Jednou vyjevená pravda není pravdou navždy: obecné soudy musí při svém rozhodování reflektovat situaci na trhu s hypotečními úvěry

29.10.2018

Ústavní soud, Brno, TZ 116/2018

go to site IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka se rozhodla koupit rodinný dům a pozemky. Z toho důvodu uzavřela v březnu 2007 s Hypoteční bankou, a. s. (dále jen „banka“), smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, na základě které jí byl poskytnout úvěr ve výši 4 650 000 Kč. Banka zároveň nabídla stěžovatelce možnost pojištění poskytnutého úvěru, ta nabídku přijala a přistoupila k pojištění úvěru pro případ smrti nebo plné invalidity na základě rámcové pojistné smlouvu uzavřené mezi ČSOB Pojišťovnou, a. s. (dále jen „pojišťovna“), jako pojistitelem a bankou jako pojistníkem. Následně se u stěžovatelky projevily vážné zdravotní problémy a v únoru 2010 rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení o její invaliditě III. stupně.

Stěžovatelka v návaznosti na nastalou pojistnou událost požadovala od pojišťovny pojistné plnění ze sjednaného pojištění úvěru, které jí však nebylo poskytnuto, neboť podle pojišťovny stěžovatelka v přihlášce k pojištění záměrně neuvedla pravdivé informace o svém zdravotním stavu. Stěžovatelka proto podala žalobu u Okresního soudu v Pardubicích a domáhala se zaplacení pojistného plnění. Okresní soud její žalobu o částku ve výši 2 662 500 Kč s příslušenstvím zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka nemůže žalobu podat, protože není smluvní stranou pojistné smlouvy uzavřené mezi pojišťovnou a bankou, a proto nemá na pojistné plnění nárok. Odvolací Krajský soud v Hradci Králové toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť podle jeho názoru stěžovatelka k podání žaloby aktivně legitimována byla. Nejvyšší soud však potvrdil rozhodnutí okresního soudu, že stěžovatelka aktivně legitimována k podání žaloby není, a tento právní názor opřel o svou předchozí judikaturu z let 2002, 2004 a 2012. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, ve své ústavní stížnosti mj. uvedla, že pojišťovna neposkytla plnění ani po více než sedmi letech a banka se nyní po stěžovatelce soudně domáhá úhrady zbývající části hypotečního úvěru, aniž by u pojišťovny nárokovala pojistné plnění. Stěžovatelka rovněž poukázala na skutečnost, že pojišťovna a banka jsou vzájemně propojeny, protože jsou součástí jednoho holdingu.

Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem přezkumu není otázka důvodnosti nároku na pojistné plnění, ale (zatím) jen existence aktivní legitimace stěžovatelky, tedy to, zda může žalovat pojišťovnu o pojistné plnění. Z tohoto důvodu nejsou relevantní vznesené argumenty (ne)uvedení pravdivých informací v přihlášce k pojištění nebo chronického onemocnění stěžovatelky existujícího ještě před sjednáním pojištění.

Stěžovatelka je slabší stranou, subjektem, který má oproti bance primární zájem na vyplacení pojistného plnění, neboť se výsledek procesu vyřízení likvidace pojistné události může citelně promítnout do její právní sféry a nelze odhlížet od provázanosti pojišťovny a banky v rámci stejného holdingu ČSOB. Mohla by tak hypoteticky nastat situace (a v nyní posuzované věci skutečně nastala, jak plyne z vyjádření banky), ve které nemusí mít banka z různých důvodů zájem požadovat plnění od „spřátelené“ pojišťovny, čímž by v důsledku aplikace právního závěru Nejvyššího soudu byla stěžovatelka postavena do patové situace – nemohla by plnění požadovat přímo po pojišťovně a zároveň by neměla prostředek, kterým by mohla donutit banku k uplatnění pojistného nároku u pojišťovny. Situace na trhu s hypotečními úvěry se navíc vyvinula do stavu, kdy má dnes téměř každá banka poskytující hypoteční úvěry vlastní či majetkově provázanou pojišťovnu, a ztrácí tak vůči ní potřebnou motivaci k uplatnění pojistného nároku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka sice de lege lata nemá (přímo) právo na plnění z pojistné smlouvy, ale má, s ohledem na to, že je osobou, která vše financuje (a tudíž z toho očekává prospěch), zájem na tom, aby bylo z pojistné smlouvy plněno (v konečném výsledku) v její prospěch. Vystavení stěžovatelky do situace, ve které nemá možnost se jakkoli domáhat poskytnutí pojistného plnění z pojištění úvěru, ke kterému přistoupila podpisem přihlášky k pojištění a pravidelně měsíčně platila pojistné, je s ohledem na okolnosti posuzované věci zjevnou kvalifikovanou vadu soudního rozhodování a porušením ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud měl přihlédnout ke specifickým okolnostem posuzované věci i k vývoji na trhu s hypotečními úvěry a v souladu se základními pravidly a principy civilního procesu, zejména pak s § 1, § 2 a § 3 občanského soudního řádu, vyložit hmotné právo ve prospěch věcného přezkumu stěžovatelčiny žaloby, jak to učinil odvolací soud, nikoli jen odkázat na vlastní judikaturu, která již není, s ohledem na vývoj finančního (hypotečního, pojišťovacího) trhu, zcela relevantní a aktuální. Také v této souvislosti platí, že „jednou vyjevená pravda není pravdou navždy“ a nelze setrvávat na závěrech, které byly mezitím již společenským vývojem (zde propojováním bank s pojišťovnami) překonány.

Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který v novém řízení přezkoumá svůj dříve vyslovený závěr o neexistenci žalobní legitimace stěžovatelky a umožní věcný přezkum žaloby.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3009/17 je dostupný PDF zde (241 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu