Přehled jednání Ústavního soudu pro 24. kalendářní týden roku 2019

07.06.2019

 II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.06.2019 10:00 do: 10.06.2019 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3505/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 18. října 2018, č. j. MSP-721/2015-MOT-T/115
Stručná charakteristika:  Extradice
Označení navrhovatelů:  V. S. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

V roce 2011 vstoupil stěžovatel na území Evropské unie, přičemž se postupně zdržoval v Litevské republice, v České republice a v Chorvatské republice. V říjnu 2012 byl Ruskou federací vydán mezinárodní zatýkací rozkaz k trestnímu stíhání stěžovatele pro spáchání zvlášť závažných zločinů, na jehož základě byl 1. 7. 2013 zadržen a uvězněn na území Chorvatské republiky. Během dvou let a sedmi měsíců, které stěžovatel strávil ve vazbě na chorvatském území, však Chorvatská republika nevyhověla žádosti Ruské federace o vydání stěžovatele. Stěžovatel v Chorvatsku neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany. Posléze byl stěžovatel na základě evropského zatýkacího rozkazu předán z Chorvatska do České republiky. V databázi Interpolu bylo po stěžovateli stále vyhlášeno pátrání ze strany Ruské federace, proto byl stěžovatel vzat do předběžné vazby za účelem vedení řízení o jeho vydání do Ruské federace. V prosinci 2017 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Ministerstvo vnitra žádost stěžovatele označilo jako nepřípustnou ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, pročež bylo řízení o žádosti stěžovatele zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu a za stát příslušný k posouzení podané žádosti podle nařízení Dublin III byla označena Chorvatská republika. K přemístění stěžovatele do Chorvatské republiky však fakticky nedošlo z důvodu uvěznění stěžovatele. Krajský soud v Brně mezitím v rámci extradičního řízení usnesením ze dne 9. 4. 2018 rozhodl, že vydání stěžovatele do Ruské federace, a to za současného přijetí záruk a ujištění poskytnutých Generální prokuraturou Ruské federace, je přípustné, neboť žádná ze zákonných překážek, která by jeho vydání mohla bránit, nebyla naplněna. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí odmítl Vrchní soud v Olomouci jako opožděnou. Na základě těchto rozhodnutí povolil ministr spravedlnosti ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 18. 10. 2018 vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Vykonatelnost tohoto rozhodnutí byla na návrh stěžovatele usnesením Ústavního soudu odložena do chvíle, než bude rozhodnuto o stěžovatelem podané ústavní stížnosti.

Stěžovatel má za to, že rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým povolil vydání stěžovatel k trestnímu stíhání do Ruské federace, je nezákonné, přičemž svůj závěr opírá o stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013, dle kterého ministr spravedlnosti nemůže povolit vydání osoby do doby, než bude pravomocně ukončeno řízení o udělení mezinárodní ochrany. V takovém nezákonném postupu ministra spravedlnosti stěžovatel spatřuje závažné porušení mezinárodní zásady non-refoulement. Neméně závažným důsledkem vydání stěžovatele do Ruské federace před pravomocným skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany by dle stěžovatele dále bylo porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jež je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a ústavně zaručeného práva na poskytnutí azylu, jež je garantováno čl. 43 Listiny.


IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.06.2019 08:45 do: 11.06.2019 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 802/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2019 č. j. 26 Co 45/2019-55
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu, princip rovnosti účastníků
Označení navrhovatelů:  M. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Hradci Králové usnesením zamítl návrh matky na nařízení předběžného opatření spočívajícím v určení výživného stěžovateli (otci dětí). Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání matky změnil usnesení okresního soudu, a to tak, že se nařizuje předběžné opatření, kdy je otec povinen platit pro již zletilou dceru výživné 1 500 Kč k jejím rukám, pro druhou nezletilou dceru výživné 1 500 Kč, pro třetí nezletilou dceru 1 000 Kč a pro čtvrtou nezletilou dceru výživné 1 000 Kč k rukám matky, a to vše vždy do každého 20. dne v měsíci s účinností od doručení tohoto usnesení. Usnesení okresního soudu bylo doručeno toliko matce, resp. její právní zástupkyni. Odvolání matky bylo na základě výzvy k odstranění vad odvolání doplněno. Ani usnesení okresního soudu ani odvolání matky proti uvedenému usnesení, ani jakékoliv další podání, nebylo doručeno stěžovateli, ani jeho právnímu zástupci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že neměl možnost vyjádřit se jak k návrhu matky, tak i k jejímu odvolání, a byl zbaven možnosti podání řádného opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím tedy podle jeho názoru došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení a k dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.06.2019 09:00 do: 11.06.2019 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 996/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, č. j. 21 Co 18/2017-196, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2017, č. j. 21 Co 18/2017-202, a usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 27. 12. 2017, č. j. 33 Cdo 3717/2017-286.
Stručná charakteristika:  právo na ochranu majetku, právo na spravedlivý proces, rozhodčí doložka,
Označení navrhovatelů:  1) P. P. a 2)L. P.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé (manželé) si vzali v roce 2008 spotřebitelský úvěr od společnosti ESSOX s. r. o. (v tomto řízení vedlejší účastník) ve výši 150 000 Kč, úvěrová smlouva se řídila obchodním zákoníkem. Poté, co splatili zhruba 45 000 Kč, se stěžovatelé dostali do prodlení a bylo jim sděleno, že veškeré závazky se staly v únoru 2010 splatnými. Jelikož stěžovatelé své závazky neuhradili, v dubnu 2012 zahájil vedlejší účastník rozhodčí řízení a v červenci 2012 byl vydán rozhodčí nález, ukládající stěžovatelům povinnost zaplatit 263 648 Kč a náklady řízení ve výši přesahující 60 000 Kč. Nález byl uplatněn jako exekuční titul, nicméně v září 2014 byla exekuce na návrh stěžovatelů zastavena pro nezpůsobilost rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. V červnu roku 2015 uplatnil vedlejší účastník svůj nárok u Obvodního soudu pro Prahu 4. Stěžovatelé namítali, že s ohledem na subjektivní čtyřletou promlčecí lhůtu byl nárok v únoru 2014 promlčen, protože se věřitel v řízení opíral o neplatný rozhodčí nález založený na neplatné rozhodčí doložce. Soud uvedl, že neplatnost rozhodčího nálezu nemá vliv na stavění promlčecí lhůty. Zároveň považoval postup stěžovatelů, kteří dle něj řádně neplnili své závazky a zvolili vyčkávací taktiku, za rozporný s dobrými mravy. Městský soud v Praze toto rozhodnutí následně potvrdil. Stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Dovolací soud sice dospěl k závěru, že vedlejší účastník nepodal žalobu bez zbytečného odkladu, neboť mezi zastavením exekuce a žalobou uplynulo osm měsíců a pohledávka se tak promlčela. V otázce uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se však ztotožnil s obvodním soudem. Stěžovatelé podle něj postupovali nemravně, neboť utratili půjčené finanční prostředky, poté však k úhradě dluhu zůstali pasivní, aby nakonec vznesli námitku promlčení. Tento závěr obvodního soudu tedy obstojí a pro odmítnutí dovolání to dostačuje.

Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a městského soudu, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, právo na rovnost účastníků a právo vlastnit majetek. Stěžovatelé zejména polemizují s právním názorem, že se promlčecí doba staví i v případě neplatné rozhodčí smlouvy, neboť mají za to, že § 403 odst. 1 obchodního zákoníku jasně stanoví, že promlčecí lhůta se staví pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy. Dále nesouhlasí se závěrem obecných soudů, které u nich shledaly porušení dobrých mravů, zatímco u vedlejšího účastníka nikoliv. Vedlejší účastník podle nich musel být seznámen s platnou judikaturou Nejvyššího soudu, přesto podal rozhodčí žalobu na základě neplatné doložky téměř rok po sjednocujícím usnesení.


IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.06.2019 09:00 do: 11.06.2019 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2338/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 3726/2017-85, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 15 Co 161/2017-71 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2017 č. j. 26 C 36/2015-63
Stručná charakteristika:  právo na přístup k soudu
Označení navrhovatelů:  R. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

V řízení před obecnými soudy stěžovatel žalobou proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti požadoval omluvu a finanční zadostiučinění ve výši 1 500 000 Kč za porušení osobnostních práv podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. K porušení jeho práv mělo dojít, stručně řečeno, tím, že mu byla během jeho hospitalizace v nemocničním zařízení vazební věznice dne 4. ledna 2011 aplikována krevní transfuze bez jeho souhlasu a byly proti němu bezdůvodně použity omezovací prostředky. Obvodní soud pro Prahu 2 nejprve vyzval stěžovatele, aby doložil, že svůj nárok uplatnil u ministerstva spravedlnosti. Stěžovatel tedy ministerstvu spravedlnosti zaslal listinu nazvanou „žádost o odškodnění“, datovanou 13. 3. 2015, s totožným odůvodněním, jaké měla žaloba. Obvodní soud poté přerušil řízení do doby skončení předběžného projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V září 2015 ministerstvo spravedlnosti vzneslo námitku promlčení tvrzeného nároku, a to již k okamžiku podání žaloby k městskému soudu. Nadto uvedlo, že k nesprávnému úřednímu postupu stejně nedošlo a stěžovatel nepředložil žádný doklad, z nějž by odpovědnost státu za uvedené jednání vyplývala. Obvodní soud poté žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Městský soud v Praze věc vrátil obvodnímu soudu s tím, že z odvolání vyplynulo, že vyplynulo, že vůlí stěžovatele nebylo uplatňovat nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., ale že se domáhal omluvy a finanční satisfakce za zásah do jeho osobnostních práv podle § 11 a násl. občanského zákoníku, což soud nikterak neřešil. Odvolací soud navíc uložil obvodnímu soudu, aby se zaměřil na odstranění vad žaloby. Obvodní soud následně vyzval stěžovatele k doplnění žaloby, aby splňovala zákonné náležitosti, zejména vylíčení základních skutkových okolností, tedy v čem je spatřován zásah do osobnostních práv, kdo do jeho práva zasáhl, jaká újma mu tím vznikla a jakým způsobem dospěl stěžovatel k výši požadovaného zadostiučinění. Usnesením z února 2017 pak obvodní soud (asistentem soudce) odmítl stěžovatelovu žalobu. Dle soudu stěžovatelova žaloba, ani po doplnění, nesplňuje zákonné náležitosti, aby o ní bylo možné rozhodnout. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl městský soud napadeným usnesením tak, že potvrdil usnesení obvodního soudu. Dle odvolacího soudu stěžovatel nevymezil konkrétně, za jakých okolností došlo k tvrzené krevní transfuzi a použití donucovacích prostředků a konkrétně jakým způsobem došlo k porušení jeho osobnostních práv. Nevymezil rovněž nikterak vznik nemajetkové újmy na své straně, věcně nezdůvodnil výši požadovaného nároku a neobjasnil srozumitelně ani příčinnou souvislost.  Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatel se domnívá, že jeho původní žaloba byla dostatečně jasná na to, aby o ní soudy mohly rozhodnout a nikoliv ji odmítnout pro vady. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a přístup k soudu.


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.06.2019 13:00 do: 11.06.2019 13:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3277/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 245/2017-60 ze dne 13. 6. 2018
Stručná charakteristika:  Aplikace advokátního tarifu a změna rozhodovací praxe obecných soudů (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod)
Označení navrhovatelů:  Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Vedlejší účastnice se domáhala po Česká republice – Ministerstvu spravedlnosti (stěžovatelka) zaplacení nemajetkové újmy ve výši 238 000 Kč s příslušenstvím způsobené jí nedůvodnými průtahy v řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích. Stěžovatelka poskytla v rámci mimosoudního řešení sporu vedlejší účastnici přiměřené zadostiučinění ve výši 125 125 Kč. Okresní soud pak řízení co do částky 125 125 Kč zastavil a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici dalších 46 715 Kč s příslušenstvím a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 22 808,50 Kč. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku I. rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 3 755 Kč s příslušenstvím a že žaloba, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni další částku 42 940 Kč s příslušenstvím, se zamítá. Krajský soud v ústavní stížností napadeném výroku II. rozhodl o nákladech řízení tak, že rozhodl znovu o nákladech řízení před soudy obou stupňů a přiznal vedlejší účastnici náklady ve výši 39 688 Kč za řízení před soudem prvého stupně a 7 937,60 Kč za řízení před odvolacím soudem, tedy celkem 47.625,60 Kč.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení nákladového výroku rozsudku krajského soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a taktéž ústavní právo vlastnit majetek garantovaný čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatelky krajský soud v napadeném výroku nesprávným způsobem určil výši mimosmluvní odměny právního zástupce vedlejší účastnice. Krajský soud výši odměny advokáta určil dle nesprávného ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť postupoval dle § 7 a 12 odst. 4 advokátního tarifu a vycházel z tarifní hodnoty sporu 139 620 Kč. Podle stěžovatelky je však uvedený postup v rozporu s již poměrně ustálenou judikaturou vztahující se k určení výše nákladů řízení v řízeních vedených o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu. Ve sporu měl být dle stěžovatelky aplikován § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, neboť se jedná o kompenzaci za zásah do osobnostních práv vedlejší účastnice. Soud měl tedy vycházet z tarifní částky 50 000 Kč, tudíž za jeden úkon právní služby mělo být právnímu zástupci vedlejší účastnice přiznáno 3 100 Kč, nikoli 6 250 Kč. Podle stěžovatelky jí tak bylo nesprávným postupem krajského soudu uloženo, aby zaplatila na nákladech řízení (při započtení DPH) o 22 941,60 Kč více.


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.06.2019 14:00 do: 11.06.2019 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3520/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku I usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 24. srpna 2018 č. j. 28 EXE 1801/2017-117, a příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. června 2018 č. j. 203 Ex 50573/17-83
Stručná charakteristika:  Náklady exekuce ve světle práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Označení navrhovatelů:  T. B., zastoupený Mgr. Pavlem Szkanderou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovateli bylo v rámci exekučního řízení doručeno Vyrozumění o zahájení exekuce Exekuční příkaz a Výzva dle § 46 odst. 6 exekučního řádu k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti, konkrétně uhrazení jistiny ve výši 1 495 000 Kč, zálohy na snížené náklady exekuce ve výši 138 430 Kč a nákladů vedlejší účastnice ve výši 27 044 Kč. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky. Dále podal návrh na odklad exekuce a návrh na zastavení exekuce. V reakci na oznámení soudního exekutora o výši aktuálního nedoplatku stěžovatel dobrovolně splnil vymáhanou povinnost, tj. splnil uloženou povinnost ve stanovené třicetidenní lhůtě k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti. Jeho návrhy na odklad a zastavení exekuce byly zamítnuty jak prvostupňovým, tak odvolacím soudem. Poté vydal soudní exekutor ústavní stížností napadený Příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým stěžovateli přikázal uhradit náklady vedlejší účastnice vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 8 894 Kč (výrok I) a náklady exekuce ve výši 268 681 Kč (výrok II). Soudní exekutor tak stěžovateli uložil povinnost hradit plnou výši nákladů exekuce. V odůvodnění soudní exekutor mimo jiné uvedl, že s ohledem na podaný návrh na zastavení exekuce a návrh na odklad exekuce nebylo možné přistoupit k vyznačení doložky provedení exekuce a k vyplacení deponovaných finančních prostředků. Vzhledem k tomu nebylo podle soudního exekutora možné dovodit, že při úhradě částky bylo hrazeno za účelem splnění dluhu, neboť by podle jeho názoru muselo dojít ke zpětvzetí návrhu na zastavení exekuce tak, aby došlo k zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce a možnosti bezodkladného vyplacení pohledávky, protože stěžovatel svými podáními rozporoval některý z předpokladů vedení exekuce a požadoval její zastavení. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky. Okresní soud v Přerově ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora změnil v části, kterou jím bylo rozhodnuto o nákladech exekuce a stěžovateli přikázal uhradit náklady exekuce ve výši 267 410 Kč (výrok I). Ve zbývajícím rozsahu, v němž bylo stěžovateli přikázáno uhradit náklady vedlejší účastnice, příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil (výrok II). Okresní soud také určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok III) a soudnímu exekutorovi se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok IV). Soud k tomu uvedl, že stěžovatel brojil proti provádění exekuce podanými návrhy na odklad exekuce a na zastavení exekuce, přičemž v řízení o těchto návrzích aktivně pokračoval i v odvolacích řízeních. Takovou situaci a kroky ze strany stěžovatele nelze podle okresního soudu považovat za splnění vymáhané povinnosti uložené exekučním příkazem. Stěžovatel podle jeho názoru složil u exekutora vymáhanou částku, aniž by tím dobrovolně plnil vymáhanou povinnost. Podmínky určení odměny soudního exekutora v poloviční výši proto splněny nebyly.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudní exekutor ani okresní soud, tj. účastníci řízení, nerozhodli správně, neboť v souladu s obdrženou výzvou k dobrovolnému splnění povinnosti uhradil požadované částky včetně zálohy na snížené náklady exekuce na účet soudního exekutora. Podle jeho názoru mu tedy má plynout výhoda předvídaná ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora. Svá práva na podání návrhu na odklad exekuce a návrhu na zastavení exekuce využil proto, že důvodně očekával, že jeho podáním bude vyhověno. Jednáním soudního exekutora a následně okresního soudu došlo dle jeho názoru k zásahu do jeho ústavně chráněných základních práv a svobod. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení výroku I usnesení Okresního soudu v Přerově a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.06.2019 14:30 do: 11.06.2019 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2448/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 317/2017-142 ze dne 17. 4. 2018
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, legitimní očekávání a náhrada nákladů řízení
Označení navrhovatelů:  T. P., zast. advokátkou Mgr. Ivetou Horáčkovou, se sídlem K Nemocnici 166/14, Nový Jičín
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl o žalobě na vrácení daru tak, že zamítl návrh na určení, že žalobce, někdejší manžel stěžovatelky, je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí. Ohledně nákladů řízení mezi účastníky okresní soud zavázal žalobce nahradit stěžovatelce jako plně úspěšné žalované náklady řízení ve výši 237 402 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce změnil výrok o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalobce zavázal nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 37 026 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Obdobně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení a žalobce zavázal nahradit je stěžovatelce ve výši 9 461 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud měl pro vypočtení výše nákladů řízení k dispozici ověřitelný údaj o ceně předmětných nemovitostí, a to znalecký posudek, kterým byla stanovena obvyklá cena předmětných nemovitostí na 3 300 000 Kč. S ní žalobce při jednání vyslovil souhlas. Proti takto stanovené ceně žádný z účastníků v průběhu řízení jak před soudem prvého stupně, tak před soudem odvolacím nevznesl žádnou připomínku. Za situace, kdy byla cena předmětných nemovitostí v průběhu řízení objektivizována předloženým a oběma stranami odsouhlaseným znaleckým posudkem, nebyl dán zákonný důvod pro to, aby odvolací soud ve vztahu k náhradě nákladů řízení mezi účastníky vycházel při určení hodnoty jednoho úkonu právní služby dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť toto ustanovení s ohledem na ocenění nemovitostí na daný případ jednoznačně nedopadá.



  IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.06.2019 10:00 do: 13.06.2019 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1568/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 10 As 355/2017-65
Stručná charakteristika:  právo na právní ochranu trvajícímu zásahu
Označení navrhovatelů:  B. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatele zastavila v listopadu roku 2016 policejní hlídka, neboť měl překročit nejvyšší povolenou rychlost v jízdě o více než 20 km/h. Jelikož hlídka měla podezření, že se stěžovatel bude vyhýbat přestupkovému řízení, uložila a vybrala kauci v hotovosti ve výši 3500 Kč podle § 124a zákona o silničním provozu. Proti vybrání kauce a jejímu následnému zadržování se stěžovatel bránil žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle § 82 soudního řádu správního, kterou podal u Krajského soudu v Praze v březnu roku 2017. Krajský soud usnesením odmítl stěžovatelovu žalobu jako opožděnou, neboť měla být podána nejpozději dva měsíce ode dne, kdy se stěžovatel o nezákonném zásahu dozvěděl. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou, neboť se ztotožnil se závěrem krajského soudu o opožděnosti podané žaloby – pro její podání počala běžet lhůta od okamžiku vybrání kauce. Nejvyšší správní soud v odůvodnění zejména odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015-160 (věc EUROVIA), a závěry v něm uvedené aplikoval na nyní přezkoumávanou věc – zejména odmítl, že by měly být pro určení včasnosti zásahové žaloby rozlišovány jednorázové a trvající zásahy.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Nepřiměřený zásah spatřuje zejména v překvapivosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť Nejvyšší správní soud nereagoval na stěžejní stěžovatelovy námitky a pouze odkázal na svoji judikaturu. Závěr o počátku běhu lhůty k podání zásahové žaloby proti vybrání a zadržování kauce od okamžiku vybrání kauce považuje stěžovatel za nesprávný, porušující jeho ústavně zaručená práva, neboť zadržování kauce je zásahem trvajícím; lhůta pro podání zásahové žaloby nemůže uplynout, není-li kauce vrácena nebo započtena, tedy trvá-li zásah.