Délka předběžné vazby po doručení extradiční žádosti nebo vyslovení přípustnosti vydání musí být přiměřená

19.09.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 100/2017

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu a rovněž jeho právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel je státním příslušníkem Turecké republiky, v jehož věci je vedeno extradiční řízení o přípustnosti jeho vydání do Turecka pro výkon zbývajícího trestu odnětí svobody. Již dvakrát bylo obecnými soudy rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele, tato rozhodnutí však byla na základě opravných prostředků zrušena a nyní probíhá před Krajským soudem v Brně nové extradiční řízení. Stěžovatel je po celou dobu rozhodování, tedy po více než tři roky, držen v předběžné vazbě. O jeho žádosti o propuštění z vazby naposledy rozhodoval krajský soud, který k námitce stěžovatele o nepřiměřené délce předběžné vazby uvedl, že ji za nepřiměřenou nepovažuje a že jsou v této věci činěny úkony s maximálním urychlením a bez průtahů. Zároveň však připustil, že je zajištění důkazů v tomto extradičním řízení zdlouhavé, což je dáno tím, že justiční orgány v Turecku jednají liknavě. Vrchní soud stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítl s tím, že ve stávajícím stadiu vydávacího řízení u stěžovatele existují konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu z jeho útěku. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud kvůli tvrzenému porušení svých ústavně zaručených práv.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Důvodem k pokračujícímu omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být obava z útěku osoby, o niž se jedná, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jejím jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2121/10). O nic takového se ovšem ani jedno z napadených rozhodnutí obecných soudů neopírá. Obě totiž v podstatě konstatují toliko skutečnost, že je stěžovatel odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody a dále, že je stěžovatel reálně ohrožen vydáním k výkonu trestu do Turecké republiky.

Na takto dlouhotrvající předběžnou vazbu nelze pohlížet tak, že by byla bez dalšího akceptovatelná. Extradiční řízení neprobíhá bez průtahů. Jak vyplývá ze spisu, vyžádal si krajský soud již v únoru tohoto roku cestou mezinárodní právní pomoci další listinné důkazy z Turecké republiky, do současné doby je však neobdržel. Situace v justičních orgánech Turecka (zejména po pokusu o státní převrat v létě roku 2016) však nemůže jít k tíži stěžovatele.

Jelikož konečné rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti vydání stěžovatele a následné povolení vydání ministrem spravedlnosti nelze v nejbližší době s ohledem na dosavadní průběh extradičního řízení předpokládat a předběžná vazba stěžovatele trvá již více než tři roky, nelze v dané věci uvažovat o tom, že by stěžovatel mohl setrvávat ve vazbě i nadále až do konečného (pravomocného) rozhodnutí. Zvláště pak za situace, kdy nejsou stanoveny žádné zákonné lhůty, jež by celkovou délku předběžné vazby omezovaly. K uvedenému konstatování pak Ústavní soud vedou rovněž konkrétní skutečnosti projednávaného případu. Stěžovatel byl v Turecké republice odsouzen pro majetkový trestný čin, nikoli násilný. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody v celkové výměře šesti roků, přičemž v turecké věznici část trestu již vykonal. Zbývající část výkonu trestu pak činí čtyři roky, sedm měsíců a šest dnů. V současné době není ani jisté, zda, jak tvrdí stěžovatel a konstatoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 6. 4. 2016, bylo trestní řízení vedené proti stěžovateli v Turecké republice v souladu se všemi zárukami spravedlivého procesu. Uvedená skutečnost je nyní rovněž součástí doplňujícího šetření krajského soudu a bude mít jistě i vliv na jeho konečné rozhodnutí.
 
Obecné soudy tedy při posuzování, zda jsou v konkrétním případě dány důvody předběžné vazby, musí s ohledem na současnou právní úpravu postupovat restriktivně tak, aby celková délka vazby nebyla z hlediska zachování práva na osobní svobodu zcela nepřiměřená a nebyla tak porušována základní práva a svobody osoby, o jejíž vydání jde.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1301/17 je dostupný PDF zde (260 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu