Insolvenční soud bude muset v nově otevřeném řízení věcně rozhodnout o incidenční žalobě stěžovatelů na popření pohledávky zajištěného věřitele; ustanovení insolvenčního zákona, znemožňující takový přezkum, nebylo ústavně konformní

09.08.2019

Ústavní soud, Brno, TZ 97/2019

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Stěžovatelé (manželé) ve svém podání uvedli, že uzavřeli spotřebitelskou smlouvu o půjčce s věřitelem (nebankovní společností), na jejímž základě obdrželi částku 150 000 Kč. Před žádostí o povolení osobního oddlužení (tzv. osobní bankrot), stihli věřiteli splatit 94 147 Kč. Věřitel následně v rámci insolvenčního řízení přihlásil pohledávku ve výši přesahující jeden milion korun. Stěžovatelé se neúspěšně snažili tuto pohledávku popřít (prostřednictvím tzv. incidenční žaloby) s odůvodněním, že předmětná smlouva obsahuje pro spotřebitele znevýhodňující ustanovení (např. neplatnou rozhodčí doložku). Obecné soudy vyšly z toho, že vzhledem k § 410 odst. 2 insolvenčního zákona dlužník mohl popřít pouze pohledávku nezajištěného věřitele. V tomto případě však byla pohledávka zajištěna zástavním právem, a proto stěžovatelé nebyli osobami oprávněnými k jejímu popření. Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítali, uvedené ustanovení hovoří pouze o účincích popření pohledávky nezajištěného věřitele (tj. že má stejné účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem), nikoliv o právu podat incidenční žalobu podle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona. S ústavní stížností spojili návrh na zrušení slova „nezajištěného“ v § 410 odst. 2 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017, resp. § 410 odst. 5 věty první insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 5. 2019.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dle názoru Ústavního soudu insolvenční zákon výklad, který zastávají stěžovatelé, neumožňoval. IV. senát Ústavního soudu proto spatřoval možný rozpor napadených rozhodnutí s ústavně zaručenými základními právy stěžovatelů v tom, že by na danou věc byla aplikována ústavně nekonformní úprava, a proto řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení předmětného ustanovení předložil k rozhodnutí plénu. Plénum Ústavního soudu následně v nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 2/19 vyslovilo, že toto ustanovení bylo v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy (tisková zpráva a nález jsou dostupné zde: https://bit.ly/2XJ91UZ ).

Vzhledem k tomu, že slovo „nezajištěný“ bylo v mezidobí (s účinností k 1. 6. 2019) novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb. z insolvenčního zákona vypuštěno, Ústavní soud přistoupil nikoliv ke zrušení, ale k vyslovení protiústavnosti této části ustanovení, což bude mít s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky význam pro dlužníky zajištěných věřitelů v řízeních, která byla zahájena před nabytím účinnosti této novely. Výše zmíněná novela insolvenčního zákona odstranila rozlišování mezi nezajištěnými a zajištěnými věřiteli; reagovala tak na výklad směrnice Rady Evropské unie o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, který provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY a. s.

IV. senát Ústavního soudu poté pokračoval v řízení o ústavní stížnosti. Na základě závěrů výše zmíněného plenárního nálezu posuzoval, zda rozhodnutí obecných soudů, vydaná v rámci řízení o povolení oddlužení, porušila základní práva stěžovatelů. Dospěl přitom k závěru, že napadený postup obecných soudů nastolil stav, kdy v případě stěžovatelů jakožto spotřebitelů nebyla přezkoumána oprávněnost věřitelovy pohledávky z hlediska toho, zda příslušná úvěrová smlouva, resp. smlouva o půjčce, neobsahuje tzv. zneužívající klauzule. Závěry obecných soudů, které vycházely z neústavní právní úpravy, již tak v této věci nemohou obstát. Z toho plyne, že stěžovatelé popřeli předmětnou zajištěnou pohledávku účinně, a proto bude nutno podanou žalobu v nově otevřeném řízení věcně projednat za přímého použití čl. 36 odst. 1 Listiny. Jen tak lze zjednat průchod ústavnímu řešení vzniklé situace a dostát závazkům, které plynou České republice z členství v Evropské unii.

source Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2589/17 je dostupný PDF zde (229 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu