Soudci Ústavního soudu ČSR 1921-1939

Na této stránce naleznete dostupné životopisné údaje o soudcích prvorepublikového Ústavního soudu Československé republiky. Pro snazší orientaci jsou uvedeni v abecedním pořadí podle příjmení. O případné další poznatky o životech těchto osob se s námi můžete podělit – po nezbytném ověření budeme údaje doplňovat.

* 24. června 1862 v Sedlčanech † 5. ledna 1938 v Praze

  • člen a první předseda Ústavního soudu (jeho náhradníkem JUDr. Mořic Eckstein) v I. funkčním období (1921-1938)
  • vyslán z terna Senátu
  • jmenován 21. října 1921, slib složil 10. listopadu 1921, funkci pozbyl úmrtím 5. ledna 1938

JUDr. Karla Baxu zvolil a za člena Ústavního soudu navrhl Senát na své schůzi 9. listopadu 1920. President Masaryk rozhodnutím ze dne 21. října 1921 jmenoval Karla Baxu členem a současně předsedou Ústavního soudu. Zákonem předepsaný slib předsedy Ústavního soudu složil Karel Baxa do rukou prezidenta Masaryka na slavnostním zasedání vlády Edvarda Beneše ve  čtvrtek 10. listopadu 1921 o čtvrté hodině odpolední na Pražském hradě, kde tehdy vláda sídlila. Do tamější zasedací síně prezidia ministerské rady také Baxa svolal na čtvrtek 17. listopadu 1921 v jednu hodinu po  poledni ustavující schůzi Ústavního soudu.

Karel Baxa se narodil 24. června 1863 v Sedlčanech jako prvorozený syn tamního řídícího učitele. Byl synovcem Karla Havlíčka Borovského (jeho bratrem byl jiný slavný právník, prof. JUDr. PhDr. Bohumil Baxa). Po  absolvování Akademického gymnázia v Praze se věnoval studiu práv a po  získání doktorátu na Karlově univerzitě jej čekala kariéra právníka a  politika. Advokátní a koncipientskou praxi vykonával v Táboře a Chebu. Roku 1891 se vrátil do Prahy a založil si vlastní advokátní kancelář ve  Štěpánské ulici na Novém Městě. Do povědomí veřejnosti vstoupil jako obhájce Omladinářů ve známém procesu roku 1894. Již roku 1895 byl zvolen poslancem zemského sněmu a byl jím až do roku 1913. V letech 1901-1918 byl současně i členem poslanecké sněmovny říšské rady ve Vídni. Deset let (1898-1908) stál jako předseda v čele státoprávně radikální strany a po jejím splynutí se stranou státoprávně pokrokovou hrál i zde jednu z  vedoucích rolí. Od roku 1911 se stal již natrvalo členem české strany národně socialistické. Byl znám svým radikálním nacionalismem a  protiněmeckými a protižidovskými postoji. Do historie se zapsal též jako protivník Masarykův v roli advokáta zavražděné Anežky Hrůzové v případu polenské vraždy, v němž obhajoval tezi o rituální židovské vraždě; kromě tohoto případu byli Masaryk a Baxa dlouholetými reprezentanty dvou krajních pólů české politické scény na přelomu devatenáctého a  dvacátého století.

V prvních obecních volbách konaných po vzniku Československa byl Karel Baxa zvolen do sboru obecních starších a jeho rozhodnutím se 30. června 1919 stal starostou Prahy. Aktivně se podílel na přípravě zákonů o  vytvoření Velké Prahy. Když 1. lednem 1922 Velká Praha vstoupila v  život, byl jmenován předsedou ústřední správní komise, která stanula v  čele města jako prozatímní orgán do nových obecních voleb. V nich byl v  září 1923 zvolen vrchním starostou Velké Prahy a v této funkci začal užívat nově pro ni zavedeného titulu primátor hlavního města Prahy.

Vedle primátorské funkce a funkce předsedy Ústavního soudu se Karel Baxa stal v roce 1923 předsedou správní rady České banky. Od roku 1928 byl též členem zemského zastupitelstva pro zemi Českou. Na primátorský stolec abdikoval 5. dubna 1937 a zemřel 5. ledna 1938.

Ve funkci předsedy Ústavního soudu se zabýval zejména organizačními věcmi – v rozhodovací agendě byl spíše pasivní. Angažoval se zejména v otázce odměňování a protokolárního postavení soudců Ústavního soudu a z titulu své funkce pražského primátora poskytl Ústavnímu soudu prostory Staroměstské radnice k historicky prvnímu veřejnému jednání 7. listopadu 1922 a několika dalším, než získal Ústavní soud stálé místnosti v  budově unifikačního ministerstva na rohu ulic Dušní a Bílkovy v Praze I.

Karel Baxa se měl stát členem a předsedou Ústavního soudu i pro II. funkční období. Prezident Beneš jej také 11. června 1937 jmenoval, avšak složení slibu a svolání ustavující schůze se již Baxa nedožil – 5. ledna 1938 v Praze zemřel.

Zdroj:
Doc. PhDr. Václav Ledvinka CSc., ředitel Archivu hl. m. Prahy, na  internetových stránkách hl. města Prahy –  www.praha.eu/jnp/cz/home/volene_organy/primator/stali_v_cele/karel_baxa.html  
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 30. května 1861 † 1940

  • člen a první místopředseda Ústavního soudu (jeho náhradník Antonín Latka) v I. funkčním období (1921–1924)
  • vyslán Nejvyšším soudem
  • zvolen 21. června 1920, slib složil 17. listopadu 1921, místopředsedou Ústavního soudu zvolen 17. listopadu 1921, členství pozbyl zánikem členství v Nejvyšším soudu na základě usnesení pléna Ústavního soudu 22. února 1924

Antonín Bílý svou odbornou dráhu začínal v Milevsku. Na vrcholu své kariéry zastával funkci senátního prezidenta Nejvyššího soudu v Brně, který jej 21. června 1920 zvolil ze sebe jako svého delegáta do Ústavního soudu s  náhradníkem Antonínem Latkou. Na ustavující schůzi 17. listopadu 1921 byl v tajné volbě zvolen místopředsedou Ústavního soudu, a to sedmi hlasy proti čtyřem, jeden hlas zůstal prázdný.

Antonín Bílý byl zpravodajem v řízení o přezkoumání opatření stálého výboru č.  577/1920 Sb. z. a n., kterým se upravuje z důvodu války promlčení práva ku předpisu a vymáhání pojistného, jež bylo pojednáno na prvním veřejném líčení Ústavního soudu 7. listopadu 1922 na Staroměstské radnici. Jeho zpravodajská zpráva, jež neshledala rozpor s ústavou, byla jednomyslně schválena a nález byl ještě tentýž den spolu s nálezem ve věci opatření o inkorporaci Vitorazska a Valčicka vyhlášen.

Rozhodnutím  T. G. Masaryka ze dne 30. října 1923 byl jmenován prezidentem zemského civilního soudu v Praze a následkem toho přestal být soudcem Nejvyššího soudu. To uvnitř Ústavního soudu vyvolalo spory ohledně důsledků pozbytí funkce soudce Nejvyššího soudu pro členství v soudu ústavním, a to s  ohledem na znění čl. III. odst. 1 uvozujícího ústavního zákona k Ústavní listině Československé republiky („... Po dvou členech vysílá do něho nejvyšší soud správní a nejvyšší soud. ...“). Sám Antonín Bílý trval na  tom, že mu funkce člena Ústavního soudu nezanikla, avšak na plenární schůzi 22. února 1924 bylo na návrh jeho bývalého kolegy z Nejvyššího soudu Františka Vážného (při absenci Antonína Bílého, jenž se pro hlasování vzdálil) usneseno, že Antonín Bílý přestal být soudcem, a tím i místopředsedou Ústavního soudu.

V Ústavním soudu Antonína Bílého nahradil jeho dosavadní náhradník Antonín Latka a ve funkci místopředsedy se stal jeho nástupcem druhý prezident Nejvyššího soudu František Vážný.

V knihovnách se ke jménu Antonína Bílého váže spisek (ve spoluautorství Bílý Antonín, Nesý Petr Celestýn a Vacek František) Společnost s  obmezeným ručením dle zák. ze dne 6. března 1906, č. 58 ř. z. Praha: Unie, 1908.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Stanislav Balík in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.

* 8. listopadu 1874 † ?

  • člen Ústavního soudu (jeho náhradník Emanuel Löwy) v I. funkčním období (1921–1925)
  • vyslán z terna Poslanecké sněmovny
  • jmenován 21. října 1921, slib složil 17. listopadu 1921, funkce se vzdal 22. května 1925

Bedřich Bobek působil jako odborový přednosta na Ministerstvu vnitra, byl členem agrární strany, která za první republiky patřila mezi nejvlivnější politické strany. Jako kandidát na soudce Ústavního soudu byl nominován v ternu Poslanecké sněmovny na schůzi 27. října 1920. Až o rok později, 21. října 1921, byl presidentem T. G. Masarykem jmenován členem Ústavního soudu a svůj slib složil na jeho ustavující schůzi na  Pražském hradě 17. listopadu 1921.

Jako soudce zpravodaj stál u historicky prvního nálezu Ústavního soudu, který se týkal opatření stálého výboru o inkorporaci Vitorazska a  Valčicka č. 450/1920 Sb. z. a n. Pro jednání připravil zpravodajskou zprávu, v níž navrhoval vyslovení protiústavnosti § 4 opatření stálého výboru z důvodu neústavní delegace normotvorby stálým výborem na vládu. Pro jeho návrh sice hlasovala většina soudců (čtyři proti třem), nikoli však většina kvalifikovaná předepsaná zákonem (pět); Ústavní soudu proto v nálezu vyhlášeném na Staroměstské radnici v Praze 7. listopadu 1922 konstatoval soulad přezkoumávaného opatření stálého výboru s ústavou, v  odůvodnění se však, v duchu konceptu Bedřicha Bobka dopracovaného soudcem Františkem Vážným, Ústavní soud k nepřípustnosti delegace zákonodárné moci na orgány moci výkonné tak jako tak vyslovil.

Bedřich Bobek patřil k aktivnějším soudcům Ústavního soudu. Usiloval mimo jiné o rozšíření jeho kompetencí k projednávání individuálních ústavních stížností a kompetenčních sporů. Inspiroval se tehdy rakouským Ústavním soudním dvorem, avšak se svým návrhem nebyl úspěšný ani mezi svými kolegy – proti se postavili zejména soudci vyslaní z Nejvyššího správního soudu, neboť by to znamenalo ukrojení jeho kompetencí.

V roce 1925 se stal jako náhradník poslancem Národního shromáždění za  agrárníky (poté, co poslanec Jaroslav Rychtera byl zbaven mandátu usnesením volebního soudu) a na svou funkci člena Ústavního soudu tak 22. května 1925 rezignoval; jeho členství v Ústavním soudu by tak jako tak v důsledku překážky inkompatibility dle zákona o ústavním soudě zaniklo. Místo něj, do doby jmenování nového člena Ústavního soudu Františka Nováka v lednu 1927, nastoupil k rozhodování náhradník Emanuel Löwy.

Bedřich Bobek se v historii československého ústavního soudnictví mihl nepřímo jako jeden ze spolutvůrců osnovy rozsáhlého zmocňovacího zákona č.  95/1933 Sb. z. a n., o mimořádné moci nařizovací, jímž se Ústavní soud zabýval na konci třicátých let. Přitom jako autor zpravodajské zprávy k  historicky prvnímu nálezu Ústavního soudu zastával k delegaci moci zákonodárné stanovisko opačné.

V knihovnách se autor Bedřich Bobek vyskytuje též jako autor drobných odborných prací, např. BOBEK Bedřich, O poměrném zastoupení. Mladá Boleslav, 1917, BOBEK Bedřich, Tělocvičná jednota Sokol v Ml. Boleslavi 1863–1913. Mladá Boleslav: Nákladem tělocvičné jednoty Sokol, 1913.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Stanislav Balík in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.

* 12. prosince 1863 ve Všejanech † 24. března 1952 v Praze

  • člen Ústavního soudu (jeho náhradníkem JUDr. Josef Čapek) v I. funkčním období (1921–1927)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • zvolen 25. června 1920, slib složil 17. listopadu 1921, funkci pozbyl k 31. 12. 1927

Josef Bohuslav se narodil ve Všejanech. Po obecné škole vystudoval gymnázium v Mladé Boleslavi – maturoval v roce 1882. Rok studoval na filozofické fakultě v Praze, ale pak přešel na práva. Od roku 1887 byl praktikantem u Zemského soudu v Praze. Od roku 1891 byl auskultantem v Nových Benátkách, po roce 1895 soudním adjunktem v Brandýse nad Labem. V roce  1900 byl zvolen členem prezídia Zemského soudu v Praze, od roku 1902 byl soudním tajemníkem, od roku 1909 soudním radou a zároveň předsedou rozhodčího soudu bratrských pokladen pro obvod horního úřadu v Praze. V  letech 1923 až 1928 byl senátním prezidentem Nejvyššího správního soudu.

Působil v řadě spolků a veřejných funkcí, např. byl členem výboru literárně – řečnického spolku Slávia, Svazu českých turistů (napsal Turistův zákoníček a několik turistických průvodců). Volné chvíle trávil v  Řevnicích – věnoval se pěší turistice (Řevnice jako letovisko a  turistická brána brdská).

Za člena Ústavního soudu byl JUDr. Josef Bohuslav, rada, později senátní prezident Nejvyššího správního soudu, zvolen plénem Nejvyššího správního soudu 25. června 1920; slib složil na ustavující schůzi na Pražském hradě 17. listopadu 1921.

Na plenární schůzi konané 2. května 1924 stanul proti Františku Vážnému v  kandidatuře o uvolněný post místopředsedy Ústavního soudu. Obdržel ale pouze čtyři hlasy oproti sedmi pro Vážného.

Josef Bohuslav byl znám jako editor tzv. Bohuslavovy sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; v jejich Dodatku III. publikoval i nálezy Ústavního soudu.
Ke konci roku  1927 na členství v Ústavním soudu rezignoval, neboť přestal aktivně vykonávat funkci soudce Nejvyššího správního soudu a odešel do trvalé výslužby.

Josef Bohuslav je autorem řady právnických spisů (Poslední vůle, O žalobách trestních, Živnostenské právo rakouské, Praktický rádce v záležitostech finančních). Ve svém soukromém životě se věnoval jako autor i beletrii – psal pod pseudonymy Bohuš Radenský či Boža Vilič – např. Na cestách životem (2 svazky – 1884 a 1885), Krůpěje rosy (1897), Vigilantibus jura (1903).

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Stanislav Balík in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.
internetové stránky obce Všejany – www.vsejany.cz/vyznamne-osobnosti-obce/d-14030/p1=2324 )

* ? v Uherském Hradišti † ?

  • náhradník JUDr. Theodora Nussbauma v II. funkčním období (1939–)
  • vyslán Nejvyšším soudem
  • zvolen 5. května 1939, slib složil 16. května 1939

Rada Nejvyššího soudu Antonín Boria byl zvolen náhradníkem na schůzi Nejvyššího soudu 5.května 1939, slib složil na poslední plenární schůzi 16. května 1939. Na činnosti Ústavního soudu tak již neměl příležitost se podílet.

Za poznámku stojí, že byl starším bratrem malíře Miloše Borii, jehož finančně po celý život podporoval a dopomohl mu hmotně k profesionálnímu školení na pražské Akademii výtvarných umění.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Masarykova veřejná knihovna Vsetín, www.mvk.cz/knihovna/vsetin/pohlednice-10061/ 

* ? † ?

  • náhradník JUDr. Václava Vlasáka v I. funkčním období (1931–1935)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • zvolen 13. dubna 1931, slib složil 14. října 1931, funkci pozbyl k 30. listopadu 1931

Na uvolněné místo náhradníka Ivana Schulze zvolilo 13. dubna 1931 plénum Nejvyššího správního soudu radu tohoto soudu JUDr. Bedřicha Brendlera. Slib složil 14. října 1931 na poslední schůzi před uplynutím prvního funkčního období Ústavního soudu. Do trvalé výslužby odešel ke konci listopadu 1935.

Bedřich Brendler je autorem publikace Náš jazykový zákon. Praha: Československá národní demokracie, 1920.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Stanislav Balík in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.

* 2. února 1887 v Kuželově † ?

  • člen Ústavního soudu (jeho náhradník Josef Čabrada) ve II. funkčním období (1939–)
  • vyslán z Nejvyššího soudu
  • zvolen 5. května 1939, slib složil 16. května 1939

František Břečka, rada Nejvyššího soudu, byl plénem Nejvyššího soudu zvolen 5.  května 1939 na uvolněné místo člena Ústavního soudu po Adolfu Zátureckém. Slib složil na poslední plenární schůzi Ústavního soudu 16.  května 1939.

Působil též jako náměstek předsedy Státního soudu.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Internetová Encyklopedie dějin města Brna – encyklopedie.brna.cz/home-mmb/ 

* 22. ledna 1861 v Jimramově † 19. dubna 1940 v Brně

  • náhradník Františka Vážného v I. funkčním období (1926-1931)
  • vyslán Nejvyšším soudem
  • zvolen 5. října 1926, slib složil 15. prosince 1926, funkci pozbyl 31. března 1931

Jan Bukáček vystudoval německé gymnázium v Moravské Třebové a poté právnickou fakultu v Praze (absolvent 1885). V roce 1885 nastoupil do  služeb zemského soudu v Brně (později ještě působil u několika soudů v  jiných moravských městech a v Brně definitivně zakotvil u zemského soudu v roce 1899), od prosince 1918 působil jako rada u Nejvyššího soudu, 1923–1931 působil jako senátní prezident u Nejvyššího soudu.

Jako náhradník Ústavního soudu byl senátní president Jan Bukáček zvolen Nejvyšším soudem 5. října 1926. Svůj slib složil do rukou předsedy Ústavního soudu Karla Baxy 15. prosince 1926 na plenární schůzi. Ještě před uplynutím prvního funkčního období Ústavního soudu, k 31. březnu 1931, odešel do trvalé výslužby.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Internetová Encyklopedie dějin města Brna – encyklopedie.brna.cz/home-mmb/ )

* ? † ?

  • náhradník JUDr. Adolfa Zátureckého, později Františka Břečky ve II. funkčním období (1939–)
  • vyslán z Nejvyššího soudu
  • zvolen 13. února 1939, slib složil 21. února 1939

Josef Čabrada nahradil ve funkci náhradníka JUDr. Theodora Nussbauma, který postoupil do funkce plnohodnotného člena Ústavního soudu; jejich volba proběhla v plénu Nejvyššího soudu 13 února 1939. Slib složil 21. února 1939. Náhradníkem byl nejprve JUDr. Adolfu Zátureckému a po jeho odchodu do služeb Slovenského štátu pak nově zvolenému členu Ústavního soudu Františku Břečkovi.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 22. března 1870 † ?

  • náhradník Josefa Bohuslava v I. funkčním období (1921–1928)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • zvolen 25. června 1920, slib složil 17. listopadu 1921, funkci pozbyl k 13. lednu 1928

Josef Čapek působil jako senátní prezident Nejvyššího správního soudu, který jej 25. června 1920 vyslal do Ústavního soudu jako náhradníka Josefa Bohuslava. Slib složil na ustavující schůzi na Pražském hradě 17.  listopadu 1921. Při nemnohých jednáních pléna např. oponoval snahám o  rozšíření kompetencí Ústavního soudu o projednávání ústavních stížností a kompetenčních sporů, uplatňovaným kolegou Bedřichem Bobkem, neboť by to vedlo k umenšení kompetencí Nejvyššího správního soudu.

Na náhradnictví v Ústavním soudu rezignoval dopisem z 13. ledna 1928. Jeho nástupcem v náhradnictví se stal JUDr. Egon Zeis.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 1887 † ?

  • náhradník JUDr. Františka Zikána ve I. funkčním období (1938–)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • zvolen 18. května 1936, slib složil 10. května 1938

JUDr. Václav Dusil, senátní rada Nejvyššího správního soudu, byl 18. května 1936 Nejvyšším správním soudem zvolen náhradníkem JUDr. Františka Zikána. Slib složil na ustavující schůzi Ústavního soudu pro II. funkční období 10. května 1938.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 8. srpna 1862 † 1939

  • náhradník JUDr. Karla Baxy v prvním funkčním období (1921–1938)
  • vyslán z terna Senátu
  • jmenován 21. října 1921, slib složil 17. listopadu 1921

 Vykonával praxi advokáta v Plzni a byl členem České strany sociálně demokratické. Do terna náhradníků jej vyslal senát na schůzi 9. listopadu 1920. Prezident republiky T. G. Masaryk jej jmenoval náhradníkem Karla Baxy 21. října 1920, slib složil jako většina soudců a náhradníků prvního funkčního období Ústavního soudu 17. listopadu 1921. Jako náhradník působil teoreticky až do roku 1938.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

 * 4. srpna 1873 † ?

  • člen Ústavního soudu (jeho náhradník Karel Loyka) ve II. funkčním období (1938)
  • vyslán z terna vlády (namístě sněmu Podkarpatské Rusi)
  • jmenován 11. června 1937, slib složil 10. května 1938

Ilja Hadžega měl na dosah nominaci do Ústavního soudu již v prvním funkčním období. Tehdy sedriálního soudce v Užhorodě navrhla 18. února 1921 na  třetím místě vláda prezidentu republiky za prvním Kolomanem (Kálmánem) Volenským, advokátem ve Velké Sevljuši, a Viktorem Adamkovichem, okresním soudcem v Mukačevě. Masaryk dle zvyklostí jmenoval členem Ústavního soudu prvního z terna Volenského, jenž však – jak se později ukázalo – byl v té době již téměř rok po smrti. V novém ternu schváleném vládou byl Hadžega opět na třetím místě a členem Ústavního soudu v I. funkčním období za Podkarpatskou Rus byl jmenován Konstantin P. Mačík.

Na Hadžegu, nyní již prezidenta krajského soudu v Užhorodě, se tak dostalo až na sklonku 30. let. Vláda schválila 21. května 1937 jeho nominaci členem Ústavního soudu v ternu za Podkarpatskou Rus. Hadžega byl prezidentem Benešem jmenován 11. června 1937, slib složil na ustavující schůzi 10. května 1938. Jeho náhradníkem byl Karel Loyka, vrchní (vládní) rada politické správy (u zemského úřadu) v Užhorodě.

K rozhodování Ústavního soudu se však mnoho nedostal. Po Mnichovu zůstal na území okupovaném Maďarskem a nemohl se pro přerušené železniční spojení dostavit na plánované jednání Ústavního soudu v listopadu 1938.

V knihovnách lze u jména Ilji Hadžegy zaznamenat spisek Jak čeliti škodlivému drobení rolnických usedlostí? Bratislava, 1930.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Stanislav Balík in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.

* ? † ?

  • náhradník Františka Vážného v I. funkčním období (1921-1923)
  • vyslán Nejvyšším soudem
  • zvolen 21. června 1920, slib složil 17. listopadu 1921, funkci pozbyl 28. května 1923

Ivan Jurecký, rada Nejvyššího soudu v Brně, byl plénem Nejvyššího soudu zvolen jako náhradník Františka Vážného 21. června 1920. Slib složil na  ustavující schůzi Ústavního soudu na Pražském hradě 17. listopadu 1921 a ve funkci náhradníka setrval velmi krátce, do 28. května 1923, kdy byl prezidentem republiky zproštěn funkce soudce Nejvyššího soudu a dán na  odpočinek. Tím zároveň pozbyl svého náhradnictví na soudě ústavním. Po  odchodu z justice se Ivan Jurecký věnoval advokacii. Ve funkci náhradníka Františka Vážného jej vystřídal JUDr. Josef Růžička.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* ? † ?

  • člen Ústavního soudu (jeho náhradníkem Egon Zeis) v I. funkčním období (1928–1930)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • zvolen 16. ledna 1928, slib složil 1. února 1928, funkci pozbyl k 13. únoru 1930

Po rezignaci Josefa Bohuslava byl senátní prezident JUDr. Václav Kindl zvolen Nejvyšším správním soudem jako člen Ústavního soudu 16. ledna 1928, slib složil 1. února 1928. Dlouho jím ale nezůstal, odešel do  trvalé výslužby dva roky po svém zvolení, a to 13. února 1930. Ve funkci jej nahradil jeho dosavadní náhradník JUDr. Egon Zeis.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 27. června 1892 v Křemenci na Moravě † 18. května 1956 v Praze na Pankráci

  • člen a druhý předseda Ústavního soudu (jeho náhradníkem Josef Pliml) ve II. funkčním období (1938-)
  • vyslán z terna Senátu
  • jmenován 28. března 1938, slib složil 27. dubna 1938

JUDr. Jaroslav Krejčí byl zvolen do terna Senátu 9. března 1938 namístě zesnulého Karla Baxy. Krejčí jakožto dlouholetý tajemník Ústavního soudu byl vskutku duší a neúnavným propagátorem této moderní instituce. V době svého jmenování byl již soukromým docentem ústavního práva a  bezplatným mimořádným profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Hlásil se ostatně stejně jako Baxa k národním socialistům. Prezident republiky Beneš jej 28. března 1938, v porozumění s vládou jmenoval členem Ústavního soudu a současně jeho předsedou. Slib předsedy Ústavního soudu složil do rukou prezidenta republiky Edvarda Beneše ve schůzi vlády k  tomuto účelu svolané na středu 27. dubna 1938 do úřadoven prezidenta v  zrcadlovém sále na Pražském hradě.

Jaroslav Krejčí se narodil v Křemenci na Moravě 27. června 1892; v době jmenování předsedou Ústavního soudu mu tedy bylo 45 let, tj. přesně věk vyžadovaný pro soudce Ústavního soudu. Studoval na českém gymnáziu v  Uherském Hradišti, kde maturoval v roce 1911, práva studoval na pražské univerzitě, promován byl v roce 1916. Do roku 1918 vykonával praxi kandidáta advokacie a po vzniku Československé republiky se oddal státní službě. V letech 1918 až 1920 působil u státní politické správy na  Moravě, od roku 1920 pak po celou dobu první republiky v předsednictvu vlády v Praze (nejprve jako ministerský tajemník, posléze jako vrchní odborový rada, nakonec jako ministerský rada, v letech 1936-1938 vedoucí sekretariátu právní rady, tj. poradního sboru předsedy vlády). Na přání Karla Baxy byl ještě před ustavením Ústavního soudu v listopadu 1921 tehdejším předsedou vlády Edvardem Benešem pověřen též službou u  Ústavního soudu ve funkci tajemníka, v níž setrval až do okamžiku, kdy se stal sám předsedou Ústavního soudu v jeho druhém funkčním období. Kromě toho byl od roku 1928 do roku 1938 členem zemského zastupitelstva pro zemi Českou za národně socialistickou stranu a náhradníkem člena zemského výboru. V době jmenování předsedou ústavního soudu bydlel v  pražské čtvrti Bubeneč v ulici Na Piavě 2 (dnes Charlese de Gaulla). V  meziválečném období obdržel též cizozemská vyznamenání – rytíř řádu Čestné legie a komandér řádu Jugoslávské koruny. Na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně se stal nejprve soukromým docentem pro ústavní právo (habilitační přednášku přednesl 7. března 1936 na téma Problém soudní kontroly tzv. actes de gouvernement), brzy poté – 31. ledna 1938 – byl jmenován mimořádným bezplatným profesorem Masarykovy univerzity; ke jmenování řádným profesorem již pro uzavření vysokých škol nacisty nedošlo.

Jaroslav Krejčí, v té době již předseda Ústavního soudu, byl 1. prosince 1938 prezidentem Háchou jmenován do funkce ministra spravedlnosti; mělo se tak stát na výslovné přání prezidenta Háchy, jehož s Krejčím pojily dlouholeté pracovní a osobní vztahy. Jmenováním Krejčího členem vlády stav přímé inkompatibility funkcí podle nějakého výslovného ustanovení ústavní listiny nevznikl – ústavní listina explicitně nepřipouštěla toliko souběh mandátu poslance či senátora a soudce Ústavního soudu. Krejčí se alespoň vzdal nároku na reprezentační přídavek předsedy Ústavního soudu.

V čele Ministerstva spravedlnosti stál i po celé období protektorátu. Po  zatčení předsedy vlády Eliáše povýšil z funkce náměstka předsedy vlády na pozici předsedy protektorátní vlády, šlo však v daných mocenských poměrech pouze o funkci formální, neboť vláda se jako kolektivní těleso již nescházela. V této funkci od 1943 nejprve neoficiálně, od května 1944 pak oficiálně zastupoval nemocného státního presidenta Háchu. 19.  ledna 1945 byl v čele protektorátní vlády vystřídán Richardem Bienertem a zastával nadále až do května 1945 funkci místopředsedy vlády. Po  osvobození byl 12. května 1945 zatčen a Národní soud v Praze jej spolu s dalšími členy protektorátní vlády 31. července 1946 odsoudil na základě tzv. velkého retribučního dekretu za kolaboraci s nacistickým režimem na 25 let trestu odnětí svobody. Vysoký trest mu byl udělen přesto, že  souhlasil s odbojovou činností svého syna a do jisté míry ji i kryl a že řada osob svědčila v jeho prospěch. Ve vysokých funkcích, jež zastával, to však bez „spolupráce“ s okupanty nešlo a rozsudek vždy nutně věci zplošťuje, zejména, jde-li o soud svým charakterem spíše politický. Ostatně, hrozil mu trest nejvyšší.

Zemřel ve výkonu trestu, po převezení z Leopoldova v Praze na Pankráci, 18. května 1956.

Ve svých pracích se Jaroslav Krejčí v souladu se svým funkčním zařazením věnoval především vztahu jednotlivých mocí ve státě. Tuto jeho orientaci naznačila již drobná knižní prvotina Moc nařizovací a její meze, která vlastně jen shrnovala články publikované v deníku Venkov. Vysloužila si velmi tvrdou kritiku od profesora Jiřího Hoetzela, s jehož názory a  vlastně i dílem – ústavou – J. Krejčí polemizoval. Na jeho prvotinu navázaly zejména Delegace moci zákonodárné v moderní demokracii (1924), jíž se zapojil do diskusí o podstatě a rozsahu nařizovací moci, Promulgace zákonů (1926), Základní práva občanská a rovnost před zákonem (1929), Zásada právnosti státních funkcí a zásada zákonnosti správy (1931), Principy soudcovského zkoumání zákonů v právu československém (1932), Zpětná působnost zákonů s hlediska práva ústavního (1933) anebo Problém právního postavení hlavy státu v demokracii (1935). Přínos Krejčího prací spočíval ve shromáždění a uspořádání velkého množství informací, vztahujících se k jím zkoumaným otázkám a využitelných při tvorbě nových právních předpisů i v aplikační praxi. Pozdější studie ústily i do jasné formulace vlastního řešení, zpravidla ovlivněného západoevropskými koncepty. V souvislosti s vědeckým působením J.  Krejčího nelze opomenout, že v roce 1928 stál spolu s ředitelem Vilémem Koudelkou u zrodu revue „pro politiku, parlamentarismus a vědy státní“ (od konce třicátých let jen „pro vědy státní“) Moderní stát, v jejímž redakčním kruhu působili též Bohumil Baxa a František Weyr. Revue se orientovala především na aktuální státovědecké problémy a nákladem tohoto časopisu vycházely i monografické práce (několikrát právě J.  Krejčímu).

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Životopis Jaroslava Krejčího na internetových stránkách Úřadu vlády –  www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1939-1945-protektorat-cechy-a-morava/jaroslav-krejci/jaroslav-krejci-28107/  
Krejčí Jaroslav ml. Mezi demokracií a diktaturou. Domov a exil. Praha: Masarykův ústav – Archiv AV ČR v nakl. albis international, 2006.
Tomeš Josef. Odboj či přežití. Osudové dilema Jaroslava Krejčího. In Dějiny a současnost, 3/1999.
Koudelka Zdeněk. Život a dílo Jaroslava Krejčího. Brno: Masarykova univerzita, 1993.
Ladislav Vojáček in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z  kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.

* 28. února 1867 † ?

  • náhradník JUDr. Antonína Bílého v I. funkčním období (1921-1924)
  • člen Ústavního soudu (jeho náhradník Rudolf Procházka) v I. funkčním období (1924–1935)
  • vyslán z Nejvyššího soudu
  • zvolen 21. června 1920, slib složil 17. listopadu 1921, funkci náhradníka pozbyl volbou za člena 16. března 1924, členství pozbyl v květnu 1935

Rada, později senátní prezident Nejvyššího soudu JUDr. Antonín Latka byl zvolen nejprve náhradníkem Antonína Bílého na plénu Nejvyššího soudu 21. června 1920. Údajně byl německé národnosti a do Ústavního soudu byl vyslán mimo jiné i z tohoto důvodu, neboť to s ohledem na tehdejší národnostní poměry bylo vhodné.

Poté, co o funkci člena a místopředsedy Ústavního soudu přišel Antonín Bílý, byl Antonín Latka plénem Nejvyššího soudu 16. března 1924 zvolen plnohodnotným členem Ústavního soudu. Jeho náhradníkem byl zvolen Rudolf Procházka. Na jaře 1935 roku odešel Latka z Nejvyššího soudu do trvalé výslužby, čímž pozbyl i funkci u soudu ústavního.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Ladislav Vojáček in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z  kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.

* 1869 † ?

  • náhradník Bedřicha Bobka (1921-1925), pak Františka Nováka (1927–1938) v I. funkčním období
  • vyslán z terna Poslanecké sněmovny
  • jmenován 21. října 1921, slib složil 17. listopadu 1921

Advokát a místostarosta v Novém Jičíně na Moravě, člen německé sociální demokracie. Do terna náhradníků jej vyslala poslanecká sněmovna na  schůzi 3. února 1921, a to dodatečně, náhradou za původně nominovaného advokáta Josefa Sandera z Liberce, taktéž člena německé sociální demokracie. Náhradníkem soudce Bedřicha Bobka byl presidentem Masarykem jmenován 21. října 1920, slib složil na první ustavující schůzi 17.  listopadu 1921 na Pražském hradě.

Löwy patřil k aktivnějším soudcům Ústavního soudu, byť byl pouze náhradníkem. Při jednáních pléna Ústavního soudu o jednacím řádu např.  prosazoval, aby jednacím jazykem nebyl pouze jazyk „československý“, ale aby členové Ústavního soudu a náhradníci mohli užívat i jazyků menšinových, včetně němčiny. Jeho návrh však nebyl přijat.

Po rezignaci Bedřicha Bobka 22. května 1925 do jmenování, resp. složení slibu 26. jeho nástupce Františka Nováka 26. ledna 1927 zastával Löwy jako náhradník plně funkci člena Ústavního soudu. Význam to v daném období nemělo žádný, Ústavní soud nerozhodoval, snad krom praktického a  veskrze příjemného důsledku, jímž bylo pobírání paušální náhrady člena Ústavního soudu v plné výši.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 1882 † ?

  • náhradník Ilji Hadžegy ve II. funkčním období (1938–)
  • vyslán z terna vlády (namístě sněmu Podkarpatské Rusi)
  • jmenován 11. června 1937, slib složil 10. května 1938

Terno s kandidáty na funkci náhradníka schválila vláda 21. května 1937 a v  souladu s usnesením vlády prezident Beneš 11. června 1937 jmenoval Karla Loyku, vrchního (vládního) radu politické správy (u zemského úřadu) v  Užhorodě, náhradníkem člena Ústavního soudu za Podkarpatskou Rus Ilju Hadžegu. Slib složil Karel Loyka na ustavující schůzi Ústavního soudu ve II. funkčním období v Praze 10. května 1938.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 15. května 1862 † ?

  • člen Ústavního soudu (jeho náhradník Nikolaj Mašika) v I. funkčním období (1922–1938)
  • vyslán z terna vlády (namístě sněmu Podkarpatské Rusi)
  • jmenován 25. května 1922, slib složil 22. září 1922

Původně byl vládou na místě sněmu Podkarpatské Rusi nominován Koloman (Kálmán) Volenský, jehož i prezident Masaryk 21. října 1921 jmenoval členem Ústavního soudu, avšak pro obtíže v komunikaci vlády se správou Podkarpatské Rusi se později ukázalo, že v době jmenování byl Koloman Volenský již téměř rok po smrti. Vláda proto 2. května 1922 schválila nové terno s Konstantinem Petrovičem Mačíkem – viceprezidentem soudní tabule v Košicích – na prvním místě. Jmenován byl dodatečně, 25. května 1922, a slib složil do rukou předsedy Baxy dodatečně na nejbližší schůzi na Staroměstské radnici v Praze 22. září 1922. Na ustavující schůzi Ústavního soudu byla Podkarpatská Rus zastoupena náhradníkem Kolomana Volenského Nikolajem Mašikou, jenž zůstal náhradníkem i pro Konstantina P. Mačíka.

Mačík je autorem spisku O narodnoj perepisi Prjašev: Russkaja narodnaja partija, 1931.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Stanislav Balík in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.

* 30. listopadu 1874 † ?

  • náhradník Konstantina Petroviče Mačíka v I. funkčním období (1921–1938)
  • vyslán z terna vlády (namístě sněmu Podkarpatské Rusi)
  • jmenován 21. října 1921, slib složil 17. listopadu 1921

Nikolaj Mašika, státní prokurátor při soudní sedrii v Beregszászu (Berehovo) a  později náměstek vrchního státního zástupce (prokurátora) v Košicích, byl 18. února 1921 vládou na místě sněmu Podkarpatské Rusi nominován jako náhradník, původně za Kolomana (Kálmána) Volenského, jenž však – jak se později ukázalo – byl v době svého jmenování již téměř rok po  smrti. Na platnost Mašikova jmenování náhradníkem 21. října 1921 a jeho slibu na ustavující schůzi na Pražském hradě 17. listopadu 1921 to však nemohlo mít žádný vliv. Mašika se tak ustavující schůze účastnil jako plnohodnotný soudce, neboť člen za Podkarpatskou Rus Volenský se z  fyzických důvodů dostavit nemohl. A byl též velmi aktivním. Iniciativně, aniž k tomu byl vyzván, sepsal alternativní návrh jednacího řádu Ústavního soudu, přirozeně se však základem debaty nestal návrh Mašikův, nýbrž návrh zpracovaný a předložený předsednictvem Ústavního soudu.

Po odhalení faux pas se jmenováním zesnulého Volenského vláda nominovala na člena Ústavního soudu Konstantina Petroviče Mačíka, jenž byl 25.  května 1922 jmenován a 22. září 1922 složil slib. Náhradník Mašika pak již v Ústavním soudu neměl více možností k prosazení se.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 1887 † ?

  • náhradník JUDr. Josefa Tučka ve II. funkčním období (1938–)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • náhradníkem zvolen 18. května 1936, slib složil 10. května 1938

JUDr. Vladimír Mrazík působil jako senátní rada Nejvyššího správního soudu v  Praze, kterým byl 18. května zvolen za náhradníka JUDr. Josefa Tučka. Svůj slib složil na ustavující schůzi Ústavního soudu pro II. funkční období 10. května 1938.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 22. května 1878 † ?

  • člen Ústavního soudu (jeho náhradník Emanuel Löwy) v I. funkčním období (1927–1938)
  • vyslán z terna Poslanecké sněmovny
  • jmenován 19. ledna 1927, slib složil 26. ledna 1927
  • člen Ústavního soudu (jeho náhradník Josef Orglmeister) ve II. funkčním období (1938–)
  • vyslán z terna Poslanecké sněmovny
  • jmenován 11. června 1937, slib složil 10. května 1938

Do terna členů Ústavního soudu na místo Bedřicha Bobka, jenž se stal poslancem, jej vyslala Poslanecká sněmovna na schůzi 16. prosince 1926. Tak jako jeho předchůdce Bedřich Bobek byl i František Novák agrárníkem. Občanským povoláním byl odborovým přednostou státního pozemkového úřadu v Praze, později v Ministerstvu zemědělství. Členem Ústavního soudu jej jmenoval prezident Masaryk 19. ledna 1927 (jako svého náhradníka „zdědil“ po Bedřichu Bobkovi JUDr. Emanuela Löwyho), slib složil o sedm dní později mimo schůzi Ústavního soudu toliko do rukou jeho předsedy JUDr. Karla Baxy.

Pro druhé funkční období byl do terna Poslanecké sněmovny nominován na její schůzi 23. dubna 1937, jmenován byl prezidentem Benešem 11. června 1937 a slib složil na ustavující schůzi Ústavního soudu ve II. funkčním období 10. května 1938. Jeho náhradníkem byl až do protektorátu Němec Josef Orglmeister.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 29. prosince 1880 † ?

  • náhradník JUDr. Adolfa Zátureckého ve II. funkčním období (1938–1939)
  • vyslán z Nejvyššího soudu
  • zvolen 26. května 1937, slib složil 10. května 1938, funkci náhradníka pozbyl volbou za člena 13. února 1939
  • člen Ústavního soudu (jeho náhradníkem JUDr. Maxmilian Pokorny, později Antonín Boria) ve II. funkčním období (1939–)
  • zvolen 13. února 1939

Theodor Nussbaum, senátní prezident Nejvyššího soudu, byl nejprve, 26. května 1937, zvolen za náhradníka. Slib složil o rok později, 10. května 1938, na ustavující schůzi Ústavního soudu pro II. funkční období. Po odchodu člena Ústavního soudu Rudolfa Procházky byl Nussbaum plénem Nejvyššího soudu 13. února 1939 zvolen členem Ústavního soudu.

Nussbaum zůstal členem Ústavního soudu  i po okupaci. Za protektorátu, v roce 1940, se stal druhým a v roce 1944 pak prvním prezidentem Nejvyššího soudu v Brně.

Nussbaum byl (namístě původního Procházky) soudcem zpravodajem ve věci Úst 27 v řízení o návrhu Nejvyššího soudu na vyslovení protiústavnosti některých ustanovení zákona č. 147/1933 Sb. z. a n., o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a některých jiných osob a o překládání soudců na jiná služební místa proti jejich vůli). Předložil osnovu vyhovujícího nálezu, která byla také jednomyslně (5:0) přijata; nález ze dne 28. června 1939 byl pak vyhlášen pod č. 187/1939 Sb. z. a n.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 1882 † ?

  • náhradník Františka Nováka ve II. funkčním období (1938–1939)
  • vyslán z terna Poslanecké sněmovny
  • jmenován 11. června 1937, slib složil 31. května 1938, funkci přestal vykonávat fakticky v dubnu 1939

Josef Orglmeister byl německé národnosti a německý sociální demokrat. Vykonával funkci přednosty okresního soudu v Děčíně. Do terna náhradníků jej vyslala poslanecká sněmovna na schůzi 22. května 1937, původně na  druhém místě. Presidentem Benešem však byl nakonec náhradníkem Františka Nováka 11. června 1937 jmenován právě Orglmeister (na místo původně uvažovaného Jana Kalhouse z důvodu „aby byli zastoupeni i Němci“), svůj slib složil dodatečně 31. května 1938. V dubnu 1939 přestal být náhradníkem, neboť jakožto říšský Němec odešel do služeb říšské justice.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 7. října 1889 † ?

  • náhradník JUDr. Josefa Baxy, resp. JUDr. Jaroslava Krejčího ve II. funkčním období (1938–)
  • vyslán z terna Senátu
  • jmenován 11. června 1937, slib složil 10. května 1938

Josef Pliml zastával funkci vrchního rady politické správy u zemského úřadu v Praze a byl členem Československé sociální demokracie. Do terna náhradníků jej vyslal Senát na schůzi 12. května 1937. President republiky Edvard Beneš jej pak jmenoval 11. června 1937 náhradníkem předsedy Ústavního soudu Karla Baxy. Svůj slib složil 10. května 1938, již ovšem jako náhradník Jaroslava Krejčího, který se stal předsedou Ústavního soudu místo zesnulého Baxy.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 29. července 1874 † ?

  • náhradník JUDr. Rudolfa Procházky, pak JUDr. Theodora Nussbauma ve II. funkčním období (1938-1939)
  • vyslán z Nejvyššího soudu
  • zvolen 26. května 1937, slib složil 10. května 1938, funkci pozbyl v březnu 1939

Maxmilian Pokorny, senátní prezident Nejvyššího soudu, byl zvolen náhradníkem na  schůzi pléna Nejvyššího soudu 26. května 1937. Slib složil na ustavující schůzi Ústavního soudu pro II. funkční období 10. května 1938. Působil jako náhradník člena Ústavního soudu JUDr. Rudolfa Procházka, po jeho odchodu na odpočinek pak JUDr. Theodora Nussbauma.

Po okupaci zbytku Česko-Slovenska a vzniku protektorátu odešel jako říšský Němec do služeb říšské justice.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 27. září 1872 † ?

  • náhradník JUDr. Antonína Latky v I. funkčním období (1924-1938)
  • vyslán z Nejvyššího soudu
  • zvolen 16. března 1924, slib složil 2. května 1924
  • člen Ústavního soudu (jeho náhradníkem Maxmilian Pokorny) ve I. funkčním období (1938-1939)
  • vyslán z Nejvyššího soudu
  • zvolen 10. května 1935, slib složil 10. května 1938, funkci pozbyl k 31. lednu 1939

Rudolf Procházka, rada, později senátní prezident, byl Nejvyšším soudem 16.  března 1924 zvolen jako náhradník JUDr. Antonína Latky. Svůj slib složil 2. května 1924 na sedmé plenární schůzi Ústavního soudu. Při volbě v  plénu Nejvyššího soudu 13. listopadu 1931 byl i do druhého funkčního období Ústavního soudu potvrzen jako náhradník, avšak Ústavní soud se v  dohledné době neustavil. Protože JUDr. Antonín Latka, jemuž měl být náhradníkem, odešel v květnu 1935 do výslužby, plénum Nejvyššího soudu 10. května 1935 zvolilo JUDr. Rudolfa Procházku na jeho místo za  plnohodnotného člena Ústavního soudu; jeho náhradníkem měl být Maxmilian Pokorny. Jako člen Ústavního soudu složil slib na ustavující schůzi pro II. funkční období 10. května 1938 a ve funkci setrval až do odchodu do trvalé výslužby na konci ledna 1939. Nahrazen pak byl JUDr. Theodorem Nussbaumem.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 19. března 1866 † ?

  • náhradník Františka Vážného v I. funkčním období (1924-1926)
  • vyslán Nejvyšším soudem
  • zvolen 16. března 1924, slib složil 2. května 1924, funkci pozbyl 1. března 1926

Na místo náhradníka člena Ústavního soudu Františka Vážného, které se uvolnilo po Ivanu Jureckém, byl na plénu Nejvyššího soudu 16. března 1924 zvolen Josef Růžička, senátní prezident Nejvyššího soudu. Slib složil 2. května téhož roku. O necelé dva roky později byl prezidentem republiky jmenován na post generálního prokurátora, jehož se ujal 1.  března 1926. Tím pozbyl funkci náhradníka Ústavního soudu. Ve funkci náhradníka Františka Vážného jej pak vystřídal senátní prezident Nejvyššího soudu Jan Bukáček.

Svou právnickou kariéru Josef Růžička začínal v Uherském Hradišti a Uherském Brodě. Za poznámku též stojí, že Josef Růžička zasedal ve Státním soudu, který odsoudil anarchokomunistu Josefa Šoupala (1903–1959) dne 4. července 1923 k osmnáctiletému žaláři za atentát na ministra financí Aloise Rašína. Byl to přitom první případ souzený Státním soudem.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Stanislav Balík in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.

* ? † ?

  • náhradník JUDr. Václava Vlasáka v I. funkčním období (1921–1923)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • zvolen 25. června 1920, slib složil 17. listopadu 1921, funkci pozbyl k 31. 12. 1923

Bedřich Říha, rada Nejvyššího správního soudu, byl zvolen náhradníkem na  plenární schůzi Nejvyššího správního soudu 25. června 1920. Svůj slib složil na ustavující schůzi Ústavního soudu 17. listopadu 1921. Na konci roku 1923 odešel na trvalý odpočinek, čímž zanikla též jeho funkce náhradníka JUDr. Václava Vlasáka – v této funkci jej nahradil Ivan Schulz.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 7. srpna 1871 v Praze † 2. ledna 1935 v Praze

  • náhradník JUDr. Václava Vlasáka v I. funkčním období (1924–1931)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • zvolen 25. ledna 1924, slib složil 2. května 1924, funkci pozbyl k 28. únoru 1931

Ivan Schulz, rada Nejvyššího správního soudu v Praze, byl zvolen na místo náhradníka soudce JUDr. Václava Vlasáka na plenární schůzi Nejvyššího správního soudu 25. ledna 1924. Svůj slib složil na sedmé plenární schůzi konané 2. května 1924. Funkci náhradníka vykonával až do 28.  února 1931, kdy byl přeložen do trvalé výslužby.

Ivan Schulz byl činný též jako překladatel – překládal z angličtiny a ze  severských jazyků, přeložil mimo jiné i díla Jacka Londona, Charlese Dickense, G. B. Shawa, Marka Twaina.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Ladislav Vojáček in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z  kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.
Wikipedie – cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Schulz 

* 12. listopadu 1878 † ?

  • náhradník JUDr. Egona Zeise v I. funkčním období (1930–1938)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • náhradníkem zvolen 24. února 1930, slib složil 16. prosince 1930
  • člen a později čtvrtý místopředseda Ústavního soudu (jeho náhradníkem JUDr. Vladimír Mrazík) ve II. funkčním období (1938-)
  • zvolen 18. května 1936, slib složil 10. května 1938, místopředsedou byl zvolen 16. května 1939

V I. funkčním období byl JUDr. Josef Tuček, senátní prezident Nejvyššího správního soudu v Praze, zvolen 24. února 1930 náhradníkem JUDr. Egona Zeise poté, co náhradník Zeis sám postoupil z postu náhradníka na místo plnohodnotného člena. Svůj slib složil do rukou místopředsedy Vážného 16. prosince 1930.

Do II. funkčního období Ústavního soudu byl volbou 18. května 1936 jako vyslán již jako plnohodnotný člen za Nejvyšší správní soud. Slib složil na ustavující schůzi 10. května 1938. Na jeho návrh se místopředsedou stal JUDr. Adolf Záturecký a po jeho odchodu na Slovensko byl Tuček sám na poslední plenární schůzi 16. května 1939 jednomyslně zvolen v pořadí čtvrtým a posledním místopředsedou Ústavního soudu. Ve sporu o otázku, zda Ústavní soud může zkoumat ústavnost již neplatných, resp. konzumovaných zákonů (konkrétně ústavnost zmocňovacího zákona, v němž zmocnění pro vládu bylo časově limitováno lhůtou, jež mezitím uplynula), se postavil na stanovisko zástupce vlády Jiřího Hoetzela, že kompetence Ústavního soudu dána není, byl však přehlasován.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 1. dubna 1868 ve Svinech u Veselí nad Lužnicí † 9. března 1941 v Brně

  • člen a později druhý místopředseda Ústavního soudu (jeho náhradník Ivan Jurecký, později Josef Růžička, pak Jan Bukáček) v I. funkčním období (1921–1935)
  • vyslán Nejvyšším soudem
  • zvolen 21. června 1920, slib složil 17. listopadu 1921, místopředsedou Ústavního soudu zvolen 2. května 1924, funkci pozbyl v květnu 1935

Prof. JUDr. František Vážný byl jeden z nejvýznamnějších právníků první Československé republiky. Proslulým se stal nejen jako soudce, druhý prezident Nejvyššího soudu, nebo jako teoretik v oblasti občanského práva procesního, ale i díky dlouholetému uspořádávání judikatury Nejvyššího soudu.

Narodil se roku 1868 v jihočeských Svinech a vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích. Poté v roce 1889 zamířil na pražskou právnickou fakultu, kterou vystudoval s vyznamenáním. Doktorem práv se stal 1. června 1896 při slavnostní promoci „sub auspiciis“, při níž sám přednášel. Už za  studií sbíral jako auskultant praktické zkušenosti u soudu a ačkoli byl ze strany svých profesorů poté vyzýván, aby pokračoval ve vědecké činnosti, zvolil si soudnictví jako své životní poslání. Roku 1897 vykonal soudcovské zkoušky a byl jmenován adjunktem u Vrchního zemského soudu v Praze, odkud v roce 1904 přešel k rakouskému Nejvyššímu soudu, kde mj. evidoval jeho judikaturu a mohl se tak s ní velmi podrobně seznámit. Ve Vídni pobyl deset let, při nichž také působil jako redaktor Österreichische Zeitschrift für Strafrecht, předseda spolku českých úředníků v Dolních Rakousích nebo místopředseda sokolské Národní rady Dolnorakouské. Poté už byl jmenován soudcem pražského vrchního zemského soudu, ale po vypuknutí první světové války se stal nadporučíkem auditorem u zeměbraneckého divizního soudu v Terezíně, kde soudil politické delikty civilních osob. Protože ale vynášel rozsudky, které zřejmě nebyly očekávány, byl roku 1916 převelen k polnímu soudu v  Zamośći a až o rok později k justičnímu oddělení vrchního armádního velitelství.

Po válce se vrátil k Vrchnímu zemskému soudu v Praze, ovšem hned po vzniku Nejvyššího soudu je jmenován jeho soudním radou (soudcem), roku 1921 senátním prezidentem (předsedou senátu) a už o rok později druhým prezidentem (místopředsedou soudu), kterým byl až do roku 1935, kdy odešel do důchodu. Téměř celou tuto dobu se staral o vydávání sbírky nejdůležitějších rozhodnutí Nejvyššího soudu a právě proto díky němu existuje jeho ucelená judikatura. Kromě toho byl ale i předsedou dovolacího a rekurzního senátu pro občanské záležitosti pro Slovensko a  Podkarpatskou Rus a referentem ve věcech zákonodárných. Působil též jako člen vládní komise pro reformu civilního soudnictví nebo jako člen mezinárodního smírčího soudu v Haagu.

Protože byl Nejvyšší soud umístěn do Brna a protože se František Vážný věnoval i teorii civilního procesu, začal ji přednášet na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Zde byl roku 1933 jmenován bezplatným řádným profesorem. Byl nicméně odpůrcem právního normativismu, který na této fakultě tehdy převládal. V Brně se také společensky angažoval, už roku  1922 byl zvolen předsedou Právnické jednoty moravské a roku 1926 se stal čestným členem Československého akademického spolku Právník. Zemřel v  roce 1941 a pochován je na brněnském ústředním hřbitově.

František Vážný nese velkou zásluhu na tom, že byla pravidelně sbírána nejvýznamnější rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího soudu, která pak byla vydávána pražským Právnickým vydavatelstvím JUDr. V. Tomsa pod názvem Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských a Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve  věcech trestních. Tyto sbírky judikátů jsou nazývané též jako „Vážného sbírka“. Kromě pořádání judikatury, tedy rozhodnutí v právní praxi, vydal i dvě teoretické práce: O ústrojí a příslušenství soudů, Brno: Československý akademický spolek Právník, 1926, a Pracovní soudy, Brno: Československý akademický spolek Právník, 1934.

Věhlas příjmení Vážný mezi právníky za první republiky ovšem šířili i jeho dva synovci působící na brněnské fakultě: romanista Jan Vážný a  komercionalista František Vážný (proto i ono „st.“ za profesorovým jménem).

Radu, resp. senátního, později druhého prezidenta Nejvyššího soudu Františka Vážného zvolilo plénum Nejvyššího soudu za člena Ústavního soudu 21.  června 1920. Svůj slib složil na ustavující schůzi na Pražském hradě 17. listopadu 1921. Po zániku funkce místopředsedovi Ústavního soudu JUDr. Antonínu Bílému byl 2. května 1924 zvolen místopředsedou Ústavního soudu a na této pozici setrval až do května roku 1935, kdy odešel na  odpočinek. Jeho náhradníky byli postupně Ivan Jurecký (1921-1923), Josef Růžička (1924-1926) a Jan Bukáček (1926-1931).

František Vážný byl jedním z klíčových soudců Ústavního soudu. V plénu Ústavního soudu důsledně hájil zájmy soudců vyslaných Nejvyšším soudem, oproti někdy konkurujícím zájmům členů z Nejvyššího správního soudu, mezi nimiž se projevovala mírná rivalita. Aktivně se podílel na schvalování jednacího řádu Ústavního soudu (prosadil například rovné postavení náhradníků při plenárních organizačních schůzích), jehož závěrečnou redakcí byl spolu se soudci Bobkem a Vlasákem pověřen. Významně zasáhl do historicky prvního nálezu týkajícího se opatření stálého výboru č.  450/1920 Sb. z. a n., o inkorporaci Vitorazska a Valčicka – byl to on, kdo formuloval stanovisko relevantní menšiny, podle něhož přezkoumávané opatření v testu ústavnosti obstálo, byť se shodl se zpravodajem Bobkem na nepřípustnosti delegace normotvorby a orgány moci výkonné. Byl soudcem zpravodajem ve věci opatření stálého výboru č. 480/1920 Sb. z. a n., o změně některých ustanovení trestního práva, které bylo projednáno 7. listopadu 1922 na Staroměstské radnici v Praze a tentýž den jako souladné s ústavou nálezem prohlášeno. Zabýval se možnostmi více zapojit oba nejvyšší soudy do řešení otázek ústavnosti zákonů a zpracoval memorandum, jež oba soudy vyzývalo k přijetí zvláštních pravidel, podle nichž by se na Ústavní soud obracely s návrhy na přezkum zákonů. Prosadil usnesení, podle nichž soudci Ústavního soudu zůstávají ve  funkcích i po uplynutí desetiletého funkčního období, dokud není ustaven Ústavní soud nový. Oponoval naopak snahám o rozšíření kompetencí Ústavního soudu o projednávání ústavních stížností a kompetenčních sporů, uplatňovaným kolegou Bedřichem Bobkem, byť na konci prvního funkčního období se pro jisté rozšíření kompetencí Ústavního soudu vyslovil.

Nejvyšší správní soud hodlal vyslat Františka Vážného, svého druhého prezidenta, do Ústavního soudu i pro II. funkční období a na své schůzi 13.  listopadu 1931 jej potvrdil za člena. Ustavující schůze II. Ústavního soudu se však již Vážný nedočkal, neboť v květnu 1935 odešel do trvalé výslužby.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Ladislav Vojáček in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z  kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.
Wikipedie – cs.wikipedia.org/wiki/František_Vážne 
Schelleová: Život a dílo prof. JUDr. Františka Vážného. Brno: Masarykova univerzita, 1994. ISBN 80-210-0854-7
Internetová Encyklopedie dějin města Brna – encyklopedie.brna.cz/home-mmb/ .

* 7. prosince 1864 † ?

  • člen Ústavního soudu (jeho náhradníkem Bedřich Říha, později Ivan Schulz, pak Bedřich Brendler) v I. funkčním období (1921–1932)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • zvolen 25. června 1920, slib složil 17. listopadu 1921, funkci pozbyl k 31. 1. 1932

JUDr. Václava Vlasáka, radu Nejvyššího správního soudu, zvolilo plénum Nejvyššího správního soudu za člena Ústavního soudu 25. června 1920. Slib složil na ustavující schůzi na Pražském hradě 17. listopadu 1921. Na té byl náhradníkem Čapkem navržen na místopředsedu Ústavního soudu s  argumentací, že místopředseda by měl být zvolen z členů sídlících v  Praze, tj. z Nejvyššího správního soudu. Proti návrhu se však ohradili soudci brněnského Nejvyššího soudu a ve volbě nakonec zvítězil Antonín Bílý. Náhradníkem Václava Vlasáka byli postupně Bedřich Říha (1921-1923), Ivan Schulz (1924-1931) a nakonec Bedřich Brendler (1931-1935).

JUDr. Václav Vlasák se aktivně podílel též na řešení organizačních otázek Ústavního soudu. V jednacím řádu prosadil volnou ruku předsedy při přidělování jednotlivých věcí soudcům zpravodajům, neúspěšný byl naopak ve snaze zabránit náhradníkům účastnit se a hlasovat na plenárních schůzích Ústavního soudu vedle plnohodnotných členů. V diskusi o možném rozšíření kompetencí Ústavního soudu úspěšně oponoval návrhu Bedřicha Bobka, jenž usiloval, aby Ústavní soud projednával ústavní stížnosti a  kompetenční spory podobně jako vídeňský Ústavní soudní dvůr.

Dnem 31. ledna 1932 odešel do trvalé výslužby, čímž pozbyl členství i v Ústavním soudu.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 22. června 1884 † 1958

  • člen a třetí místopředseda Ústavního soudu (jeho náhradník Theodor Nussbaum, později Josef Čabrada) ve II. funkčním období (1938–)
  • vyslán z Nejvyššího soudu
  • zvolen 10. května 1935, slib složil 10. května 1938, místopředsedou zvolen 10. května 1938, funkci pozbyl 7. dubna 1939

Adolf Záturecký vystudoval práva a právnického doktorátu v roce 1909 dosáhl v Kluži (město v Sedmihradsku, dnešním Rumunsku – Cluj-Napoca, maďarsky Kolozsvár, německy Klausenburg). Jako senátní prezident, později druhý prezident Nejvyššího soudu, byl nejprve – 13. listopadu 1931 – zvolen plénem Nejvyššího soudu jako náhradník soudce Vážného, jejž Nejvyšší soud vyslal i do II. funkčního období Ústavního soudu. Protože však Ústavní soud nebyl dlouho ustaven, soudce Vážný mezitím odešel na  odpočinek. Plénum Nejvyššího soudu proto přikročilo k nové volbě a 10.  května 1935 zvolilo za člena Nejvyššího soudu – vedle Rudolfa Procházky – Adolfa Zátureckého. Pro průtahy se jmenováním ostatních soudců však Záturecký složil slib až 10. května 1938, na ustavující schůzi Ústavního soudu ve II. funkčním období. Na ní byl též jednomyslně zvolen místopředsedou Ústavního soudu.

Po zániku II. republiky odešel jako Slovák do soudních služeb nově vzniklého Slovenského štátu a ke dni 7. dubna 1939 byl služby u  nejvyššího soudu zproštěn, čímž pozbyl též funkce u soudu ústavního. V  jeho členství jej nahradil rada Nejvyššího soudu František Břečka, ve  funkci místopředsedy Josef Tuček z Nejvyššího správního soudu.

Je autorem několika spisů, např. K novej úprave zákona o riešení sporov kompetenčných, Bratislava: s. n., 1930 (Zvláštný otisk z Právného Obzoru čís. 9., roč. XIII), či – ve spoluautorství s Emilem Stodolou – Návrh slovenského právného názvoslovia: [maďarsko-slovenská právnická terminologia]. Turčiansky Svätý Martin: Kníhtl. úč. spol., 1919.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.
Stanislav Balík in Langášek, Tomáš (ed.). Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník příspěvků z kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012.

* ? † ?

  • náhradník JUDr. Václava Kindla v I. funkčním období (1928–1930)
  • člen Ústavního soudu (jeho náhradníkem Josef Tuček) v I. funkčním období (1930–1936)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • náhradníkem zvolen 16. ledna 1928, slib složil 1. února 1928, funkci náhradníka pozbyl volbou za člena 24. února 1930, funkci pozbyl 7. května 1936

JUDr. Egon Zeis, senátní prezident Nejvyššího správního soudu, byl nejprve – 16. ledna 1928 – zvolen náhradníkem člena JUDr. Václava Kindla; slib oba složili 1. února 1928. Po rezignaci Václava Kindla plénum Nejvyššího správního soudu zvolilo 24. února 1930 JUDr. Egona Zeise plnohodnotným členem Ústavního soudu, náhradníkem mu byl zvolen JUDr. Josef Tuček.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.

* 22. října 1876 † ?

  • člen Ústavního soudu (jeho náhradníkem Václav Dusil) ve II. funkčním období (1938–)
  • vyslán Nejvyšším správním soudem
  • zvolen 18. května 1936, slib složil 10. května 1938

JUDr. Františka Zikána, senátního prezidenta, zvolil Nejvyšší správní soud členem Ústavního soudu na své schůzi 18. května 1936, slib složil na  ustavující schůzi 10. května 1938.

JUDr. František Zikán zpravodajoval mimo jiné opatření stálého výboru č.  291/1938 Sb. z. a n., o vyvlastnění a o některých jiných opatřeních k  účelům hospodářského přebudování státu nebo dočasného hospodářského zajištění nezaměstnaných osob (Úst 60). Zikán připravil zpravodajskou zprávu, v níž shledal rozpor některých ustanovení s ústavou, konkrétně se zákazem delegace zákonodárné moci na orgány moci výkonné, jak byl vyložen v historicky prvním nálezu Ústavního soudu stran opatření stálého výboru o inkorporaci Vitorazska a Valčicka. Jeho návrh byl jednomyslně (6:0) schválen a nálezem ze dne 23. května 1939 byla část tohoto opatření shledána neplatným.

Zdroj:
Langášek, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011.