Kázeňské řízení podle zákona o služebním poměru nepředstavuje řízení o trestním obvinění v ústavněprávním smyslu

29.11.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 132/2017

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl jako policista trestně stíhán pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby a přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informaci v souvislosti s nesprávně provedenou lustrací v centrálním registru vozidel a registru pátrání po odcizených vozidlech. Státní zástupce na něj podal obžalobu, později však okresní soud usnesením věc podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád postoupil k projednání a rozhodnutí v kázeňském řízení. Stěžovatel byl shledání vinným kázeňským přestupkem ve smyslu § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a potrestán snížením platového tarifu o 10 % na dobu jednoho měsíce. Stěžovatel se následně u Ministerstva spravedlnosti domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve výši 39 313 Kč, která mu vznikla kvůli neoprávněně vedenému trestnímu řízení a představovala náhradu nákladů obhajoby. Ministerstvo mu však nevyhovělo a proto stěžovatel podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Obvodní soud jeho žalobě vyhověl a uplatňovaný nárok mu přiznal. Ministerstvo se proti tomuto rozhodnutí odvolalo a Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu stěžovatele zamítl. Podle názoru odvolacího soudu usnesení o postoupení věci do kázeňského řízení nerušilo účinky zahájení trestního stíhání, řízení se i nadále vedlo, byť jen jako přestupkové. Usnesení o postoupení zachovává kontinuitu stíhání osoby pro její protiprávní jednání a stěžovatel se protiprávního jednání dopustil, což je pro posouzení jeho nároku podstatné i podle judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud, neboť se domnívá, že rozhodnutí městského soudu porušilo jeho ústavně zaručená práva.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Městský soud v Praze podle názoru Ústavního soudu popřel smysl a účel aplikovaných ustanovení zákona o odpovědnosti státu jako prováděcí úpravy k základnímu právu stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonně vedeným trestním stíháním. Především nelze souhlasit s pohledem, podle kterého tvoří trestní řízení a kázeňské řízení jeden celek, ústavní právo naopak mezi nimi rozlišuje.

K určení, zda lze z pohledu ústavního práva hovořit o „trestní věci“, se tradičně využívají tzv. Engelova kritéria (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku). Těmito kritérii jsou: 1) kvalifikace deliktu ve vnitrostátním právu; 2) povaha deliktu (obvinění); 3) druh a stupeň závažnosti sankce. Pokud samo vnitrostátní právo pokládá dotčenou věc za trestní, pak je tato věc podle prvního Engelova kritéria trestní i z ústavněprávního pohledu. Není proto nutné pokračovat dále a zkoumat další dvě Engelova kritéria. V projednávané věci to byl případ trestního stíhání stěžovatele, které vyústilo v podání neúspěšné obžaloby a postoupení věci do kázeňského řízení. Až do momentu postoupení věci dané řízení spadalo pod trestní větev práva na spravedlivý proces.

Určit povahu kázeňského řízení je složitější. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu zásadně nelze chápat kázeňská či kárná řízení se státními zaměstnanci jako „trestní“. Není tomu tak ani v tomto případě. Kázeňské obvinění vznesené vůči stěžovateli totiž mělo původ v právní úpravě vůči zvlášť vymezené skupině osob – příslušníkům bezpečnostních sborů a nepředstavuje tak řízení o trestním obvinění v ústavněprávním slova smyslu. Z toho důvodu je podle Ústavního soudu namístě pohlížet na trestní řízení a pozdější kázeňské řízení jako na dva samostatně existující procesní celky.

Usnesení o zahájení trestního stíhání a na něj navazující trestní řízení lze v tomto případě považovat za nezákonné ve smyslu zákona o odpovědnosti státu.  Za období od zahájení trestního stíhání do postoupení věci by tedy stěžovateli měla náležet škoda, která mu v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení vznikla a pozdější shledání viny ze spáchání kázeňského přestupku na to nemá žádný vliv. Stěžovateli proto uplatňovaný a ústavně chráněný nárok na náhradu škody v podobě náhrady nákladů obhajoby vznikl. Městský soud v Praze bude muset celou věc znovu posoudit a s náležitým odůvodněním, respektujícím závěry tohoto nálezu, rozhodnout o odvolání Ministerstva spravedlnosti proti rozsudku odvolacího soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1930/17 je dostupný PDF zde (264 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu