K běhu promlčecí doby v řízení o náhradě škody na zdraví: Nelze spravedlivě žádat od poškozeného pacienta, aby ještě v průběhu neukončené léčby vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen, nejsou-li schopni se na tom shodnout ani odborníci

07.03.2019

source url Ústavní soud, Brno, TZ 29/2019

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

go to link Stěžovatelka v únoru roku 2005 podstoupila zákrok spočívající v operativním odstranění štítné žlázy, z důvodů komplikací se ještě téhož dne musela podrobit revizní operaci. Protože zdravotní problémy neustávaly, byla stěžovatelka opět operována a bylo zjištěno, že jí při odstraňování štítné žlázy byly oboustranně přeťaty oba dolní hrtanové nervy. Nutnost následných operačních zákroků neustala a stěžovatelka musela podstoupit v období od 18. 2. 2005 do 12. 1. 2009 celkem 11 operačních zákroků včetně tracheostomie. Soudy stěžovatelce přiznaly jednorázové odškodnění bolesti za období až do 12. 1. 2009 a náhradu ušlého výdělku v celkové výši 644 277 Kč s příslušenstvím. Následně stěžovatelka podala další žalobu, prostřednictvím které se domáhala odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 7 920 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná nemocnice uplatnila v řízení námitku promlčení, kterou obecné soudy posoudily jako důvodnou. Zdravotní stav stěžovatelky se podle názoru soudů ustálil v srpnu 2006, nejpozději v březnu 2007, právo na náhradu škody na zdraví bylo v důsledku uplynutí tzv. subjektivní dvouleté doby promlčeno nejpozději v březnu 2009, avšak žaloba byla podána až 10. 1. 2011. Nejvyšší soud připomněl, že počátek běhu dvouleté doby se váže k okamžiku, kdy se poškozený o vzniklé škodě dozvěděl – což se stane zpravidla tehdy, když se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálí, že jej lze objektivně zhodnotit. Stěžovatelka poté podala proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl.

Je třeba si uvědomit, že pacient – medicínský laik – se v podobných situacích nachází v psychickém stavu, v němž od něj nelze důvodně požadovat, aby setrvale zkoumal otázku ustálení svého zdravotního stavu. Pacient se upíná k tomu, že jeho zdravotní stav není dobrý (což nepochybně platí tehdy, je-li třeba více než deseti operačních zákroků), i k naději, že se zlepší. Nelze spravedlivě žádat od poškozeného pacienta, aby ještě v průběhu neukončené léčby průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen, nejsou-li schopni shodnout se na této skutečnosti zcela ani odborníci (znalci), neboť má „jiné starosti“, a aby v pochybnostech podával žalobu o náhradu škody. Naopak platí, a zejména ve sporech o náhradu škody na zdraví (odčinění újmy na zdraví), že „v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch poškozeného pacienta“, přestože i v těchto případech jde o kontradiktorní sporné řízení, a také zde platí zásada, že práva náleží bdělým. Přeci jen – je podstatný rozdíl mezi účastníkem řízení o náhradu škody na zdraví, který žije v obavách o své zdraví, a někdy i život, a účastníkem „běžného“ sporného řízení vedeného například v souvislosti s nezaplacením dluhu z kupní smlouvy. Stěžovatelka, na kterou lze důvodně pohlížet jako na „slabší stranu právního vztahu“ nebyla povinna v různých etapách svého dlouholetého léčení pravidelně vyhodnocovat, zda je její zdravotní stav ustálen, či nikoliv. Vědomost o svém zdravotním stavu mohla mít stěžovatelka teprve tehdy, kdyby byl léčebný proces definitivně ukončen, nebo tehdy, kdyby se na ustálenosti zdravotního stavu jednoznačně shodli lékaři a v tomto ohledu podali stěžovatelce jasnou a srozumitelnou informaci.

 Právní věta: Obecné soudy porušily formalistickým přístupem právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatelky, rozpory ve znaleckých posudcích a dospěly k ústavně nekonformnímu závěru o promlčení stěžovatelčina práva na odškodnění ztížení společenského uplatnění. Z individuálních a specifických okolností přezkoumávané věci nebylo s ohledem na provedené dokazování podle Ústavního soudu možné dospět k závěru, že si stěžovatelka již v roce 2007 musela být subjektivně vědoma na základě informací, které jí mohly být jako laikovi zprostředkovány jen stanovisky odborníků, že její stav se již nezvratně ustálil bez ohledu na to, že budou prováděny další operace.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 774/18 je dostupný PDF zde (240 KB, PDF).

enter Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu