Obrazy zapůjčené Moravskou galerií

Obrazy zapůjčené Ústavnímu soudu Moravskou galerií.

Jaroslav Král

Malíř Jaroslav Král (1883 Malešov u Kutné Hory - 1942 koncentrační tábor Osvětim) studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1916 přesídlil do Brna. Jeho tvorba se tak vyvíjela na pozadí kulturních dějin meziválečného Brna, kde patřil k hlavním organizátorům spolkového života a k významným představitelům moravské levicové inteligence. Stál u vzniku brněnského Klubu výtvarných umělců Aleš, posléze založil moderně orientovanou Skupinu výtvarných umělců v Brně. V době nástupu fašismu svými karikaturami uveřejňovanými levicovým tiskem (Rovnost, Index) manifestoval svá radikální stanoviska. V roce 1941 byl zatčen gestapem. Po ročním věznění v Kounicových kolejích v Brně, na Mírově a ve Vratislavi byl převezen do Osvětimi, kde zemřel v plynové komoře. Po Jaroslavu Královi je pojmenovaná výstavní síň v brněnském Domě umění.

Zátiší s mísou ovoce

1929, olej, lepenka, Moravská galerie v Brně (inv. č. A 2357)

Kolem roku 1928 sílí v tvorbě Jaroslava Krále tendence ke geometrizaci, která ve své krajní podobě vrcholí kolem roku 1933, kdy autor dospívá až na samotnou hranici abstraktního projevu. Toto směřování se projevuje zejména v obrazech a kresbách s motivy zátiší. Jednotlivé objekty a figury se zplošťují, prohlubuje se napětí mezi plochou, prostorem a barevným pojetím kompozice.  Autor tak  představuje typického reprezentanta projevu českého pozdního kubismu, který bývá také označován termínem "lyrický kubismus".









Zátiší

1933, olej, plátno, Moravská galerie v Brně (inv. č. STD 26)

Ve svých kubistických zátiších z počátku třicátých let Jaroslav Král vytváří kompozice, které mají zcela volný vztah k vizuální skutečnosti. Malíř zde svobodně uplatňuje svoji zálibu v tvarovém abstrahování jednotlivých předmětů, v jejich geometrizaci, a také ve hře s perspektivními zákonitostmi malířské kompozice. Iluzi prostoru zcela redukuje na plošné zobrazení. Objekty a jejich pozadí jsou tvořeny pomocí autonomních barevných ploch. 










Dívka s vázou

1937, olej, plátno, Moravská galerie v Brně (inv. č. A 2331)

Obraz náleží do posledního období Králova předčasně ukončeného uměleckého vývoje. Kromě obrazů se sociální tématikou reagujících na dobovou společensko-politickou situaci (Před bouří, Španělská matka), v něm dominují postavy žen vytvořené sošně monumentalizujícím, až patetickým figurativním stylem. Jejich pojetí osciluje mezi neoklasicismem a rozvíjením kubizujících forem. Plátno Dívka s vázou se vyznačuje vnitřním řádem, střídmou barevností a idealismem stylizované dívčí postavy, který na první pohled navozuje pocit vyrovnanosti a jistoty. Ale i z tohoto Králova zdánlivě harmonického obrazu lze vycítit neurčité napětí z blížících se tragických událostí.





















Petr Ingerle, kurátor, Odbor volného umění

Julius Victor Berger

1850 Nový Jičín – 1902 Vídeň

Triumf vědy – triptych (Pád staré myšlenky, Věda a pověra, Vzestup nové myšlenky), 90. léta 19. století

Zakoupeno v roce 1903 moravským zemským sněmem pravděpodobně z pozůstalosti autora
Moravská galerie v Brně, inv. č. A 261 a, b, c

Julius Victor Berger studoval od svých čtrnácti let na Akademii výtvarných umění ve Vídni nejprve čtyři roky v přípravce, posléze šest let u profesora Eduarda Engertha, specialisty na nástěnnou malbu a autora části freskové výzdoby nové budovy vídeňské Dvorní opery. Následující tři roky (1874–1877) pobýval díky stipendiu v Itálii. Po návratu do Vídně se stal nejprve v roce 1881 profesorem dekorativní malby na uměleckoprůmyslové škole, posléze v roce 1887 profesorem na zdejší Akademii, kde působil až do smrti. Vedle závěsných obrazů a portrétů proslul zejména svými návrhy a některými realizacemi náročných interiérových výzdob nově vznikajících veřejných budov na vídeňské okružní třídě Ringstraße (Justiční palác, Akademie, Uměleckohistorické muzeum, Univerzita). Byl přítelem Hanse Makarta a jedním z učitelů Gustava Klimta.

Bergerovou nejrozsáhlejší prací byly návrhy interiérové výzdoby Justičního paláce ve Vídni (1880), který bohužel v roce 1927 při červencových demonstracích vyhořel. V rámci bohatého dekorativního systému vytvořil umělec komplexní výtvarné dílo s alegorickým, dynasticko patriotickým obsahem. Studie k výzdobě slavnostního sálu soudní budovy s náměty triumfu ctností nad neřestmi, výkonu trestního práva a spravedlivé ochrany nejslabších, dochované ve sbírkách vídeňské Akademie, mají analogickou formu triptychu a podobnou obsahovou náplň jako brněnské dílo. V obou případech slouží dynamické neobarokní výtvarné formy k vyjádření myšlenky vítězství spravedlnosti, vědy nebo pokroku nad neřestí, bezprávím či tmářstvím. Brněnský triptych, původně snad návrh k výzdobě interiéru univerzitní nebo jiné vědecké budovy, prozrazuje umělcovu inspiraci pozdně barokní iluzívní nástěnnou malbou benátské školy, zejména dílem Giovanniho Battisty Tiepola.

Antonín Chittussi

1847 Ronov nad Doubravou – 1891 Praha

Podzim ve Fontainebleau, kolem 1879

Získáno v roce 1963
Moravská galerie v Brně, inv. č. A 1222

Antonín Chittussi se narodil v rodině, jejíž předci přišli do Čech za obchodem z italské Ferrary. Sám se však od mládí cítil být Čechem a navíc vlastencem. Studium na pražské umělecké Akademii několikrát přerušil kvůli pobytům v Mnichově a ve Vídni a definitivně ji opustil v roce 1877 po účasti v tzv. Woltmannově aféře, kdy byl společně se svým přítelem Mikolášem Alšem krátce vězněn za vystoupení proti tehdejšímu profesoru dějin umění Alfredu Woltmannovi. Jeho protiněmecké postoje mu v českých vlasteneckých kruzích vynesly všeobecnou popularitu a přátelství předních umělců, literátů a dalších významných osobností, mj. i politika Františka Augusta Braunera, jehož dcera Zdeňka se stala na dlouhá léta Chittussiho důvěrnou přítelkyní. V té době se se rovněž přestal věnovat figurální historické malbě a svoji pozornost obrátil ke krajinářství. Opravdový přelom v jeho tvorbě představoval rok 1879, kdy poprvé navštívil Paříž. Zde se seznámil s tvorbou realistických krajinářů tzv. barbizonské školy (Charles-François Daubigny, Theodore Rousseau ad.) a jejich následovníků, nalézajících motivy ke svým obrazům v zemité poezii venkovské krajiny v okolí fontainbleauského lesa. V následujícím desetiletí před svou předčasnou smrtí pobýval, tvořil a vystavoval střídavě ve Francii a v Čechách a zprostředkovával tak domácímu umění impulsy francouzské realistické krajinomalby. Svým dílem vytvořil rovnocennou protiváhu české tradici akademické, pozdně romantické krajinomalby Julia Mařáka a jeho žáků, z nichž některé zároveň výrazně ovlivnil.

Obraz Podzim ve Fontainebleau vznikl pravděpodobně nedlouho po příchodu Chittussiho do Francie a dobře tak ilustruje jeho formální i tematické navázání na barbizonské malíře a přerod v moderního realistického krajináře se zájmem o prosté, akademickými konvencemi nezatížené motivy, zachycované často přímo v plenéru. Volnými, dělenými tahy štětcem v tmavých odstínech zelené, žluté a hnědočervené zachytil malíř holé vřesoviště v pozadí se stromy a drobnou postavou muže skládajícího na hromadu větve. V Národní galerii v Praze se dochovalo několik podobně syrových Chittussiho krajin z tohoto období včetně malířské studie k brněnskému obrazu.

Otakar Lebeda

1877 Praha – 1901 Praha

Chlapec na břehu (Rybník Kaňov), 1897

Zakoupeno v roce 1978
Moravská galerie v Brně, inv. č. A 1769

Jeden z nejnadanějších českých moderních malířů nastoupil v roce 1892 jako patnáctiletý na Akademii výtvarných umění v Praze do krajinářské školy profesora Julia Mařáka. Jeho spolužáky byli Alois Kalvoda, Ferdinand Engelmüller, Jaroslav Panuška, František Kaván nebo Antonín Slavíček. S posledními dvěma se spřátelil a společně s nimi cestoval po Čechách a tvořil. Podobně jako na další „mařákovce“ na něj silně zapůsobil příklad Antonína Chittussiho. Během krátkého života vytvořil obdivuhodné, stylově velmi proměnlivé, převážně krajinářské dílo. Jeho psychické problémy a deprese vyústili v roce 1901 v Lebedovu předčasnou smrt, kdy se v lesíku v Malé Chuchli zastřelil revolverem.

Rozměrným obrazem Chlapec na břehu završil Lebeda skupinu děl s námětem jihočeských rybníků, vzniklých během jeho pobytu na Třeboňsku ve druhé polovině září 1897. Kompozičně jednoduchá, přesto mimořádně působivá krajina s pustým rovinatým břehem obepínajícím „parabolu“ rybníka vpravo a vysokým oblačným nebem tvoří určitý protějšek ke staršímu obrazu Lebedova spolužáka Františka Kavána Rybník Kaňov (Galerie výtvarného umění v Ostravě). Ukazuje tak motivickou provázanost prací žáků Mařákovy krajinářské školy a zároveň rozdílný přístup obou umělců, v té době již vyhraněných malířských individualit.

Petr Tomášek, kurátor sbírek malířství a sochařství starého umění a 19. století