Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti společnosti DAREAL, a. s.: V případě chybného poučení ze strany orgánu veřejné moci musí tato sama pochybení napravit a dovodit mimořádnou přípustnost návrhu i po překročení zákonné lhůty

10.04.2019

Ústavní soud, Brno, TZ 42/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky DAREAL, a.s. a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci zaručený čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

see url Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-venkov rozhodl dne 1. 9. 2000 o vkladu vlastnického práva ke komplexu budov, včetně rozestavěného hotelu EXTRA, a přilehlým pozemkům v obci Popůvky v blízkosti dálnice D1 do katastru nemovitostí. Učinil tak na základě kupní smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené mezi stěžovatelkou, resp. společností EURESTA, s. r. o., (která dne 6. 8. 2015 zanikla bez likvidace fúzí sloučením se stěžovatelkou) jako prodávající a Ing. B. H. jako kupujícím. Předmětná kupní smlouva týkající se převodu nemovitostí v řádu několika desítek milionů korun byla uzavřena bez vědomí stěžovatelky a byla následně shledána civilním soudem absolutně neplatnou z důvodu padělání podpisu jejího jednatele. Daňová povinnost tedy stěžovatelce nikdy nevznikla, přesto jí však byla vyměřena daň ve výši 1 797 510 Kč. Stěžovatelka se vyměřené dani bránila žádostí o posečkání daně, ve které namítala, že v souvislosti s uzavřením smlouvy došlo k trestnému jednání nabyvatele nemovitosti. Tato, jakož i následující žádosti byly správcem daně zamítnuty a daň byla na stěžovatelce postupně exekučně vymožena. V roce 2004 podala stěžovatelka návrh na obnovu řízení podloženou podanou civilní žalobou na určení vlastnického práva a znaleckým posudkem prokazujícím padělání podpisu na vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a pravděpodobně též i na kupní smlouvě (byť s ohledem na okolnosti uzavření kupní smlouvy neměla stěžovatelka k dispozici její originál). Správce daně však její návrh zamítl s tím, že ke splnění podmínek pro obnovu řízení je třeba pravomocného rozsudku civilního soudu. Finanční ředitelství v Brně tento závěr aprobovalo a stěžovatelku poučilo, že v jejím případě objektivní lhůta neběží a návrh na obnovu řízení je třeba podat v subjektivní lhůtě šesti měsíců od právní moci rozhodnutí civilního soudu. Poté, co stěžovatelka v roce 2012 civilní rozsudek obdržela a návrh na obnovu řízení podala podruhé, bylo jí ze strany orgánů finanční správy navzdory předchozímu výslovnému poučení sděleno, že návrh na obnovu řízení podala opožděně, a řízení bylo zastaveno. Stěžovatelka se poté neúspěšně bránila ve správním soudnictví. Krajský soud v Brně její žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zamítl a následně neuspěla ani u Nejvyššího správního soudu se svou kasační stížností. Poté se obrátila s ústavní stížností na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Ústavní soud úvodem připomněl, že z požadavku materiálního právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy vyplývá povinnost každého soudce hledat a prosazovat skutečně spravedlivé řešení: „Nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je rozpoznat skrze zákon spravedlnost“. Zejména nelze tolerovat, aby sám stát profitoval z nedokonalosti právní úpravy či pochybení orgánů veřejné moci v neprospěch jednotlivce. Ke znakům materiálního právního státu neoddělitelně patří též princip ochrany důvěry občanů v právo.  Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména v důvěře v trvající výklad takovéhoto předpisu orgány veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy.  Jednotlivec má právo na dobrou víru v akty veřejné moci, jimž svědčí presumpce správnosti. Ze zásady ochrany důvěry občanů v právo vyplývá povinnost orgánů veřejné moci, aby při posouzení toho, zda určitý procesní prostředek ochrany práva byl podán řádně a včas, respektovaly princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. To znamená, že účastníku řízení nesmí být na újmu, pokud při využití takovéhoto prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci postupoval v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení. Uvedené se přitom týká i rozhodnutí správních orgánů.

follow Vymezení lhůt a podmínek jejich běhu je zásadní pro zachování právní jistoty a snížení entropie a nejistoty v právních vztazích, musí však vyváženým způsobem respektovat všechna dotčená práva a chráněné zájmy. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud výjimečně přistupuje k prolomení zákonem stanovených lhůt v případě, kdy by jejich aplikace vedla k popření účinné možnosti jednotlivce domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv. V případě chybného poučení jednotlivce ze strany orgánu veřejné moci musí veřejná moc sama toto pochybení napravit a dovodit mimořádnou přípustnost návrhu i po překročení zákonné lhůty. Důsledky tohoto pochybení nelze spravedlivě přičíst k tíži jednotlivce, který jednal jako bdělý účastník řízení. V oblasti daňového práva pak výše uvedené platí o to více, že se jedná o oblast přímo zasahující do jádra svobody každého jednotlivce, tj. do jeho majetkové sféry. Interpretace a aplikace daňového práva musí šetřit podstatu a smysl vlastnického práva.

Výše uvedená obecná východiska lze vztáhnout i na právě posuzovanou věc. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na individuální okolnosti této věci (souhra nedokonalé právní úpravy v tehdy platném zákoně o správě daní a poplatků, několika pochybení daňových orgánů při prvním podání návrhu na obnovu řízení v roce 2004 a změny právního názoru na výklad stěžejního zákonného ustanovení) vedla aplikace objektivní lhůty k faktickému upření možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva, a tím i porušení práva na soudní a jinou ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Daňové orgány, jakož i obecné soudy měly proto s ohledem na princip ochrany důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci objektivní lhůtu výjimečně neaplikovat a návrh na obnovu řízení věcně posoudit. Upřednostnění ochrany důvěry jednotlivce v právo nad právní jistotou je v posuzovaném případě umocněno tím, že šlo o vertikální vztah v oblasti daňového práva, tedy vztah mezi státem a fyzickou osobou, jehož se neúčastní žádná další osoba, jejíž práva a zájmy by mohly být dotčeny. Výjimečným prolomením objektivní lhůty proto nemůže být zasaženo do právní jistoty třetích osob. Závěrem Ústavní soud správní soudy upozornil, že postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nastupuje až za situace, kdy nelze nápravu zjednat cestou vyčerpání všech procesních prostředků. Obecné soudy se nemohou zprostit své povinnosti chránit ústavně zaručená práva jednotlivců odkázáním účastníků řízení na postup podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž musí samy hledat ústavně konformní řešení posuzovaného případu.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 216/18 je dostupný PDF zde (398 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu