Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Analogická aplikace práva na odpověď a práva na dodatečné sdělení podle tiskového zákona jako povinnost vydavatele internetového serveru

30.06.2020

 

Ústavní soud, Brno, TZ 58/2020

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl dvěma ústavním stížnostem stěžovatele a zrušil jimi napadené rozsudky Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Současně odmítl k nim připojený návrh na zrušení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Předmětem ústavních stížností byly rozsudky vydané ve dvou řízeních. V prvním Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla obchodní společnosti BORGIS a. s. uložena povinnost zveřejnit v jí vydávaném periodiku internetového zpravodajství Novinky.cz dodatečné sdělení k tam uveřejněnému článku „Soud řeší šlendriánství psychiatra, může mu sebrat razítko znalce“. Dodatečné sdělení mělo obsahovat informace o tom, že řízení proti stěžovateli jako obviněnému ze spáchání přestupku proti řádnému vykonávání znalecké činnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni, skončilo jeho zastavením, protože skutek, pro který bylo vedeno, se nestal. Obvodní soud však dospěl k závěru, že tiskový zákon se vztahuje pouze na periodický tisk (§ 2 odst. 1), kterým však internetový portál není [§ 3 písm. a) tiskového zákona], a tudíž v daném případě postupovat podle § 11 tiskového zákona nelze. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť rozšiřující výklad tiskového zákona nepřipadá v úvahu s ohledem na jeho jednoznačné znění i jasně vyjádřený záměr zákonodárce. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele zamítl.

Ve druhém soudním řízení bylo na základě stěžovatelovy žaloby uloženo Obvodním soudem pro Prahu 2 žalované obchodní společnosti, aby uveřejnila v deníku „novinky.cz“ stěžovatelovu odpověď na výše uvedený článek. V ní mělo být uvedeno, že stěžovatel nenechal zavřít do ústavu šestačtyřicetiletého muže z Plzně a že není pravda, že jej ani neviděl, natož aby ho vyšetřil, žádného šlendriánství že se nedopustil, v dané věci vypracoval znalecký posudek na základě opatření policie, a to po vyšetření posuzované osoby dne 12. 5. 2014, doplněk znaleckého posudku provedl na základě žádosti policie dne 17. 7. 2014, přičemž mu nebylo uloženo, aby posuzovanou osobu znovu vyšetřil, k tomu si vyžádal lékařskou zprávu, při jednání Okresního soudu Plzeň-město uvedl, že je třeba opětovně tuto osobu vyšetřit a že setrvává na závěrech znaleckého posudku. Obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu v části, v níž se domáhal omluvy, že není zahájeno správní řízení u Krajského soudu v Plzni, které může skončit až vyškrtnutím stěžovatele ze seznamu znalců. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. To odůvodnil mj. tím, že internetové stránky, resp. internetem šířená sdělení nespadají pod režim tiskového zákona, a tudíž žalované povinnost uveřejnit odpověď podle § 10 tohoto zákona uložit nelze. K tomu dodal, že institut odpovědi je dobře zastupitelný omluvou podle občanského zákoníku podle ustanovení vztahujících se k ochraně osobnosti a náhradě nemajetkové újmy. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem pak stěžovatelovo dovolání zamítl.

V ústavních stížnostech (spojených ke společnému řízení) stěžovatel oponoval závěru obecných soudů, podle kterých kdyby zákonodárce zamýšlel zahrnout internetové zpravodajství do tiskového zákona, tak by to udělal. Namítal, že v době jeho vzniku nemohly být zákonodárci známy skutečnosti o dalším směru vývoje technologií a nových médií a nepodařilo se mu postihnout v té době minoritní oblast internetového zpravodajství. V posuzované věci nastala dle stěžovatele situace zcela srovnatelná s tou, jaká je upravena tiskovým zákonem. Poškozená osoba ale nemá zákonný prostředek ochrany a nachází se v právním vakuu, na jehož druhé straně se ocitají vydavatelé internetového zpravodajství, které je často jen reprodukcí a rozšířením tištěného periodického tisku, požívajícího u čtenářů značné důvěry. Stěžovatel argumentuje tím, že § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona jsou v rozporu s čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a že v důsledku aplikace těchto zákonných ustanovení na danou věc došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na zachování osobní cti, dobré pověsti a jména, resp. že mu nebyla poskytnuta ochrana před neoprávněným zasahováním do jeho osobního a rodinného života. Současně stěžovatel namítá, že aplikací těchto ustanovení mu obecné soudy odepřely přístup ke spravedlnosti, a porušily tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Co se týče důvodnosti námitky práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dospěl Ústavní soud k závěru, že porušeno nebylo. Další části ústavní stížnosti však Ústavní soud vyhověl, i když z jiných důvodů, než uváděl stěžovatel. Sice přisvědčil názoru obecných soudů, že provést rozšiřující výklad § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona není možné, nicméně dospěl k závěru, že základní práva a svobody podle čl. 10 a 17 Listiny jsou ústavně chráněna před nedovolenými zásahy veřejné moci (vertikální působení), ale i před zásahy jiných osob soukromého práva (horizontální působení), což má stát zajišťovat z hlediska své ochranné funkce při garantování základních práv a svobod nejen při výkonu soudnictví (čl. 4 Ústavy České republiky), nýbrž také v oblasti zákonodárství. Stát je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky in fine povinen zajistit naplnění závazku ochrany práv a svobod osob soukromého práva svými zákony a následně činností orgánů moci výkonné a soudní tak, aby jedinec nebyl degradován na pouhý objekt. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato ochranná funkce v konkrétním případě naplněna nebyla, ačkoli takovou možnost náš právní řád a mediální právo jako jeho komplexní právní odvětví poskytují. Současně konstatoval, že není třeba jeho zásahu v oblasti zákonodárství, a proto návrh na zrušení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona odmítl.

Ústavní soud se nejprve zabýval instituty mediálního práva, tj. dodatečným sdělením a právem na odpověď v systému ochrany základních práv a svobod. Současně v této souvislosti posoudil i jejich vztah k „obecné“ právní ochraně, kterou zajišťuje § 81 a násl. občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že uvedená práva na odpověď nebo dodatečné sdělení přímo (výslovně) z ústavního pořádku – jako tzv. pozitivní institucionální záruka hodnot chráněných v čl. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny – neplynou. Listina tato práva na rozdíl od jiných pozitivních institucionálních záruk nebo negativních záruk neuvádí, i když bez nich si nelze účinnou ochranu těchto základních práv a svobod jednotlivců v její komplexnosti představit. Existuje zde proto mezera v ústavní nebo zákonné úpravě prostředků ochrany uvedených práv a svobod osob soukromého práva, tu však lze překonat za použití prostředků analogického (nikoli však rozšiřujícího, jak navrhuje stěžovatel) výkladu ústavního pořádku a tiskového zákona.

Zde ve shodě s obecnými soudy uvedl, že není pochyb o tom, že tiskový zákon, popř. zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání, nejsou určeny k tomu, aby upravovaly, kdo, kdy a jak může provozovat internetové zpravodajství (registrace, dohled, redakce apod.). Řešení však spočívá v tom, z jakého pohledu věc srovnáváme, neboť vždy nemusí jít o srovnávání (obdobu) nesrovnatelného. Jako příklad uvedl, že tak jako jsou z jednoho právního pohledu, jakým je poplatkové právo, kočka a pes nesrovnatelné objekty regulace, z hlediska např. jejich chovu nebo ochrany před týráním jsou srovnatelné a lze je zahrnout pod společný obecnější pojem (např. zvířata v zájmovém chovu) a takto je chránit stanovením určitých povinností jejich chovatelům. Obdobně nelze z hlediska vydávání, šíření a uchovávání srovnávat tiskoviny a internetové zprávy, lze však srovnávat možnost útoku (a obranu před ním) jejich prostřednictvím na Listinou základních práv a svobod chráněný zájem nositele základních práv a svobod, který v případě internetového zpravodajství může být daleko závažnější s ohledem na jeho všeobecnou dostupnost a sledovanost. Nemůže proto obstát závěr, že v této situaci by mohl stát zavírat oči před dehonestací někoho v internetovém zpravodajství bez možnosti obrany, protože to nebylo formou vydávané tiskoviny nebo vysílaného rozhlasového nebo televizního programu. Na málokteré médium lze totiž vztáhnout charakteristiku svobody projevu a svobody informační podle čl. 17 odst. 2 Listiny „bez ohledu na hranice“ (a to jakékoli) právě jako na internet, byť v době přípravy Listiny v roce 1990 byl tento nosič informací u nás neznámý.

Po rozboru zvláštností práva na odpověď a práva na dodatečné sdělení Ústavní soud své závěry shrnul tak (podrobně viz odůvodnění nálezu), že připomenul, že úkolem obecných soudů, stejně jako úkolem Ústavního soudu, je právo dotvářet, nikoli stanovit nová pravidla a právní instituty; není-li určitá otázka dosud právně upravena, ačkoli by podle ústavního pořádku upravena být měla, nelze to řešit zrušením ustanovení zákona, který vzhledem k jednoznačně, srozumitelně, určitě a jasně vyjádřené vůli zákonodárce k její úpravě není určen. Je-li však v rámci plnění ochranné funkce státu prostřednictvím soudů podle čl. 4 Ústavy České republiky možné využít již existujícího právního institutu, jakým je právo na odpověď nebo dodatečné sdělení, je ústavně konformní či dokonce nevyhnutelné takovou ochranu jejich prostřednictvím poskytnout. Vyplnění takové mezery v tomto případě není v rozporu s logikou systému práva a postavením soudní moci v systému dělby mocí v České republice.

Jde-li o evidenci, registraci, její pravidla, vydávání, šíření atd., jsou internetové zpravodajství a tisk z hlediska mediálního práva odlišné; je jim ale společné to, že mohou být nositeli informace, která může poškodit důstojnost, čest, dobré jméno a pověst dotčené osoby. Podstatným pak není to, na jakém mediálním nosiči došlo k zásahu do základních práv a svobod chráněných čl. 10 a 17 Listiny, nýbrž to, co je jim společné (obdobné), a pro využití analogie způsobilé; tím není nosič informace, nýbrž jím nesená informace poškozující Listinou chráněná základní práva a svobody.

Bylo by proto ústavně nepřijatelné, kdyby v některých situacích mediální právo ochranu poskytovalo, a v jiných srovnatelných (obdobných) situacích, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod nikoli, ačkoli je zde závazek státu poskytovat jim ochranu plynoucí z přímo použitelných ustanovení Listiny, jakými jsou v posuzované věci její čl. 10 a 17. Proto Ústavní soud uzavřel, že neexistuje-li dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2257/18 je dostupný  zde (237 KB, PDF).