Přehled jednání Ústavního soudu pro 10. kalendářní týden roku 2019

01.03.2019

see url III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.03.2019 08:00 do: 05.03.2019 08:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 4129/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. září 2018 č. j. 95 Co 117/2018-139
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu, právo na ochranu vlastnictví
Označení navrhovatelů:  C. H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Mostě k návrhu stěžovatele jako povinného zastavil exekuci v plném rozsahu, uložil oprávněné – obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) – uhradit stěžovateli náklady exekučního řízení a oprávněné též uložil povinnost zaplatit náklady exekuce soudnímu exekutorovi. Dospěl totiž k závěru, že smlouva o úvěru, který poskytla oprávněná stěžovateli je neplatná pro zjevnou nespravedlnost, protože výše úrokové sazby mimo jiné desetkrát převyšuje úrokové sazby bankovních institucí. Okresní soud shledal nemravným i opakované poskytnutí revolvingu s navýšením. Souhrn všech smluvních pokut podle něho představuje nepřiměřené zajištění. Smlouvou o revolvingovém úvěru se přitom oprávněná a stěžovatel dohodli na poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč se splatností 24 měsíců a výší splátek 1 180 Kč měsíčně, celková částka splatná povinným činila 28 320 Kč. Smluvní úrok tak činil 98,10 %. Výše revolvingu činila 10 832 Kč, za jehož každé poskytnutí měl stěžovatel uhradit částku 21 240 Kč a jeho úroková sazba činila 72,89 % ročně. Na základě těchto zjištění okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o revolvingovém úvěru jako spotřebitelská smlouva byla sjednána zjevně v neprospěch stěžovatele jako spotřebitele, když smluvní úrok byl sjednán v rozporu s dobrými mravy, neboť převyšoval trojnásobek úroku požadovaného tehdy bankami. Dalším důvodem neplatnosti byl podle okresního soudu automatický revolving s úrokovou sazbou 72,89 % ročně. I tato sazba mnohonásobně převyšovala nejvyšší úrokové sazby bankovních domů u kontokorentů. Výše smluvních pokut přitom byla podle okresního soudu taková, že se tím vytrácel legitimní motivační faktor smluvní pokuty. Ta se totiž mohla v řádu několika měsíců zvýšit až na trojnásobek samotné dlužné částky, čímž se vytrácela její utvrzovací funkce a byla pro běžného dlužníka likvidační. Souhrnně byla tedy smlouva o úvěru uzavřená mezi oprávněnou a stěžovatelem koncipována tak, že ji lze podle okresního soudu hodnotit jako zjevnou nespravedlnost podle judikatury Ústavního soudu. Rozpor s dobrými mravy pak okresní soud spatřoval v objektivně existujícím hrubém nepoměru vzájemných plnění, který nespočívá jen v lichevním úroku, ale i v množství smluvních pokut ohrožujících výlučně úvěrovaného – tedy stěžovatele. Krajský soud v Ústí nad Labem se s tímto rozhodnutím okresního soudu neztotožnil a k odvolání oprávněné jeho usnesení změnil tak, že se návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítá. V daném případě podle názoru krajského soudu není namístě závěr o neplatnosti účastníky sjednané smlouvy o úvěru pro její zjevný rozpor s dobrými mravy, natož aby zde bylo splněno kritérium zjevné nespravedlnosti vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a z nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014. Uvedené kritérium totiž podle krajského soudu Ústavní soud shledal v postupech, jimiž byla spotřebiteli vnucena ujednání týkající se zajištění nároku věřitele biankosměnkami, smluvními pokutami ve výši 30 % nebo 45 % z dlužné částky, a to za prodlení již v řádu jen několika dnů nebo týdnů. V daném případě však parametry úvěru – jak krajský soud podrobně ve svém rozhodnutí vysvětlil – takto nepřiměřeně nastaveny nejsou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, když úroková sazba překračovala 98 % p.a. a kdy RPSN byla ve výši 95,73 %, což ve svém důsledku znamenalo odměnu pro oprávněnou ve výši 13 320 Kč za to, že stěžovateli poskytla úvěr ve výši 15 000 Kč – stěžovatel v této souvislosti odkazuje na oba shora zmíněné nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12. Stěžovatel dále namítá, že ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu je nepředvídatelné, neboť jiné senáty téhož soudu obdobné věci rozhodují zcela jinak. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení krajského soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména jeho právo na soudní ochranu, zahrnující též princip rovnosti účastníků řízení, a právo na ochranu vlastnictví.


