Právní úprava vylučující osvojení dítěte partnerem rodiče v nesezdaném soužití je ústavně konformní

15.12.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 108/2015

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) zamítlo návrh I. senátu Ústavního soudu na vyslovení protiústavnosti § 72 odst. 1 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, neboť jej neshledalo důvodným.

I. senát Ústavního soudu obdržel ústavní stížnost stěžovatele namítajícího porušení jeho základních práv v řízení, ve kterém obecné soudy zamítly jeho návrh na zrušitelné osvojení nezletilého syna jeho družky s odůvodněním, že takové osvojení zákon o rodině nepřipouští. I. senát dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů se jeví jako porušující právo stěžovatele na ochranu rodinného života a též jako rozporná s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Zároveň však nebylo možné stížnosti vyhovět, neboť obecné soudy postupovaly v souladu s § 72 odst. 1 věty první zákona o rodině, jež osvojení dítěte družky v důsledku vylučuje. Podle tohoto ustanovení osvojením zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou, tedy by v tomto případě osvojením zanikl právní vztah mezi nezletilým a jeho matkou, což by bylo mj. v rozporu se zájmy a právy jak nezletilého, tak i jeho matky. Komentářová literatura přitom od začátku účinnosti zákona o rodině podporuje výklad, že osvojení dítěte partnera je možné pouze za existence manželství. Proto I. senát řízení o této ústavní stížnosti přerušil a podal návrh plénu Ústavního soudu na vyslovení rozporu předmětného ustanovení s ústavním pořádkem.

Nejprve se Ústavní soud musel zabývat možností ústavně konformního výkladu napadeného ustanovení, který by umožňoval případné osvojení druhým rodičem i u nesezdaného páru. Text ustanovení je však zcela jednoznačný a jiný výklad by byl v rozporu s výslovným zněním zákona.

I. senát Ústavního soudu byl v projednávaném případě konfrontován se situací, v níž ve prospěch povolení osvojení druhým rodičem dítěte nasvědčovala kvalita vztahu mezi ním a druhem matky jako sociálním rodičem, kvalita vztahu biologické matky a sociálního rodiče domáhajícího se osvojení (desetiletý vztah pečetěný společným dítětem) i jednoznačně vyjádřené přání dítěte a jeho zájem mít otce, který se o něj stará a zabezpečuje jej (na rozdíl od biologického otce neprojevujícího o dítě zájem). Proto je návrhem napadána ústavnost minulé (potažmo i současné - § 833 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014) úpravy osvojení druhým rodičem v případě, že osvojitel není manželem jednoho z rodičů, ale pouze druhem či družkou. Takové osvojení sice je teoreticky možné, ale v matrice dojde k výmazu obou biologických rodičů dítěte, tedy i druha či družky osvojitele. Argumentace I. senátu spočívá především v tom, že napadené ustanovení zákona neumožňuje individuálně posoudit nejlepší zájem dítěte, neumožňuje nahradit nefunkčního rodiče rodičem funkčním.

Mezinárodní smlouvy (např. Evropská úmluva o osvojení dětí) i rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (X a další proti Rakousku, Gas a Dubois proti Francii a Emonet a další proti Švýcarsku) plně respektují právo jednotlivých států přijmout takovou úpravu osvojení, jaká je právě nyní předmětem posouzení Ústavním soudem. Zvláště Evropský soud pro lidská práva se opakovaně vyslovil tak, že na právní úpravu, která neumožňuje osvojení druhým rodičem u nesezdaných párů, nelze pohlížet jako na zásah do rodinného života.

Za důvod pro výlučnou možnost osvojení druhým rodičem pouze v případě sezdaných párů lze považovat požadavek na stabilitu partnerského vztahu, která má skýtat i vyšší záruku stability výchovného prostředí pro dítě. Takový požadavek jistě sleduje nejlepší zájem dítěte. Naskýtá se však otázka, zda je manželství stále určitou zárukou stabilního vztahu a zda tedy může tento požadavek ospravedlnit napadenou právní úpravu osvojení. V roce 1963, kdy byl přijat zákon o rodině, byla míra rozvodovosti menší než 20 %, v roce 2013 již dosahovala 49 %. Zároveň je společný život partnerů bez uzavření manželství stále častějším jevem – v roce 2011 dle údajů Českého statistického úřadu 11 % českých úplných rodin tvořila tzv. faktická, tedy formálně neuzavřená manželství. Se stoupající rozvodovostí klesá stabilita manželství. O stabilitě a délce trvání soužití nesezdaných párů však statistická data schází a tím pádem ani nelze porovnávat stabilitu těchto dvou typů soužití.

Ústavní soud je dalek toho, aby jakkoliv určoval lidem, v jakém svazku spolu mají žít, to je právem každého jednotlivce. Na jedné straně zde stojí páry, které formalizovaným způsobem projevily vůli žít trvale spolu a podrobit se zvláštnímu právnímu režimu dopadajícímu na manželství. Nejedná se přitom jen o výhody, manželství lze rozvést pouze soudním rozhodnutím, soud musí rozhodovat i o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů, rozvod doprovází i nutnost majetkového vyrovnání atd. Na straně druhé pak stojí páry, které se žádnému režimu nepodřídily. Při každém rozvodu manželství musí být soudem rozhodnuto, kdo bude o dítě nadále pečovat a jak bude zajištěna jeho výživa, přitom soud musí vycházet z nejlepšího zájmu dítěte. Naproti tomu při rozchodu nesezdaných rodičů soud o těchto poměrech dítěte rozhoduje prakticky pouze na návrh. Řízení sice soud může zahájit i sám, ale nejprve se o potřebě takové úpravy musí vůbec dozvědět a v praxi tak může docházet a rovněž i dochází k situacím, kdy po rozchodu rodičů pobírá dítě nepřiměřeně nízké a případně i žádné výživné.

Napadená právní úprava tak sice stanoví omezení pro nesezdané páry, ale toto omezení je dostatečně odůvodněno předpokladem vyšší míry stability manželských párů a zejména lepším zajištěním poměrů dítěte, dojde-li k ukončení soužití jeho rodičů. Tato úprava tedy sleduje nejlepší zájem dítěte.

Ústavní soud též neshledal, že by napadenou úpravou docházelo k zásahu do rodinného života. Nabízí se jiná řešení nastalé situace. V případě obav ze zásahu biologického otce dítěte je možno využít omezení rodičovské zodpovědnosti. Pokud je přáním dítěte a možná hlavní motivací k osvojení nést stejné příjmení jako ostatní členové rodiny, takové změny lze dosáhnout i bez souhlasu biologického otce, jehož souhlas nahradí soud – této možnosti se však rodina stěžovatele ani nepokusila využít.

Právo osvojit či právo být osvojen není základním právem chráněným ústavním pořádkem či mezinárodními smlouvami. Změna napadené právní úpravy a případné umožnění osvojení druhým rodičem u nesezdaného páru jsou plně v kompetenci zákonodárce.

K nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudci Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek a soudkyně Kateřina Šimáčková.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/15 včetně disentů je dostupný PDF zde (436 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu