Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

K povinnosti obecných soudů interpretovat a aplikovat § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v řízení o výkonu rozhodnutí vydaných v jiném členském státě eurokonformním způsobem

02.06.2020

 

Ústavní soud, Brno, TZ 47/2020

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s právem na rodinný život zaručeným v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právem na péči o děti a jejich výchovu zaručeným čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Rovněž zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť s ohledem na zrušení předchozích rozhodnutí pozbylo svůj účel.

Stěžovatel je občan Velké Británie žijící v Londýně, který má nezletilého syna (nar. v září 2011) se ženou české státní příslušnosti. Rodiče spolu s jejich nezletilým synem žili společně po určitou dobu v Londýně, přičemž následně matka s dítětem odcestovala do České republiky na několikadenní pobyt a již se z něj nevrátila. Ve věci na návrh stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Londýně, který dne 19. 3. 2014 vydal příkaz k navrácení nezletilého do Velké Británie. Posléze se stěžovatel marně domáhal s odvoláním na Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (č. 34/1998 Sb., „Haagská úmluva“) návrhem ze dne 11. 4. 2014 u Městského soudu v Brně a poté u Krajského soudu v Brně vydání rozhodnutí o navrácení syna do Velké Británie. Soudy rozporovaly otázku místa obvyklého bydliště dítěte, a to z důvodu střídavého pobytu matky a dítěte na území České republiky a Velké Británie. K zodpovězení otázky místa obvyklého bydliště bylo provedeno dokazování, z něhož soudy učinily závěr, že dítě nemělo ke dni 25. 11. 2013 – kdy bylo dle tvrzení stěžovatele neoprávněně zadrženo v České republice – místo obvyklého bydliště na území Velké Británie a dále dovodily, že se matka nedopustila neoprávněného přemístění nezletilého do České republiky, neboť její pobyt s ním ve Velké Británii měl spíše charakter návštěv stěžovatele. Tato rozhodnutí však následně byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3742/14 ze dne 8. 9. 2015 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/36zKjHN ).

V reakci na výše zmíněný nález Ústavního soudu rozhodl městský soud o návrhu stěžovatele znovu tak, že usnesením ze dne 25. 2. 2016 řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení. Podle městského soudu již ve věci samé bylo rozhodnuto justičním orgánem státu tvořícího jednotný justiční evropský prostor a  je tak nyní na stěžovateli, aby navrhl výkon rozhodnutí, nebylo-li splněno dobrovolně. Stejný názor sdílel i odvolací Krajský soud v Brně. Stěžovatel proto podal v červnu 2016 u Okresního soudu v Kladně návrh, kterým se domáhal nařízení výkonu předmětných rozhodnutí britského soudu. Okresní soud návrhu stěžovatele vyhověl a vyzval matku ke splnění povinnosti uložené britským soudem. Jelikož matka povinnost nesplnila, uložil jí pokutu ve výši 25 000 Kč. V září 2018 bylo okresním soudem nařízeno mediační setkání, na které se však matka dítěte nedostavila a místo toho podala návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Okresní soud tomuto návrhu ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl.

Okresní soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), protože přemístění nezletilého na území Anglie a Walesu není v jeho zájmu, zvláště s ohledem na to, že nezletilý žije v České republice spolu s matkou, jejím přítelem a dalšími příbuznými již od listopadu 2013. Odvolací krajský soud toto rozhodnutí potvrdil s tím, že by navrácení nezletilého s ohledem na uplynulou dobu pro něho znamenalo psychickou újmu. Nejvyšší soud poté ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Ze soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel za nezletilým do České republiky dojíždí společně se svou matkou, a to přibližně jednou za tři měsíce, stýká se s ním v Praze v neutrálním prostředí (např. dětský koutek, obchodní centrum a podobně) a částečně se kvůli němu naučil česky.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že ačkoliv obecné soudy dospěly k závěru, že veškeré překážky, které způsobily neúměrné prodloužení řízení, byly způsobeny matkou nezletilého, jejímu návrhu bylo přesto vyhověno, čímž byla zkrácena základní práva stěžovatele; napadená rozhodnutí tak odporují zásadám logiky a  neodpovídají principům spravedlivého řízení. Stěžovatel uvádí, že matka dlouhodobě a účelově maří výkon předmětných rozhodnutí, neučinila žádné opatření, které by vedlo ke splnění její povinnosti stanovené soudy a závěry obecných soudů ohledně zastavení výkonu rozhodnutí pouze potvrzují svévolné počínání matky, nerespektující povinnosti stanovené jí zákonem a soudními rozhodnutími.

