Ústavní soud k otázce odškodnění za zákonné zadržení a omezení osobní svobody

31.10.2018

go to link Ústavní soud, Brno, TZ 118/2018

go to site

III. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky v části, kterou byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze, neboť neshledal porušení jejích základních práv. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka byla po dobu 47 hodin zadržena jako podezřelá podle § 76 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestím řízení soudním (trestní řád). Následně byla propuštěna, aniž by proti ní bylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatelka se následně v řízení před obecnými soudy domáhala po České republice – Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelce částečně vyhověl a přiznal jí 3 000 Kč s příslušenstvím. Soud vyšel z toho, že dle judikatury je sdělení obvinění, které nevyústí v odsuzující rozsudek, nezákonným rozhodnutím a je třeba v souvislosti s takto vedeným trestním řízením poškozené odškodnit. Stěžovatelce, byť byla pouze v pozici podezřelé, je proto třeba přiznat odškodnění za dva dny, po které byla zadržena. Městský soud v Praze jako odvolací soud žalobu stěžovatelky zamítl, protože shledal, že postup orgánů činných v trestním řízení byl v souladu se zákonem a nedošlo tak k nezákonnému rozhodnutí ani nesprávnému úřednímu postupu, který by bylo třeba odškodnit. Stěžovatelka se poté obrátila se svou ústavní stížností na Ústavní soud. Podle názoru stěžovatelky je zadržení za situace, kde se původní podezření nepotvrdí, zcela nepřípustným zásahem do práv zadržené osoby a jde zcela jednoznačně o nesprávný úřední postup.

http://www.corluticaret.net/redirect.asp?TopOfPage=True&url=https://www.bookmark-maker.win/News/porn-video/

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou zákonnosti zadržení stěžovatelky a na základě vyžádaných spisů konstatoval, že nebylo vzhledem k okolnostem v daný moment nezákonné či nesprávné. Stěžovatelka byla zadržena po dobu nepřesahující 48 hodin, byla vyslechnuta a byly jí jednoznačně sděleny důvody jejího zadržení. Dále musel Ústavní soud posoudit ústavněprávní důsledky toho, že původně zákonné omezení osobní svobody stěžovatelky jako podezřelé nebylo následováno jejím pravomocným odsouzením. Konkrétně se zaměřil na otázku, zda ústavní pořádek v takovém případě zaručuje za omezení osobní svobody (bez ohledu na jeho původní zákonnost) odškodnění.

Právo na náhradu škody je na ústavní úrovni obecně zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudů, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínka a podrobnosti dle čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje zákon a v souvislosti se zbavením osobní svobody je právo na náhradu škody zaručeno i čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavodárce tedy do Listiny výslovně zakotvil, že každému náleží odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo úřední postup. Z této skutečnosti nevyhnutelně plyne, že právo být odškodněn za zákonné rozhodnutí či správný úřední postup Listina nezaručuje. Právo být odškodněn za zákonné omezení na svobodě neplyne ani z čl. 5 Úmluvy a tento výklad je v souladu také s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Výklad, že Listina nezaručuje právo být odškodněn za zákonné omezení osobní svobody, je pak podpořen i většinovou judikaturou Ústavního soudu (podrobně viz body 37 až 41 nálezu).

see Nezbývá než shrnout, že z ústavního pořádku právo na odškodnění za zákonné zadržení neplyne a tento závěr nelze obcházet ani konstrukcí, podle níž se zadržení stává nezákonným či nesprávným zpětně podle výsledku trestního řízení. Stěžovatelka tudíž mohla být se svou žalobou úspěšná pouze tehdy, pokud by její nárok plynul z podústavního předpisu (v tomto případě stěžovatelka poukazovala na zákon č. 82/1998 Sb.) Výklad podústavních předpisů ovšem primárně náleží obecným soudům, přičemž v dané věci městský soud konstatoval, že nárok stěžovatelky ze zákona neplyne a stěžovatelka tento závěr relevantní argumentací nezpochybnila. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2062/18  je dostupný PDF zde (250 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu