Přehled jednání Ústavního soudu pro 7. kalendářní týden roku 2018

09.02.2018

follow site  Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.02.2018 11:00 do: 12.02.2018 11:30

go site Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 15/15
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  návrh na vyslovení neústavnosti § 41b odst. 2 a 4 a § 41c písm. g) zákona České národní rady č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 31. prosince 2015
Stručná charakteristika:  rovnost, daně
Označení navrhovatelů:  Krajský soud v Plzni
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Krajský soud v Plzni podal v souvislosti s jím projednávanou věcí k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 41b odst. 2 a 4 a § 41c písm. g) zákona České národní rady č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2015.

Předmětem řízení před orgány finanční správy byla žádost obchodní společnosti SLOT Group, a. s. (žalobkyně), o snížení zálohy na odvod z loterií a jiných podobných her za I. čtvrtletí roku 2012. V žádosti požadovala, aby jí byla záloha ponížena o tzv. pevnou část odvodu, protože ji považovala za protiústavní. Finanční úřad v Karlových Varech její žádosti nevyhověl, když uvedl, že možné spekulativní úvahy o protiústavnosti jednotlivých a explicitních ustanovení zákonů je třeba odmítnout do doby, než jsou taková ustanovení zrušena. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, které Finanční ředitelství v Plzni zamítlo. Žalobkyně poté podala správní žalobu. Navrhovatel se ztotožnil s její argumentací o protiústavnosti napadených ustanovení, přerušil soudní řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na jejich zrušení. Napadená ustanovení loterijního zákona porušovala dle navrhovatele ústavní princip rovnosti v právech zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a jejich práv. K tomuto porušení mělo docházet tak, že pro část poplatníků odvodu z loterií podle § 41 loterijního zákona, a sice provozovatelů výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení, určoval zákon odlišně stanovený dílčí základ odvodu. Dle § 41b odst. 2 loterijního zákona se pro uvedenou skupinu provozovatelů skládal dílčí základ odvodu z poměrné a pevné části. Tuto pevnou část odváděli dle zákona právě jen provozovatelé výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení. V této souvislosti navrhovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 7/03, který se zabýval otázkou protiústavní diskriminace v oblasti ukládání daní a poplatků státem a také na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008 č. j. 9 Afs 195/2007-120.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.02.2018 08:15 do: 13.02.2018 08:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3097/16
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2016 č. j. 22 A 49/2013-121
Eventuální akcesorické návrhy:  návrh na náhradu nákladů řízení
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  K. W.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Nezletilá stěžovatelka je osobou trpící vrozeným závažným nervosvalovým onemocněním – spinální muskulární atrofií II. typu, je upoutána od dětství na invalidní vozík a vyžaduje stálou péči jiné osoby. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách umožňuje přiznat osobám závislým na péči druhých měsíční příspěvek odstupňovaný podle míry závislosti (I. až IV. stupeň). Stupeň závislosti takové osoby je určen na základě její schopnosti zvládat deset základních životních potřeb. Stěžovatelka byla v roce 2012, kdy požádala o změnu výše přiznaného příspěvku, považována za závislou ve stupni III (těžká závislost). Stěžovatelčina matka, jakožto její zástupkyně ve správním řízení, prezentovala názor, že tyto potřeby její dcera – stěžovatelka plně nezvládá. Stěžovatelka proto podala dne 18. 1. 2012 návrh na změnu výše přiznaného příspěvku. V řízení před správními orgány však neuspěla - byla shledána stále jako osoba závislá ve stupni III. Proti rozhodnutí se bránila žalobou ve správním soudnictví a Krajský soud v Brně jí vyhověl. Původní rozsudek krajského soudu napadl vedlejší účastník - Ministerstvo práce a sociálních věcí - kasační stížností, současně však opětovně prozkoumal odvolání stěžovatelky novým jednáním posudkové komise a stěžovatelka byla nově vyhodnocena jako osoba závislá na péči ve stupni IV (úplná závislost). Závěr vedlejšího účastníka je založen na zjištění, že došlo k progresi postižení stěžovatelky a k rozšíření komunikačních prostředků u stěžovatelčiných vrstevníků (mobilní telefon, počítač), které již stěžovatelka nezvládá přiměřeně věku. Ohledně období od 1. 1. 2012 do 31. 8. 2014 vedlejší účastník dospěl k závěru, že v této době stěžovatelka životní potřebu komunikace zvládala úměrně svému věku a tato životní potřeba jí tak v této době byla zachována. Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti vedlejšího účastníka tak, že původní, stěžovatelce příznivý rozsudek krajského soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a zavázal jej svým právním názorem. Jestliže krajský soud ve svém původním rozsudku své pochybnosti o schopnosti orientace odůvodnil neschopností stěžovatelky rozhlédnout se kolem sebe, resp. nutností učinit tak pouze při otočení celého těla na invalidním vozíku, pak tuto ryze fyzickou schopnost nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu ztotožnit se schopností orientace, ale naopak je nezbytné ji podřadit k životní potřebě mobility. Ohledně schopnosti komunikace Nejvyšší správní soud shledal, že u stěžovatelky se vzhledem k jejímu věku a stupni jejího vzdělání schopnost budoucí komunikace v době rozhodování ministerstva (v letech 2012-2013, kdy bylo stěžovatelce 7, resp. 8 let) teprve formovala, to vše při nikým nezpochybněném zjištění posudkové komise, že nebylo dokumentováno postižení jejích intelektových schopností a žalobkyně byla schopna porozumět a dorozumět se mluvenou řečí.

Stěžovatelka namítá, že krajský soud, jenž byl vázán rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, vyložil nepřípustně úzkým způsobem, neodpovídajícím účelu a smyslu právní úpravy, rozsah dané životní potřeby, čímž nepřípustným způsobem zasáhl do práva stěžovatelky na nároky ze systému sociálního zabezpečení a porušil tak rovněž obecné principy spravedlnosti a řádného procesu. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.02.2018 08:45 do: 13.02.2018 09:10

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1920/17
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2017 č. j. 10 To 207/2017-1904 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. dubna 2017 č. j. 37 T 30/2016-1828
Stručná charakteristika:  právo na zákonného soudce
Označení navrhovatelů:  MUDr. Y. U.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je před Okresním soudem Praha-východ podáním obžaloby trestně stíhán pro dva přečiny pomluvy a pro zločin křivého obvinění. Dne 21. 4. 2017 vydal předseda senátu příkaz k zatčení stěžovatele s odůvodněním, že ve shora uvedené věci byla nařízena celkem čtyři hlavní líčení, z nichž pouze první proběhlo i za účasti obžalovaného. Další bylo zrušeno na žádost stěžovatele, následující dvě pak pro jeho omluvu, doloženou stručnými lékařskými zprávami. Dne 16. 3. 2017 byl stěžovatel vyzván, aby doložil podrobné lékařské zprávy o svém zdravotním stavu a vyjmenovaných hospitalizacích a aby soudu sdělil, kde se pohyboval v mezidobí. Protože ani v prodloužené lhůtě stěžovatel na výzvu soudu nikterak nereagoval, vydal okresní soud dne 21. 4. 2017 příkaz k jeho zatčení, který byl realizován dne 28. 4. 2017 ve 21.30 hod. a vazební zasedání se konalo dne 29. 4. 2017 (sobota) od 9.30 hod. O návrhu na vzetí do vazby rozhodla soudkyně okresního soudu v rámci tzv. služby dosažitelnosti, a to tak, že u stěžovatele je dán důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Stejným usnesením pak rozhodla, že se vazba stěžovatele nahrazuje přijetím písemného slibu a dohledem probačního úředníka, a stěžovatele propustila na svobodu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Praze zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování o jeho vazbě došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, neboť o ní v rozporu s § 30 odst. 2 trestního řádu rozhodovala soudkyně okresního soudu, která v předchozích fázích řízení vydala příkaz k provedení domovní prohlídky. Tím byla vyloučena z dalších úkonů v trestním řízení ve fázi po podání obžaloby. K tomuto pochybení nepřihlédl krajský soud, ač k tomu byl podle stěžovatelova názoru povinen. Z uvedeného důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.02.2018 09:00 do: 13.02.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3689/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 8. 2017, č. j. 0 Nt 551/2017-6, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2017, č. j. 4 To 557/2017-29.
Stručná charakteristika:  spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  T. H. T.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je stíhán pro zločin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Okresní soud v Českém Krumlově vzal stěžovatele na základě usnesení ze dne 24. 7. 2017 do vazby. Další rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě pak u okresního soudu proběhlo dne 15. 8. 2017 na základě návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, kdy bylo okresním soudem napadeným usnesením rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodnuto v neprospěch stěžovatele, který tak byl i nadále ponechán ve vazbě.

