Přehled jednání Ústavního soudu pro 6. kalendářní týden roku 2019

01.02.2019

 IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.02.2019 08:30 do: 05.02.2019 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 299/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 33 Cdo 4302/2015-442, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. května 2015 č. j. 19 Co 1021/2015-385, a to v části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. ledna 2015 č. j. 21 C 68/2013-315 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. března 2015 č. j. 21 C 68/2013-334 ve výrocích II a III a proti výrokům II a III rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. ledna 2015 č. j. 21 C 68/2013-315 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. března 2015 č. j. 21 C 68/2013-334
Stručná charakteristika:  nárok advokáta na mimosmluvní odměnu
Označení navrhovatelů:  JUDr. P. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka, která působí jako advokátka, se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalovaném (v tomto řízení vedlejší účastník) zaplacení odměny za právní zastoupení. Obecné soudy dospěly k závěru, že v přezkoumávaném řízení bylo především spornou otázkou to, zda byla mezi účastníky uzavřena platná smlouva o odměně advokáta či nikoliv, jde-li o zastupování vedlejšího účastníka stěžovatelkou jako advokátkou při uplatňování nároků v rámci mimosoudního jednání. Předmětem řízení tak nebyl nárok na zaplacení odměny za zastupování vedlejšího účastníka v řízení, která se vedla před soudy, a kde stěžovatelce náležela jako odměna za právní služby částka 223 511,20 Kč. Obecné soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky platná dohoda o výši odměny na zastupování vedlejšího účastníka stěžovatelkou v mimosoudních jednáních o jeho nárocích uzavřena nebyla. V takovém případě vyšly z vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že když nebyla platně uzavřena dohoda o výši odměny za právní zastoupení, je nutné náklady právního zastoupení vyčíslit podle advokátního tarifu. Obecné soudy však zároveň dospěly k závěru, že uplatnění nároku stěžovatelky v tomto konkrétním případě je co do 80 % v rozporu s dobrými mravy, a to z toho důvodu, že v dané věci je postavení vedlejšího účastníka v právním vztahu se stěžovatelkou slabší, smlouva o poskytování právních služeb byla příkazní smlouvou ve smyslu § 724 a násl. občanského zákoníku, která měla povahu smlouvy spotřebitelské. V tomto smluvním vztahu stěžovatelka jako advokátka vystupovala jako profesionál vůči vedlejšímu účastníkovi, který je právním laikem, navíc ve složité životní situaci. Stěžovatelka měla proto povinnost postupovat transparentně, v zájmu svého klienta, a mimo jiné poskytnout mu úplnou a jasnou informaci o ceně právní služby. Proto obecné soudy rozhodly za použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku tak, že uložily vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce 20 % z požadované odměny za poskytnuté právní služby a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

follow Stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně interpretovaly jednoduché právo a aplikací naprosto nepřípadného § 3 občanského zákoníku na daný případ nedostály povinnosti poskytnout ochranu jejímu základnímu právu na legitimní očekávání nabytí majetku a spravedlivou odměnu za vykonanou práci, čímž porušily zákaz nucené práce. Interpretace a aplikace norem ze strany obecných soudů je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, takže jde o tzv. překvapivá rozhodnutí soudů, která nemají obdoby v dosavadní judikatuře soudů, pročež se domáhá jejich zrušení.

source

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.02.2019 09:00 do: 05.02.2019 09:30

http://showmeboone.com/redirect.asp?url=http://www.mappery.com/user.php?name=m8ykqna807 Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 43/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  návrh na zrušení části ustanovení § 39c odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Označení navrhovatelů:  Městský soud v Praze
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Městský soud v Praze podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ustanovení § 39c odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), ve slovech „nebo léčivý přípravek, o jehož nejvyšší ceně výrobce nebo úhradě bylo uzavřeno písemné ujednání; takové léčivé přípravky se vždy považují za dostupné na trhu v České republice,“. Uvedl, že projednává žalobu proti správnímu rozhodnutí, kterým Ministerstvo zdravotnictví částečně zrušilo prvostupňové správní rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv a částečně toto rozhodnutí potvrdilo. Ve správním řízení bylo rozhodováno podle zákona o veřejném zdravotním pojištění. Městský soud při posouzení věci přezkoumával i použití § 39c odst. 2 písm. a) zmíněného zákona a jeho napadenou část považuje za rozpornou s čl. 31 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti městský soud zdůraznil, že zákonné podmínky (v souladu s čl. 31 Listiny), které blíže vymezují právo na bezplatnou zdravotní péči, musí být stanoveny dostatečně jasně, a srozumitelně. Zákon nemůže jejich podstatnou část odsunout do oblasti, kterou sám již regulovat nemůže. Konkrétní podmínky však v praxi fakticky určuje zdravotní pojišťovna a distributor léčivých přípravků v uzavřené smlouvě, na jejíž obsah nemají orgány veřejné moci jakýkoliv vliv. Jde o smlouvu, která sice sama deklaruje, že je uzavřena ve veřejném zájmu podle § 17 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, jež správní orgány v dané věci i posuzovaly s ohledem na příslušná ustanovení smlouvy, avšak podrobnější zákonná úprava základních práv a povinností z takové smlouvy neexistuje (např. ve smyslu závazku dodání určitého množství léčivého přípravku do lékárenské sítě a tím faktické zajištění jeho reálné dostupnosti).

Ustanovení § 39c odst. 2 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění stanoví základní pravidlo, podle něhož příslušné léčivé přípravky musí být pro účely určení základní úhrady v referenční skupině v určitém množství dostupné na trhu v České republice. Dle základního pravidla je dostupným na trhu v České republice léčivý přípravek, jehož podíl na celkovém objemu prodeje v zásadě terapeuticky zaměnitelných léčivých přípravků obsahujících tutéž léčivou látku činil v rozhodném období nejméně 3 %. Ze základního pravidla je však v části § 39c odst. 2 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění, jež městský soud navrhuje zrušit, stanovena výjimka týkající se léčivého přípravku, pro který je uzavřeno písemné ujednání o nejvyšší ceně výrobce nebo úhradě. Pak se obecné pravidlo dostupnosti neuplatní a zákon určuje, že takový léčivý přípravek se vždy považuje za dostupný, ačkoli dle městského soudu není obsah příslušného písemného ujednání ani základním způsobem zákonem definován a aniž by dostupnost byla faktická či reálná, případně aniž by zákonná, a nikoli smluvní podmínka nutila příslušné subjekty dodávat léčivý přípravek na trh, aby byl dostupný. Shrnuto, v důsledku napadené zákonné úpravy může dojít k tomu, že léčivý přípravek fakticky dostupný nebude, ačkoliv zákon o veřejném zdravotním pojištění jeho dostupnost prohlašuje a vychází z ní.

Městský soud se domnívá, že napadené zákonné ustanovení nelze vyložit ústavně konformním způsobem. Jde o ustanovení jasné a srozumitelné v tom směru, že je-li příslušné písemné ujednání uzavřeno, považuje se léčivý přípravek za dostupný. Vzhledem ke skutečnosti, že dané písemné ujednání je upraveno soukromoprávní smlouvou, jejíž obsah není nijak normami veřejného práva vymezen, presumovaná dostupnost léčivého přípravku se opírá o soukromoprávní ujednání, nikoliv o zákon. Dle názoru městského soudu jde o právní úpravu rozpornou s čl. 31 větou druhou Listiny, neboť Listinou vyžadovaná podmínka bezplatné zdravotní péče není upravena zákonem, ale soukromoprávní smlouvou.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.02.2019 09:30 do: 05.02.2019 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3892/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti průtahům v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ad 1/2018 a proti rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 5. 12. 2017, č. j. VZP-17-04189663-C45J
Stručná charakteristika: právo na projednání věci bez průtahů, čl. 38 odst. 2 Listiny
Označení navrhovatelů:  M. K., zastoupena advokátem JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA,
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka trpí neurodegenerativním onemocněním postihujícím centrální nervový systém – roztroušenou sklerózou a je odkázána na pomoc třetích osob. Vyzkoušela mnoho léčebních přípravků, jedinou úlevu pro ni však představuje léčebné konopí podávané formou inhalace, které není hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Příjmem stěžovatelky je pouze invalidní důchod, z něhož nelze pokrýt náklady spojené s užíváním léčebného konopí. Stěžovatelka podala dne 16. 5. 2016 u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky žádost o úhradu zdravotních služeb podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v účinném znění, kterou se domáhá úhrady léčebného konopí. Dne 5. 10. 2016 vydala VZP rozhodnutí, kterým stěžovatelčinu žádost zamítla. Rozhodnutím ze dne 3. 1. 2017 zamítla VZP i stěžovatelčino odvolání a potvrdila rozhodnutí prvního stupně; v odůvodnění zejména uvedla, že stěžovatelka v období od 1. 7. 2015 do 31. 3. 2016 nečerpala některé doporučované léčivé přípravky, které jsou v souladu s uznávanými medicínskými postupy (tzv. medicínský standard). Stěžovatelka se bránila správní žalobou u Městského soudu v Praze, který následně zrušil rozhodnutí VZP o stěžovatelčině odvolání a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Městský soud zejména dospěl k závěru, že se VZP řádně nevypořádala se dvěma předloženými lékařskými zprávami, z nichž plyne výčet všech léčebných preparátů, které stěžovatelka vyzkoušela a které neměly žádný vliv na její onemocnění. Bez vyhodnocení těchto zpráv nemohla VZP dospět ke kategorickému závěru, že stěžovatelka nevyzkoušela všechny možnosti standardní léčby. Zdravotní pojišťovna pokračovala v řízení a rozhodnutím ze dne 5. 12. 2017 opětovně zamítla stěžovatelčino odvolání a potvrdila rozhodnutí prvního stupně. Zdravotní pojišťovna reagovala na výtky městského soudu tak, že doplnila odůvodnění rozhodnutí zejména o argument, že stěžovatelka mohla k léčbě mj. využít v zahraničí používaný konopný extrakt „Sativex oromucosal spray“ s přesně stanovenou dávkou konopného extraktu, jehož výrobcem je britská společnost GW Pharma a který byl registrován Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Jinak VZP setrvala na závěru, že stěžovatelka nevyužila všechny dostupné léčebné prostředky, a proto nelze vyhovět její žádosti o úhradu podle § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Proti rozhodnutí VZP se stěžovatelka opětovně brání žalobou u městského soudu, o které doposud nebylo rozhodnuto.

Proti rozhodnutí VZP o odvolání ze dne 5. 12. 2017 se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Z obsahu stěžovatelčiny argumentace plyne, že brojí rovněž proti dosavadnímu postupu městského soudu a nepřiměřeným průtahům vznikajícím v řízení; namítá porušení ústavně zaručených práv podle čl. 7, 10, 11, 31, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Stížnost odůvodňuje zejména tím, že se nachází v bezvýchodné situaci, jelikož VZP jasně prohrála spor o bezdůvodně formalistické, ekonomicky nelogické i lidsky absurdní rozhodnutí a zneužívá nedokonalosti systému k pochybné zdržovací taktice. Stěžovatelka je přesvědčena, že ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy a že v řízení o podaném opravném prostředku vznikají značné průtahy, v jejichž důsledku hrozí vážná a neodvratitelná újma.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.02.2019 10:00 do: 06.02.2019 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 968/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3130/2017-757 ze dne 18. 12. 2017, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 135/2011-562 ze dne 30. 6. 2011 ve znění opravných usnesení č. j. 24 Co 135/2011-624 ze dne 23. 10. 2012 a č. j. 24 Co 135/2011-652 ze dne 25. 4. 2013, a usnesení Okresního soudu Praha-východ č. j. 25 D 238/2006-498 ze dne 27. 10. 2010
Stručná charakteristika:  Právo na řádné odůvodnění rozhodnutí
Označení navrhovatelů:  Mgr. L. Ž.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

V řízení o dědictví po zůstavitelce, zemřelé v roce 2003, dědili část majetku dědicové ze zákona v první dědické skupině, a to manžel a její dvě dcery, J. Ž. a A. V. Na základě námitky A. V. byly na dědický podíl J. Ž. započteny nemovitosti, které obdržela od zůstavitelky darem za jejího života. Podle obecných soudů hodnota darovaných nemovitostí převyšuje výši dědického podílu, který připadá J. Ž., a ta proto z dědictví nenabyla žádný majetek. J. Ž. během řízení před obecnými soudy zemřela, stěžovatel jakožto její syn je její právní nástupce.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že byla porušena rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a že došlo k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Obecné soudy dle názoru stěžovatele při určení ceny darovaných nemovitostí a ceny děděných nemovitostí nepostupovaly „dle stejných pravidel“ a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces a zásadu rovnosti stran. Darovaná nemovitost (započtená na dědický podíl) totiž nebyla oceněna podle stejných pravidel jako nemovitosti náležející do dědictví. Pro určení ceny nemovitosti darované v roce 1992 byl totiž použit znalecký posudek z roku 2008; zatímco pro určení ceny nemovitostí náležících do dědictví [cena určovaná k roku 2003] se vycházelo z posudků vypracovaných v roce 2004. Podle stěžovatele měla být cena nemovitosti darované v roce 1992 pro zachování rovnosti určena dle původního posudku z roku 1992 (bod 2 výše), a to ve výši 453 495 Kč. Místo toho však byla cena určena na základě revizního znaleckého posudku z roku 2008 ve výši 1 052 415 Kč a právě s takto určenou cenou daru, oproti původnímu posudku zvýšenou více než dvojnásobně, bylo provedeno započtení na dědický podíl.