Předmětem řízení o projednávané ústavní stížnosti je ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo zastaveno řízení o výkonu britských rozhodnutí. Pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí je nicméně nutné zohlednit i předchozí procesní vývoj a dřívější rozhodnutí týkající se návratu nezletilého. Ústavní stížnost směřuje sice „jen“ proti usnesením o zastavení výkonu rozhodnutí, souzenou věc je však třeba vnímat v širším kontextu.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům: Zaprvé, soudy nepřesně posoudily povahu a vykonatelnost britských rozhodnutí, což vedlo k nepřiléhavé aplikaci závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14. Zadruhé, způsobem zastavení výkonu britských rozhodnutí byla porušena stěžovatelova základní práva, neboť obecné soudy aplikovaly § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v řízení o výkonu britských rozhodnutí v rozporu s účelem příslušné unijní a mezinárodní úpravy. A konečně se Ústavní soud rovněž vyjádřil k pozitivní povinnosti obecných soudů činit kroky v nejlepším zájmu nezletilého.

Obecné soudy pochybily, když v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí posuzovaly, zda je návrat nezletilého do Velké Británie v jeho nejlepším zájmu. Takovou otázku lze posuzovat výhradně v rámci tzv. návratového řízení podle Haagské úmluvy. Nařízení Brusel II bis obsahuje speciální úpravu důvodů, pro které lze návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti zamítnout.

Obecné soudy tak interpretovaly a aplikovaly § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozporu s jeho „eurokonformním“ výkladem a smyslem, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s právem na rodinný život zaručeným v čl. 10 odst. 2 Listiny a právem na péči o děti a jejich výchovu zaručeným čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud do jisté míry chápe snahu řízení „ukončit“ – nesmí se však stát způsobem, který odporuje smyslu aplikovaného ustanovení i ústavnímu pořádku.

Obecné soudy nyní musí usilovat o to, aby se ochrana ústavně zaručených práv stěžovatele, ale i nezletilého a jeho matky nestala pouze teoretickou či iluzorní, nýbrž aby byla praktická a účinná. To musí učinit i s ohledem na skutečnost, že jedním ze základních práv dítěte je právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, jehož dodržování nesporně splývá s nejvlastnějším zájmem každého dítěte (viz čl. 24 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie). Přemístění dítěte na základě jednostranného rozhodnutí jednoho z jeho rodičů dítě nejčastěji zbavuje možnosti udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s druhým rodičem tak, jak tomu je v nyní projednávaném případě. Při volbě vhodného postupu je zásadní, aby obecné soudy zohlednily, že zájem na vydání spravedlivého a podloženého konečného soudního rozhodnutí o péči o dítě, jakož i právo dítěte udržovat pravidelně osobní vztahy a mít přímé kontakty s oběma rodiči, mají přednost před případnými obtížemi, které by případné neužitečné přemísťování dítěte z jednoho členského státu do druhého mohlo způsobit

Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Kladně, který se bude znovu zabývat otázkou, zda jsou předmětná britská rozhodnutí vykonatelná a zda jsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými v tomto nálezu. Ústavní soud výsledek dalšího řízení nepředjímá, neboť vyřešit vzniklou procesní situaci a upravit poměry k nezletilému dítěti tak, aby byla zajištěna efektivní ochrana základních práv všech účastníků, je především úkolem obecných soudů.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 387/20 je dostupný  zde (358 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu