlel v  pražské čtvrti Bubeneč v ulici Na Piavě 2 (dnes Charlese de Gaulla). V  meziválečném období obdržel též cizozemská vyznamenání – rytíř řádu Čestné legie a komandér řádu Jugoslávské koruny. Na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně se stal nejprve soukromým docentem pro ústavní právo (habilitační přednášku přednesl 7. března 1936 na téma Problém soudní kontroly tzv. actes de gouvernement), brzy poté – 31. ledna 1938 – byl jmenován mimořádným bezplatným profesorem Masarykovy univerzity; ke jmenování řádným profesorem již pro uzavření vysokých škol nacisty nedošlo.

Jaroslav Krejčí, v té době již předseda Ústavního soudu, byl 1. prosince 1938 prezidentem Háchou jmenován do funkce ministra spravedlnosti; mělo se tak stát na výslovné přání prezidenta Háchy, jehož s Krejčím pojily dlouholeté pracovní a osobní vztahy. Jmenováním Krejčího členem vlády stav přímé inkompatibility funkcí podle nějakého výslovného ustanovení ústavní listiny nevznikl – ústavní listina explicitně nepřipouštěla toliko souběh mandátu poslance či senátora a soudce Ústavního soudu. Krejčí se alespoň vzdal nároku na reprezentační přídavek předsedy Ústavního soudu.

V čele Ministerstva spravedlnosti stál i po celé období protektorátu. Po  zatčení předsedy vlády Eliáše povýšil z funkce náměstka předsedy vlády na pozici předsedy protektorátní vlády, šlo však v daných mocenských poměrech pouze o funkci formální, neboť vláda se jako kolektivní těleso již nescházela. V této funkci od 1943 nejprve neoficiálně, od května 1944 pak oficiálně zastupoval nemocného státního presidenta Háchu. 19.  ledna 1945 byl v čele protektorátní vlády vystřídán Richardem Bienertem a zastával nadále až do května 1945 funkci místopředsedy vlády. Po  osvobození byl 12. května 1945 zatčen a Národní soud v Praze jej spolu s dalšími členy protektorátní vlády 31. července 1946 odsoudil na základě tzv. velkého retribučního dekretu za kolaboraci s nacistickým režimem na 25 let trestu odnětí svobody. Vysoký trest mu byl udělen přesto, že  souhlasil s odbojovou činností svého syna a do jisté míry ji i kryl a že řada osob svědčila v jeho prospěch. Ve vysokých funkcích, jež zastával, to však bez „spolupráce“ s okupanty nešlo a rozsudek vždy nutně věci zplošťuje, zejména, jde-li o soud svým charakterem spíše politický. Ostatně, hrozil mu trest nejvyšší.

Zemřel ve výkonu trestu, po převezení z Leopoldova v Praze na Pankráci, 18. května 1956.

Ve svých pracích se Jaroslav Krejčí v souladu se svým funkčním zařazením věnoval především vztahu jednotlivých mocí ve státě. Tuto jeho orientaci naznačila již drobná knižní prvotina Moc nařizovací a její meze, která vlastně jen shrnovala články publikované v deníku Venkov. Vysloužila si velmi tvrdou kritiku od profesora Jiřího Hoetzela, s jehož názory a  vlastně i dílem – ústavou – J. Krejčí polemizoval. Na jeho prvotinu navázaly zejména Delegace moci zákonodárné v moderní demokracii (1924), jíž se zapojil do diskusí o podstatě a rozsahu nařizovací moci, Promulgace zákonů (1926), Základní práva občanská a rovnost před zákonem (1929), Zásada právnosti státních funkcí a zásada zákonnosti správy (1931), Principy soudcovského zkoumání zákonů v právu československém (1932), Zpětná působnost zákonů s hlediska práva ústavního (1933) anebo Problém právního postavení hlavy státu v demokracii (1935). Přínos Krejčího prací spočíval ve shromáždění a uspořádání velkého množství informací, vztahujících se k jím zkoumaným otázkám a využitelných při tvorbě nových právních předpisů i v aplikační praxi. Pozdější studie ústily i do jasné formulace vlastního řešení, zpravidla ovlivněného západoevropskými koncepty. V souvislosti s vědeckým působením J.  Krejčího nelze opomenout, že v roce 1928 stál spolu s ředitelem Vilémem Koudelkou u zrodu revue „pro politiku, parlamentarismus a vědy státní“ (od konce třicátých let jen „pro vědy státní“) Moderní stát, v jejímž redakčním kruhu působili též Bohumil Baxa a František Weyr. Revue se orientovala především na aktuální státovědecké problémy a nákladem tohoto časopisu vycházely i monografické práce (několikrát právě J.  Krejčímu).

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Životopis Jaroslava Krejčího na internetových stránkách Úřadu vlády –  www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1939-1945-protektorat-cechy-a-morava/jaroslav-krejci/jaroslav-krejci-28107/  
Krejčí Jaroslav ml. Mezi demokracií a diktaturou. Domov a exil. Praha: Masarykův ústav – Archiv AV ČR v nakl. albis international, 2006.
Tomeš Josef. Odboj či přežití. Osudové dilema Jaroslava Krejčího. In Dějiny a současnost, 3/1999.
Koudelka Zdeněk. Život a dílo Jaroslava Krejčího. Brno: Masarykova univerzita, 1993.
Ladislav Vojáček in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z  kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.