watch II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.03.2019 15:00 do: 05.03.2019 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2587/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2018 č. j. 1 To 65/2017-4234 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 9. října 2017 č. j. 61 T 15/2013-4007
Stručná charakteristika:  Obnova řízení
Označení navrhovatelů:  M. S. a D. Š.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Oba stěžovatelé byli rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, vydaným v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy spáchaným ve formě spolupachatelství, za což jim byly uloženy souhrnné výjimečné tresty odnětí svobody, prvnímu stěžovateli ve výměře 20 let a 6 měsíců a druhému stěžovateli ve výměře 24 let a 6 měsíců. Proti rozsudku vrchního soudu podali oba stěžovatelé dovolání, která Nejvyšší soud odmítl. Oba stěžovatelé podali proti všem rozhodnutím obecných soudů samostatné ústavní stížnosti, o nichž Ústavní soud rozhodl odděleně. Nejprve nálezem sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ze dne 22. 3. 2016 zamítl ústavní stížnost druhého stěžovatele. V tomto rozhodnutí Ústavní soud současně podrobně vyložil ústavně konformní způsob používání metody pachové identifikace v trestním řízení. Následně usnesením sp. zn. III. ÚS 1099/15 ze dne 14. 4. 2015 odmítl ústavní stížnost prvního stěžovatele. V srpnu 2014 podal první stěžovatel první návrh na povolení obnovy řízení ke Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně. Ten usnesením tento návrh zamítl. Stěžovatel nejprve podal proti usnesení stížnost hned po vyhlášení rozhodnutí, dne 5. 11. 2014 ji vzal zpět. Další návrh na povolení obnovy řízení podal první stěžovatel dne 31. 7. 2015. Dne 3. 10. 2016 pak podal návrh na povolení obnovy řízení druhý stěžovatel, který svůj návrh ještě dvakrát doplnil. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením návrhy na povolení obnovy řízení zamítl. Proti tomuto zamítavému usnesení podali oba stěžovatelé do protokolu při veřejném zasedání stížnosti, které později doplnili. V rámci řízení o povolení obnovy řízení navrhli oba stěžovatelé provést několik nových důkazů. Ve fázi řízení před vrchním soudem pak druhý stěžovatel navrhl provést jako další důkaz metodiku pachové identifikace zpracovanou v rámci projektu Ověření a zdokonalení metody pachové identifikace. Svůj návrh odůvodnil tím, že se projekt zabývá metodou pachové identifikace, podmínkami, za kterých se provádí a jejím použitím v trestním řízení. Současně uvedl, že metodika není veřejně dostupná, a proto navrhuje soudu, aby ji vyžádal od Ministerstva vnitra. V druhém doplnění stížnosti předložil stěžovatel jednu z příloh metodiky, a to Zprávu o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými policejními psy Policie ČR ze dne 21. 5. 2015. Svůj návrh odůvodnil tím, že skutečnosti obsažené ve zprávě považuje za skutečnosti, které nebyly soudu dříve známé a jsou způsobilé přivodit nové rozhodnutí ve věci. Vrchní soud v Olomouci vyžádal od Ministerstva vnitra kompletní metodiku včetně jejích příloh na konci ledna roku 2018. Ve věci nebylo nařízeno veřejné zasedání. Vrchní soud v Olomouci rozhodl v neveřejném zasedání, ve kterém obě stížnosti usnesením zamítl jako nedůvodné.

Stěžovatelé vrchnímu soudu mj. vytýkají, že při rozhodování o stížnosti proti zamítavému usnesení o povolení obnovy trestního řízení rozhodl v neveřejném zasedání, čímž podle nich porušil jejich právo na veřejné projednání věci a princip kontradiktornosti řízení. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení vrchního soudu a krajského soudu, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich základní práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, princip presumpce neviny a princip rovnosti účastníků řízení.


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.03.2019 14:00 do: 06.03.2019 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2657/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 ze dne 23. května 2018, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 83 Co 475/2015-405 ze dne 19. května 2016 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 7 C 133/2012-319 ze dne 26. května 2015
Stručná charakteristika:  Právo vlastnit majetek, nabývání majetku; vlastnictví - podíl
Označení navrhovatelů:  I. K., zast. advokátem JUDr. Martinem Havelkou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v České Lípě domáhala určení, že je vlastnicí blíže určené nemovité věci – pozemku, jehož součástí je stavba. Okresní soud její žalobu zamítl s tím, že stěžovatelka nenabyla vlastnického práva darováním od manžela, tj. vedlejšího účastníka 2), neboť darovací smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Manžel stěžovatelky převáděl pozemek s domem v době, kdy mu byl pravomocně přisouzen rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem. Šlo o rozsudek vydaný ve věci vypořádání spoluvlastnictví mezi vedlejšími účastníky, proti němuž vedlejší účastnice 1) podala dovolání. K uzavření darovací smlouvy v průběhu dovolacího řízení došlo právě proto, aby případné vyhovění dovolání nevedlo k dalšímu vedení sporu a případnému vydání pozemku s domem vedlejším účastnicím 1) a 3). Stěžovatelka a vedlejší účastník 2) tak věcně nesledovali účel darovací smlouvy, ale jednali šikanózně za účelem poškození vedlejších účastnic 1) a 3). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Podle soudu stěžovatelka především zpochybňovala skutková zjištění a na základě vlastní verze skutkového stavu oponovala právním závěrům krajského soudu. V otázce rozporu s dobrými mravy se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na tom závěru, že nemravný cíl či důsledek právního jednání, které je formálně po právu, není hoden právní ochrany.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména na soudní ochranu, rovnost účastníků řízení a ochranu vlastnického práva. Porušení spatřuje v tom, že Nejvyšší soud zcela pominul právní otázku předestřenou v dovolání: jak posuzovat neplatnost právních jednání vedených několika důvody, pokud jen některý z těchto důvodů je možné hodnotit jako rozporný s dobrými mravy. Dále stěžovatelka rozporuje i samotný závěr o rozporu s dobrými mravy, který podle jejího mínění vyplynul z neúplného hodnocení kusých zjištění.


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.03.2019 14:30 do: 06.03.2019 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2832/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018, č. j. 8 Tdo 819/2015-I.-104
Stručná charakteristika:  Právo obviněného v trestním řízení; rovnost účastníků v řízení
Označení navrhovatelů:  B. S., K. P., N. L., guidemedia etc. s. r. o., všichni zastoupeni advokátem Mgr. R. Cholenským
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Městského soudu v Brně byli stěžovatelé zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, protože nebylo prokázáno, že v obžalobě uvedený skutek zakládá trestné činy, jež v něm obžaloba spatřovala. Jednalo se o zločin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka a přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia u stěžovatelů 1., 2. a 3. a o přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka a přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia u stěžovatelky 4. Uvedený skutek spočíval v tom, že stěžovatel 2. jako jednatel společnosti guidemedia etc s. r. o., redaktor a překladatel, stěžovatel 3. jako spolupracující redaktor a grafik, stěžovatel 1. jako autor komentářů v rámci nakladatelství guidemedia etc s. r. o., a stěžovatelka 4. v rámci svého podnikání jednáním, spočívajícím zejména v činnosti nakladatelství a internetovém prodeji jí vydaných knih, společně vytvořili, v nákladu 10 000 kusů vydali a od 6. 12. 2012 na knižním trhu prodávali knihu „Adolf Hitler Projevy“, ISBN 978-80-905310-1-7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací odvolání, podané proti tomuto rozsudku soudu prvého stupně státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch všech obviněných, jako nedůvodné zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch všech stěžovatelů s odkazem na § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, neboť odvolací soud nesprávně zamítl odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvého stupně, jenž stěžovatele zprostil obžaloby proto, že žalovaný skutek není trestným činem, ač v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jelikož rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce se vymezil zejména proti názoru soudů obou stupňů, že vydání knihy s projevy Adolfa Hitlera nepropaguje žádné existující hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, neboť tímto tvrzením soudy obou stupňů popřely existenci neonacismu v České republice, který navazuje na ideje a reálnou politiku historického nacismu, tedy na politiku nacistického hnutí od konce první světové války a nacistického režimu v Německu a s ním kolaborujících subjektů, a poukázal na to, že v Česku jsou asi 4 000 militantních neonacistů. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 403 odst. 1 trestního zákoníku (zločin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka) považoval dovolatel za prokázané odborným vyjádřením PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., který dospěl k „jednoznačnému“ závěru, že kniha „Adolf Hitler Projevy“ úmyslně manipulativním způsobem, a téměř na každé straně, propaguje nacistickou ideologii způsobem, který zapadá do stylu, jakým soudobá neonacistická scéna tuto ideologii podsouvá širším vrstvám obyvatelstva. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvého stupně spolu s dalšími rozhodnutími na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy „vydaly zprošťující rozsudek, který za daných okolností a zejména zjištěných nedostatků je zcela předčasným, protože vyšel z procesu, který nese známky nespravedlivého řízení“. Znovu se vyjádřil k nepřesvědčivosti znaleckých závěrů PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D. Zaujal stanovisko k vhodnějšímu důkaznímu prostředku k posouzení předmětných odborných otázek. Pro závažné procesní vady spočívající zejména v tom, že stěžejní důkaz zpracovala osoba, u níž jsou důvodné pochybnosti o nepodjatosti, se dovolací soud rozhodl vrátit věc státnímu zástupci k došetření. Zároveň dovolací soud vyslovil závazný právní názor pro další postup orgánů činných v trestním řízení k odstranění vytčených vad v přípravném řízení.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí, která je zprošťují viny pro domnělé vady dokazování před nižšími soudy. Tím podle nich překročil rozsah dovolacího přezkumu. Nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací body přitom dovolací soud pominul. Chybné posouzení námitky podjatosti znalce je vadou dokazování, která není uvedena ve výčtu dovolacích důvodů. Nesouhlasí ani s vrácením věci státnímu zástupci k došetření, neboť dovolání nemůže být prostředkem k nové možnosti státního zástupce zpracovat obžalobu znovu, neboť by to bylo v rozporu s překážkou rei iudicatae. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.


IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.03.2019 10:00 do: 07.03.2019 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 774/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, č. j. 25 Cdo 4504/2017-257, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2017, č. j. 44 Co 484/2016-238, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. července 2016, č. j. 253 C 4/2011-183
Označení navrhovatelů:  S. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se dne v únoru 2005 podrobila na II. chirurgické klinice Nemocnice u svaté Anny v Brně operativnímu odstranění štítné žlázy a téhož dne i revizní operaci. Později bylo zjištěno, že má stěžovatelka poškozenou funkci obou dolních hrtanových nervů z důvodu jejich oboustranného přetětí a podvázání při některém ze zákroků vykonaných v únoru 2005. Stěžovatelka byla nucena se podrobit celé řadě navazujících operačních zákroků včetně tracheostomie – celkem šlo o 11 zákroků. Stěžovatelka se žalobou podanou k městskému soudu domáhala proti nemocnici odškodnění za bolesti a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i jejím skončení. Městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, poté potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, přiznal stěžovatelce jednorázové odškodnění bolestí za období až do 12. 1. 2009 a náhradu ušlého výdělku po dobu pracovní neschopnosti i jejím skončení v celkové výši 644 277 Kč s příslušenstvím. Následně se stěžovatelka další žalobou podanou u městského soudu 10. 1. 2011 neúspěšně domáhala odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 7 920 000 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud dospěl k závěru, že nemocnicí uplatněná námitka promlčení je důvodná, neboť stěžovatelčin zdravotní stav byl ustálen v srpnu 2006, nejpozději v březnu 2007, právo na náhradu škody na zdraví bylo v důsledku uplynutí tzv. subjektivní dvouleté doby promlčeno nejpozději v březnu 2009, avšak žaloba byla podána až 10. 1. 2011. Krajský soud v Brně toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné; dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nepřiměřený zásah do svých práv spatřuje stěžovatelka v tom, že se obecné soudy nesprávně vypořádaly s určením okamžiku ustálení jejího zdravotního stavu a od toho se odvíjejícího počátku běhu dvouleté promlčecí doby. Vůči postupu dovolacího soudu stěžovatelka namítá, že se dostatečně nezabýval vznesenými námitkami a nesprávně aplikoval závěry z jím odkazované judikatury. Stěžovatelka trvá na tom, že její zdravotní stav nebyl ustálený v době, kterou určily obecné soudy, neboť (především) následně absolvovala další operační zákroky; v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06.