Stěžovatel shledává porušení svých ústavně garantovaných práv postupem okresního soudu jednak v tom, že stěžovatel o návrhu státní zástupkyně na ponechání ve vazbě nebyl vůbec vyrozuměn, natož aby byl vyzván k tomu, že se má vyjádřit, zda požaduje konání vazebního zasedání. Okresní soud pak o dalším setrvání stěžovatele ve vazbě rozhodl v neveřejném jednání, aniž by stěžovatele vyslechl. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení okresního soudu a krajského soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces.

click here III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.02.2018 09:10 do: 13.02.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 976/17
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 2110/2016-560
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  Ing. E. K.

Stěžovatelka se spolu se svým synem domáhala žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnice) zaplacení zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení. Obvodní soud žalobu stěžovatelky z větší části zamítl a synu stěžovatelky nepřiznal nic. Odvolání syna Městský soud v Praze odmítl a částku přiznanou stěžovatelce obvodním soudem ještě snížil. Stěžovatelka (a také její syn) proti rozsudku městského soudu podala dovolání a současně požádala o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Stěžovatelce byli postupně ustanoveni tři advokáti, neboť první dva byli na vlastní žádost zastupování zproštěni. Lhůta pro doplnění dovolání byla na žádosti advokátů postupně opakovaně prodlužována. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky a jejího syna odmítl. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud pro vady. Nejvyšší soud se zabýval otázkou, ke kterým podáním učiněným stěžovatelkou či jejími zástupci má přihlížet. Vycházel přitom z toho, že smyslem institutu ustanovení zástupce je realizace práva na právní pomoc dle čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Tento účel pak nemohl být naplněn ustanovením v pořadí prvního advokáta, neboť nemohl stěžovatelku zastupovat (již dříve mezi ním a stěžovatelkou došlo ke ztrátě důvěry). Proto podle Nejvyššího soudu nebylo možné počítat lhůtu k doplnění dovolání od ustanovení tohoto advokáta. Ve vztahu k ustanovení v pořadí druhého advokáta však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v době jeho ustanovení neexistovala objektivní překážka, pro kterou by nemohl stěžovatelku zastupovat. Překážka se objevila až později, a to čistě ze subjektivních příčin, spočívajících v osobnostním nastavení stěžovatelky. Byl-li obvodní soud za této situace ke stěžovatelce vstřícný, a ustanovil jí dalšího advokáta, nemá takové rozhodnutí vliv na běh lhůty k podání dovolání, a pravidlo obsažené v § 241b odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu se pro ustanovení v pořadí třetího advokáta neuplatní.

Stěžovatelka poukazuje na několik nálezů Ústavního soudu a tvrdí, že projednávaná věc se v relevantních aspektech shoduje s těmi, o nichž Ústavní soud již rozhodl, a to nálezy ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3042/11, ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3157/14 či ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 363/15. Obvodní soud sice dle stěžovatelky postupoval chybně, když jí stanovil k doplnění dovolání delší lhůtu, než stanoví zákon. Nejvyšší soud však podle stěžovatelky pochybil, pokud tomuto postupu nepřikládal žádnou relevanci. Jestliže Nejvyšší soud nepřihlížel k podáním učiněným ve lhůtách určených výzvami obvodního soudu, odňal tím stěžovatelce právo na soudní ochranu. Stěžovatelce nelze klást k tíži nesprávný postup soudu, neboť stěžovatelka legitimně očekávala, že její dovolání bude věcně projednatelné, bude-li postupovat v souladu s jeho pokyny.

source IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.02.2018 09:30 do: 13.02.2018 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3172/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2017 č. j. 19 Co 265/2017-56
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces; posouzení otázky, kdo je oprávněn jednat za právnickou osobu
Označení navrhovatelů:  GEISON REAL, a. s., se sídlem Praha 1 – Nové Město, Vodičkova 1277/19, zastoupena Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánské Hory, Boleslavova 901/7
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se proti vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala uložení povinnosti zdržet se zásahů do jejího vlastnického práva ke specifikovanému pozemku v obci a k. ú. Chrustenice. Dne 16. 5. 2017 usnesením Okresní soud v Berouně vyhověl návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření (výrok I), zčásti návrh zamítl (výrok II) a stěžovatelce uložil povinnost ve stanovené lhůtě podat k věcně a místně příslušenému soudu žalobu ve věci samé (výrok III). Dne 14. 7. 2017 usnesením Krajský soud v Praze k odvolání žalované usnesení okresního soudu ve výroku I změnil tak, že se návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření odmítá (výrok I). Podle odvolacího soudu okresní soud nesprávně vyhodnotil kvalitu podání žalobkyně na nařízení předběžného opatření potud, že pominul, že v podání absentuje druhý podpis dalšího člena statutárního hromadného orgánu tak, jak vyplývá ze zápisu z veřejného rejstříku společnosti. Jde proto o návrh vadný a nelze o něm rozhodnout.

Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo vlastnit majetek. Toto rozhodnutí je dle jejího názoru nezákonné a rozporné s § 21 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, což plyne i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2015 sp. zn. 20 Cdo 2921/2004.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.02.2018 14:00 do: 13.02.2018 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: II. ÚS 2209/15
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost příkazům k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. května 2015 sp. zn. 11 Nt 1126/2015, 11 Nt 1127/2015 a 11 Nt 1128/2015, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové, při realizaci prohlídek dle citovaných příkazů
Stručná charakteristika:  Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků
Označení navrhovatelů:  Energetický regulační úřad, Ing. Alena Vitásková
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Předmětné trestní řízení je vedeno pro podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kterých se měla dopustit stěžovatelka 2) tím, že jako předsedkyně ERÚ jmenovala v rozporu se zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, do funkce místopředsedkyně ERÚ JUDr. Renatu Veseckou, Ph.D., ačkoliv si byla vědoma, že tato nesplňuje ani zčásti zákonnou podmínku pro výkon této funkce podle § 17b odst. 4 písm. c) energetického zákona, konkrétně to, že by měla mít nejméně sedm let praxe v oboru energetiky, z toho alespoň tři roky v řídící nebo vedoucí funkci. Na základě tohoto jmenování JUDr. Renata Vesecká, Ph.D. začala neoprávněně pobírat plat místopředsedkyně ERÚ, čímž stěžovatelka 2) měla úmyslně překročit svoji pravomoc, opatřit jinému neoprávněný prospěch a způsobit na majetku České republiky škodu a zároveň tak opatřit JUDr. Renatě Vesecké, Ph.D. neoprávněný prospěch.

Stěžovatelky prostřednictvím ústavní stížnosti napadají příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků vydané Okresním soudem v Jihlavě dne 22. 5. 2015, kterými byly nařízeny prohlídky v nich blíže označených budovách ve vlastnictví České republiky, s nimiž přísluší hospodařit Energetickému regulačnímu úřadu. Rovněž napadají jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové, při realizaci prohlídek. Jsou přesvědčeny, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11, čl. 12 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, a vedle toto i právo stěžovatelky 2) na soukromí.

source II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.02.2018 10:30 do: 14.02.2018 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: I. ÚS 2637/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 3 Ads 151/2016-59
Stručná charakteristika:  Právo na dostupnost vhodných sociálních služeb
Označení navrhovatelů:  D.V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla odmítnuta jeho žaloba na nezákonný zásah proti Středočeskému kraji (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem). Onen nezákonný zásah byl spatřován v opomenutí učinit cílené a konkrétní kroky vedoucí k zajištění dostupnosti poskytování sociálních služeb pro stěžovatele. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím porušil jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, jakož i ústavní principy zakotvené v Ústavě České republiky.

Stěžovatel je osobou s těžkým zdravotním postižením; má poruchu autistického spektra (diagnóza dětský autismus) a středně těžké mentální postižení, přičemž jeho postižení je doprovázeno závažnými poruchami chování. Stěžovatel tak potřebuje nepřetržitou péči a dohled, které až do 1. února 2016 zajišťovaly především jeho babička vysokého věku (více než 80 let) a jeho matka, jež sama má psychosociální postižení a je v částečném invalidním důchodu. Rodina kontaktovala mnohé poskytovatele sociálních služeb s žádostí o umístění stěžovatele, avšak bez úspěchu (stěžovatel jimi nemohl být přijat buď z důvodu nedostatku kapacity, či proto, že nepatřil do jejich cílové skupiny). Rodina dlouhodobě spolupracuje s Národním ústavem pro autismus, z.ú. (dříve Asociace pomáhající lidem s autismem – APLA Praha, Střední Čechy, o.s.; dále jen „NAUTIS“), který stěžovateli v omezeném rozsahu poskytoval osobní asistenci a odlehčovací pobyty. Od října 2012 se NAUTIS i babička stěžovatele několikrát obrátily s žádostí o pomoc při řešení situace stěžovatelovy rodiny a zajištění péče o stěžovatele na Městský úřad Rakovník, Středočeský kraj a Krajský úřad Středočeského kraje s tím, že situace rodiny je velmi tíživá, péče o stěžovatele v domácím prostředí se postupně dostává na hranici zvladatelnosti. Rodině však ze strany veřejné moci bylo zpravidla toliko doporučeno obrátit se na konkrétní poskytovatele sociálních služeb, případně byl učiněn pokus o zprostředkování těchto služeb. K úspěšnému zajištění potřebné sociální služby však v žádném případě nedošlo. Od 1. 2. 2016 stěžovatel využívá sociální služby domova se zvláštním režimem v Libčicích poskytované NAUTISem. K umístění stěžovatele došlo bez přímého přispění ze strany Středočeského kraje, krajského úřadu či městského úřadu.

Krajský soud v Praze vyslovil nezákonnost opomenutí žalovaného Středočeského kraje učinit cílené a konkrétní opatření vedoucí k zajištění dostupnosti poskytování sociálních služeb stěžovateli (výrok I.), ve vztahu k ostatním žalovaným (Krajskému úřadu Středočeského kraje a Městskému úřadu Rakovník) žalobu zamítl (výrok II.). Výrok I. rozsudku krajského soudu vedlejší účastník řízení napadl kasační stížností. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí krajského soudu ve výroku I. a sám odmítl žalobu v části domáhající se určení nezákonnosti zásahu vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší správní soud v prvé řadě dospěl k závěru o nedostatku pravomoci soudů ve správním soudnictví, neboť kraj jako vyšší územní samosprávný celek nelze považovat za správní orgán ve smyslu § 4 odst. 1 soudního řádu správního, tím by mohl být leda jeho konkrétní orgán. Dále Nejvyšší správní soud popřel, že by podle českého právního řádu stěžovateli náleželo „všeobecné veřejné subjektivní právo na poskytnutí konkrétní služby sociální péče v požadovaném časovém horizontu a na vymezeném území“.

get link I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.02.2018 10:00 do: 15.02.2018 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 685/15
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Stručná charakteristika:  vlastnictví - omezení
Označení navrhovatelů:  Ing. V. S. CSc. a RNDr. T. G. CSc., zast. advokátem Mgr. Michalem Kojanem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Žalobou ze dne 31. 5. 2007 se stěžovatelé vůči žalované vedlejší účastnici řízení a druhé žalované, nájemkyni, domáhali náhrady škody ve výši 236 082 Kč dle obecných ustanoveních občanského zákoníku (vůči vedlejší účastnici) a dle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (vůči nájemkyni), když jako vlastníci budovy byli nuceni strpět regulaci nájemného. Žalovaná jistina dle jejich soudu odpovídala rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za konkrétní byt a časové období uvedené v žalobě. V souvislosti s vydáním sjednocujícího stanoviska pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 nárok počali právně kvalifikovat, stejně jako nalézací soud, jako náhradu za omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Vůči žalované nájemkyni vzali žalobu zpět, pročež vůči ní bylo řízení zastaveno. Nalézací soud jim výrokem I. rozsudku ze dne 17. 7. 2012 č. j. 30 C 114/2007-289 přiznal náhradu ve výši 28 900  Kč (tj. 1 314 Kč za jeden měsíc nebo 17 Kč za měsíc a l metr čtvereční podlahové plochy bytu). Ve vyhovujícím výroku nalézací soud vycházel z premisy, že nelze přiznat vyšší náhradu, než by činila analogicky dle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Do části zamítavého výroku (jen té, která měla oporu v již provedeném dokazování k otázce výše obvyklého nájemného, tedy co do částky 157 085 Kč) podali stěžovatelé odvolání; přiznaná náhrada podle nich nedosahovala ani výše nákladů nezbytných na údržbu konkrétního bytu a poměrné části budovy (tzv. „nákladové nájemné“), o přiměřeném zisku ani nemluvě. Dne 7. 11. 2013 potvrdil Městský soud v Praze svým rozsudkem napadenou část nalézacího výroku. Ve věci samé odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012, který považoval za závazný. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího sodu odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelé mají za to, že při zjištění výše náhrady za omezení jejich vlastnického práva nelze aplikovat zákon č. 107/2006 Sb. a již vůbec ne výši náhrady omezit výší „deregulovaného“ nájemného dle citovaného zákona ke dni 1. 1. 2007, když v době omezení vlastnického práva tento zákon neexistoval. Namítají, že metodika vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu se dostává do zcela zásadního rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, jelikož není saturováno ani znehodnocení nemovitosti. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva na ochranu vlastnického práva a na spravedlivý proces.