Přehled jednání Ústavního soudu pro 27. kalendářní týden roku 2019

28.06.2019

 III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.07.2019 09:00 do: 02.07.2019 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2280/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu a ochranu vlastnictví chodníku jako stavby místní komunikace na pozemku obce
Označení navrhovatelů: obec Staré Město
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo určeno, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem chodníku na blíže specifikovaném pozemku v obci Staré Město. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Podle názoru krajského soudu okresní soud při posouzení otázky, zda je sporný chodník samostatnou věcí (stavbou v  občanskoprávním smyslu) skutková zjištění nevyhodnotil správně. Krajský soud se na rozdíl od okresního soudu nedomníval, že by posuzovaný chodník představoval výjimku z pravidla, že stavba spočívající jen v určitém způsobu zpracování pozemku není v zásadě samostatnou věcí. Krajský soud měl proto za to, že posuzovaný chodník není možno považovat za stavbu v občanskoprávním smyslu, není tedy samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale je součástí pozemku a jako součást pozemku vlastnicky náleží vedlejší účastnici. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že krajský soud dostatečným a logickým způsobem vysvětlil, jaké úvahy ho v dané věci vedly k tomu, že předmětný chodník nepovažoval za samostatnou věc v právním slova smyslu. Nejvyšší soud připustil, že jde do značné míry o hraniční případ, a že obecně v obdobných sporech soudy využívají znalecké posudky, v dané věci však není rozhodnutí provedením takového důkazu podmíněno, a to mimo jiné i proto, že ohledně technologického způsobu výstavby chodníku mezi stranami nebyl žádný rozpor.

Dle stěžovatelky je soudy opomíjeno, že po celou dobu řízení byla otázka, zda jde o samostatnou věc, považována za vyřešenou, proto se k ní speciálně nevedlo dokazování, které se soustředilo výhradně na určení vlastnického práva, tedy na otázky, jak byl chodník zbudován a za jakých okolností byl převeden na stěžovatelku. Jestliže tedy soud posuzoval stavebně technický charakter chodníku sám, aniž provedl znalecké dokazování, zatížil řízení vadou. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví.


Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.07.2019 14:00 do: 02.07.2019 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 38/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 124/2017-21 ze dne 12. 4. 2018
Stručná charakteristika:  Veřejné vyhlášení rozsudku podle čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky
Označení navrhovatelů:  L. B., zastoupený Mgr. Michaelem Chuchútem, LL. M., advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Magistrát města Brna, odbor dopravněsprávních činností neposkytl stěžovateli k jeho žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, „informaci“ spočívající v zaslání kompletní kopie spisového materiálu v konkrétní věci. Krajský úřad Jihomoravského kraje (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) rozhodnutím stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu zamítl. Stěžovatel následně podal žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl. Kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Zkrácené písemné vyhotovení tohoto rozsudku bez odůvodnění bylo vyvěšeno na úřední desce Nejvyššího správního soudu. Svá rozhodnutí správní soudy založily na právním názoru, podle kterého žádá-li osoba o poskytnutí kopie kompletního správního spisu, je nutno v souladu s § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím postupovat podle § 38 správního řádu. Podle něj přitom právo na informace ze správního spisu v plném a neomezeném rozsahu náleží pouze účastníkům řízení (a podpůrci podle § 45 a násl. občanského zákoníku). Tím stěžovatel nebyl, žádat tedy mohl jen o konkrétní informaci.

S uvedeným výkladem stěžovatel nesouhlasí, neboť podle něj popírá veškeré principy, na kterých právo na informace stojí a dochází k porušení jeho práva na informace. Další porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s právním názorem vyjádřeným ve svém rozsudku č. j. 5 As 3/2006-70 ze dne 13. 12. 2006, ačkoli na něj stěžovatel v kasační stížnosti upozorňoval. Konečně, stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16 ze dne 27. 3. 2018 napadený rozsudek veřejně nevyhlásil.

Ústavní stížnost byla dle rozvrhu práce přidělena III. senátu Ústavního soudu a vedena pod sp. zn. III. ÚS 2170/18. Usnesením sp. zn. III. ÚS 2170/18 ze dne 1. 10. 2018 III. senát – s ohledem na možné důsledky výkladu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky – rozhodl o postoupení věci plénu podle čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. j. Org. 24/14 ze dne 25. 3. 2014, o atrahování působnosti.


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.07.2019 15:00 do: 03.07.2019 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3926/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 30 Cdo 789/2016-405 ve znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 789/2016-416, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. října 2015 č. j. 12 Co 333/2015-376 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2015 č. j. 25 C 10/2015-337
Stručná charakteristika:  Právo vlastnit majetek, nabývání majetku.
Označení navrhovatelů:  J. K., zast. advokátem Mgr. Liborem Kapalínem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že vedlejší účastník 1) je vlastníkem ideální poloviny blíže specifikovaného pozemku. Tvrdila, že s vedlejším účastníkem 1) spoluvlastnila předmětný pozemek, každý v rozsahu jedné poloviny. Vedlejší účastník 1) smlouvou ze dne 18. 8. 2014 převedl svůj podíl na vedlejšího účastníka 2), aniž by jej stěžovatelce nabídl v rámci předkupního práva. Vzhledem k tomu, že podle názoru stěžovatelky se vedlejší účastník 1) tímto převodem chtěl zbavit svého majetku, z nějž by mohlo dojít k uspokojení její pohledávky, dovolala se dopisem ze dne 27. 11. 2014 u vedlejších účastníků neplatnosti uvedené smlouvy a následně podala žalobu na určení vlastnického práva vedlejšího účastníka 1). Naléhavý právní zájem na tomto určení zdůvodnila ohrožením svých práv, neboť s vedlejším účastníkem 1) vede řadu soudních sporů, přičemž se mu již v minulosti podařilo zbavit části svého majetku a tím mařit výkon rozhodnutí pro pohledávky stěžovatelky. Okresní soud v Olomouci její žalobu zamítl a neuspěla ani s odvoláním ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm poukázala na otázky, které dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny, zejména zda se aplikuje právní úprava obsažená v ustanovení § 140 původního občanského zákoníku ve spojení s § 3062 nového občanského zákoníku při porušení zákonného předkupního práva, zda mohlo k 1. 1. 2015 dojít k prekluzi předkupního práva, když k dovolání se neplatnosti právního jednání došlo ještě v roce 2014. Nejvyšší soud dovolání zamítl. Uvedl, že podle § 3062 nového občanského zákoníku předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 původního občanského zákoníku zaniká uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na významnou otázku, a to zda účinky uvedeného pravidla nastávají také v případě, že byl nárok z porušení předkupního práva v této jednoroční lhůtě uplatněn. Z odůvodnění rozsudku vyplývá závěr Nejvyššího soudu, že s přihlédnutím ke znění zákona a úmyslu zákonodárce je v případě soudního uplatnění nároku třeba postupovat podle ustanovení § 140 původního občanského zákoníku, přičemž o tomto nároku má být rozhodováno podle původních právních předpisů. V nyní posuzované věci bylo zjištěno, že stěžovatelka se v průběhu uvedené jednoroční lhůty u vedlejších účastníků dovolávala relativní neplatnosti kupní smlouvy a dne 14. 1. 2015 podala žalobu. Nejvyšší soud proto konstatoval, že k podání žaloby došlo již v situaci, kdy její předkupní právo neexistovalo, a ani případná deklarace spoluvlastnického práva vedlejšího účastníka 1) by její právní postavení nijak nezměnila. Jiný závěr by bylo možno učinit, domáhala-li by se stěžovatelka nabídnutí podílu ke koupi, tato situace však v nyní posuzované věci nenastala. Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyslovil, že stěžovatelce nesvědčil naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnického práva vedlejšího účastníka 1).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména poukazuje naléhavý právní zájem vymezený v žalobě a na účelovost převodu podílu mezi vedlejšími účastníky, jímž se vedlejší účastník 1) měl snažit mařit výkon soudních rozhodnutí pro pohledávky stěžovatelky. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu, právo vlastnit majetek a právo podnikat.