K povaze zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb.

18.12.2019

Ústavní soud, Brno, TZ 145/2019

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vladimír Sládeček) vyhovělo ústavní stížnosti a zrušilo usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl příslušníkem Policie České republiky, jehož služební poměr skončil na základě jeho žádosti na konci května roku 2010. Stěžovatel posléze uplatnil u Ministerstva vnitra nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v souvislosti s rozhodováním o výši odchodného. Ministerstvo vnitra se odmítlo jeho návrhem zabývat s odůvodněním, že by tak měl učinit ředitel krajského ředitelství policie, a proto mu ho postoupilo. Ředitel s postoupením nesouhlasil a návrh vrátil Ministerstvu vnitra. O tomto kroku byl stěžovatel informován přípisem. 

Následně stěžovatel podal v srpnu 2015 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, kterou se domáhal přiznání náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Obvodní soud řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že není v jeho pravomoci rozhodovat ve věci, která souvisí se služebním poměrem. Věc proto postoupil (podle svého názoru) příslušnému orgánu, a to krajskému ředitelství policie. Toto rozhodnutí následně potvrdil i Městský soud v Praze a dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel podal ke zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb. návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu, neboť civilní i správní orgán popřely svou pravomoc vydat v jeho věci rozhodnutí. Ve svém podání zároveň vyslovil domněnku, že k projednání a rozhodnutí je příslušný Obvodní soud pro Prahu 7. Zvláštní senát ústavní stížností napadeným rozhodnutím jeho návrh na zahájení kompetenčního sporu odmítl, neboť podle něj nebyla splněna základní podmínka, a to existence kompetenčního sporu; bylo podle něj na řediteli krajského ředitelství policie, aby kvalifikovaným způsobem popřel svou pravomoc a poté sám podal návrh na zahájení kompetenčního sporu. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud, neboť považuje rozhodnutí senátu za nesprávné a přepjatě formalistické.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud si je vědom, že zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. není označen jako soud, ani není součástí soustavy soudů, jak dokládá čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Stojí stejně jako Ústavní soud mimo soustavu soudních orgánů. Zvláštní senát je nicméně složen ze soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu a řízení vede postupem stanoveným zákonem č. 131/2002 Sb., s podpůrným užitím části soudního řádu správního. Nabízí se tedy otázka, zda jde či nejde o soud ve smyslu čl. 81 a 82 Ústavy. Ústavní soud dospěl k závěru, že lze analogicky vyjít z předchozí judikatury, a to z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/04, a přiklonil se tak k materiálnímu pojetí pojmu soud. Soudem tedy zjevně může být i orgán stojící mimo soustavu soudů, nemusí ani být jako soud výslovně označen. Stěžejní je, aby splňoval všechny obsahové atributy nezávislosti. Těmto kritériím zvláštní senát vyhovuje, a proto lze i řízení před ním namítat porušení ústavně zaručeného práva na řádný proces.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v namítaném porušení práva na řádný proces, kdy stěžovatel tvrdí, že jeho právo bylo porušeno způsobem, jakým zvláštní senát posoudil splnění podmínek pro zahájení řízení o kompetenčním sporu podle zákona č. 131/2002 Sb. Ústavní soud této námitce přisvědčil s tím, že se jedná o porušení jedné ze složek práva na soudní ochranu, tj. práva na přístup k soudu.

Postup zvláštního senátu posoudil Ústavní soud jako nepřiměřený a přepjatě formalistický. Jeví se totiž jako nadbytečné, aby zvláštní senát vyžadoval k popření pravomoci rozhodnout v určité věci vydání kvalifikovaného, formálního, procesního rozhodnutí strany sporu, které by navíc mělo být následováno návrhem tohoto orgánu na řešení kompetenčního sporu ke zvláštnímu senátu.

Krajské ředitelství policie opakovaně a jednoznačně formulovalo svoje negativní stanovisko, když v přípisech stěžovateli konstatovalo, že není věcně příslušné k vydání rozhodnutí ve věci stěžovatele. Za stavu, kdy je krajské ředitelství policie v dané věci nečinné a návrh na zahájení kompetenčního sporu nepodalo, představuje odmítnutí návrhu samotného účastníka řízení (stěžovatele) na zahájení řízení o kompetenčním sporu odepření spravedlnosti zvláštním senátem.

Věc se tedy nyní vrací ke zvláštnímu senátu, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu. Ústavní soud však svým rozhodnutím nikterak nepředjímá rozhodnutí ve věci samé, tedy který z orgánů je příslušný o nároku stěžovatele rozhodnout.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/18 je dostupný PDF zde (194 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu