Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Dojde-li k zahájení a poté i k zastavení soudního řízení výhradně v důsledku chyby státního orgánu, je soud povinen navrhovateli vrátit celý zaplacený soudní poplatek

27.05.2020

 

Ústavní soud, Brno, TZ 46/2020

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti Mondi Štětí a.s. a zrušil výrok IV. usnesení Okresního soudu v Děčíně a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka působí jako společnost vyrábějící elektřinu. Po obchodní společnosti ČEZ Distribuce a.s. (vedlejší účastnici řízení), požadovala přes 276 milionů Kč, které jí údajně neoprávněně vyfakturovala v roce 2013. Stěžovatelka tuto částku uhradila, nicméně domnívala se, že vedlejší účastnice neměla právo ji účtovat.  Proto svůj nárok proti vedlejší účastnici uplatnila v únoru 2017 u Energetického regulačního úřadu (dále jako „ERÚ“), jehož pravomoc k řešení tohoto sporu vyvozovala s odkazem na § 52 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie. ERÚ však v březnu 2017 věc odložil z důvodu své nepříslušnosti. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí bránila podáním rozkladu a z důvodu procesní opatrnosti a obavy z promlčení uplatnila v květnu 2017 stejný nárok rovněž u Okresního soudu v Děčíně. ERÚ následně odmítl rozklad stěžovatelky a v návaznosti na to vyzval okresní soud stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku ve výši 4100000 Kč, což stěžovatelka obratem učinila.

Okresní soud však v dubnu 2019 řízení zastavil a věc na základě rozhodnutí zvláštního senátu (zřízeného na základě zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování kompetenčních sporů) postoupil zpátky ERÚ jako orgánu příslušnému k řešení daného sporu. Dále rozhodl o tom, že se stěžovatelce vrací soudní poplatek (pouze) v částce 3 280 000 Kč, protože podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích je soud povinen  při vrácení poplatku z důvodu zastavení řízení před prvním jednáním  vrácený poplatek snížit o 20 %. Stěžovatelka se proti tomu odvolala, neboť se domnívala, že jí měl být vrácen soudní poplatek v plné výši. Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání zamítl, neboť podle zákona o soudních poplatcích nelze dovodit, že by při zastavení řízení mohl být vrácen soudní poplatek v plné výši. Se zahájením řízení je vždy spojena určitá činnost soudu a je spravedlivé po poplatníkovi požadovat, aby se na ní finančně podílel. Stěžovatelka se poté obrátila se svou ústavní stížností na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle tvrzení Krajského soudu v Ústí nad Labem duplicita povinnosti zaplacení (části) soudního poplatku a poté správního poplatku v novém řízení nastává „důsledkem (objektivně) nesprávného postupu poplatníka“. Podle Ústavního soudu však stěžovatelka nepodala žalobu k soudu proto, že by chybně určila jeho pravomoc. Její krok byl v zásadě „vynucen“ teprve odmítnutím ERÚ řešit původní návrh s odkazem na vlastní nepříslušnost. Ačkoliv tedy byla stěžovatelka přesvědčena, že ERÚ pravomocí rozhodnout o jejím nároku disponuje (což také později rozhodnutí zvláštního senátu potvrdilo), není možné ji za nastalé procesní situace činit odpovědnou za přizpůsobení se právnímu názoru ERÚ. Zásada elementární důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci totiž patří k základním atributům právního státu plynoucím z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Pokud stěžovatelka poté, co uplatnila nárok u Energetického regulačního úřadu, který věc odložil z důvodu vlastní věcné nepříslušnosti, byla nucena uplatnit identický nárok u okresního soudu (který však řízení zastavil a postoupil věc zpátky Energetickému regulačnímu úřadu, přičemž vrácený poplatek snížil o 20 %), nedopustila se žádného pochybení. Postupovala totiž přesně v intencích stanovených státními orgány. Z ústavněprávního hlediska přitom není podstatné, zda se jednalo o orgán moci soudní anebo veřejné správy a ani to, kdo konkrétně zapříčinil vznik dané situace. Podstatný je důsledek spočívající v tom, že stěžovatelce nelze vytknout žádné pochybení v jejím postupu a navzdory tomu jí nebyl vrácen celý uhrazený soudní poplatek, který by však vůbec nemusela hradit, pokud by mezi zmíněnými státními orgány nevznikl popsaný názorový nesoulad.

Civilní soud možností vrátit celý poplatek disponuje. Pokud totiž podle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích platí, že „soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen“, je třeba toto ustanovení vyložit tak, že povinnost zaplatit soudní poplatek stěžovatelkou nebyla vůbec dána, jelikož řízení před okresním soudem nemělo být vůbec zahajováno a došlo-li k jeho zahájení, stalo se tak výhradně v důsledku pochybení jiného orgánu veřejné moci.

K odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/20 včetně odlišného stanoviska je dostupný  zde (200 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu