Přehled jednání Ústavního soudu pro 41. kalendářní týden roku 2018

05.10.2018

click here  IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.10.2018 08:30 do: 09.10.2018 09:00

source url Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: III. ÚS 3520/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 30 Cdo 3354/2017-253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2017 č. j. 11 Co 489/2016-221 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. září 2016 č. j. 15 C 257/2014-167
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Ing. P. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 2 projednával stěžovatelovu žalobu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastník) o zaplacení částky ve výši 251 018 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřené průtahy v trestním řízení, týkajícím se tzv. kauzy H-Systém, v němž měl stěžovatel postavení jednoho z mnoha poškozených. V předžalobní fázi odškodňovacího řízení vedlejší účastník uznal stěžovatelův nárok v částce 2 314 Kč. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl a stěžovateli přiznal částku ve výši 32 536 Kč s příslušenstvím, ve zbytku pak žalobu zamítl. Obvodní soud stanovil jako přiměřené odškodnění částku 17 000 Kč za každý rok řízení, kterou dále ponížil dle několika kritérií. Zejména z důvodu rozhodování trestní věci velkým počtem soudů, při značné obtížnosti a složitosti celého řízení. Pokud jde o význam řízení pro poškozené, pak tento je dle obvodního soudu snížený, neboť poškození, vědomi si zdlouhavého trestního řízení, jehož hlavním smyslem není odškodnění poškozených, mohli ze svého procesního postavení vystoupit a domáhat se škody občanskoprávní cestou. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání, na jejichž základě Městský soud v Praze rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že celou žalobu zamítl. V odůvodnění se v zásadě ztotožnil se závěry soudu obvodního, který však dle jeho názoru přecenil pochybení jednajících soudů. Extrémní skutková, právní a procesní složitost dané trestní věci odůvodňuje dle městského soudu výjimečný postup spočívající v pouhém konstatování porušení práva jakožto přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

follow site Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy dospěly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu k závěru, že za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení, trvající 13 let a 8 měsíců, je dostatečná kompenzace pouhé konstatování práva, neboť zásadně je třeba takové porušení práva odškodnit finančně.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.10.2018 09:15 do: 09.10.2018 09:45

https://thinfi.com/5kgw Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 38/18
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 100/2017 ze dne 20. října 2017 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 46 T 3/2015-1543 ze dne 17. července 2017
Stručná charakteristika:  Povolení obnovy trestního řízení
Označení navrhovatelů:  X. Y.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl v roce 2015 Městským soudem v Praze shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) trestního zákoníku ve stádiu pokusu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 a půl roku. Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Praze usnesením zamítl. V následném dovolání stěžovatel změnil své stanovisko k předmětným trestným činům a uvedl, že jeho dřívější vyjádření (kdy se k trestným činům doznával) bylo motivováno snahou upoutat pozornost. Nejvyšší soud rozsudkem rozhodnutí městského a vrchního soudu zrušil v části týkající se prvního ze skutků a sám rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. V odůvodnění uvedl, že změna stěžovatelova postoje představuje novou skutečnost, kterou nelze v dovolacím řízení přezkoumat, mohla by však být důvodem k podání návrhu na povolení obnovy řízení. Proti uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 3083/16 ze dne 29. 11. 2016 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel podal také návrh na obnovu řízení, který nyní ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze zamítl. Podle soudu změna výpovědi nic nemění na tom, že se stěžovatel daného trestného činu dopustil. Při rozhodování o vině soud nevyšel jen ze stěžovatelovy výpovědi, ale i z jiných důkazů, které s doznáním korespondovaly. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze stížnost stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl, přičemž se ztotožnil s argumenty městského soudu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že i s ohledem na jeho osobnost by jeho původní výpověď neměla být považována za věrohodnou. Soudy se však zaměřily právě na jeho původní doznání, ačkoli jej vzal zpět, a vůbec nehodnotily změnu výpovědi jako nový důkaz. Dle názoru stěžovatele nebylo dostatečně zohledněno, jak změna ve výpovědi ovlivnila původně zjištěný majetkový motiv činu. Nadto vrchní soud dle názoru stěžovatele pochybil, když nenařídil veřejné zasedání. Soudy navíc neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces, zákonného soudce a porušení principu presumpce neviny.

source III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.10.2018 15:00 do: 09.10.2018 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1971/18
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2018 č. j. 69 Co 486/2014-529, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2018 č. j. 69 Co 486/2014-536
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu, právo na ochranu vlastnictví
Označení navrhovatelů:  Ing. P. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici přiměřené slevy z kupní ceny domu, u něhož se však vyskytly vady fasády projevující se zejména vadami hydroizolace. Obvodní soud pro Prahu 6 mu přiznal na základě závěrů znaleckého posudku částku 256 255,39 Kč z původně požadovaných 476 693 Kč s příslušenstvím. Odvolací Městský soud v Praze mu následně přiznal dalších 148 813,90 Kč s úrokem z prodlení. Dovolání vedlejší účastnice bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Na základě ústavní stížnosti vedlejší účastnice Ústavní soud nálezem ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek městského soudu v části II. výroku, kterou byl změněn rozsudek obvodního soudu ohledně částky 148 813,90 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta. Vzhledem k tomu, že nálezem Ústavního soudu se řízení o zaplacení částky 148 813,90 Kč s příslušenstvím znovu vrátilo do fáze odvolacího řízení, městský soud znovu přezkoumal v tomto rozsahu rozsudek obvodního soudu a vázán nálezem Ústavního soudu v daném kontextu doplnil dokazování. Po zjištění, že vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli částku 148 813,90 Kč s příslušenstvím v rámci celkové platební povinnosti stanovené původním vykonatelným rozsudkem městského soudu (před jeho zrušením Ústavním soudem), rozhodl touto ústavní stížností napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení tak, že rozsudek obvodního soudu v zamítavém II. výroku o věci samé ohledně částky 148 813,90 Kč s úrokem z prodlení potvrdil (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 45 622,40 Kč (II. výrok). K výroku o náhradě nákladů řízení městský soud mimo jiné uvedl, že k přiznání slevy z ceny stěžovateli k odstranění vad fasádního zateplovacího systému ve výši 228 542,94 Kč, má vedlejší účastnice stěžovateli zaplatit ještě částku 148 813,90 Kč. Protože však ze shodného tvrzení účastníků bylo zjištěno, že právě uvedená částka již byla stěžovateli vyplacena, uzavřel, že ke dni vyhlášení nyní Ústavním soudem přezkoumávaného rozsudku tak již nebyl uplatněný nárok vzhledem k jeho zániku splněním důvodný. Městský soud proto z těchto důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v části, kterou původně byla stěžovatelova žaloba co do částky 148 813,90 Kč zamítnuta, jako věcně správný. Dále pak městský soud uvedl, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3432/15 nebylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 4. 2015 č. j. 33 C 270/2010-371 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 69 Co 208/2015-407, kterým (jako konečným rozhodnutím) bylo (mimo jiné) řízení zastaveno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu. K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak zbývají náklady dovolacího řízení (když shora citované usnesení Nejvyššího soudu bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno) a dále náklady předchozího odvolacího řízení a tohoto odvolacího řízení. Vedlejší účastnice přitom měla podle městského soudu v těchto řízeních úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů obou odvolacích řízení a dovolacího řízení (II. výrok).

Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by měl vedlejší účastnici náklady řízení. Vedlejší účastnice podle stěžovatele částku 148 813,90 Kč neuhradila dobrovolně, ale tato částka byla vymožena v exekučním řízení. Stěžovatel tak podle svého názoru nebyl v opakovaném odvolacím řízení před městským soudem v postavení, kdy by mohl vzít žalobu v rozsahu předmětné částky 148 813,90 Kč zpět. Zpětvzetím by totiž stěžovatel podle svého přesvědčení zcela negoval dosavadní průběh řízení a otevřel by vedlejší účastnici cestu k požadavku na vrácení zmíněné částky, neboť by šlo o částku zaplacenou na základě soudního rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

go here II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.10.2018 09:30 do: 10.10.2018 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2546/18
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 26 Cdo 552/2018-204, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017 č. j. 68 Co 289/2017-183 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2017 č. j. 19 C 53/2011-164
Stručná charakteristika:  Obnova řízení
Označení navrhovatelů:  Ing. J. J.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z února 2014 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po České republice – Ministerstvu financí zaplacení částky ve výši 133.611 Kč z titulu náhrady škody za omezení vlastnického práva k bytové jednotce vlastněné stěžovatelem, k němuž došlo v období od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006 v důsledku legislativní nečinnosti Parlamentu ČR ve věci deregulace nájemného. Obvodní soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele byl již ke dni podání žaloby dne 14. 4. 2011 zcela promlčen podle ustanovení § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze srpna 2014 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a konstatoval, že námitka promlčení vznesená žalovanou stranou byla důvodná a závěry napadeného rozhodnutí zcela odpovídaly ustálené judikatuře, podle níž právo na náhradu škody z titulu omezení vlastnického práva v dané situaci podléhá obecné tříleté promlčecí době. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatele na obnovu řízení, doručenou soudu dne 27. 1. 2017. Stěžovatel v žalobě argumentoval tím, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 bylo konstatováno, že vznesení námitky promlčení ze strany státu ve sporech mezi pronajímateli a státem z titulu náhrady škody za omezení vlastnického práva z důvodu regulovaného nájemného odporovalo dobrým mravům. Podle stěžovatele byl důvod obnovy dán, jelikož nemohl příslušný nález v původním řízení uplatnit a jeho uplatnění by mu mohlo přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaná ve vyjádření k žalobě na obnovu řízení s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uvedla, že právní názor obsažený v novější judikatuře Ústavního soudu není okolností, která by zakládala důvod obnovy řízení. Obvodní soud opřel své zamítavé usnesení o závěr, že žalobou na obnovu řízení lze docílit nového projednání věci jen tehdy, pokud původní rozhodnutí ve věci samé nemůže obstát z hlediska správnosti a úplnosti skutkových závěrů. Tato žaloba však neslouží k nápravě nesprávného právního posouzení věci. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil a v souladu s ním konstatoval, že důvod pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dán. Stěžovatel podal následně proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele odmítl a uvedl, že Městský soud v Praze posoudil nastolenou situaci podle ustálené judikatury dovolacího soudu a není důvod se od této rozhodovací praxe odchýlit.

Podle stěžovatele se v případě ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů jedná o pokračování jeho marného boje o to, aby mu stát nahradil škodu způsobenou legislativní nečinností v období od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006. Stěžovatel zároveň považuje za nesprávné, že není možné obnovit řízení, které v minulosti probíhalo u Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále právo chráněné čl. 11 odst. 4 Listiny, podle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu.