Aby mohla náhrada nemajetkové újmy pozůstalým plnit svou funkci, musí z ní plynout také nárok na úroky z prodlení

19.12.2019

 

Ústavní soud, Brno, TZ 149/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a výrok I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť jimi byl porušen princip kontradiktornosti řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo stěžovatelek na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, spolu s právem na život podle čl. 2 téže Úmluvy.

source site Chlapec ve věku 15 let se v listopadu roku 2005 podrobil plánované a z pohledu lékařské vědy rutinní laparoskopické operaci, lékaři se však při operačním zákroku i následné péči dopustili několika zásadních selhání, v jejichž důsledku došlo k jeho úmrtí. Stěžovatelky (matka a sestra zemřelého) se prostřednictvím žaloby domáhaly u Krajského soudu v Ostravě náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. („starý“ občanský zákoník, dále jen OZ), proti žalovanému Olomouckému kraji a Nemocnici Olomouckého kraje, a.s. (právní nástupce zrušené Nemocnice Prostějov, p. o.). V této věci již Ústavní soud rozhodoval (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2YRAzEQ ). Po zásahu Ústavního soudu bylo přiznáno, resp. zčásti zaplaceno, stěžovatelkám odškodnění ve výši 1 700 000 Kč (matce zemřelého), resp. 1 000 000 Kč (sestře zemřelého).

Nyní projednávaná věc se týká výhradně úroků z prodlení s placením peněžité náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu na osobnostních právech, které obecné soudy odmítly stěžovatelkám přiznat. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti zejména namítaly, že nepřiznáním úroků z prodlení se zaplacením peněžní náhrady ztrácí satisfakce jako prostředek ochrany osobnostních práv mnoho ze své efektivnosti a brání naplnění funkcí náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu. Původce zásahu totiž může zaplacení náhrady i přes její případné uplatnění u soudu zcela bez následků odkládat.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 Ústavní soud konstatuje, že přístup obecných soudů v nyní rozhodované věci stojí v příkrém rozporu se zásadou účinné ochrany základních práv. Jak patrno, do interpretace zásady ochrany práv se promítá také běh času. Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým bude efektivně chránit jejich základní práva pouze tehdy, bude-li jim poskytnuta v co nejkratší době po jejím vzniku. Čím více se bude okamžik poskytnutí náhrady vzdalovat od okamžiku vzniku této újmy, tím více bude poškozený pociťovat tuto újmu jako nespravedlivou. Bude v něm přitom zároveň sílit přesvědčení, že „právo není na jeho straně“. Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým tedy nebude způsobilá plnit svou satisfakční funkci. Nebude-li tato náhrada poskytnuta v blízké časové návaznosti na okamžik, kdy újma vznikla, nebude ani způsobilá plnit svou preventivně-sankční funkci. Měla-li by totiž být povinnost nahradit vzniklou újmu pro povinného pouze otázkou „virtuální“ (závislou na budoucí právní skutečnosti – rozhodnutí soudu), pak nebude schopna ovlivnit jeho budoucí jednání, stejně jako jednání dalších osob, které by se mohly v budoucnu dostat do obdobných situací.

Aby mohla náhrada nemajetkové újmy pozůstalým plnit svou satisfakční a preventivně-sankční funkci a zprostředkovaně též naplnit pozitivní závazky plynoucí z práva na ochranu soukromého a rodinného života, resp. práva na život a tato práva účinně chránit, musí z ní plynout také nárok na úroky z prodlení. Odepřením úroků z prodlení se institut náhrady nemajetkové újmy pozůstalým stává „bezzubým“, neboť se umožňuje povinnému, aby se úspěšně, bez jakékoli sankce, vyhýbal plnění svých povinností. Obecné soudy tak zásadně ztěžují vymahatelnost práv poškozených, namísto toho aby tato jejich práva chránily.

Ústavní soud zdůrazňuje, že nosné důvody tohoto rozhodnutí neplatí pouze pro případy, na něž se vztahuje úprava náhrady nemajetkové újmy pozůstalým podle OZ (tj. § 444 odst. 3 a odvozeně § 13 odst. 2 OZ), ale také - a tím spíše - pro případy, na něž dopadá aktuální právní úprava náhrady škody obsažená v „novém“ občanském zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb., dále jen NOZ). Nový civilní kodex předmětné nároky systematicky řadí k závazkům z deliktů, kam svou povahou náleží. Je zjevné, že z deliktního jednání vzniká závazkový právní vztah, jehož obsahem je především povinnost nahradit způsobenou újmu. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je pak nutno považovat za nárok majetkové povahy, tj. za peněžitý dluh, byť plynoucí z osobnostních práv (srov. § 612 NOZ). Dostane-li se povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení. Tento nárok přitom podle § 1970 NOZ vzniká u všech peněžitých dluhů, a to bez ohledu na právní důvod, z něhož vzešly.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2149/2017 je dostupný PDF zde (251 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu